Borneo (Sabah)

  • Vytisknout

Rezervace Kinabatangan • Kota Kinabalu • Pulau Sapi • Sandakan • Sepilok

Ceny ubytování a dopravy uvádím za celou rodinu (2 dospělí a děti 5 a 7 let).


     
Den 144 • pondělí 20. 10. 2014 • Sandakan foto a rezervace Kinabatangan foto: řekalidédžunglefaunapalma olejová UBYTOVÁNÍ DOPRAVA
Ráno vypadá centrum Sandakanu úplně jinak než v noci. Sice jsou to stále ty samé oprýskané domy, ale ulice jsou živé, a optimistické atmosféře napomáhá i modré nebe s beránky. Tu oceňuju obzvlášť, jelikož poslední týdny v Cyberjayi byly v režii zatažené oblohy z ohňu na Sumatře.

Turistická kancelář byla zrušena, jak se dozvídám na radnici. Reprezentujje ji teď jedna pracovnice vedle svých dalších povinností. Nepomůže mi ani ohledně půjčení auta. Z radnice odcházím s prázdnou a auto se mi nedaří pronajmout ani s pomocí recepčních v hotelu. Jednoho člověka sice sehnali, ale ten nejprve kývnul a když jsem se vrátil z pokoje s penězi byl pryč – prý si to rozmyslel. Jednání s lidmi tu asi nebude tak jednoduché jako na poloostrově. Jedu tedy i s kluky na letiště, kde jsem včera zahlédl dvě půjčovny, a auto pronajímám tam – ani ne litrové Perodua Viva bez posilovače řízení, které má manuální snad vše kromě motoru.

Přestože stát Sabah je „nejdivočejší″ z celé Malajsie, neznamená to nedotčenou divočinu – té je zde kvůli plantážím palmy olejové poskrovnu. I tak jde o nejodlehlejší kout Malajsie, kde stále ještě není dostatečná infrastruktura ani mezi největšími městy, jak se přesvědčujeme cestou do rezervace na dolním toku řeky Kinabatanbgan. Jednoproudá výpadovka ze Sandakanu se právě opravuje. Spojení dvou největších měst Sandakan a Kota Kinabalu by si zasluhovalo alespoň dvouproudovku. To by ale vláda musela místo stavění zbytečných paralelních dálnic v Selangoru dát nějaké peníze sem. Za Mile 32, rozcestím na západ do Kota Kinabalu a na východ do Tawau, je jednoproudá silnice z větší části pěkná, ale projíždíme i prašnými úseky bez asfaltu. A všude kolem olejová palma – stovky kilometrů plantáží.

Ubytováváme se ve vesnici Sukau na břehu řeky, kde končí cesta. Odsud se dá do džungl už jen v terénních autech nebo lodí. Dolní tok řeky Kinabatangan je nejpřístupnějším místem v Sabah, kde je možné se setkat z divokými zvířaty. Většina lidí si v Sandakanu zaplatí tůru zahrnující vše od transferu mikrobusem nebo lodí z a do Sandakanu, ubytování a stravu v Sukau, a výlety lodí nebo v džungli. My jsme si chtěli program zorganizovat sami podle sebe, proto jsme tu autem (pronájem auta vychází levněji než cena dopravy s tůrou, a navíc máme volnost pohybu).

Odpoledne, právě když obědváme v jídelně na břehu řeky, asi půl hodina prší – přeci jen už začíná období dešťů. Jak déšť přicházel po řece, uviděli jsme přibližující se šedivou clonu. Po pár minutách jsme byli v ní, pak se clona začala protrhávat, a pomalu přestalo pršet.

Náš průvodce na plavbě ve 4 odpoledne se jmenuje Sugi. Kluci si berou oranžové záchranné vesty. Díky dešti není takové vlhko a fouká příjemný větřík. Přestože divoká džungle se táhne jen v úzkém pásu podél řeky, za nimž už jsou palmové plantáže, je tu poměrně živo. Během plavby máme jen několik metrů od sebe makaky jávské a kahau nosaté (jednu samici s mládětem doslova na dosh ruky), na stromech pozorujeme dvojzoborožce žlutozobého a orlíka rudoprsého, a zahlédli jsme i krokodýla a orangutana.

