Strava

  • Vytisknout

U nás rozšířená představa, že při cestování v ekonomicky chudých zemích nebude co jíst je jen dalším důsledkem samolibosti a povýšenosti Evropanů. Jak hluboký je to omyl pozná každý, kdo se v některé z takových zemí ocitl a byl zahlcen pestrostí barev, chutí a vizuálních zážitků. Ne všechno každému chutná, ale o to vůbec nejde. Důležité je nebát se. Jídlo patří ke kultuře stejně jako jazyk nebo architektura.

Co je jiné nemusí být špatné

Nikde jinde se neprojevuje náš strach z neznámého a nutkání setrvat ve vyzkoušených kolejích více než v oblasti kulinářské. My, Evropané, jsme v však tomto ohledu více než nedůslední. Na jednu stranu jsme velmi citliví na to, jak jídlo vypadá, na druhou stranu je nám velmi fuk z čeho se skládá. V zemích „třetího“ světa se můžete setkáte i s extrémem opačným, avšak podle vlastní zkušenosti bych řekl, že standard je v nich daleko blíže onomu zlatému středu. Zjednodušeně řečeno: máme se od nich co učit. Proto se učit nebojme, v čemž nám pomůže zlaté pravidlo nejen stravování, ale celého cestování: co je jiné, nemusí být špatné.

Lehce se to řekne, avšak hůře udělá. Všechna předsevzetí mohou vzít za své v situaci, kdy musíte čelit někdy i úplné absenci známých potravin. Často vůbec nenarazíte na naše nejzákladnější potraviny. Důvodem však není kritická chudoba, nýbrž fakt, že v příslušné zemi je základní potravinou něco zcela jiného. Například takový chleba nebo sýr v naší podobě neseženete ve velké části Asie. Musíte je prostě nahradit něčím jiným. Nebo si je přivést sebou.

Zapomeňte na naši stravu, vrhněte se na jejich

Myšlenka přivést si stravu (nebo alespoň její část) z domu nás dostává k další části stravovací problematicky: vyhýbání se místní stravě. Lidí, kteří si do exotických zemí přivezou své jídlo nejspíš nebude mnoho. Většina ví, že se to nevyplatí, ba v řadě případů ani nesmí. Daleko více je však těch, kteří se místní stravě vyhýbají po část, nebo celý pobyt. Nechutná jim, nedělá jim dobře, mají po ní průjmy, vypadá ohavně, je nehygienická a sto dalších důvodů.

Většinu lidí asi příliš nevzruší fakt, že jídlo patří ke kulturnímu dědictví každé země. Jídlo je totiž jedno z mála věcí, na kterém se dá viditelně a celkem jednoduše ušetřit. Proto padne za obět jako první v situaci, kdy je málo peněz (bez jídla se nějakou dobu obejdete, ale bez ubytování nebo bez jízdenky na autobus ne – pokud ovšem nespíte pod širákem a nejezdíte stopem). A to na nás, pragmaticky vychované Evropany, platí.

Mnohem zajímavější pro nás může být zjištění, že jíst místní stravu je zdravé a pomáhá aklimatizaci v novém prostředí. Každému je jasné, že třeba v Thajsku si ani neškrtne s češtinou a bude se tedy muset přizpůsobit. To co uděláme v naší mysli však často nedopřejeme svému tělu. Ocitneme se ve zcela jiných podmínkách, avšak stále se jej snažíme plnit pokud možno co nejevropštější stravou. Nezávisle na tom, že jsme překonali tisíce kilometrů a dostali se do úplně jiného klimatického pásma, kde na nás působí zcela nové fyzické i psychické vlivy

A samozřejmě i jiné bakterie. Čím dříve přijmeme stravovací zvyky místních obyvatel, kteří sami nejlépe vědí jak ve svém prostředí žít, tím dříve se vymění naše střevní mikroflóra a tím dříve se náš organismus vzpamatuje. Otřes zažije každý organismus bez výjimky. U zdravého organismu jej však ani nemusíte zpozorovat.

Největší problémy mívají lidé s psychickým nebo fyzickým blokem. K těm prvním patří ti, kteří odmítají jíst místní stravu, protože jsou málo otevření vůči novým věcem. K těm druhý pak lidé se zanešeným tělem (chemikáliemi, tuky apod.), což jsme vzhledem k životnímu stylu v Evropě všichni. Vina je pak kladena stravě, protože je první na ráně (a to i doma!). Je samozřejmě na každém, jak a jestli si přizná skutečné příčiny svých problémů. Příprava na cestu tedy i v tomto případě začíná dlouho před odjezdem, a to péčí o harmonii těla :).

Kde se stravovat?

Jako odpověď mě automaticky napadají dvě slova: na ulici.

V zemích „třetího“ světa brzy zjistíte, že vše hlavní se odehrává na ulici. Ulice často žije 24 hodin denně, a to nejen proto, že řada lidí na ulici doslova bydlí. Lidé jsou družnější, potřebují společnost a tu doma nemají. Proto se na ulicích dělá vše, včetně vaření. Maminy si na roh postaví stůl s jedním dřezem plným rýže, druhým dřezem plným omáčky a už to jede. Hrající si děti mají pod dohledem a své „spoludrbny“ vždy nadosah. Chlapi zase přitáhnou dvoukolák s řeřavými uhlíky, začnou opékat špízy a pokuřují se sousedy. Všichni jsou spokojení, všichni jsou na ulici.

