Finsko

  • Vytisknout

Moje dny v Turku se celkem pravidelně dělily na dny pracovní a víkendové. Práci nemá cenu moc popisovat. Pro mě sice byla hodně zajímavá, ale to hlavní co jsem z ní získával bylo „nasávání” atmosféry firmy. Takže snad nějaké postřehy z firmy...


Cesta do Finska

Kola se dotkla švédské půdy a autobus společnosti Skanditbuss sjel z rampy trajektu zakotveného v trelleborgském přístavu. Řidiči jsou zase zpět na domovské půdě, já se ale každou minutu od domova víc a víc vzdaluju. Směřuju do Finska, kde mám za pár dní začít pracovat na AIESECářské zahraniční praxi. Je to moje první práce v zahraničí a hned bude trvat celé dva měsíce.

V Trelleborgu nás vítají palmy. V květináčích. Je 29. dubna 1991 a Švédsko se už, zdá se, připravuje na turistickou sezónu.

Zatím jsme urazili asi polovinu cesty mezi Prahou a Stockholmem, kde má tahle linka konečnou. Někdy ve dvě v noci jsem v Berlíně otevřel jedno oko. Ráno v Sassnitzu (přístav pro trajekt do Trelleborgu) jsem zase otevřel to druhé a tady, po prvních minutách ve Skandinávii, už mám otevřené obě. Je na co se dívat: cesta je Absolut: Absolut čistota, Absolut příroda, Absolut domy, Absolut atmosféra. Aby ne. Jsme v zemi Absolut vodky.

Cestou kolem jezera Husqvarna se mi samozřejmě vybaví motorové pily stejné značky. Pravděpodobně je ale všechny vyvážejí, protože nemají ten blbý zvyk kácet stromy, které „stíní” domům, jako u nás – projíždíme totiž několika vesnicemi, kde se silnice proplýtá mezi shluky stromů a domů. Ty tady tvoří jeden harmonický celek. Přechod mezi obydlenými místy a volnou přírodou se skoro nedá poznat.

Stockholm je rozprostřen na stovkách ostrůvků. Autobusové nádraží je z betonu, bezdomovci jsou ale skuteční. Čekají tady na mě dvě kočky z AIESECu Stockholm. Před odjezdem jsem jim volal jestli by mi nemohli zajistit ubytování na jednu noc, protože trajekt do Finska jede až druhý den. Ubytování sice stojí v přepočtu 500 korun, ale co bych nechtěl v jedné z nejdražších zemí Evropy, že?

Na druhý den se jdu zběžně projít po městě a pak se přes polovinu Stockholmu přepravuju do přístavu. Mezi Finskem a Švédskem pendlují jedny z nejluxusnějších trajektů na světě. Když tady doslouží jsou prodány jinam. Třeba do Karibiku. Mám lístek na loď společnosti Silja Line. Do Finska jezdí ještě společnost Viking Line.

Trajekt pojede přes noc, takže než jsme se dostali na volné moře, museli jsme se prosoukat mezi všemi stockholmskými ostrůvky a mezitím už se setmělo. Venku nic nevidím, tak se obracím do útrob toho desetipatrového kolosu a jdu ho prozkoumat. Je tady všechno – restaurace, kino, bazén, apartmány, duty free – hlavně s levným alkoholem. Švédům se prý vyplatí koupit si zpáteční lístek ze Stockholmu do Turku, v duty free "vyrabovat” všechen alkohol a ještě je to vyjde levněji než jen samotná koupě alkoholu doma ve Švédsku. To jsou teda věci.

Usínám zmožen několikakilometrovou procházkou po lodi, zatímco ta uhání směr Turku, ve své levné kukani, kde je ještě asi dalších pět mladých lidí. Ráno v 8 má být loď v Turku.

FINSKO

Turku

Ráno, když vycházím z trajektu mi jdou naproti dvě holky z místního AIESECu – Minna a Eeva. Je docela hezky, krásné jaro a všechno vypadá úhledně. Ještě jsem si pořád nezvykl na tu skandinávskou čistotu a uspořádanost.

Budu bydlet na koleji v bytě, kde přes školní rok bydlí Minna s ještě jednou svoji spolužačkou. Schválně říkám v bytě, přestože jde o něco na způsob kolejí Jarov III – tj. předsíňka, koupelna, kuchyňka a dva pokoje – je to prostě luxus.