Když se po dvou hodinách vracíme z plavby, slunce právě zapadá. Je tu neskutečný klid.
Sukau Greenview • Sukau • RM 150 / 975 Kč půjčení auta
černé Perodua Viva
SPZ: SS 8524 M
počáteční: 160 335 km
cena za 5 dní: RM 400 / 2600 Kč
11:43 • 30. km • odjezd Sandakan
12:47 • 82. km • rozcestí Tawau/Kota Kinabalu
13:25 • 119. km • rozcestí Sukau/Tawau (Mile 32)
13:58 • 162. km • Sukau
     
Jak bychom jen na ten strom vylezli? • Kinabatangan • Borneo • Malajsie
     
Den 145 • úterý 21. 10. 2014 • Rezervace Kinabatangan foto: řeka – lidé – džungle – fauna – palma olejová – Goa Gomantong UBYTOVÁNÍ  
Nejlepší doby na pozorování zvěře je brzo ráno, pozdě odpoledne a v noci, kdy není takové horko. Proto vstáváme v půl šesté, abychom mohli v šest vyrazit. Ještě je šero a nad řekou se povaluje hustá mlha. Rybáři se už ale probouzí a připravují svoje lodě. Stejně tak průvodci – nejsme tu jediní turisté, ale díky období dešťů to tak skoro působí.

Mikimu s Daníkem se samozřejmě nechtělo vstávat, ale jízda po řece je probudila a už zvědavě okukují břehy, nebo dalekohledem stromy. Průvodce si říká Jack a kromě volavek a orla nám ukazuje další kahau nosaté. Jejich práce vypadá jednoduše, ale zpozorovat na dálku v zelené změti džungle pohyb nebo jinou barvu, které můžou ukazovat na nějaké zvíře, chce cvičené oko.

Vystupujeme z lodi a vydáváme se do džungle. Pro kluky je tu všechno zajímavé. Každý jinak tvarovaný list či barevnou bobuli si musí pečlivě prohlédnout. Líbí se jim liány a samozřejmě se na nich zhoupnou kde můžou. Jack nám ukazuje různé brouky a chorošovité houby.

Po půl hodině se ocitáme opět na břehu, kde nás čeká člun. Nejsme ale na řece, došli jsme ke slepému rameni (používají tu anglický název oxbow lake). Díky stojaté vodě se zde dobře daří vodnímu hyacintu, jehož jsou na hladině celé koberce. Na řeku se vracíme úzkým průplavem a v osm jsme zpět. Kluci jsou nadšení a to den ještě ani pořádně nezačal.

Během snídaně v otevřené zastřešené jídelně Sukau Greenview na břehu řeky plánujeme co dál. Opět svítí slunce a je modrá obloha. Co více si přát.

Správce Wantie, kluk kolem 25 let, nám nabízí možnost přespat v domě svých rodičů na druhém břehu řeky. Slovo dalo slovo a za hodinu už nás vyzvedává jeho sestra Nieca. Přejíždíme do domu jejich bratrance na okraji Sukau. Niecu vykládáme a vydáváme se na výlet do jeskyní Gomantong (díky za auto). Vrátit bychom se měli kolem oběda, kdy společně přeplujeme do jejího domu.

Gomantong leží 5 km od hlavní silnice Sukau-Sandakan po nové asfaltce. Zasloužily se o ni nejen turismem, ale také díky salanze ostrovní. Hnízda tohoto ptáka jsou tvořena především slinami, díky čemuž se řadí mezi velké pochoutky připravované jako polévka.

Vnitřkem hlavní jeskyně, 10 minut chůze džunglí od parkoviště, vede dřevěný chodník. Kromě vchodu je jeskyně otevřená i na druhém konci, kde světlo proudí dovnitř dramatickými paprsky. Vedle salang zde žijí také netopýři, jejichž výkaly – guano – přitahují šváby. A jelikož páchnoucí guano je všude, tak i švábi jsou všude – na zemi, chodníku, zábradlí, stěnách. Zahlédl jsem i bílého, který se právě svlékl. Návštěva zde je zkrátka šokovou terapií, již bych doporučil především těm, co se švábů štítí.

