TOPlist

Tunis a okolí

Město umělců Sidi Bou Said (Angelika a sultán) • starověké Kartágo • hlavní město Tunis

     
Den 10 • úterý 21. 6. 2022 • Sidi Bou Said foto, Kartágo foto a Tunis foto UBYTOVÁNÍ DOPRAVA
Ráno vyjíždíme směr hlavní město Tunis. Nejprve se zastavíme ve městě umělců Sidi Bou Said, pak ve slavném Kartágu, a nakonec zakotvíme v Tunisu. Vše se nachází v okruhu 15 km.

Jízda po dálnici směr Tunis je hladká, kromě krátké zastávky u jedné mýtnice, kde se policista asi nemůže nabažit našich pasů, protože s nimi pobíhá sem a tam, než nám je po čtvrthodině zase vrátí.

Sidi Bou Said i Kartágo leží východně od Tunisu na pobřeží Tuniského zálivu. Dálnice nás tedy nevede do Tunisu, ale k mostu Radès–La Goulette u jezera Tunis (největší most v Tunisko, jenž v roce 2009 nahradil trajekty, které zde do té doby převážely auta přes jezero), a pak po úzké hrázy na východ. Jezero Tunis je přirozená laguna mezi městem Tunisem a Tuniským zálivem. Spojení Tunis-Kartágo bylo pro Římany velmi důležité, protože znamenalo kontrolu nad úrodným vnitrozemím. Římané proto přes jezero postavili hráz (po které jsme projeli), spojující Tunis s přístavem La Goulette, a dále i Kartágem a Sidi Bou Said. Severní jezero zahrnuje ostrov Chikly, kdysi domov španělské pevnosti a od roku 1993 přírodní rezervace.

Pokud uvidíte fotografii z Tuniska s modrobílými budovami, s největší pravděpodobností půjde o Sidi Bou Said. Kromě modrobílé barvy je Sidi Bou Said známé u jako vesnice umělců. Jméno jí dal súfí Abú Said al-Badží, známý jako Sidi Bou Said, který se zde usadil počátkem 13. století po navrátu ze své pouti do Mekky. Po své smrti zde byl pohřben a od té doby je jeho hrobka cílem muslimských poutníků.

Tato půvabná vesnice zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO je situována na útesu 70 metrů nad mořem, takže jednou z jejich hlavních atrakcí jsou krásné výhledy na mys Kartágo, rybářský přístav, marinu a celý Tuniský záliv táhnoucí se až k obzoru. Při příznivém počasí je dokonce možné dohlédnout až na 140 km vzdálený nejzápadnější cíp Sicílie.

Pro milovníky filmové sérií o Angelice zase může být zajímavé, že právě zde se natáčel poslední díl Angelika a sultán. A když se hlavni představitelka Angeliky, herečka Michèle Mercier, po zdejších silnicích proháněla ve svém Mercedesu 600, salutovali ji vojáci a policisté. Mysleli si totiž, že jde o tuniského prezidenta, který jako jediný v Tunisku vlastnil stejný Mercedes.

Ve 20. letech 20. století se Sidi Bou Said stalo cílem avantgardních umělců a zůstalo to tak dodnes, což se odráží v množství kaváren, galerií, výstav, koncertů, a konec konců i turistů. Některé honosné domy je možné za poplatek navštívit. Dlážděné ulice jsou upravené a plné bouganvilií, zdi natřené zářivě bílou, okna a dveře zase jasně modrou barvou a zasazené v ozdobných kamenných portálech s typickým orientálním obloukem v horní části. Zdejší ikonická okna a dveře jsou tak populární, že se prodávají jejich miniaturní modely k pověšení na zeď nebo jako magnetky.