Studentská kolej, kde jsem v Turku bydlel

Hned jsem představen ve firmě. Rakennus Ruola je firma stavební, podílela se mimochodem na stavbě místní nové sportovní haly Typhoon, v níž za pár dní začne hokejové mistrovství světa. Ve firmě nebudu mít žádnou pevnou práci, ale budu dělat co bude potřeba – programovat, instalovat apod., prostě abych zjistil, co se v podobné firmě vlastně děje (co jiného jim taky zatím vzhledem k mým skromným znalostem můžu nabídnout). Ruola si zase ode mně slibuje alespoň trochu pozvednutí znalost angličtiny, protože zaměstnanci budou mít možnost dva měsíce mluvit anglicky (když budou chtít, nebo když je já budu dostatečně „otravovat").

Moje šéfka (a zároveň vedoucí oddělení informační techniky) Sirkku je příjemná a i ostatní nevypadají tak konzervativně jak jsem si Seveřany představoval, i když je fakt, že jsou trochu plaší.

Turku je nejstarší finské město, takže se pyšní jedním ze čtyř(!) finských hradů. Vůbec si to nedokážu představit, ale tahle země, hlavně na severu, v minulosti asi nebyla tak přívětivá k lidem, jako klimaticky příznivější Střední Evropa, a stavět studené hrady tak nebyl jejich styl. Kdysi bylo Turku hlavním městem Finska. Narodil se tady legendární finský olympionik Paavo Nurmi, což připomíná i socha na jedné z hlavních ulic.

Práce ...

Moje dny v Turku se celkem pravidelně dělily na dny pracovní a víkendové. Práci nemá cenu moc popisovat. Pro mě sice byla hodně zajímavá, ale to hlavní co jsem z ní získával bylo „nasávání” atmosféry firmy. Takže snad nějaké postřehy z firmy. Kromě toho že firma používá IBM AS/400, se kterým jsem předtím ještě nikdy nic nedělal a že všechny programy mají ve finštině (musel jsem si na svůj počítač speciálně nainstalovat anglickou verzi OS/2 a Lotusu), mě zaujaly pracovní podmínky. V sídle (třípatrová, docela velká budova) mají vlastní kuchyni, kde kuchařky každý den připravují obědy. Všichni jsou pojištěni u nějaké (jméno jsem zapomněl) pojišťovny. Jedna z místností je určená jenom pro školení a kromě počítačů je v ní instalována i speciální tabule, na kterou píšete fixou poznámky, které si pak můžete nechat vytisknout. Když podobné věci vidím, připadám si jako bych spadnul z Marsu – bohužel čím dál tím víc se v praktickém životě přesvědčuju v čem spočívá naše zaostalost.

Sportovní hala Typhoon. Právě se hraje mistrovství světa v hokeji – proto ty vlajky, Turku

Když už jsem tu naši „nevyvinutost” nakous’ – nikdy se mi nestalo, že by někdo z firmy dával najevo svoji povýšenost. Ani proto, že jsem proti nim „cucák” a ani proto, že jsem z, ehm, míň rozvinuté země. Všichni se chovali skvěle a když jsem něco potřeboval, vždycky byl někdo po ruce. Nějakou dobu sice trvalo, než se jim člověk dostal pod kůži, a ze začátku jsem si spíš připadal že já jsem ten kdo je tady doma (nejspíš díky vrozené přizpůsobivosti) a oni jsou na praxi a nesměle se „klubají” na svět. Po nějaké době jsme začal cítit, že už mě berou jako přirozenou součást firmy a ne jako cizorodý prvek. Kari mi třeba půjčil kol, takže jsem nemusel z kolejí každý den chodit půl hodiny pěšky a mohl jsme ho používat celou dobu co jsem byl v Turku. Anne, jedna ze sekretářek, mi zase sama nabídla, jestli bych si nechtěl prohlédnou Typhoon, jelikož Ruola do ni má, jako její stavitel, kdykoliv přístup. Před halou zrovna vlály vlajky všech zúčastněných zemí (i Československa) na sloupku těsně před vchodem byl v jazycích všech zúčastněných zemí napsán pozdrav „Vítejte”.