Před Sukau míjíme jedno z mnoha překladišť plodů olejové palmy. Velké hnědé trsy jsou sváženy z plantáží, nakládány na vozy a odváženy do lisoven. Olejová palma tak pomalu požírá Borneo – v Sabah dnes pokrývá mezi 10 a 20 % celkové rozlohy. Kritická je i ztráta biodiverzity – oproti 80 druhům savců žijícím v primárním pralese jsou palmové plantáže vhodné jen pro 12. A to vše pro olej, který téměř z poloviny obsahuje nezdravé nasycené tuky, a také karcinogenní estery.

Krátká plavba lodí přes řeku a jsme v domě rybáře Awanga. Dům je celý dřevěný a postavený na kůlech. Z kryté verandy se vchází přímo do rozlehlého obýváku tak 8×8 metrů, kde jsou jen dvě pohovky u zdi a televize – superprostorné pro honění se našich dvou kluků s jejich dvěma kluky. Z obýváku vedou dveře do dvou malých pokojů a do kuchyně v zadní části dome, opět nezvykle rozlehlé (ale také tmavé). U kuchyně jsou další dva pokoje a koupelna se záchodem. Celkem zde žije 13 lidí.

Awangova rodina jsou muslimové, ale na první pohled bychom to nepoznali – žádné šátky nebo kukly, jež nosí muslimky na poloostrově, se nekonají. Zatímco kluci hrají na dvoře fotbal, my trochu odpočíváme. Co jiného v tom vedru dělat? Zvědavě obcházím dům. Pod ním, v prostorech mezi kůly, je rozděláno několik lodí, na dvorku se povaluje proutěná past na ryby. I když je zdejší půda úrodná, na zahrádce vidím jen jednu dýni a okurku. Myslel jsem si, že si tu bude každý pěstovat vlastní zeleninu, aby ušetřil, ale není to tak. Rybář je prostě rybář a ne zemědělec.

Večer si rodina pouští televizi, ale to my už míříme znovu do člunu na noční plavbu. Hlavní atrakci plavby jsou ledňáčci. Během dvou hodin v lodi máme velké štěstí a dlouho pozorujeme ledňáčka modrohřbetého s temně modrým zobákem a nachovým peřím, a ledňáčka guriala s červeným zobákem a žluto-modrým peřím. Nieca na ně svítí baterkou, aniž by je to rušilo. Také se setkáváme s dalším kahau nosatým, bojgou stromovou, černým hadem s výraznými žlutými pruhy, a sovami. Kluci během plavby usnuli.
dům na řece Kinabatangan • RM 150 / 975 Kč včetně stravy  
     
Ledňáček modrohřbetý • Kinabatangan • Borneo • Malajsie
     
Den 146 • středa 22. 10. 2014 • Rezervace Kinabatangan foto: řeka – lidé – džungle – fauna – palma olejová, Sandakan foto a Sepilok foto
UBYTOVÁNÍ DOPRAVA
Ráno si dáváme načas. Snídáme v osm a další hodinu a půl se balíme a loučíme s rodinkou. Zažili jsme zajímavý vhled do života na venkovském Borneu. I sem však sahá moderní technika – na stěně domu například visí mobilní telefon, který je společný pro všechny. Připomíná mi Čechy před několika desítkam let, kdy pevnou linku měl jen někdo a ostatní si k němu chodili telefonovat.

Miki s Daníkem by tady nejraději zůstali. I když si se svými novými kamarády nepopovídali, přeci jen navázali kontakt jinak, jak to umí jen děti. Alespoň jim tedy darovali autíčka. Awangovi kluci žádná nemají, ale sledovali jsem zájem s jakým si s nimi hráli. Jsme rádi, že se naši kluci o hračky, kterých mají přehršel, podělili.

Rozšíření palmových plantáží je opravdu obludné. Každou chvíli potkáváme náklaďák plný trsů a teprve cestou zpět do Sandakanu si všímám kolik je tu nenápadných ukazatelů k lisovnám. Olejová mašinérie jede na plné obrátky.

Dnes jsme se chtěli stavit v orangutaním centru v Sepiloku, 20 km před Sandakanem. Než se ale stačíme ubytovat v Sandakanu, naobědvat, a dojet v permanentní zácpě (kvůli rozšiřování silnice) do Sepiloku, jsou dvě hodiny odpoledne. Krmení orangutanů je ve tři, my jsme si tam však ještě chtěli projít stezky džunglí, na což už čas není. Orangutany tedy necháme na zítra a jdeme do sousedního centra pro medvědy malajské.

