Cesta do Turecka

  • Vytisknout

Právě jsem po večeři. kterou jsem si přišel sníst k soše Atatürka, odkud je krásný výhled na Bospor. Je 7.8. 1992 asi 19 hodin místního času (=LSEČ+1h). Ještě když jsem jedl, prošel kolem jeden Turek a popřál mi „Guten Apetit“ – věc, která mi docela vyrazila dech. Teď se tady zase prochází nějaká babička a cosi křičí. Má v ruce dalekohled, takže je jasné co nabízí – výhled na úžinu, do Asie (která je odsud jen asi 2 km) nebo na istanbulský „Golden Gate“ jak mu říkám, visutý most spojující evropskou a asijskou část İstanbulu...


TURECKO

İstanbul

Právě jsem po večeři. kterou jsem si přišel sníst k soše Atatürka, odkud je krásný výhled na Bospor. Je 7.8. 1992 asi 19 hodin místního času (=LSEČ+1h). Ještě když jsem jedl, prošel kolem jeden Turek a popřál mi „Guten Apetit“ – věc, která mi docela vyrazila dech. Teď se tady zase prochází nějaká babička a cosi křičí. Má v ruce dalekohled, takže je jasné co nabízí – výhled na úžinu, do Asie (která je odsud jen asi 2 km) nebo na istanbulský „Golden Gate“ jak mu říkám, visutý most spojující evropskou a asijskou část İstanbulu.

Teprve teď jsem zasedl k psaní a měl bych začít od začátku co jsem vyjel.

ČSFR

Bratislava

Den 1, čtvrtek 6. 8.

Brzy ráno přijíždím do Bratislavy, odkud odjíždí můj autobus do İstanbulu. Je to jedna z jediných dvou jistých věcí na mé cestě. Tou druhou je lístek na stejný autobus, ale opačným směrem, přesně za měsíc. Mezitím se budu muset nějak protlouct zeměmi které chci projet – Turecko, Sýrie, Jordánsko, Kypr, popřípadě i Libanon a Izrael, pokud Bůh (vlastně Alláh), místní situace a zastupitelské úřady dají (hlavně vstupní víza).

Cítím se tady na Slovensku nějak nesvůj, pravděpodobně více než se budu cítit na celém Blízkém Východě, tam mi alespoň (snad) nebudou říkat, že je vykořisťuju. Taky možná proto, že Slovensko pro mě bylo vždy součást domova a teď chtějí odejít a já se s tím nemůžu vyrovnat.

Když procházím kolem výkladních skříní vidím, jak mi batoh ční 10 cm nad hlavu, je to prostě hrůza. Nejspíš to bude dělat těch 30 vepřových konzerv, patery sardinky, 10 vitacitů a další nepodstatné věci. Musel jsem si z batohu odpárat izraelskou vlajku na upozornění několika lidí, že si koleduju dostat v Sýrii kulkou do zad.

Autobus samozřejmě přijel pozdě, už tak nervózní jsem byl ještě nervóznější. Hned na začátku nastaly problémy – dva lidé si neměli kam sednout (podobnou situaci jsem zažil už přede dvěma lety v Tel Avivu, ale tam ti chudáci stáli jen 5 hodin, ne 29 co má trvat cesta do İstanbulu). Jedna paní prohodila něco o počítačové rezervaci, tak jsem ji uzemnil větou o selhání lidského faktoru, protože opravdu vypadala na velkého znalce počítačů.

Cesta zatím probíhá dobře až na to, že v Rusovcích (maďarsko – československá hranice) máme asi 2 hodiny zpoždění (chudáci stojící). Přemýšlím, který ze svých dvou pasů použiju. Dva proto, jelikož ve starém pase mám izraelské vízum a s tím by mě do Sýrie nepustili. Proto jim taky říkám izraelský a arabský. Až do Jordánska chci používat stejný, proto vytáhnu ten arabský, ve kterém mám syrské vízum.

Můj soused přes uličku otevřel naplno střešní okno pod kterým sedíme a já si začínám připadat jako holohlavý, s vlasy někde na mém sousedovi za mnou. Proto okno přivřu tak, aby mohla alespoň trochu fungovat klimatizace (proč lidi sakra nechápou, že když je puštěná klimatizace tak musí být zavřená okna?).