Procházet se po ulicích Sidi Bou Said je uklidňující a zpomalující zážitek. Je škoda, že jsme tu jen doslova na skok, stálo by za to užít si zde večer s otevřenými kavárnami a klokotem na trochu méně vyhřátých ulicích, a ráno zase východ slunce nad Tuniským zálivem.
Hotel Marhaba Royal Salem  půjčení auta
bílá Kia Rio
SPZ: 208 6973 تونس
150 TND / 1200 Kč na den
     
Kavárna Sidi Chabaane na útesu nad Tuniským zálivem • Sidi Bou Said
     
Bájné Kartágo – pozůstatky jednoho z nejbohatších a nejvýznamnějších měst starověku, které vládlo zemi s rozvinutou kulturou, obchodem i vojenstvím – na nás čeká pouhých několik kilometrů od Sidi Bou Said. Pozůstatky Karágo jsou dnes rozprostřeny po ploše několika kilometrů čtverečních. Některá místa jsou přístupná, jiná jsou na území prezidentského paláce, kam se samozřejmě běžný smrtelník nedostane.

Začínáme prohlídkou amfiteátru. Relativně velké parkoviště je úplně prázdné, jsme zde sami. V minulosti tomu tak ale nebylo, jelikož kartágský amfiteátr patřil k největším v Římské říši a pojmul až 3000 diváků. Možná proto si jej Monty Pythons vybrali k natáční jedné ze scén Života Briana.

Nejdochovalejší památka Kartága jsou rozsáhlé Antoniovy lázně na břehu moře, pár set metrů od amfiteátru, a v sousedství prezidentského paláce. Pocházejí ze 2. století, kdy byly největšimi lázněmi v Africe, třetími největšími v Římské říši, a největšimi mimo Evropu. Bylo zde několik bazénů - termálních i na ochlazení, do nichž byla voda přiváděna 90km akvaduktem.

Z budov zbyly pouze ruiny, z nichž si lze jakž takž představit jejich grandióznost. Samotná rozloha areálu však mluví sama za sebe, a pokud by je Vandalové v roce 439 nezničili, byly by dodnes zcela určitě jedním z divů severní Afriky. Přesto se podařilo zmapovat původní půdorys lázní a dnes je možné se projít některými zpola zachovanými průčelími a klenutými chodbami. Na některých místech jsou vystaveny zlomky nápisů vytesaných v kameni, nebo krásných kamenných ozdob.

Také v Kartágu by se dal strávit den či více. Vždyť bylo založeno již v 8. století př. n. l. Féničany, a ze zdejšího přístavu se vyvážely datle, olivy, keramika, drahé kovy. Rostoucí vliv a moc Kartága však byly trnem v oku Římské říši, která ho v roce 146 př. n. l. kompletně zničila. O téměř sto let později jej nechal Julius Caesar znovu vybudovat a Římské Kartágo se pak stalo jedním z největších a nejvýznamnějších měst Římské říše. V 7. století však Kartágo zničili Arabové, tentokrát už na dobro. A my už se, také nadobro, musíme přesunout do Tunisu.
     
Podloubí v Antoniových lázních • Kartágo
     
Hlavní město leží pár kilometrů západně od Kartága a jeho počátek se odvíjí od malé komunity založené roku 698 na periférii Araby zničeného Kartága. Kartágo pravděpodobně stojí i za původem slova Tunis. Někteří jej připisují jménu kartágské bohyně Tanith, jiní tvrdí, že může znamenat kempzastávku nebo poslední zastávku před Kartágem.

Zaparkovat ve velkém městě je výzva, zaparkovat ve velkém arabském městě je krutý trest. Naštěstí se mi podařilo dopředu najít parkovací garáže prakticky v centru. Parking El Alem je v ulici Jamela Abdelnassera ústící na Avenue de France, široký bulvár vedoucí přímo k Vítěznému náměstí (Place de la Victoire) s Bab al-Bahr (Mořská brána), jednou z původních bran do tuniské mediny. Vjezd do parkingu je přes chodník přímo do průčelí domu a dolů do podzemí – Central Parking v Praze na Karlově náměstí jako přes kopírák. Ovšem nejlepší je cena – 3 TND (24 Kč) za 4 hodiny.