Bornean Sun Bear Conservation Center je zde už 6 let, ale pro veřejnost bylo otevřeno teprve letos. Jeho cílem je ochrana medvěda malajského, nejmenší medvědovitou šelmu na světě (délka 1,5 m, váha do 80 kg). Odlesňování medvědu malajskému velmi zúžilo životní prostor, kvůli čemuž jeho populace za poslední tři generace poklesla o 30 %. Někdy se mu přezdívá „medový medvěd″, protože zbožnuje med.

Centrum se zaměřuje na starost o osiřelé medvědy, nebo jedince, kteří žili v zajetí v nevyhovujících podmínkách. Je-li to možné, jsou zde pouze dočasně, dokud nejsou připraveni na návrat zpět do přírody. Přiliš domestikovaní jedinci, kteří by ve volné přírodě nepřežili, zde pak dostanou odpovídající prostor.

Na rozdíl od medvědů v mírném pásmu se neukládají k zimnímu spánku, jelikož potravy je dostatek po celý rok. Jsou sice malí, ale pokud jsou vyrušeni, umí se pěkně rozzuřit. Většinou spí během dne, což je ve vlhkých tropech asi ten nejmoudřejší způsob života. O medvědu malajském se toho stále ví celkem málo, proto je centrum i výzkumným pracovištěm.

Zde v Sepiloku jsou medvědi díky pravidelnému krmení aktivní i ve dne. Odpolední jídlo dostávají kolem třetí hodiny, proto centrum zavírá v půl čtvrté, kdy už jsou všichni medvědi stejně zalezlí v přístřešcích. Na pozorování máme tedy ještě asi tři čtvrtě hodiny.

Pozorovací plošina je asi 4 metry nad úrovní terénu. Dole se prochází několik černých huňáčů s typickým hnědým V na krku. Jsou tu mladí i dospělí jedinci. Hrabou do hlíny nebo pařezů, kde hledají termity a larvy, okusují dřevo a kukuřičné klasy, povalují se, nebo si spolu hrají. Působí klidně. Mají se tu dobře také proto, že jejich prostor je tvořen džunglí, takže jsou skoro jako doma. Kromě keřů jsou tu i vysoké stromy. Jeden z mladších jedinců je tak zvědavý, že se po stromě, který roste asi 4 metry od plošiny vyšplhá až na naši úroveň, aby si nás, hlavně poskakujícího Mikiho s Daníkem, pořádně prohlédl. Téměř by bylo možné se ho dotknout.

Návštěvu centra vřele doporučuji. Nachází se přes ulici od orangutaního centra, takže s trochou plánování je možné obě jak medvědí, tak orangutaní centrum navštívit během jednoho dne.

Sandakan sice nemá pláže, ale je to přístavní město s pěknou promenádou. Stejně jako řada místních se usazujeme na zahrádce jedné z otevřených restaurací s výhledem na moře a den končíme příjemně pálivou večeří.
Central Hotel • Sandakan • RM 98 / 678 Kč počáteční: 160 560 km
9:38 • odjezd Sukau
12:24 • 131. km • Sandakan
     
Plantáže palmy olejové pomalu požírají Borneo • silnice Sukau – Sandakan • Borneo • Malajsie
     
Den 147 • čtvrtek 23. 10. 2014 • Sepilok foto a Sandakan foto UBYTOVÁNÍ  
Snídani si dáváme v Sepiloku. Před vstupem do orangutaního centra je malá jídelna, kde vaří za rozumnou cenu i velká jídla, takže je možné se zde stravovat celý den. Je to praktické, protože pokud zde člověk stráví celý den, nemusí si dělat starosti kde se nají.

Sepilok Orang Utan Rehabilitation Centre tento rok oslavilo 50 let existence. Spolu se Semenggoh Wildlife Center u Kuchingu v Sarawaku, také na malajsijském Borneu (viz den 156), a orangutaním centrem v národním parku Gunung Leuser na indonéské Sumatře, které jsem navštívil před 15 let, patří mezi nejproslulejší místa na světě kde je možné se setkat s orangutany. I když zde v Sepiloku jde o masovou záležitost – denně sem zavítají stovky návštěvníků –, orangutani jsou na prvním místě. Pokud se orangutan vídá mezi návštěvníky, je třeba mu udělat místo, nedotýkat se ho, zkrátka on je tu, na rozdíl od turistů, doma. Kromě ochrany přírody jsou za tím i praktické důvody – dospělý orangutan má sílu pěti můžu.

