4 rozhodnutí

  • Vytisknout

Nastává zlatá doba fotografování. Téměř nulové náklady na provoz digitálních fotoaparátů – ono „téměř" se samozřejmě může snadno vyšplhat na závratné částky, ale o tom později – nám dávají daleko větší fotografickou svobodou než kdy v minulosti. Fotit na cestách ještě nikdy nebylo tak snadné. Dnes stačí cvakat a chytrá technika se postará, abychom měli fotografické vzpomínky, i když sebou nepotáhneme filmy, které bychom museli chránit před před letištními rentgeny, po návratu je co nejrychleji vyvolat a pak ještě naskenovat do počítače. A tak cvakáme a vše ostatní necháváme na technice.

Digitální technika nás sice oprostila od čekání na obrázky – opět to neplatí tak docela, ale o tom později –, avšak paradoxně nás tím vzdálila od vytváření fotografií. Naše počítače jsou plné obrázků, ale fotografii by pohledal. Co tedy dělat, chceme-li přestat cvakat a začít tvořit fotografie?

Rozhodnutí

Na začátku dlouhé cesty k neustále lepším a lepším fotografiím stojí několik rozhodnutí.

Rozhodnutí první: chci věnovat čas

Fotografování zabere čas. No jasně – zastavit se, zmáčknout spoušť, počkat až se obrázek uloží na kartu a jít dál, řeknete si nejspíš. O tomhle nemluvím. Kreativní fotografování zabere daleko víc času. Zabere tolik času, že si jej běžný člověk vůbec nedovede představit, natož aby jej byl ochoten věnovat. To je také jeden z důvodů proč nejsme se svými výsledky spokojeni porovnáváme-li je s fotografiemi v časopisech, knihách nebo na výstavách. Chceme úžasné výsledky, nejlépe hned. Místo nich ale máme rozplizlé kusy papíru/soubory na disku, kde čas od času rozeznáme svou maličkost, která většinou bývá opravdu maličká. Pokud fotografii nevěnujeme čas na hraní si, pokusy a pilování, pokud budeme cvakat bez rozmyslu a bez čekání na vhodnou kompozici, zůstaneme vždy maličcí – jak na fotkách, tak v ovládání sebelepší krabičky na obrázky.

Rozhodnutí druhé: chci se začít dívat

Nejvíce času zabere to nejprostší: dívat se kolem sebe. Zastavit se a vybírat. Vybírat co se mi zdá zajímavé a co ne. Vybírat subjektivně, ne na základě co kdy kdo řekl. Fotografování je subjektivní pohled na svět a každý z nás je v duši umělcem. Stačí jen svého umělce pustit ven a dát mu ČAS. Ve fotografických fórech se ostřílení fotografové často rozčilují nad tím, že někdo zase vyfotil další západ slunce, Hradčany, květ růže atd. Jejich fotografie bývají výborné, ale oni pro samotnou touhu po originalitě – rozuměj slávě – zapomněli na to nejdůležitější: fotografování je především radost. A tak když chci udělat fotku západu slunce, je to proto, že jsem ji JÁ SÁM ještě neudělal. Na světě jsou tisíce, nejspíš milióny fotografií západu slunce, ale pokud žádná z nich není moje, nemám k nim žádný vztah. Teprve fotografie, kterou udělám sám mě naplní onou zvláštní směsicí radosti a hrdosti, případně touhy něco vylepšit. Fotografické vidění vždy začíná u „banalit". Teprve později se člověk světem prokouká k poznání, které bych nejlépe vyjádřil parafrází rčení „nejsou ošklivé ženy, jsou jen muži bez fantazie". Ve fotografování nejsou banální motivy, jsou jen fotografové bez fantazie.

Rozhodnutí třetí: chci se učit

Právě jednoduchost digitální fotografie mnoho lidí přesvědčila, že stačí foťák s co největším počtem megapixelů a nejvícnásobným zoomem a jsem automaticky king, který všechny strčí do kapsy. Není to pravda. Digitální fotografie jen neskutečně zefektivnila způsob, jak přenést obraz ze skutečnosti na zobrazitelné médium. A tak stejně jako vlastnictví řidičského průkazu neznamená, že vyhraji závody F1, není znalost mačkání spouště – byť i na sebedražším aparátu – zárukou, že se na výsledek bude vůbec dát koukat. K cílenému vytváření dobrých fotografií je sice třeba ovládat spoustu teorie o světle, fyzice, psychologii, ale především – je třeba fotit. Byly doby, kdy jsem si myslel, že všechny obrázky na 36políčkovém filmu, který jsem načal na Velikonoce, pár snímků přidal o letní dovolené a dofotil u štedrovečerního stolu, jsou skvělé. Vždyť jsem se celý rok tak snažil, ne? Ne. V té době se mi opravdu zdály skvělé, ale jen do okamžiku, kdy jsem je srovnal s jinými. A tak stejně jako vlastnictví řidičského průkazu ze mně nedělá výborného řidiče, ani samotný foťák na fotky nebude stačit. Je potřeba praxe. Stovky, tisíce fotografií, na kterých se člověk učí co udělal špatně, co funguje a co ne. Digitální technika je skvělá v tom, že učení je prakticky zadarmo. Ještě nikdy nebyla tak vhodná doba začít se věnovat fotografii.

Rozhodnutí čtvrté: chci věnovat prostředky

Teď konečně přichází na řadu vysvětlení onoho „téměř" v úvodu: náklady na provoz digitálních fotoaparátů jsou „téměř" nulové. Jakmile se do fotografie, ať analogové či digitální, ponoříte zjistíte, že pro dobré fotografie je zapotřebí technika určité úrovně. „Železo" samozřejmě není samospasitelné a působivé fotografie se dají dělat prakticky s čímkoliv, avšak liší se velikost vloženého úsilí a také pravděpodobností s jakou cíleně vznikne dobrá fotka. Jeden příklad za všechny: pokud budete fotit obyčejným kompaktem, některé záměry vůbec nebudete schopni přenést na film/čip, protože vám to jeho omezené možnosti ovládání neumožní. Za málo peněz málo muziky platí í ve fotografii, ať si prodejci fotoaparátů říkají co chtějí.

Pokud jste udělali všechna tato rozhodnutí, jste již na cestu k lepším fotografiím celkem dobře připravení.

Joomla SEF URLs by Artio