Jindy jsme o víkendu s Leem (další kolega z práce) a Anne vyrazili jachtou na ostrov, kde má rodina Anne chatu. Tam jsem taky poprvé zakusil pravou finskou saunu a pravou finskou lososovou polívku – obě skvělé.

Firma občas pořádala společné akce pro všechny zaměstnance, takže jsme se třeba takhle jednou vypravili lodí na vzdálenější ostrov, kde se hrály v přírodě hry a pak byla společná večeře. Firma taky vydává vlastní časopis, pro který se mnou Leo udělal rozhovor.

... a zábava

Naštěstí jsem jenom nepracoval, ale i brouzdal po Turku a trochu se učil finsky. K té finštině jsem byl donucen jednou příhodou ze začátku pobytu, kdy jsem si v samoobsluze koupil salám. Když ho Minna uviděla v ledničce, tak zvláštně se na mě podívala a trochu nesměle řekla „Davide, ten salám je ale pro psy.” To mě dodělalo, jelikož už před tím jsem byl v obchodech z toho jejich jazyka neustále zmatený a od té doby jsem chodil nakupovat zásadně se slovníkem. Joan (Španěl, další AIESECářský praktikant) mě ještě stejně nějakou dobu škádlil, když se občas zeptal, jestli už my rostou ty psí vousy.

Je 21. června, asi 11 hodin večer. Slunce stále ještě svítí. Brzy zapadne, ale asi v 1 ráno zase vyjde

AIESEC praktikantů bylo v Turku víc: Španěl Joan, Francouz Frank, Finka Katja, Kanaďanka Carol (ta mi utkvěla v paměti nejen proto, že byla tl...noštíhlá, ale hlavně tím, že si každého vyfotila a k fotce si poznamenala jméno, aby si je pak doma dala k sobě a nezapomněla). Ve volném čase se o nás starala AIESECářka Elina, která s námi sjezdila okolní městečka a vesničky. Nejzajímavější byly oslavy dne slunovratu 21. června na ostrově Ruissalo, nedaleko Turku. Jelikož je Finsko položeno dost na severu, má velké výkyvy v délce slunečního svitu mezi létem a zimou. Právě 21. června je den nejdelší a pro ně je to opravdu důvod k oslavám, protože si můžou užít, že slunce zapadá až po jedenácté večer a opět vychází v jednu v noci. Od toho dne už se to jen „zhoršuje” a v zimě naopak slunce svítí strašně málo. Dokonce prý z toho má velká část Finů v zimě depresi (je to fakt, když si vzpomenu na rozdíl mezi zimou a létem u nás, tak se taky na letní dny vždycky těším a to na tom jsme v naší zeměpisné šířce nesrovnatelně líp). Ty bílé noci na mě ale byly trochu moc bílé, protože jsem po celou dobu špatně spal a ne a ne si zvyknout, že tma prostě nebude.

Turku je celkem zajímavé město. Tak třeba hrad – starý 700 let a postavený v době, kdy Finsko spadalo pod švédskou korunu. Ještě dnes je tady vliv Švédska cítít – je to takový velký bratr. Švédů je asi 5 procent, žijících hlavně na jihu. Proto má většina finských měst podél pobřeží dva názvy. Například Helsinki/Helsingfors (finsky/švédsky), Turku/Abo, Vaasa/Vasa, Kristiinankaupunki/Kristinestad atd.

Na břehu řeky Aury je zakotven škuner Sygin, postavená v 19. století. Než skončila v Turku jako pěkné muzeum, obeplula velkou část zeměkoule od Jižní Ameriky, přes Afriku až po jihovýchodní Asii. Kousek za ní je další loď-muzeum: Suomen Joutsen (Finská labuť). Kromě katedrály mě na mapě ještě zaujala zelená plocha, o která jsem se domníval, že bude nějaký pěkný park. Bohužel jsem zjistil, že je to ... věznice. Nejvíce se mi líbil místní skanzen. Vlastně to ani tak není skanzen, jako autenticky zachovaný kus starého Turku. Roku 1827 totiž velká část města lehla popelem a Turku bylo postaveno úplně znovu. Katastrofa se vyhnula jedině čtvrti na vrchu Vartiovuori, která byla při rekonstrukci Turku ponechána beze změny a později změněna ve skanzen. Dnes jsou v něm předváděny ukázky práce starých řemesel a po skanzenu se prochází figuranti v krojích.

