Mezi muslimy VII. – Náboženství a násilí

Muhammad nebyl s vysvětlováním nového náboženství ve spory a intrikami zmítané Mekce úspěšný. Jeho sjednocující náboženství by v pohanské Arábii znamenalo konec absolutní vlády kmenových vládců, což po několika letech ostrých pří vyústilo ve výhrůžky, pokus o jeho zabít a roku 622 nakonec jeho útěk z Mekky do Jathribu (Mediny). To vše pro slova, která lidem sděloval.

Krátká výprava do dějin

Medina se stala základnou, odkud se Muhammad snažil nové náboženství rozšiřovat dále, včetně své rodné Mekky. K tomu muslimové použili i pokusy o ekonomickou izolaci Mekky, prováděné napadáním karavan, jež vysílala Mekka přes Medinu do Sýrie. Nešlo o způsob obživy, i když řadoví muslimové měli z kořisti, a tedy svého obohacení, radost. Šlo o způsob jak oslabit ty, kteří neměli zájem na sjednocení společnosti, jež by bylo v rozporu s udržením jejich výlučnosti.

Muhammad neměl z podobných výbojů (bez potyček se neobešly ani výpravy ve jménu islámu k okolním kmenům) radost, už pro nenásilné islámské ideje a vždy se snažil postupovat dohodou. Svědčí o tom například i poslední pokus Mekky podrobit si Medinu, kam se jejich odpadlý syn Muhammad uchýlil. Po neúspěšném obléhání Mediny roku 627 byli mekkánci nuceni se stáhnout zpět, čímž ztratili v očích Arábie poslední zbytky své dřívější prestiže a stali se relativně snadnou kořistí. Muhammad mohl zasáhnout a Mekku dobít, avšak nejspíše se chtěl vyhnout krveprolití, volil tedy cestu diplomacie (také s ohledem na fakt, že mekkánci byli klidným jednáním rovněž nakloněni).

Ne vždy se jednání podařila. Například medinský židovský kmen Banu Kurajza, který během obléhání Mediny roku 627 jednal s nepřátelskými mekkánci, stihl za jejich zradu krutý trest a nelidský trest. Muži byli popraveni a ženy a děti prodány do otroctví. (Mimochodem Muhammadovo nabádání nevěřit židům ani křesťanům bylo založeno na jeho přesvědčení, že jak židé, tak křesťaně ve svých svatých písmech boží slovo přizpůsobili cílům vládnoucích vrstev. Šlo tedy o výzvu náboženskou, nikoliv lidskou.)

Doba byla drsná a lidé netrpěliví, což se projevovalo podobnými přehmaty a metodami. Bohužel jsme se od té doby příliš nepoučili a tmavé skvrny násilí se táhnou celými lidskými dějinami až do současnosti. To však nikoho neomlouvá. Nebo je násilí za určitých podmínek ospravedlnitelné?

Je násilí ospravedlnitelné?

Můj osobní názor je, že není ospravedlnitelné v žádném případě. Jsem však v situaci, kdy si „luxus“ takového černobílého názoru můžu dovolit, jelikož žiji na klidném místě, navíc v době, která má o 1400 let zkušeností více než doba Muhammadova. I jen v nedávné minulosti, za našich dědů během druhé světové války, bych se na věc ale možná díval z úplně jiného úhlu. Jinak by můj pacifistický názor mohl způsobit, že bychom dodnes každý rok oslavovali narozeniny strýčka Heidricha.

Zůstat pozorovatelem, nebo se snažit situaci změnit? Existuje nějaké obecně uznávané dobro, za nějž máme právo bojovat? Kdo jej určí? A co když za něj už jen z principu bojovat nechceme? Pokud bojovat chceme, jaké můžeme použít prostředky? Co je obrana a co už útok? Kde jsou hranice? Toť věčná dilemata a civilizace v současném stavu nikdy nedospěje k jeho „rozetnutí“ − v tomto jsme se od doby Muhammadovy nepohnuli ani o píď

Zmíněné události z ranného období islámu se můžou zdát v rozporu s tezí, že pojmy islám a násilí jsou protimluvy (viz minulý článek). Nejen, že se můžou zdát v rozporu, ony v rozporu jsou. A nejde jen o události z ranného období islámu, takových příkladů najdeme v běhu staletí daleko víc. Avšak je zdrojem násilí islám?

Plodí náboženství násilí?

Nejen islám, ale všechna velká náboženství z našeho pohledu fyzicky zabíjejí. Žádné velké náboženství však nemá zabíjení ve svém programu, ba naopak, podobně jako islám, i pojmy náboženství a násilí se ve skutečnosti vzájemně vylučují. U nás je i přesto velmi rozšířený názor opačný: náboženství jsou nejhorší výmysl lidstva, protože se jeho historií táhnou jako tlustá krvavá čára z těl tisíců a miliónů nevinných obětí. Kde je pravda? A je možné se k ní vůbec dobrat? Ano. Za tří předpokladů:

• každý bude zodpovědný za všechny své činy,
• budeme ochotni naslouchat, nejen zoufale vykřikovat (v lepším případě) své (zbytečně) zoufalé názory na (zdánlivě) zoufalý svět,
• uvědomíme si, že jedinec není pouze nevýznamná částečka, ale že může přímo a hmatatelně přispět ke zlepšení světa.

