Aklimatizace

  • Vytisknout

V sobotu se ve firmě se normálně pracuje jako ve všech ostatních výrobních podnicích. Já do práce nemusím, ale chtěl jsem se sem podívat, tak pracuju. Pracuje se do 14.00...


ČERVENEC 1993

Den 0, pondělí 12. 7.

V 18.30 (přibližně) odlétám z Ruzyně. Na letišti se se mnou bylo rozloučit asi 20 lidí. Dostal jsem chléb se solí (na rozloučenou a prý abych se ještě naposledy najedl). Let je celkem příjemný, jídlo ujde (je ale cítit, že je ohřívané v mikrovlnné troubě). Horší už je to na letišti v Sofii – jejich tranzit je hrozný, ani si není kam sednout, tak málo je tu židlí nebo něčeho podobného. Náš tranzit v Ruzyni je proti tomu pohádka, přesto, že není nic světoborného.

Den 1, úterý 13. 7.

Je jedna hodina v noci, letadlo má přes hodinu zpoždění (což je podivné, protože Sofie je místo, kde tenhle let začíná, takže by teoreticky nemělo být zpoždění žádné) – odlet měl být v 00.15. Východ pro let do Lagosu a dál do Akkry jsem našel snadno – je to místo, kde je nejvíce černochů na celém letišti (a asi i Bulharsku). Někteří se rozčilují (hlavně ti černoši, na kterých je vidět, že patří k „high society”). Jsou tu vlastně dva typy černochů – buď studenti nebo bohatí lidé (někteří mají oblečení, které je dražší než moje letenka). Je tu také ale dost bělochů. Zajímalo by mě, co je přivádí k letu do Lagosu/Akkry. Jsou to většinou Holanďani nebo Němci (ti první jsou notoričtí cestovatelé, ti druzí mají zase na všechno peníze).

Odlétáme asi v 01.30 východoevropského času. Letíme Airbusem A320. Z Prahy jsem letěl Boeingem 737-500. Jedna letuška je silná rasistka. Ohrnuje nos nade všemi černochy a podlézá bělochům (mě ale ne, protože ji ignoruju). Jediné co jsem za celou cestu viděl bylo Palermo a pak nějaké lodě na Středozemním moři. Letěli jsme přes Tunisko, Alžírsko, Niger a Nigérii.

6.30 GMT – jsme v Lagosu. Před přistáním jsme klesali z 10 km, tedy z výšky nad mraky, a právě se rozednívalo. Na obzoru byla nádherná žluto-červeno-fialová linka, která se postupně rozšiřovala. Když jsme se dostali pod první vrstvu mraků, zjistil jsem, že ty nejvyšší mraky nejdou až k obzoru, protože ta linka (teď už pás) byla i z pod nich vidět. Bylo tu nad sebou několik vrstev mraků navzájem izolované volnou atmosférou.

Na letišti je klimatizace. I tak ale cítím, že je něco ve vzduchu (v tomhle případě voda, strašně moc vody rozptýlené ve vzduchu). Dělá se mi špatně z pomyšlení, že budu muset v takovém prostředí strávit o trochu více času než jen tu půl hodinu na letišti v Lagosu.

GHANA

Akkra

8.30 GMT – konečně vystupuju na letišti v Akkře. Snídani v letadle jsem ani nestačil sníst, protože let trval jen 50 minut (Sofie – Lagos 6.5 hodiny) a jen co jsem dostal jídlo, už jsme začali přistávat.

První překvapení – klima není tak strašné, jak jsem čekal. Možná je to tím, že je teprve ráno. Když říkám, že není tak strašné, tak to neznamená, že není vedro. Jen jsem si to představoval jako v sauně, kde se skoro nedá dýchat. Formality jdou v pohodě. Nejdříve kontrola očkovacího průkazu, pak immigration (vízum) a celnice. Tady se jeden pomocník celníka snažil dostat ze mě 20 dolarů za to, že vše půjde hladce. Měl smůlu. Všechno šlo hladce i bez těch dolarů (kolik asi tak vydělá na lidech, kteří se leknou?).

Na letišti mě nikdo nečeká. Hned se kolem mě sesypala hromada řidičů taxi. Ignoruju je. Musím rozměnit nějaké peníze a zavolat na AIESEC Ghana. To první se mi povedlo (směnárna byla zavřená, ale místní „vekslák” byl „otevřený”), to druhé ne (nikdo to nezvedl). Nevadí, je zde Emergency Plan No. 2 = musím se dostat na jejich office.