Vzhůru na cestu napříč Skandinávií!

Po dvou měsících se se všemi svými známými loučím a odjíždím. Nejedu ale nejkratší cestou domů. V Praze jsem si s autobusovým a lodním lístek do Stockholmu a Turku zároveň koupil zpáteční jízdenku na autobus. Ten jede v sobotu 13. 7. z Malmö. Do té doby se tam musím dopravit. Chci jet oklikou přes celou Skandinávií, takže místo na jih do Švédska a dál do Čech mířím na sever. Za 800 finských marek (asi 5400 Kčs) jsem si koupil Nordturist Tiket (ScanRail Pass), což je jízdenka platná na 3 týdny neomezeného cestování železnicí po Finsku, Švédsku, Norsku a Dánsku -takový skandinávský InterRail. Naše česká jména jsou jim samozřejmě neznámá, takže se taky stalo, že mi ho vystavili na jméno David Breclav, protože Břeclav, město kde bydlím, považovali za příjmení.

Během celé cesty Skadinávií jsem používal Nordturist Tiket omylem vystavený na jméno David Breclav, místo David Kučera

Helsinky

Den 63/1, sobota 29. 6.

Vlaky jsou pohodlné, po 2 hodinách jsem v Helsinkách. Batoh nechávám na nádraží a jdu na prohlídku města. Večer odljedu na sever do Kuopia.

Helsinky jsou čisté a uspořádané, jako ostatně všechna místa, která jsem ve Finsku zatím navštívil. Jsou plné zeleně a dětí jezdících na kolečkových bruslích.

Při příjezdu lodí ze Stockholmu nebo Tallinnu je krásně vidět Senátní náměstí a Luteránská katedrála – přístav je totiž hned před nimi. Je to taková uvítací brána Helsink a vlastně i celého Finska.

Je možné si tady koupit Helsinki Card, což je průkazka opravňující ke slevám při vstupu do různých muzeí, galerií a i restaurací. Když si k tomu člověk informační kanceláři vezme brožuru Helsinki this Week, má dobré možnosti si Helsinky celkem relativně užít (já ale ne, protože jsem študý chudent).

V centru vcházím do světoznámého kostela Temppeliaukio, která je celý postaven ve skále. Právě se před ním fotí jeden čerstvě oddaný pár. Abych to taky trochu oslavil, dávám si zmrzlinu, která se pak ukázala být zatím moji nejdražší zmrzlinou (asi 130 korun).

Procházím se po parcích a chvíli taky sedím u památníku Jana Sibeliuse. Je dost surrealistický a vypadá (asi to taky je) jak mračno varhanních píšťal.

Trajektem se plavím na ostrov Suomenlinna. Celý den je pošmourno a i trochu mlha, takže pohled z místní pevnosti působí docela mysticky – přede mnou je moře, na jehož druhé straně je Estonsko, za mnou pak (údajně) jediná finská ponorka. Ta už ale škodit nebude – pochází totiž z 2. sv. války. Jmenuje se Vessiko a vevnitř je pěkně stísněná (chudáci vojáci).

Odpoledne se vracím z ostrova zpět do Helsink a jdu se podívat na olympijský stadion. Pro nás je to místo mimořádně významné, protože bylo dějištěm 15. olympijských her, jež byly obrovským triumfem našeho Emila Zátopka. Během jednoho týdne tady získal 3 zlaté medaile (běh na 5 a 10 km a maratón). Šplhám (pěšky) na 72 m vysokou olympijskou věž v jednom z rohů stadionu (je postavěna na pamět stejně dlouhého oštěpařského rekordu Fina Järvinena). Z věže můžu krásně vidět celé Helsinki. Přede mnou je nádraží, za ním Luteránská katedrála a pak moře. Na pravo jezero a na jeho břehu hala Finlandia. Ta byla roku 1975 dějištěm setkání hlav evropských států na Konferenci o evropské bezpečnosti a spolupráci (dnešní OBSE). Navrhl ji slavný architekt Alvaro Alto.