Krmení orangutanů jsou každý den v 10 a 15 hodin. Kolik orangutanů se objeví, a jestli vůbec nějací, nikdo předem neví. Žijí v okolní chráněné džungli a na krmící plošinu chodí jen pokud nenajdou potravu v džungli. Teď končí vegetaní období, kdy měli dostatek potravy v přírodě, takže se jich objevuje více.

Na plošině sedí jeden zaměstnanec centra, který z velkého koše vysypal banány, tapikou a čínské zelí. Máme štěstí. Nejprve po lanech mezi stromy přihopsají dva mladší orangutani, k nimž se po chvíli přidá starší samice. Hodují a přitom se různě povalují nebo protahují. Z uctivé vzdálenosti je pozorují makakové, kteří by se také rádi přiživili.

Po čtvrt hodině mají orangutani dost a pomalu se plíží pryč. Nastává čas makaků. Asi osm se jich vrhají na plošinu a dávají si také do nosu. Mezitím se přímo u zábradlí plošiny objevuje mladý orangutan. Nerušeně visí na větvi, metr od nás, a žvýká listy. Takhle vydrží asi deset minut, pak hupsne mezi nás, projde kolem a zmizí v džungli. Mladší jedinci jsou evidentně zvědaví – stejnou zkušenost jsem měl i na Sumatře.

Orangutaní centrum zabírá přes 4000 hektarů pralesa, z velké části primárního. Jsou zde tedy i stezky, kterými je možné se dostat do džungle. V jídelně si dáváme lehký oběd a vydáváme se na jednu z nich, které se říká Ptačí.

Prvních asi 500 metrů jdeme po dřevěném chodníčku. Trvá nám to ale půl hodiny minut, protože se k nám přidal mladý orangutan – neříkal jsem, že jsou zvědaví? Nejprve se pohupuje ve větvích nad námi, pak ale seskočí na zem a jde s námi. Mám pocit, že jak včera ten medvěd co vylezl na strom, aby si nás prohlédl, tak i dnes tenhle mladý orangutan přišli hlavně proto, aby si prohlédl Mikiho s Daníkem. Jsou to mláďata, zhruba stejně velká jako oni, takže nejsou takovou hrozbou. Možná, jak je to doopravy nevím. V každém případě na stezce trávíme popocházením a čekáním následující půl hodinu, během níž kluci nadšeně orangutaní mládě pozorují, fotí ho a i by si s ním hráli, kdybych je nedrželi stranou. Stejně tak orangutan – v jeden okamžik odpočívá na zemi s jednou rukou za hlavou a druhou nataženou k Daníkovi, jako by ho zval ke společné hře.

Ptačí stezka je nazvána podle bohatství ptáků, které by podél ní mělo být vidět. Jsou zde i cedule s jejich fotkami a popisy. My ale máme smůlu, žádné jsme nezpozorovali. Kluci s Táňou se asi po hodině vrací zpátky, já jdu až k vyhlídkové věži, která je asi 1,5 km od centra, tedy kolem 50 minut chůze. Věž je zarostlá pralesem. Není zde žádná vyhlídka do okolí, měla by sloužit především k pozorování ptáků.

Před třetí hodinou odpolední začíná duhé dnešní krmení. Spolu s pochůzkami džunglí se jen v samotném orangutaním centru dá strávit celý den – my jsme zdejších stezek neprošli ani třetinu. Opět přišli tři orangutani, kteří si ale s krmením dávají na čas – zabere jim 40 minut. Makakové se tentokrát nedostavili.

Posledním místem kam se jdem podívat je orangutaní školka. Malí osiřelí orangutani tady mají výběh s překážkami, lany a prolézačkami. Učí se tu jak skákat, pohybovat se na větvích, prostě všemu, co je třeba po přežití v džungli. 