Zase po dlouhé době použiju taxík (naposledy to bylo zhruba před rokem v Damašku). Asi za půl hodiny už jsem na místě, lidé tu jsou fajn (rasisti jsou pitomci) a pomohli mi. Čekám asi hodinu, pak se objevil NCEC Paul. Je stejně nadšený, že jsem konečně v Ghaně jako já (aby ne, trvalo to 19 měsíců, radši mu ale nebudu vysvětlovat důvody zdržení). Na letišti nikdo nebyl, protože si mysleli, že přiletím odpoledne. Univerzita je asi 10 km na sever od centra Akkry, v části Akkry nazývané Legon. Je stavěna ve stylu západních campusů = obrovská plocha pokrytá všemi administrativními budovami, kolejemi, knihovnou a dalšími zařízeními. Student celý rok nemusí vylézt z campusu.

Praktikanti jsou v Ghaně ubytováváni v rodinách (fantastický nápad). Než pro mě Edmund (LCRO – Local Committe Reception Officer = člen místního výboru AIESECu starající se o praktikanty) najde rodinu, budu chvíli bydlet s několika AIESECáři na koleji. Bydlení je tu horší než u nás. Ne prostorově ale zařízením. Asi ve stylu Jarov I = několikapatrový barák s mnoha pokoji na jedné chodbě (spíš pavlači), každé patro má společné záchody a umývárnu + sprchy (to sociální zařízení mi připadá spíš pro „drsňáky” – hygiena tady v Africe asi moc velkou roli nehraje – sem tam nějaká ta plíseň, záchody se nemyly několik století). Voda teče jen studená, což může vypadat jako nemožné vydržet to půl roku, jenže jsem v Západní Africe, kde vezmu za vděk jakoukoliv sprchou, po několika hodinách strávených venku v místním podnebí, a ta studená voda spíš naopak osvěží. Někdo by měl vynalézt přenosnou sprchu (tak do kufru nebo náprsní kapsy), protože stačí první minuty v některém dopravním prostředku a mám pocit, že spíše vylézám z automatické pračky (v ní bych byl také mokrý a pomačkaný) než z mikrobusu.

Paul mě hned představil ve firmě, kde budu pracovat. Do teď jsem nevěděl, ve které firmě budu, protože jsem postupně dostal čtyři nabídky. Teď vím, že je to Packrite Cartons and Packaging Industries. Vyrábějí lepenkové krabice (což je tu velký byznys – každý chce např. vyvážet ananasy a na ty potřebuje krabice). Teď nevím nic bližšího, ale určitě se něco dozvím během prvních dnů.

Večeříme, večeříme, dnes (opět) kenkey – Edmund, Mike a Daniel

Zbytek dne trávím na koleji. K večeři jsem si po „konzultaci” s Edmundem koupil kenkey (kukuřičná koule), nějaké ryby a k tomu ostrou omáčku (jiné tu nemají). Kenkey je uvařené a uhnětené do „kompaktního” útvaru asi tak velikosti velké pěsti a zabalené v kukuřičných listech. Ryby jsou asi upečené a ta omáčka je strašně, strašně moc ostrá. Celé se to jí asi následovně: z té kukuřičné koule (no, je to spíš šiškoid) se kus uloupne a prohněte (vypadá to jednoduše, ale víc mi toho zůstalo na prstech a dlani než v tom vlastním uhněteném kousku!). Uhníst jídlo se budu teprve muset naučit, teď je to akorát pro všechny sranda, jak tady s kenkey zápasím. Ten uhnětený kus se pak namočí do té omáčky a sní. K tomu se přijídá ryba. Všechno se jí rukama, žádný příbor. Obávám se, že takhle se tu bude jíst většina jídel – to budu sebou muset nosit nádrž s vodou, abych se po tom jídle vždycky mohl celý umýt.

Večer jsem chtěl jít na sraz praktikantů, který bývá každé úterý a v zahradní restauraci Afrikiko. Pak mě ale nějak zmohla únava z těch 15 hodin cestování a šel jsem se jenom projít s Mikem (LCFC – Local Committee Finance Controller = člen místního výboru AIESECu starající se o jeho financování) po campusu. Byli jsme navštívit jednoho jeho kamaráda, jehož otec je shodou okolností náměstek ministra školství. Ne první den v Ghaně je to celkem slušný kontakt.