Pokud jako TO místo, kde dodávat tělu energii, velebím ulici, nemyslím tím jen samotnou ulici, ale i všemožné jídelničky, kterých cestou potkáte nepočítaně. Často totiž nepoznáte, je-li jídelna součástí ulice, či ulice součástí jídelny. Někde jsou zajímavým zpestřením i noční trhy (např. Čína, Malajsie), kdy se celé ulice, parkoviště, či čtvrti promění na nepřetržitý řetěz lákadel všech chutí a barev. Kdo jednou zažije a ochutná v takové atmosféře, už nikdy nebude chtít jinak :).

Jak už jsem psal v článku o dopravě, dá se v zemích „třetího“ světa pohodlně a dobře jíst i během cestování, protože nabízení jídel patří mezi dobré způsoby jak si domorodci můžou vydělat. Vlaky, autobusy a lodě jsou na zastávkách z venku (a někdy i zevnitř) obležené prodejci, kteří se předbíhají kdo první uspokojí vaše kručení v břiše.

Co jíst?

Není v silách jednoho člověka vyjmenovat všechna kulinářská lákadla světa. A ani to nemá smysl. Stačí vědět, že najíst se dá všude. Přesto si neodpustím pár příkladů, nabídka pouličních prodavačů a jídelen je však mnohonásobně pestřejší.

Začít můžete od různých dobrot, jako je sladký pastel de choclo (Peru), zeleninové či masové samosy (Indie), smažený pálivý yam (Ghana), pečené chobotničky kalamáry (Thajsko) a pokračovat k plnohodnotným jídlům, např. nakládaným syrovým rybám ceviche (západní pobřeží jižní Ameriky), cizrnové kaši humus (Blízký východ) či smažené rýži nasi goreng (Indonésie). K tomu se můžete osvěžit stejně nepřeberným množstvím nápojů: ovocné koktejly (obecně v tropech), sladké api z červené kukuřice (Bolívie), zázvorová limonáda (západní Afrika), řídký jogurt lassi (Indie), pivo (téměř všude, kromě většiny muslimských zemí) a další. Pro inspiraci si můžete zkusit uvařit etnické jídlo podle receptů, které zveřejňujeme v EtnoKuchyni.

Strava by měla být co nejpestřejší. V některých místech (džungle, špatně přístupná horská sídla, extrémně chudé oblasti) je to problematické, ale obecně je v těchto zemích snadnější zajistit si pestrou stravu než u nás doma. Paradoxně díky tomu, že jsme „odstřiženi“ od známých potravin a nuceni experimentovat a objevovat.

Hygiena

Evropané zvyklí na sterilitu jsou v zemích „třetího“ světa z místní hygienické úrovně často šokováni. Špína na ulicích, kde se ručně připravuje většina jídla nám zatemňuje mysl a vyvolává představy o všemožných bacilech a bakteriích (v našich restauracích se připravuje téměř stejně, avšak my žijeme v blažené nevědomosti, protože to nevidíme). Přesto si však dovoluju tvrdit, že více lidem ublíží šok z nezvyklého prostředí, než vlastní nehygienická strava. Tělo si snadno zvykne, pokud mu nebudeme bránit svými předsudky.

Ne vše je ale způsobenou psychikou a na problémy s hygienou určitě narazíte častěji než u nás. Jak tedy odlišit zdravé a relativně hygienické jídelny od těch druhých? Stačí se dívat kolem sebe a pozorovat, která místa jsou hojně navštěvována místními lidmi. Oni žijí v daném místě léta a nejlépe vědí kam jít.

Zvyky

Každá země má svou etiketu stolování a je dobré vědět alespoň o těch nejzákladnějších zvycích. Domorodci se na nás dívají podle toho jak ctíme JEJICH zásady, ne naše! A jelikož naše nevědomost je většinou více než velká, je na nás nazíráno mírně řečeno jak na nevychované. A to nezávisle na tom, že jsme pro ně v řadě věcí vzorem.

Například pokud budete v muslimských zemích jíst levou rukou, dostane se vám často nechápavých, někdy až znechucených pohledů. Muslimové totiž levou ruku používají jako toaletního papíru a je pro ně nečistá. Stejně tak v Thajsku je prohřešením dát do úst vidličku (slouží jen k nahrnování jídla na lžíci) a naopak zvyklostí je nechat alespoň pár soust na talíři (hostiteli tím ukazujeme, že je tak štědrý, že jsme vše ani nemohli sníst). V Číně z vás bude majitel restaurace nešťastný, pokud nebudete během jídla dostatečně mlaskat a nenecháte stůl zaneřáděný a umaštěný do výšky alespoň půl centimetru.Bude to pro něj signál, že vám nechutnalo a půjde si hodit mašli.

Náklady

Dobrá a levná, tak by se dala charakterizovat strava exotických zemí. Posuďte sami z následující tabulky. Ceny (v USD) pocházejí z přelomu let 1998/9.

Země Počet dní Strava celkem Průměrně na den
Austrálie 33 97 3,0
Bangladéš 11 17 1,6
Bolívie 27 71 2,7
Čína 14 36 2,6
Chile 20 60 3,0
Indie 51 123 2,4
Indonésie 43 95 2,2
Malajsie 21 48 2,3
Nepál 14 31 2,2
Pákistán 14 32 2,3
Peru 28 55 2,0
Thajsko 25 79 3,2

Kde hledat informace

Tištěné

Přehršel praktické informací o stravování, etiketě apod. z jednotlivých zemí/regionu, naleznete v tištěných průvodcích, o kterých si můžete přečíst na stránce Rádce věnované praktickým informacím (Jaké informace?).

Elektronické

Internet na takovou stránku zatím stále čeká (pokud již existuje, podělte s námi). Mezitím si na této stránce v EtnoKuchyni můžete vyzkoušet uvařit etnická jídla :).

Joomla SEF URLs by Artio