Zítra odjíždíme na západ do Kota Kinabalu. Cestou zpět do města se zastavujeme na autobusovém nádraží, kde kupuju lístky. A pak už míříme na Úhledný kopec (nevím jestli jde o správný překlad, anglicky se jmenuje Trig Hill). kde mají být kromě výhledu na Sandakan i čínské „parníkové″ restaurace.

Výhled je opravdu úchvatný. Na vrcholu stojí rozhledna, z níž je celý Sandakan, a ohromný záliv Suluského moře za ním, jako na dlani. Právě se šeří a světle oranžové stuhy pouličních světel ve městě, s tmavě modrým mořem v pozadí vytvářejí idylickou atmosféru. A pak je tu samozřejmě nás oblíbený „parník″ – jídlo, které si sami vaříte v kotlíku podle toho na co máte chuť – viz také dny 78 a 128. Kluci to prostě milují a my s Loni také.
Central Hotel • Sandakan • RM 98 / 678 Kč  
     
Poj'd si hrát • Sepilok • Borneo • Malajsie
     
Den 148 • pátek 24. 10. 2014 • Sandakan foto a Kota Kinabalu foto
UBYTOVÁNÍ DOPRAVA
Ráno se jdu naposledy projít po centru Sandakanu. Přestože sestává z několika nevzhledných pravoúhlých ulic, má určité kouzlo. Ne nadarmo má bohatou koloniální minulost. Možná je to ale jen výjimečností okamžiku, který se už nebude opakovat, nebo vědomí, že se do tohoto odlehlého koutu Bornea už možná nikdy nepodívám. A i když má Sandakan daleko do romantiky, kterou pojem Borneo vyvolává, už navždy zůstane prvním místem našeho kontaktu s tímto rozmanitým ostrovem. Na trhu, který jsem objevil teprve teď, kupuju buchty a sendviče na snídani, a s nostalgickým pocitem se vracím do hotelu dokončit balení.

Auto vracíme na autobusovém nádraží. Při pohledu na dvoupatrový autobus si kluci vzpomněli na Singapur a hned by se do něj hrnuli. Ten ale jede až v deset hodin. Náš jednopatrový odjíždí v devět.

Po 500 km za volantem na zdejších silnicích přemýšlím nad tím, jak je tu doprava úplně jiná než na poloostrově. Západní Malajsie je plná arogantních řidičů vynucujících si agresivně průjezd za každou cenu. To tady není. Jezdí se tu klidně, nikdo nepospíchá. Někdy je to možná klidné až moc – průměrná rychlost se pohybuje kolem 60-70 km/h, ale tak nějak se to sem hodí. Řidiči jsou disciplinovanější i co se jízdy v pruzích týká – daleko méně jich překáží v rychlém pruhu (i když je pravda, že dvouproudých je zatím jen těch právě rozšiřovaných 20 km za Sandakanem). V každém případě se mi na Borneu zatím řídí příjemněji než na poloostrovní Malajsii.

Cestu nepřekvapivě lemují samé plantáže palmy olejové, po 4 hodinách zastavujeme v Ranau na oběd. Krajina se mírně vlní, stoupat začínáme až za Ranau na úpatí Crockerova pohoří, jehož nejvyšším vrcholem je Kinabalu. Kinabalu je tak význačnou horou, že se stala symbolem státu Sabah, jenž se dokonce dostal i na jeho vlajku. S výškou 4095 m n. m. jde o nejvyšší horu Bornea, a zároveň Malajsie.

Okolí hory bylo prohlášeno Národním parkem Kinabalu a od roku 2000 je dokonce zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Dnes z ní ale nevidíme nic. Jakmile vystoupáme výš vjíždíme do mraků, a poté i do deště. Déšť nás doprovází celý zbytek cesty do Kota Kinabalu.

Severní autobusové nádraží Inanam je 8 km východně od centra. Při čekání na taxi nás míjí auto Google s kamerami na střeše – tak už pro Street View mapují i Borneo.

Kota Kinabalu (450 000 obyvatel, 630 000 v metropolitní oblasti), hlavní město státu Sabah, je jen o něco lidnatější než Sandakan (400 000 obyvatel). Působí však daleko rozvinutější a bohatší. Vděčí za to své poloze, která není tak izolovaná jako poloha Sandakanu. Jde o hlavní průmyslové a obchodní centrum Sabah. A jelikož Malajsijci milují zkratky, nikdo mu neřekne jinak než KK [kei kei].

