Jak se přátelit s domorodci

  • Vytisknout

Na cestách obdivujeme památky, obdivujeme scenérie, obdivujeme jídlo. Obdivujeme všechno možné, jen jedno neobdivujeme: domorodce. V zemích „třetího“ světa jsou pro nás často jen kulisou, většinou hlučnou a nepochopitelnou, od které máme odstup a kterou se snažíme nějak přetrpět. A pokud si jich všimneme, jsou pro nás jen herci na jevišti zvaném „exotika“. Jak to změnit? Jak přidat našemu vztahu k nim lidský rozměr? Jak se s nimi skamarádit? Čtěte dál.

První část článku je mírně teoretická, takže nemáte-li rádi řeči okolo, můžete skočit rovnou na odstavec Jak se tedy kamarádit s domorodci? Úvod do pochopení domorodců, a tím i sama sebe, však nikomu neuškodí, i když jde jen o velmi stručné „nakousnutí“ problematiky.

Kdo je domorodec?

Slovo domorodec pro mě nemá onen běžně chápaný hanlivý význam „ten primitivní divoch s oštěpem“. Beru jej spíše jako pojmenování pro lidi, kteří jsou na daném místě doma, jako je třeba moravský vinař doma (a tedy domorodcem), například v Mikulově. I já jsem někde domorodcem, i vy jste někde domorodci.

Psát o domorodcích je těžké. Často jde o nesdělitelné, neuchopitelné zážitky. Dají se však vyjádřit nekonečně mnoha způsoby, protože lidé se, na rozdíl od staveb a scenérií, daleko rychleji mění. Jsou s každým dnem a měsícem jiní, stavby zůstávají (beru-li za měřítko lidský život).

Musím se přiznat, že dříve mě zajímaly spíše stavby a scenérie, prostě hmotné symboly kultury. Až později jsem pochopil, že kupříkladu architektura je sice krásnou, ale přeci jen minulostí. Současností jsou lidé. Jedno bez druhého však nemůže existovat a opomíjet jedno, nebo dávat příliš velký důraz na druhé má vždy za následek zkreslený obraz.

Jaký máte vztah k lidem?

Vypěstovat si střízlivý vztah k lidem je daleko těžší, než k architektuře nebo scenérii, obecně hmotným, neživým věcem. Ty stačí jen pasivně pozorovat, s lidmi však musíme komunikovat. Nebo... měli bychom. A my komunikujeme, jenže jak na cestách pozoruji často jde o jeden ze dvou extrémů:

  • buď lidi skoro úplně „přehlížíme“, protože se bojíme narušit jejich soukromí, případně se předem obáváme odmítavé reakce. Do této kategorie jsem, jako typická evropská individualita, ještě nedávno patřil i já a patří do ní velká část mladých českých cestovatelů, jež mají stránky na Internetu (jak se dá například snadno poznat z téměř úplné absence fotografií lidí na jejich webech).
  • nebo je naopak máme za téměř veřejný majetek, takže jim do jejich soukromí bezostyšně lezeme a zakrýváme to tzv. „dokumentací života původních obyvatel“. Do této kategorie zase patří velká část cestovatelů ze západní Evropy, kteří mají přeci jen jiné sebevědomí než my a jsou od lidí „třetího“ světa hmotně i myšlenkově daleko více vzdálení.

Proti těmto extrémům nelze nic namítat, každý má svůj vlastní způsob poznávání světa. Nejde však o spontánní přístup, jenž by měl být založený na vzájemném pochopení a respektu. Žádný učený z nebe nespadl, takže je přirozené, že tomuto pochopení se každý musí nejprve naučit. Nejlépe praxí...

Respekt

Chceme-li opravdu poznat cizí země, naučme se nesrovnávat. Otevřeme se novým věcem, nehodnoťme podle našich měřítek, jen přijímejme a respektujme. Vzpomeňme si, jak sami oceňujeme respekt od druhých. Možná jste se s touhle myšlenkou setkali už v jiné části Rádce. Pro cestování ji považuji za stěžejní a znovu ji zmiňuji záměrně, protože se nejvíce vztahuje právě k lidem.