Hodně lidí se tu učí anglicky už od malička, takže je to pro ně skoro rodný jazyk. Jen ten jejich přízvuk je občas nesrozumitelný. Hlavním místním jazykem je Twi (vyslovuje se to jako když malé dítě chce říct „tři” ale řekne „tši”). Chci se naučit alespoň základní věty, i když to vlastně bude skoro zbytečné, protože tu všichni mluví mezi sebou anglicky. Není to čistá angličtina. Edmund tomu říká „pidgeon English” – jazyk, ve kterém je hodně místních výrazů.

Prý právě dneska odjela jedna praktikantka z Finska. Škoda, možná byla z Turku. Jinak tady prý jsou 2 Němci, 2 Holanďani a Švéd.

Den 2, středa 14. 7.

V noci se dalo spát celkem dobře. Dnes se musím zaregistrovat na Ministry of Interior. Jde tam se mnou Edmund. Přišli jsme ale trochu pozdě – úředníci už chtějí na oběd. Ještě nás ale vzali – Edmund jednomu z nich podstrčil pár cedi za ochotu (příště se mu to prý bude hodit, protože sem bude chodit často s každým novým praktikantem). Edmund mi vysvětloval, že všichni mají kromě anglického jména taky jméno tradiční. Jestli jsem tomu dobře rozuměl, tak to tradiční jméno je každému určeno podle dne v týdnu kdy se narodil.

Mezi 11.00 a 14.00 není skoro žádný stín, slunce je v nadhlavníku. Zapadá skoro pod úhlem 90° , proto je tu rychlý soumrak. Měnou je tady v Ghaně cedi (čte se sidi). Je jich asi 650 za dolar. Ty nejmenší bankovky (100 a 200) jsou strašně ohmatané. Ženy je tady nosí v uzlíčkách z kapesníku.

Dnes jsem viděl dvě škodovky, což mě docela překvapilo. Alespoň něco je tu důvěrně známého.

Univerzita v Legonu je celkem pěkný campus mezi palmami

Z Ministry of Interior jsem se pěšky vydal přes město kolem informační kanceláře najít sídlo KLM. Prý tam mají mapu Akkry. Je to hodně daleko od centra (hodně daleko znamená v tomhle dusnu asi 3-4 km). Edmund mi radil jak se tam dostat pomocí tro-tro (dodávka/mikrobu sloužící jako městská hromadná doprava – uveze až 19 lidí/sardinek). Musím jít ale pěšky, protože se chci rychle aklimatizovat a proto ctím zásadu „těžko na cvičišti – lehko na bojišti”. Mapu v KLM mají. Hned naproti je naše velvyslanectví. Teď už je ale zavřeno (je 1600), zkusím to zítra.

Vracím se zpět do centra, zase pěšky, asi 5 km. Cestou na mě děti křičí „Obroni, obroni”, což v místním jazyce Twi znamená bílý muž. Sem tam míjím nějaké žebráky ale zatím jich není mnoho.

Celé město je strašně zanedbané a oprýskané, zašlé a špinavé. Auta jsou většinou stará a otřískaná, Ghaňané se ale přesto pořád smějí.

Navečer se vracím domů, zmožen tak, jako bych ušel 50 km (ve skutečnosti tak 12). Jdu přes Independence Square, které je obestavěné tribunami – asi pro příležitost oslav nezávislosti. Připadá mi to však jako dosti samoúčelná věc. Navíc teď jsem na té ploše několika fotbalových hřišť jen já sám.

Musel jsem se jít podívat na pláž a spatřit poprvé na vlastní oči Guinejský záliv. Fouká docela silný vítr, který celé klima na pobřeží zpříjemňuje. Nikdo se nekoupe, ale je tu hodně sportovců.