Avenue de France je moderní ulice s velkými výklady a kavárnami. Od ulic v Paříži ji odlišuje jen vysoce nadprůměrný počet lidí, kteří mají zboží na prodej rozložené přímo na dláždění. Francie končí na Vítězném náměstí, kde už stojí spousta prodejců se svými kárami s ovocem, pečivem nebo oříšky. A Tunisko začíná v uličkách vedoucích z náměstí do hlubin mediny.

Teploměr na ulici ukazuje 40ºC, takže se s povděkem noříme do stinných a mírně chladnějších uliček mediny. Uličky ve starých čtvrtích jsou vždy útokem na všechny smysly, ať už je to pestrobarevnost zboží v krámcích, vůně koření a jídla na bazaru, nebo hluk překřikujících se prodávajících a nakupujících.

Ještě jsme neměli oběd, takže vůně nás spíš dráždí. V jedné bezejmenné uličce vstupujeme do nádherně vyzdobené jídelny – květinovými vzory pomalované stropy, kachličky na stěnách. Je to skvělé místo pro Tunisany, my ale zjišťujeme, že lístek mají v arabštině a stejně tak mluví pouze arabsky. V takových situacích vždy lituju, že neumím cizí jazyky. Nohama a rukama si objednáváme nějaké saláty, fazole a brambory, vše víceméně pálivé, ke kterým dostáváme všudypřítomné bagety. Umět arabsky je to tu skvělé, takhle jsme oběťmi kulturních rozdílů, které ještě neumíme úplne pochopit.

Změť uliček protkává medinu a sbíhá se u Velké mešity. Zde tedy všechny cesty nevedou do Říma, ale k mešitě. Mešita, jako duchovní centrum města ja pak obklopena 20 různými súky (trhy), které tvoří obchodní centrum města. A dále jsou obytné ulice plus kavárničky, jídelny, malé obchůdky.

Každý zdejší trh má po staletí svůj charakter a prodává se na něm určité zboží. Např. súky nejbližší mešitě prodávají náboženské knihy, koberce, parfémy nebo klenoty. V arabském světě lidé chodí na trh nejen prodávat a nakupovat, ale také se setkávat s přáteli. Také proto tak milují smlouvání, které je pro ně zábava, ocenění důvtipu, sdílení komplimentů. Je to nahony vzdálené naším trhům –  obchodním centrům, supermarketům –, kde se sice také setkáváme s přáteli, ale kontakt s obchodníky chceme co nejkratší, protože v něm nejde o navázání hovoru, výměnu názorů, případně ocenění vtipných kliček při sjednávání ceny.

Procházíme súkem El-Attarine specializovaným na koření, parfémy, henu. Navazující súk et-Trouk je nejvhodnější na nákup oblečení, koberců a i suvenýrů. Takto křižujeme medinou, občas víme kde, jsme, občas nevíme. Procházíme kolem Velké mešity s jejím impozantním 44metrovým minaretem a v postranní uličce si sedáme do kavárničky nazvané ne-arabsky The Queen, s interiérem, který je naopak typicky arabsky infantilní – plný umělých růži, plyšových medvídků a strakatého nábytku. V sousedství je několik obchůdků s tuniskými fezy. Na fezy pak zcela náhodou narážíme i ve Velkém súku, kde je jedna z jejich výroben. Bavíme se s majitelem jak se fezy vyrábí, jak se jim v dnešní době daří a dojde i na politická témata.

Chtěli jsme navštívit i velký Hlavní městský trh (Marché Central de Tunis), ale přicházíme po zavírací době (17:00). Jak se na trhy vždy těším, tak na okolní ulice ne – v arabských zemích jsou témeř vždy strohé, špinavé a plné odpadků.
     
Prodej šatů v súku El-Attarine • Tunis
     
Pokračování deníku >>>