Lidé v zemích „třetího“ světa nejsou loutky. Moc dobře cítí, jaký vztah k nim máme a podle toho si formují svůj vztah k nám. Snadno dokáží odlišit despekt od respektu, protože prvního se jim od nás dostává vrchovatě, kdežto druhého jako šafránu.

Často to však platí i obráceně a sami domorodci nejsou respektu schopní. Proč? Protože každý kdo je uzavřený v jedné ulitě (a lidé v zemích „třetího“ světa vzhledem ke své ekonomické situaci v takové ulitě uzavření jsou) soudí vše podle své ulity. Nejde o nedostatek inteligence, jde jen o nedostatek zkušeností, o nedostatek nadhledu. Domorodec z Brandýsa, domorodec ze Sydney, domorodec z Bombaje, ti všichni se proto budou chovat stejně. Jinak řečeno všichni cestovatelé kdysi byli také domorodci bez nadhledu, dokud nezačali cestovat. A řada jich bohužel zůstala stejná i když cestují.

Co s tím? Co s tím, že se na cestách budeme ocitat v situacích, kdy z výše zmíněného důvodu my jediní budeme schopni respektu a porozumění? Nic. Jakékoliv používání z domova naučených vzorců chování nás bude od domorodců dál vzdalovat. Oni jsou tam doma, proto je na nás, abychom se přizpůsobili a snažili se je pochopit.

Možná je požadavek nutnosti jednostranného pochopení (nebo spíš být tím, kdo bude za každé situace více chápající) z vaší strany nepřijatelný. Ale taková je skutečnost. Pokud nechceme být slony v porcelánu (a drtivá většina cestovatelů bohužel je, většinou však „pouze“ z nevědomosti, která je podstatou naprosto stejná, jako nevědomost domorodců), měli bychom si uvědomit, že náš vliv na domorodce je velký a formuje nejen jejich vztah k nám, ale i jejich vztah k vlastní kultuře.

Jak se tedy kamarádit s domorodci?

S nikým se nedá kamarádit plánovitě. Proto následujících pár postřehů neberte jako 100% zaručená moudra nebo návody na každou situaci. Ba naopak. Čím více budou uplatňovány za každou cenu, tím více se budou míjet účinkem, protože prvním postřehem je: buďme přirození.

Buďme přirození

Lidé v zemích „třetího“ světa jsou na lidské vztahy citlivější než my, reagují emotivněji a... přirozeněji. Nic neocení tak, jako když o ně projevíme opravdový zájem, ne jen pouze vztah typu „za ochotu nechat se vyfotiti dostaneš 10 rupek“.

Nepovyšujme se, berme každého jako partnera

Jednoduché pravidlo, avšak nejčastěji porušované. Chudší zevnějšek a „podivný“, nesrozumitelný jazyk svádí myslet si, že domorodci jsou někde „pod námi“. Když ne kvůli ničemu jinému tak proto, že si je můžeme „koupit“. Ano jsou materiálně chudší, o to více však dokáží prožívat to málo co mají. Jejich život není méně kvalitní, je jiný.

My v postkomunistických zemích jsme v jedinečné situaci. Máme všechny předpoklady pochopit oba tábory - „chudé“ i „bohaté“ (uvozovky proto, že jsou to pojmy velmi relativní) - a stát se jejich pojítkem. Jsme totiž někde uprostřed. Už nejsme úplně chudí, ale ještě nejsme bohatí. V jednom okamžiku zažíváme obě situace. Na jedné straně vidíme bohaté „Zápaďáky“, jak si u nás „užívají“, na druhé straně máme možnost sami se ocitnout v roli bohatých, ke kterým vzhlížejí chudí v zemích „třetího“ světa. Na rozdíl od nás žijí jak bohatí „Zápaďáci“, tak chudí „třetího“ světa neustále v extrému, kterému chybí druhá polarita. Bohatí už „nad sebou“ nemají nikoho bohatšího, chudí zase „pod sebou“ nemají nikoho chudšího. Nemají porovnání a i jejich pochopení je poloviční, protože k druhému z extrémů mají příliš daleko. My však máme to štěstí, že jsme uprostřed, a tedy nejblíže poznání, že jak povyšování, tak ponižování vyvěrají jen z neúplného pochopení druhé strany.