To, co vidíte, je akkerská MHD, a to kolem, co nevidíte, je zastávka

Zpátky do Legonu jedu tro-tro (myslím, že každý Čech by dospěl k názoru, že tohle slovo je nesklonné), cestou si kupuju „meat pie” (kousky zapečeného masa v trojúhelníku z těsta). Používat tro-tro nebo taxi v Akkře chce trochu cviku. Jde o relativně levnou dopravu, tro-tro je asi o polovinu levnější než taxi (nemají ovšem žádný systém slev jako u nás, protože všechna vozidla jsou v soukromých rukou). Z Legonu do Akkry stojí C100 (asi 5 Kč), což je asi 10-11 km. Je tu několik centrálních stanovišť (jako u nás na některých stanicích metra). Dvě hlavní jsou The Circle a Novotel (Accra). The Circle znamená Kwame Nkrumah Circle, což je kulaté náměstí asi 5 km na sever od centra Akkry – důležitá křižovatka místní „MHD”. Kruhových náměstí/okruhů je tu hodně, ale jen jeden je The Circle – jde vždy o K.N.Circle. Když kolem mě projíždí tro-tro nebo taxi a já chci jet na The Circle, udělám rukou krouživý pohyb, jako kdybych si míchal prstem čaj a pokud to tro-tro nebo taxi tím směrem jede, zastaví a já nasednu. Stejně tak výběrčí poplatků (tak říkám klukům, kteří v tro-tro mají stejnou úlohu jako průvodčí kdysi u nás v autobusech), když vidí, že někdo čeká na tro-tro, udělá prstem ten krouživý pohyb, čímž onomu čekajícímu řekne – „jedu na the Circle”.

Podobný posunek existuje i pro druhé centrální stanoviště – Novotel (Accra). Je to velká plocha na které je soustředěno velké množství tro-tro a taxi odjíždějících z centra Akkry (u hotelu Novotel) na všechny strany. Ten posunek je jako bych si chtěl poklepat na čelo, ale místo toho poklepu před sebe do vzduchu směrem k Akkře.

Večer máme na koleji zase kenkey s nějakým ostrým kořením (jako včera). Černoši asi strašně rádi vaří.

Den 3, čtvrtek 15. 7.

Dnes jdu poprvé do práce. Hned ráno jsem zjistil, že neteče voda. Pro dnešek tedy musím ranní hygienu vynechat (což je tady v tom dusnu hrůza, ale nedá se s tím nic dělat. Utěšuju se tím, že v tom alespoň nejsem sám, ale i celá kolej).

Nejlepší osvěžení je koupit si přímo na ulici kokos

Nejprve jdu na naše velvyslanectví. Přijímá manželka velvyslance – paní Janečková. Je to moc příjemná asi padesátiletá paní. Hned mi nabízí řízek, který usmažila tady, s chlebem, který ji někdo přivezl od nás.

Čechů tu je prý strašně málo, asi 10-15. Dřív jich bylo více, ale jakmile jsme se začali orientovat tržním směrem, přestala pro nás tahle země být zajímavá. Každou středu se prý ti, co jsou v Akkře setkávají v restauraci Afrikiko a v sobotu v restauraci na letišti, zkusím to.

Podle ní je nynější klima příjemné, protože je období dešťů. V zimě to prý bude horší (sucho plus vítr zvaný harmattan, který vane za Sahary a nese sebou strašně jemný písek).

Manželé Janečkovi byli před svým příjezdem do Ghany na velvyslanectvích v Tanzánii, Zimbabwe a Mozambiku (celkem asi 10 let). Naposledy byli v Tanzánii, kde všechno prodali a naše velvyslanectví zrušili (asi ta oblast není perspektivní). Pan Janeček je trochu skeptik, stěžuje si, že v současné situaci, kdy tu je jen sám se ženou nelze moc dobře rozvíjet vztahy s Ghanou. Snaží se o oddělení soukromých obchodních zájmů našich firem, které do teď naše velvyslanectví zastupovalo, od zájmů našeho státu. Bývalý obchodní rada si prý říkal inženýr, měl 2 1/2 semestru nějaké školy a neuměl anglicky. Teď už se nedivím že je Janeček skeptik. Jeho žena je ale skvělá, nabídla mi veškerou pomoc, včetně zalátání ponožek! Občas se tady stavím, protože dostávají Hospodářské noviny a denně telexem stručný servis z ČTK.

V 11.00 jsem v práci. Firma patří panu Humeshi Dhawanovi, Indovi, který tu žije už 24 let. Existuje od roku 1989, má asi 70 zaměstnanců. Je zvláštní pozorovat ho, jak se chová k černochům. Bere je jen jako sluhy kterým tvrdě přikazuje. Jednoho z nich přede mnou dokonce tvrdě seřval, čímž na mě chtěl asi zapůsobit – chyba lávky.

Zatím mám pocit, že má práce bude dosti roztříštěná, nic systematického – uvidíme. Při práci ale budu mít přístup ke všem účetním knihám a ostatním dokladům. Už teď jsem z nich například vyčetl, že průměrný dělník dělá 25-27 dnů v měsíci, za plat asi C20 – 25 000 měsíčně. Každý platí 5 % nemocenské pojištění, firma platí 12,5 %. Corporate tax je tu 35 %.

