Mezi muslimy VI. – Džihád

  • Vytisknout

Velmi obsažná stať „Murder, Manslaughter and Terrorism – All in the Name of Allah“ („Vražda, zabíjení a terorismus – vše ve jménu Boha“, internetový odkaz najdete na konci článku) začíná slovy „Zločinci jsou dvojího druhu: ti, kteří vědí, že zlo, jež dělají, je zlo – a ti, kteří si myslí – kteří ve skutečnosti věří – že jejich skutky jsou ctnostné.“

Blud dobrého úmyslu

V této větě je shrnuta podstata nejen dnešních tragédií dějících se ve jménu islámu, ale i tisíců a miliónů jiných, nesrovnatelně méně zničujících, ale stejně „ctnostných“ skutků, které každý den konáme s dobrými úmysly, avšak jež se později ukáží být jen skrytou „cestou do pekla“. Jinými slovy: co je z našeho hlediska dobré, musí být automaticky dobré i z hlediska druhých. A pokud se druzí ozvou, že to dobré není, odvoláme se na svoji osobní svobodu, dobré úmysly a bla, bla, bla... Však ty alibistické řeči znáte, všichni je více či méně používáme.

V případě těch, kteří zabíjejí ve jménu islámu, nejde o nic jiného. Oni věří, že dělají dobro, za něž budou (podle svého názoru) odměněni. Tak si alespoň vykládají následující verše z Koránu, které jsou v našich médiích vykládány v jednotné formě „muslimové půjdou za zabití nevěřících do nebe“.

  • „Nechť tedy bojují na stezce Boží ti, kdož kupují za život pozemský život budoucí! A těm, kdož bojují na stezce Boží a budou zabiti či zvítězí, těm dáme odměnu nesmírnou.” (4:76)
  • „Ti, kdož uvěřili, bojují na stezce Boží, a ti, kdož neuvěřili, bojují na stezce Tághuta (zla). Bojujte proti přátelům satanovým, vždyť slabé jsou proti vám úklady satanovy!” (4:78)

Kdo Tě prohlásí za nevěřícího

Již se nebudu podrobně rozepisovat o faktu, že doslovný výklad těchto veršů, tedy nabádání k fyzické likvidaci, je v rozporu s řadou jiných veršů z Koránu (2:257, 5:35, 18:28 a další), tomu jsem se věnoval v článku o islámu a terorismu. Pozastavím se spíše u toho, proti komu jsou tyto „výpady“ mířeny, kdo má být tím nevěřícím. Podstatu slova kafir (nevěřící) jsem vysvětloval dříve, nás teď bude zajímat, kdo určí, že ten je věřící, ale onen už nevěřící.

V islámu může takovýto „soud“ (nazvaný itmamu'l-hudždža) vynést pouze mesiáš. Posledním z mesiášů byl Muhammad, po něm už tento titul nebyl přisouzen žádnému člověku, přešel však na všemuslimskou komunitu ummu. Proč? Protože jedině osvícený prorok si může být jistý, že pochopil všechny aspekty víry, a dokáže tedy zvážit všechna pro i proti. A jelikož takový jedince již nežije, je nutné, aby došlo ke shodě ummy, v současné době reprezentované jednotlivými muslimskými státy, resp. jejich vládami.

Stejně jako žádný muslim nebo skupina nemá právo vzít spravedlnost do svých rukou, nemá/nemají právo ani prohlásit kohokoliv za nevěřícího. K tomu byly zvoleny zákonné autority (viz článek o islámu a terorismu). Avšak ani pokud je někdo prohlášen za nevěřícího, nejde o žádný rozsudek smrti, jak je to někdy vykládáno těmi, kteří zabíjejí ve jménu islámu, a koneckonců i západními médii, viz rozpor s 2:257, 5:35, 18:28 atd.

Džihád nebo kital?

Jako zaklínadlo v této souvislosti velmi často slýcháme slovo džihád, jež je nám předkládáno jako synonymum svaté války za rozšíření islámu. Jeho základem je sloveso džahada, usilovat o lepší život. Od tohoto významu jsou odvozeny jeho četné významy další: úsilí, horlivost, napětí, boj na obranu života, země a náboženství a další. V islámu jako džihád chápána snaha o vyjevení a nastolení pravdy, jež je však daleka fyzického konfliktu. Poslední fází této snahy může opravdu být ozbrojený boj. O něm však můžou rozhodnout pouze autorizovaní zástupci ummy, a to buď v případě bezpráví či útlaku, nebo v případě itmamu'l-hudždža, tj. pokud vůdcové (ne však lid) zapírají pravdu, i když jim byla vyjevena tak jasně, že ji nelze popřít – pro tuto fázi džihádu se pak používá termín kital.

Kital, nebo džihád, těm, kteří zabíjejí ve jménu islámu, na tom nezáleží, protože jim nejde o vyjevení a nastolení pravdy, nýbrž o násilné vnucení řádu, který oni uznali za vhodný. Proti principu založenému na rozhodování zvolených autorit, proti celé ummě, která jim k tomu nedala svolení a kterou o takové svolení ani nepožádali. Ani ji požádat nemohli, protože vědí, že by neuspěli. Proto vzali spravedlnost do svých rukou, zaštítili se islámem, ukázali na Alláha a začali konat.

V islámském zákonodárství však již takovýto „neautorizovaný“ džihád není džihádem, nýbrž fasadem (chaos, anarchie) nebo muharabem (povstání proti islámskému státu), jež jsou hodnoceny v lepším případě jako šíření pohoršení, v horším jako válka proti Bohu – vyměřené tresty za tato provinění viz koránské verše 5:37-8 citované v článku o islámu a terorismu.

Informace na Internetu

Joomla SEF URLs by Artio