V 8 hodin přebírám auto – středně odřenou šedivo-modrou Kia Rio s najetými 130 000 kilometry. Ještě v Sousse tankujeme a vydáváme se na trasu, kterou na mapě Tuniska vykreslíme trojúhelník: Sousse – Kairouan – El Jem – Sousse. Kairouna a El Jem jsme si vybrali na zkoušku. Kromě toho. že jsou pro nás zajímavá jsou také poměrně blízko Sousse, takže můžeme vyzkoušet jak se jezdí po Tuisko, než se vydáme dále do pouště.

Kairouan je od Sousse asi hodinu jízdy po běžné okresce. Silnice je v dobrém stavu, jen brzdících retardérů ve městech je tu nějak hodně. Krajina je polopouštní s roztroušenými olovovníky, keři, skalami. V Kairouanu na ulici zastavujeme motocyklistu a ptáme se ho kde se tady dá zaparkovat. Okamžitě nám pokynu že máme jet za námi a vyráží do provozu. Projíždíme městem a zastavujeme téměř v centru. Teprve když se motocyklista nemá k odchodu pochopil jsem, že chce za svou „službu“ bakšiš. Dostává pár dinárů a my jsem poučeni, že dotazy na místní si máme nechat jen ro opravdu palčivé situace – parkování bych určitě našel i sám.

Kairouanská medina má nepřekvapivě stejně pískovou barvu jakou sousská, a také zde mají v oblbě modrobílá kna a dveře. V muslimském světě je Kairouan znám především svou Velkou mešitou, která je po mešitách v Mekce, Medině a Jeruzalémě (Al Aksa) čtvrtou nejsposvátnější na světě. Kdo by to byl řekl? Vstupné se dá pořídit kombinované spolu se vstupným do mausolea Sidi Sahbi a městské vodní cisterny.

Říká se, že 7 poutí do kairouanské Velké mešity odpovídá jedné pouti do Mekky. Možná je to tím, že byla postavena už v roce 50 hidžry (islámský kalendář, jenž je počítán od Muhammadova útěku z Mekky do Mediny), čili 672 n. l. Mešita má rozlohu asi 9000 merů čtverečních a je celá obehnána téměř 2 metry širokými a 8 metrů vysokými zdmi, které z ní dělají doslova pevnost.

Ve své dlouhé historii byla mešita několikrát upravována. Poslední velká přestavba proběhla v 9. století za vlády Aghlabovců, od té doby už byly změny jen malé. Máme tedy před sebou 1000 let starou stavbu.

Nádvoří mešity je na plochu zhruba stejně velké jako hlavní modlitební hala. Na nádvoří se můžeme procházet bez omezení, do haly však přístup nemáme. Můžeme do ní jen nahlédnou otevřenými dveřmi. Hala je podpírána pískovcovými a mramorovými sloupy, mezi nimiž vysí mohutné lustry s desítkami žárovek. Podlaha je pokryta typickým kobercem na němž jsou vyznačeny obdélníky akorát tak velké pro jednoho modlícího se člověka.

Kairouanská medina je jednou z nejzachovalejších v Tunisku. Ulice a uličky mediny jsou teď z velké části prázdné, tedy především ty širší a nekryté. Život se soustředí v užších a krytých uličkách a pasážích, kde je nepřeberné množství obchodů, jídelen a kaváren. Do jedné z nich, v postranní uličce blízko brány Bab Jalladin, si sedáme na horkou čokoládu a kávu s růžovou vodou. Nenápadná kavárnička v nenápadné postranní uličce, s malým prostorem k posezení v přízemí, a o dost větším v patře na střeše, je přesně to, co člověka v pouštním vedru osvěží a povzbudí.

Kouske od kavárny se přímo z ulice noříme do nenápadných dveří, za nimiž se rozkrývá téměř pohádkové mauzoleum Sidiho Abida al-Gharianiho. Tohle mě v arabskýcm medinách vždy fascinovalo. Nikdy nevíte, co se skrývá za obyčejnými dveřmi nebo zdmi, kolem kterých projdete bez povšimnutí, protože jsou stejné jako tisíc dalších v okolí. Dříve zde byla madrasa (náboženská škola), ve které Sidi Abid na konci 14. století přes 20 let vyučoval. Dvoupatrová budova s třemi nádvořími je dodnes velmi dobře udržovaná. Nádvoří obklopuje podloubí s typickými černobílými oblouky do tvaru podkovy podpíranými mramorovými sloupy. Celý komplex je plný dřevěných stropů v maurském stylu, štukovaných ozdob a barevných kachlí s geometrickými a florálními vzory.

Dalším zajímavým místem je bývalý dům místodržícího z 18. století. Řadí se do stejné třídy jako mauzoleum – podle exteriéru ve zcela obyčejné uličce byste také neřekli co se skrývá za jeho zdmi (i když vchod do domu s tepaným kamenným portálem v tomto případě může naznačovat bohatšího majitele). Interiér domu nejspíš vyrazí dech každému. Místnosti jsou vyzdobeny jedna honsněji než druhá – orientálními kachlíky, mramorovými sloupy, kazetovými stropy, vyřezávanými dveřmi, přepychovým nábytkem a samozřejmě koberci. Dnes je v něm totiž prodejce koberců. Každá návštěva má tudiž jedný cíl – prodat vám koberec. Místnosti jsou většinou bez oken – tedy alespoň ty jendopatrové. Místnosti, které jsou vysoké jako dvě patra mají okna ve druhém patře, tedy takových 5 metrů nad zemí.

Bir Barouta je studna, která je pravděpodobně používána už od 8. století. Dnes je obestavěna domem ze 17. století a, což je asi nejzajímavější, voda jez ní vytahována mechanismem, který pohání velbloud. Některé zdroje tvrdí, že studnu objevil Uqba ibn Nafi, arabský generál, který na svém tažení severní Afrikou roku 670 Kairouan založil. Studna je údajně spojena s Mekkou a její voda má zvláštní účinky – kdo se jí napije, jednou se do Kairouanu určitě vrátí. My jsme se vody bohužel nenapili.

Za normální situace bychom se do vzdálenejších čtvrtí Kairouna přesunuli pěšky, abychom nasáli ulice a život na nich. Ve zdejším vedru jsou ale prázdné, takže k k Aghlabidským nádržím, jednomu z divů Aghlabidské architektury, se přesunujeme autem.

Nádrže byly postaveny mezi cca 740 až 860 jako součást rozsáhlého hydrologického systému, jenž je považován za jeden z nejdůležitějších mistrovských děl hydrauliky v arabském světě. Nejprve bylo postaveno 15 cisteren, které se však nedochovaly. Dnes máme možnost obdivovat dvě pozdější nádrže (z let 860-862). Větší z ncih má průměr 128 metrů, hloubku 4,5 metrů a pojme 57 miliónů litrů vody. Voda sem byl sváděna 35km akveduktem z Jebel Cherichira. Většinou obyvatel Kairouanu měla své vlastní studny, voda v nádržích však pomáhala Kairounu být nezávislým na rozmarech počasí. Nádrže jsou obehnán plotem, ale je možné se na ně podívat z terasy návštěvního centra, které objasňuje jejich minulou i současnou funkci.

Je jedna odpoledne. Od nádrží vyrážíme na jihovýchod do 70 km vzdáleného El Jem, kde si teprve chceme dát oběd. Obyčejná asfaltová okreska nás vede krajinou posetou tisíci olivovníky úhledně vysázenými do nekonečných řad. Občas projedeme zaprášeným městečkem, mineme se s protijedoucím autem, ale jinak nic. Jen my a žhavé slunce nad hlavou.