Nedávno koupili počítač 80386 a chtějí, abych naprogramoval nějaké věci týkající se mezd a skladování materiálu. Mají tady PC Globe 4.0, takže se občas můžu podívat na obrazovce na naši vlajku a poslechnout si naši hymnu, protože tenhle program zná téměř všechny země světa.

Obědy budu mít ve složení sendviče, mango a kokosové mléko.

Někdy v listopadu by se celá firma měla přestěhovat do Temy, což je město ležící přesně na nultém poledníku (jako Londýn) asi 30 km na východ od Akkry. Kus praxe tedy asi strávím mimo Akkru.

Jsem KO, stále ještě v procesu aklimatizace. Na zpáteční cestě do Legonu jsem viděl 3 škodovky. Jednu z nich má i naše firma.

Poslední zážitek před spaním: v umyvadle jsem objevil asi 4 cm švába, no, s těmi tykadly měl těch centimetrů 8. Dobrou noc!!

Den 4, pátek 16. 7.

Dnes ráno jsem se málem neudržel smíchy, když tro-tro, kterým jsem jel do práce málem upadly postranní dveře kterými se nastupuje. V tak dobrém stavu tu totiž mají auta. Pak mě ale ten smích přešel, protože v ranní dopravní zácpě jsem strávil 2 hodiny přesunem do práce (asi 12 km).

Na silnici koupíte všechno... a přímo z okýnka automobilu

Cestou do práce každý den míjím hodně velkých reklamních ploch jako u nás, jen na nich nejsou fotografické plakáty, ale všechno je namalované ručně barvami – nejspíš by tu ty papíry kvůli vlhky nevydrželi, nebo na ta plakáty nemají peníze. Všude kolem silnic a ulic jsou vybetonované strouhy, které slouží jako kanalizace. Samozřejmě z nich pěkně páchne. Někde jsou ale zakryté betonovými deskami.

Ženy nosí svoje děti připásané šátkem na zádech. Ti malí černoušci jsou moc roztomilí, obzvláště když spí.

V práci mi chování šéfa k řadovým pracovníkům připadá jako neokolonialismus.

Večer jsem se v restauraci Afrikiko setkal s ostatními praktikanty co v Akkře pracují – 2 Holanďani, Němec, Němka a Francouzka.

Den 5, sobota 17. 7.

V sobotu se ve firmě se normálně pracuje jako ve všech ostatních výrobních podnicích. Já do práce nemusím, ale chtěl jsem se sem podívat, tak pracuju. Pracuje se do 14.00.

Naše sekretářka (Cynthia) chce, abych ji naučil Windows (copak asi bude chtít naučit příště).

Je škoda, že teď v období dešťů je většinou zataženo, protože nemůžu vidět hvězdy. Tady na rovníku jsou totiž vidět souhvězdí, která u nás nikdy neuvidím – souhvězdí jak severní tak jižní polokoule. Z těch co u nás nikdy nejsou vidět je to např. Jižní kříž, Kentaur (kde je i Proxima Kentaura), Plachty, Tukan atd. Často fouká příjemný větřík a teploty jsou celkem mírné (kolem 30°). V noci pořád slyším cvrlikat cvrčky a ráno kokrhají kohouti.

Den 6, neděle 18. 7.

Jdu se podívat do James Town, což je malý přístav pro rybářské kanoe, kousek od centra Akkry. Kanoí je tu opravdu hodně, některé vydlabané z jednoho kusu dřeva, všechna popsané různými nápisy, většinou v angličtině a většinou náboženské. Moře je tu ale špinavé. Hodně rybářů taky bydlí ve starých chatrčích zbytých z prken. Všude puch rybiny a nečistoty. Je to dost úděsný pohled, který se nedá popsat, ale musí se zažít. Děti si hrají špinavé, všude páchnou výkaly, protože ani ty betonové strouhy tu nejsou (bodejť – v písku?). Většina lidí je bosa – ani se neodvažuju odhadnout jaké všechny nemoci mají. Na molu jsem viděl lidi jak dřepí zády k moři. Nejdřív jsem myslel, že něco prodávají a že teď odpočívají. Pak mi došlo, že kadí do moře – před očima stovek jiných – zvláštní zvyk (alespoň se nebudu muset ostýchat, když budu potřebovat na záchod a žádný v dohledu!).