Pokud budeme mít odvahu převzít plně zodpovědnost za své činy, nebudeme potřebovat žádné vedení, které by nám ukazovalo cestu, a tedy za nás rozhodovalo a potenciálně s námi manipulovalo. Budeme-li umět naslouchat, vymaníme se z bezbřehého sobectví, jež každého z nás ovládá a jež ve vlastních očích každého z nás staví přinejmenším o příčku výše než ostatní. Uvědomíme-li si, že již jen svých chováním − laskavým, tolerantním, plným lásky − na své okolí dost podstatně působíme, zjistíme, že měníme svět. Určitě máte úplně jiný pocit například z upřímně se usmívající prodavačky, než z prodavačka upřímně znuděné. A nemusím jit ani k prodavačkám, stačí se obrátit do rodiny. Nejspíš dáte přednost partnerovi tolerantnímu (neboli nesobeckému a chápajícímu), před partnerem žárlivým (neboli sobeckým a majetnickým).

V čem je tedy problém? Problém je v tom, že na světě je daleko více znuděných prodavaček a daleko více žárlivých partnerů. Jak to? Protože nám vládne sobectví, alibismus a strach z nicotnosti a bezvýznamnosti. Proč nám vládnou? Nemáme se v životě o co opřít. Je v nás prázdnota. Snažíme se ji naplňovat, avšak pouze jednostranně. V hmotném rozvoji jsme hodně daleko, o to více jsme však zanedbali rozvoj duchovní. Plníme se hmotnými modlami, ale stále se divíme, že jsme i přesto prázdní. Proto má tak obrovský úspěch tzv. konzumní život (nic proti němu, je to přirozené stádium, které si musíme prožít, abychom na vlastní kůži zjistili co s námi udělá): stále nové a nové věci nám nedávají vydechnout, čímž se nám daří zapomenout na svou prázdnotu. Prázdnota však nezmizela, jen jsme ji přehlušili.

Kde je tedy pravda? Pravdu objevíme až zmizí prázdnota. Cest je mnoho. Cest je tolik kolik je lidí. Náboženství je mnoho. Náboženství je tolik kolik je lidí, respektive výkladů náboženství je tolik kolik je lidí. Který výklad je správný? Jsme pouze lidé, proto každý výklad je tendenční a více či méně vzdálený od univerzálního významu boha, Jsoucna nebo jak si tento fenomén pojmenujeme.

Vhled

Nejspíš mě všichni duchovní proklejí, ale dnešní stav náboženství a výše zmíněný názor o škodlivosti náboženství jsou z velké míry způsobeny právě tím, že duchovní jsou v drtivé většině „obyčejní“ lidé, tj. takoví, kterým chybí vhled, jaký měl například Ježíš. I to by však byl pouze první krok. Dokud obecně budeme lidmi v té (duševní a duchovní) podobě jako dnes, nikdy nebudeme schopni se ani přiblížit pochopení pojmu bůh, což je předstupeň k tomu, aby se náboženství stalo prostředkem k rozšiřování lásky (ne jen pouhým nástrojem k prosazování jednotlivých zájmů). A rozšíření lásky je předpokladem k tomu, abychom vybudovali harmonický svět.

Plodí tedy náboženství násilí? Ne. Ne náboženství, ale my lidé. Náboženství plodí násilí teprve v našich rukou. Náboženství je pouze nástroj. Třeba jako nůž. Nůž je sám o sobě neutrální a my jej můžeme využít buď k ukrojení chleba, nebo k zapíchnutí člověka. Náboženství je samo o sobě také neutrální, můžeme s jeho pomocí rozdávat lásku stejně jako smrt. Záleží na preferenci vykladače a „uživatele“. A preference se budou lišit, dokud všichni nedosáhneme vhledu.

Zpět k islámu

Abych se ale vrátil k islámu. Dějiny s ním spojované (schválně nepíši jeho dějiny) jsou plné krvavých epizod. Avšak činit za ně odpovědný islám je stejné, jako činit nůž zodpovědný za vraždy Jacka Rozparovače. Vždy existoval konkrétní viník, který neměl odvahu nést za své činy odpovědnost. Zaštítil se proto islámem, ukázal prstem na boha a my mu to spolkli i s navijákem. Je to pro nás jednodušší, protože nemusíme přemýšlet, nemusíme rozlišovat, svět se krásně rozpadne na černé a bíle.

Muhammada můžeme považovat za samozvance, kterých na světě běhalo, běhá a bude běhat spousty, to je však spíše otázka víry/nevíry. V každém případě našel řešení krize tehdejší arabské společnosti, které se ukázalo daleko univerzálnější a jímž dnes žije pětina zeměkoule. Od té doby byl islám mnohokrát zneužit a ještě zneužit bude. O tom není pochyb. Stejně jako ještě mnohokrát bude zneužit nůž. O tom také není pochyb.

Co tedy s tím? Začněme každý od sebe. Snažme se být zodpovědní za všechny své činy, buďme ochotni naslouchat a uvědomme si, že každý z nás má sílu a možnost projasnit svět.

KONEC

• ◄ Mezi muslimy VI. – Džihád
• Proč už necestuju ►