Náš hotel je tři ulice od moře. Navečer se jdeme projít na pobřežní promenádu, která je větší a vzdušnější než v Sandakanu. Táhne se v délce jednoho kilometru od velkého obchodního centra Suria Sabah až po tradiční Hlavní trh, a je z ní výhled na Jihočínské moře a okolní ostrovy. Vedle trhu je několik velkých venkovních restaurací specializujících se na plody moře – pastva pro oči.
Hotel Tourist • Kota Kinabalu • RM 84 / 576 Kč vrácení auta (Sandakan)
konečný stav: 160 825 km
9:00 – 15:40
• autobus Sandakan – Kota Kinabalu • RM 126 / 820 Kč
     
Noční trh • Kota Kinabalu • Borneo • Malajsie
     
Den 149 • sobota 25. 10. 2014 • Kota Kinabalu foto a Pulau Sapi foto UBYTOVÁNÍ  
Po snídani v indické jídelně – kluci po týdnu přivitali roti chennai –, sháním auto. Chceme vyrazit do Bruneje a pak dál na jih do národního parku Niah v Sarawaku. Původně jsem chtěl autem přejet do 450 km vzdáleného Miri, tam ho nechat a odletět na jih do Kuchingu. To ale evidentně nejde, i když bych použil služeb půjčovny s pobočkou v obou městech. Jednak kvůli tomu, že KK je v Sabah a Miri v Sarawaku. Hlavně ale proto, že tato cesta se nepodniká moc často. Jediná silnice spojující Sabah a Sarawak totiž vede přes Brunej, je třeba přejet čtvery hranice (viz mapka, hlavní silnice jsou červeně), a jízda trvá kolem 8 hodin. Půjčovny v KK chtějí auto vrátit zase jen v KK.

Do Bruneje bychom mohli vyrazit přímým autobusem (8 hodin, jeden lístek RM 100 / 680 Kč) a pak dál do Miri, kde bychom si pronajali auto do NP Niah. Doprava po Bruneji ale není nic moc, bez auta je tam člověk dost omezen. Nakonec tedy vymýšlím následující plán: pronajmeme auto na 5 dní, dojedeme do Bruneje, tam pobudeme dva tři dny, přejedeme do Miri a NP Niah, a poslední den se vrátíme do KK. V autě sice strávíme docela dost času, bez něj bychom toto ale viděli ještě míň.

Auto jsem sehnal na zítřejší ráno (RM 700 / 4550 Kč za 5 dní), nedostávám však žádnou slevu za vícedenní pronájem. Nejspíš mají trochu strach, že jedeme tak daleko, a navíc přes drahou Brunej, kde neplatí malajsijské pojištění auta.

Dnešní bezmračný den je jak dělaný na koupání v moři. V KK pláže nejsou, na přilehlých ostrovech však ano. Vúvahu přicházejí tři: Manuak, Mamutik a Sapi, všechny součástí národního parku Tunku Abdula Rahmana. Je možné si koupit lodní lístek na všechny tři, nebo jen jeden. Vybíráme Pulau Sapi, který by měl mít nejlepší pláže. Kromě koupání se na něj jezdí i šnorchlovat nebo trekovat do džungle.

Plavba z přístavu, 10 minut chůze z centra, trvá 20 minut. Cena lodního lístku – RM 100 / 680 Kč zpáteční za všechny – je víc než přemrštěná, ale za ten odpočinek od kodrcání a opláchnutí v moři to stojí. Pláž na ostrově je malá a plná lidí, ale voda je docela dobrá, i když ne křišťálově čístá. Kluci v ní řádí, Miki si z chaluh dokonce udělal náhrdelník. Voda jim chyběla. Jsouce v národním parku máme možnost přímo u pláže pozorovat dva varany a také prase vousaté. A se zájmem opět, jako vždy když jsme u moře, pozorujeme od hlavy až po paty zahalené Malajky, které mají na oblečení záchranné vesty a pokouší se při tom šnorchlovat.
Hotel Tourist • Kota Kinabalu • RM 88 / 597 Kč  
     
Joomla SEF URLs by Artio