Respektujme rozdílnosti

Respekt je alfou a omegou přátelského vztahu. Kdysi jsem slyšel pořekadlo, že co je pro jednoho perfektní, může být pro druhého perverzní. Přesně vystihuje rozdílnost a právo na rozdílnost. V zemích „třetího“ světa si rozdílnosti užijete až dost. Ať už jde o zahalování muslimských žen, nutkání Číňanů ochutnat absolutně všechno na světě, spokojenost Austrálců s životem ve vyprahlé poušti nebo posedlost bělochů mobily.

Ne vždy však jde o věci jako právě jmenované, tedy takové, které nás přímo bezprostředně neovlivňují. Pokud si Číňan bude pochutnávat na žížale, je to podle nás jeho věc, avšak když si Pákistánci o půlnoci v autobuse, kterým jedeme, pustí hudbu na plné pecky, už je to hned něco jiného. Přesto jde v obou případech o stejnou rozdílnost, o jiný přístup k životu, a měli bychom je tedy chápat stejnou měrou.

Rozhodně nezískáme ničí přátelství, pokud jej například budeme chtít fotografovat i přes jeho nesouhlas, posměšně se vyjadřovat o náboženstvích, nerespektovat místní zvyky, znevažovat jejich hodnoty, odsuzovat způsob provádění věcí jen proto, že je jiný atd. Seznam úskalí je nekonečně dlouhý. Každá země, nebo i jen městečko mohou mít své zvyky, o kterých bychom měli přinejmenším vědět a - nedivit se jim.

Zmenšeme odstup

I když budeme uvnitř plni pochopení, navenek to na nás nejspíš nikdo nepozná dokud jej navenek neprojevíme. Úsměv, přátelské gesto, pár slov v jejich jazyce, to vše dělá divy. Každá věta v místním jazyce, každý zvyk, který jsme si osvojili, každá maličkost z reálií, to vše zmenšuje náš odstup od místních lidí.

Neměli bychom také zapomenout, že pro většinu z nich jsme milionáři a basta. Nemá cenu o tom diskutovat, jen bychom zabředávali do jejich zjednodušeného vidění světa na jedné straně a bezelstných reakcí na straně druhé. Smiřme se s rolí, kterou nám přisoudili a nezvětšujme ještě víc odstup tím, že se je budeme snažit přesvědčit o opaku. Když už jsme těmi milionáři, tak se snažme být chápavými a milými milionáři, ne naštvanými, uraženými a nepochopenými milionáři. A mimochodem, proti nim opravdu jsme milionáři :) - už jen proto, že nemusíme každodenně bojovat o uspokojení těch nejzákladnějších potřeb, ale můžeme „plýtvat" peníze na takovou věc jako je cestování.

„Ateista? A co to je?“ uslyšíte často, pokud takto odpovíte na otázku na vaše náboženské vyznání. Pro teisty (věřící) je stejně nepochopitelné, že někdo je ateistou (nevěřící), jako pro ateisty, že někdo věří v boha. Obě skupiny se na sebe navzájem dívají mírně opovržlivě a obě jsou ve svém přesvědčení stejně zaslepené. Z tohoto hlediska mezi nimi není rozdíl. Avšak většina světa je teistická, proto jsou ateisté v optické nevýhodě a musí počítat s tím, že budou pro teisty přinejlepším mírně bizarními jedinci, zhruba na úrovni zelených ženušek/mužíčků z Marsu. Nechci nabádat k mluvení nepravdy nebo dokonce lžím, avšak pokud ateista řekne, že pochází z „křesťanského prostředí“, řekne plnou pravdu, aniž by o svém vyznání lhal. Neberte to jako podlézání, nebo přizpůsobení se za každou cenu, ale spíše jako způsob jak se přiblížit lidem, kteří nad některými věcmi ještě nemají nadhled.

Kde hledat informace

O tom jak se kamarádit s domorodci si nikde systematicky nepočtete (pokud ano, dejte mi vědět, rád se přiučím). Cestovatelé se tím buď vůbec nezabývají, nebo to považují za okrajovou záležitost, přinejlepším ve svých cestopisech sem tam utrousí nějakou zkušenost či postřeh. Proto budete muset své nové vztahy skládat sami na základě střípků, které si někde přečtete, na vlastní kůži zažijete, vycítíte nebo odhalíte intuicí.

Joomla SEF URLs by Artio