Kuopio

Den 64/2, neděle 30. 6.

Brzo ráno (snad v 6) vystupuju z vlaku. Je ještě docela chladno, tak sedím v přístavu Matkustajasatama. Odsud odplouvají lodě na výlety po jezeře Kallavesi, případně dál hlouběji do vnitrozemí Finska. Jsem právě v centru finské jezerní oblasti. Sluníčko právě vychází a začíná se oteplovat. V pekárně si kupuju chleba a v samoobsluze sýr. To je moje tradiční jídlo. Asi nejlevnější, co se tady dá sehnat. V pohodě pozoruju lidi, jak se srocují a nastupují do lodě. Taky bych jel, ale mě čeká vlak na sever.

Skokanské můstky poblíž městečka Kuopio

Jdu se trochu projít po okolí. Okolní terén je trochu kopcovitý (na Finsko dost netypicky), tak si za městem užívám taky něčeho jiného než té finské plackovitosti. Na jednom kopci jsou i velké skokanské můstky. Je sice léto, ale tady mají nějaký speciální povrch z umělé hmoty, po kterém jejich lyže (zase speciální) kloužou.

Zpět ve městě si na tržišti prohlížím různé pitominky a pak nasedám na vlak do Oulu. Volal jsem AIESECářům do Oulu a mám u nich zajištěné přespání.

Oulu

Z nádraží znovu volám AIESECářům a LCRO s jejím klukem mě vzápětí vyzvedávají. Přespím u nich a ráno pojedu do Rovaniemi. Telefonuju do Rovaniemi, jestli bych u nich taky mohl přespat (AIESEC je mafie).

Den 65/3, pondělí 1. 7.

Ráno vstáváme pozdě. Autem kličkujeme mokrým městem a na nádraží přijíždíme když už se vlak chystá k odjezdu. Akorát do něj stačím naskočit. Ještě mi koukají nohy ze dveří a vlak už se hýbe. Ani jsem neměl čas zjisti, jestli je to ten správný. Naštěstí jiný v tuto časnou hodinu nejede, takže jsem měl štěstí.

Rovaniemi

V Rovaniemi už na mě na nádraží čeká LCRO. Dost rázná holka, taková docela nefinská (hodně lidí je tady neprůbojných, ale ona mezi nimi ční jako sbíječka). Naštěstí má s sebou ještě jednu kamarádku, která to vyrovnává.

Nejdřív jdeme k jejím rodičům na oběd (zase má tu jejich skvělou lososovou polívku) a pak se jdeme trochu projít po Rovaniemi. Je to příjemné městečko, s pěknými, moderními budovami. Mezi nimi vyčnívá elegantní knihovna a vysutý most na lanech. V centru je roztomilé náměstíčko s trhem Rinnemarket. Pak mě holky opouštějí, protože mají nějakou práci. Uvidíme se zase až navečer. Alespoň mám možnost jet na místo, kvůli kterému do Rovaniemi většina lidí jezdí – leží totiž přímo na polárním kruhu (finsky Napapiiri). Odsud na sever už se rozkládá Laponsko.

Stojíme přesně na polárním kruhu – prochází místem, kde je ona
modrooranžová mapa, severně od Rovaniemi

Za několik desítek minut už jsem na místě. Pořád je ale stejné vedro jako ve městě a pořád stejné množství komárů. To, že jsem na polárním kruhu se zdá být spíš jako vtip, nebo špatné pojmenování. Je to ale tak. Dokonce si můžu koupit (a taky že kupuju) potvrzení, že jsem překročil polární kruh s přesným datem a autentickým razítkem (to jsou teda věci). Finové tady na polárním kruhu postavili obrovský dřevěný srub a umístili sem sídlo Santa Clause. Srub podle něj nazvali Santa's Residence. Odsud je možné nechat kamkoliv poslat pohled nebo dárek a určit si den, kdy má být doručen.

Z polárního kruhu jsem si kromě certifikátu přivezl i jiný suvenýr – spálil jsem se. Tady v Rovaniemi už je ale zase zataženo a je tady podobná zvláštní atmosféra jako před pár dny v Helsinkách na Suomennlině. S holkama asi do dvou do rána diskutujeme a pak usínáme.

Joomla SEF URLs by Artio