SRBSKO

Na maďarsko – jugoslávské hranici mě vytočí celníci: od ČSFR po Jugoslávii (nebo Srbsko?) mám 4 malá razítka na 3 stranách. Takové plýtvání vzácných stránek které mohou být použity na víza – celníci pravděpodobně každý rok dostávají bezplatně nejmíň 1 pas, tak je jim to jedno.

V Srbsku už jsou pravděpodobně všechny stopy po kulkách zaplácané omítkou, protože nikde není nic vidět, ani vojáky. Jenom když zastavíme, tak nevím, jestli nás zastavil semafor nebo policajt, protože těmi se to tu jen hemží.

Na jugoslávských dálnicích se platí! Za co? Jsou to zoufalci. Kolem „dálnice” je velký svinčík a občas „usalašené” kolonie cikánů, některých prodávajících melouny (pruhované).

Bělehrad – asi 22 hodin – vedro a nepořádek. Jsme tu asi jen 1/4 hodiny, ale stačí to. Řidiči tu neustále troubí, vypadají dost temperamentně. Za celou dobu jsem viděl jen jediné auto s mezinárodní poznávací značkou SER, ostatní mají YU.

Na každé naší zastávce (vždy asi po pěti hodinách nebo na hranicích) doplňuju vodu (v případě bratislavské i vyměňuju, protože byla úděsně chlorovaná). Rozhoduju se, že v rámci šetření stránek svého pasu (nového), budu až na turecké hranice používat starý (izraelský), protože je v něm už více víz.

Za Bělehradem nám pouští video. Jde tam „Možná přijde i kouzelník” a později nějaké klipy, pamatuji si jen (proč asi?), že tam byl Phil Collins. Pak jde strýček Skrblík. Ten je ale přerušen lepší show na jugoslávsko – bulharské hranici. Na jednom Britovi chtějí tranzitní vízum. On se diví, že před tím ho nikdy nepotřeboval. Chápe, když já chápu, že on nechápe, že jsme v Bulharsku a ne Řecku jak si on myslel. Jeho americká spolucestující se mě ptá přes které země do Turecka ještě pojedeme. Mám z toho škodolibou radost, ale na druhé straně bych taky možná nevěděl přes které země přesně a v jakém pořadí bych jel z Mexika do Panamy (musím se to naučit, aby v budoucnu nějaký Američan zase neměl škodolibou radost).

BULHARSKO

Den 2, pátek 7. 8.

Po překročení hranic do Bulharska vlastně už bylo po půlnoci, ale já jsem usnul až v Bulharsku (nechápu jak jsem vůbec mohl usnout v tak malém, na všechny strany se zmítajícím prostoru).

Po probuzení mě bolí celý člověk, ale blížící se Turecko mi na vše zlé dává zapomenout. Kolem 9. hodiny jsme už na turecké straně hranice. Zase vyměnuji pas a podaří se mi zmanipulovat pohraničníka tak, že mi dá turecké vízum na jednu z těch orazítkovaných stránek! Pak o svém problému s pasy diskutuju se tou britsko-americkou dvojkou, která mě ujišťuje, že se to tak v případě Izraele běžně dělá. Já zase ujišťuju je, že se jim to snadno říká, protože vyhošťení ze Sýrie by hrozilo mě a ne jim.

TURECKO

Turci jsou šílenci, po celé cestě Trakií (z hranic do İstanbulu) všude roste jen samá slunečnice. Tam kde žádná není je buď malé tržiště nebo už zoraná půda (asi nejspíš po sklizených slunečnicích!). V jednom městě vidím starou oktávii pick-up. Všude prodávají jen pruhované melouny, „naše“ zelené jsem zatím nikde neviděl.

V každém městě a městečku je alespoň jedna mešita (jako u nás kostel). Většinou mají jeden minaret (na kterém jsou připojeny amplióny na modlitby konané 5× denně). Jen v jednom větším městě jsem viděl mešitu se dvěma minarety. Počet minaretů evidentně znamená důležitost, protože tahle byla větší, na lepším místě a trochu víc udržovaná (o většinu mešit se téměř nikdo nestará).

Podél silnice jsou občas oplocené pozemky se srandovní karikaturou vojáka se samopalem – asi vojenské základny.

Joomla SEF URLs by Artio