Rybářské děti na pláži

V James Town je také James Fort, což je dnes vězení. Nesmí se tu fotografovat. Každou chvíli se s někým zdravím, všichni jsou přátelští. Dokonce tak přátelští, že mě jeden mladík z jatek pozval na jatka.

V Akkře jsou ulice plné lidí. Na trhu (celé město mi ostatně připadá jako jeden velký trh, protože všude na ulici někdo něco prodává) u stánku někdy prodává celá rodina. Hodně rodin je před svým barákem, kde právě obědvají nebo jsou jen tak venku.

Na jednom náměstí jsem si s asi 10letými kluky zahrál fotbal.

Musím tu asi opravdu působit jako exot, protože mě zastavili 3 asi 15leté dívky a musely si na mě sáhnout.

Den 8, úterý 20. 7.

Každé ráno, když jedu v tro-tro do práce tak dávají v rádiu pořad „Good morning Accra”. Včera jsme se všichni smáli, když tam reportéři dávali do trika jednomu chlápkovi z čety lidí, kteří udržují pořádek na největší křižovatce v Akkře – Kwame Nkrumah Circle. Pořád se vymlouval, že jejich šéf je někde pryč a oni nevědí co dělat. Dneska tam byl pořad o letišti a dovážení zboží přes celnici.

Cesta do práce mi trvá hodinu, někdy i dvě (podle toho jaká je zácpa). Jezdím ze severu Akkry na jih kolem letiště, pak No.37 Roundabout (pojmenovaný podle 37. vojenské nemocnice, která je poblíž), Sankara Circle (pojmenovaný podle kapitána Thomase Sankary, který se asi před deseti lety pokusil vyvést Burkinu Faso z mizérie, ale po čtyřech letech byl po převratu zastřelen) a Kwame Nkrumah Circle. Tam je neuvěřitelný mumraj. Je to velká křižovatka s velký stanovištěm tro-tro a taxi. Odtud musím ještě jet jiným tro-tro k Social Security Bank ve čtvrti Kaneshie, kde má sídlo Packrite.

Pokusil jsem se pochopit systém výpočtu daně z příjmu, protože ji mám zapracovat do výplatní listiny. Ten systém je ale komplikovaný, tak nevím jestli ji zase nebudou muset počítat ručně jako do teď.

Začínám jim vytvářet informační systém způsobem programy zvlášť, data zvlášť s pokud možno co nejlogičtějším uspořádáním dat. Než odjedu budu muset vypracovat manuál co a kdy dělat, aby systém udrželi v chodu.

Cestou zpět domů už nám v tro-tro zase málem upadly dveře.

Dnes jsou mraky neuvěřitelně blízko země. Když jsme míjeli letiště, byla už tma, ale viděl jsem startovat letadlo, které pak ihned zmizelo v mracích.

Den 10, čtvrtek 22. 7.

Velká většina tro-tro je popsaná nápisy, mající nějaký vztah k náboženství např. „God First”, „The Blood of Jesus” apod. Tahle země je dost nábožensky založená, Když to tady vidím, tak se jim ani nedivím – někdy se mi zdá, že jim nezbývá už nic jiného než se jenom modlit.

Před 14dny zemřel jeden ze zakladatelů Packrite. Dneska ho do firmy přivezli v sanitce aby se s ním všichni mohli rozloučit. V sobotu má pohřeb v Abetifi, asi 150 km na sever od Akkry – vesnice uprostřed hor (krtin). Můj šéf (Dhawan) tam jede a já s ním (nabídl mi, jestli nechci jet také, abych poznal trochu ghanskou kulturu).

Ve firmě je zaměstnáno asi 40 dělníků a asi 10 administrativních a řídících pracovníků – já jsem jeden z nich. Jsem v kanceláři s Dhawanovým synovcem – jmenuje se Sunil Nath. Všichni spolu vycházíme překvapivě dobře.

Abetifi

Den 12, sobota 24. 7.

Dnes jedu na ghanský pohřeb do Abetifi. Trochu morbidní na popisování, ale život je život, tak do toho.

Cesta na sever nám trvala asi 3 hodiny. Kvalita silnic je různorodá – někde perfektní a někde jen kamenitá a prašná cesta. V nížině (skoro celá Ghana se dá považovat za nížinu) se střídají pole (spíš „něco” na způsob polí) a lesy nebo vykácené plochy. Podél silnic roste tráva, která je tak vysoká (asi 2 metry), že jsem si nejdřív myslel, že jde o cukrovou třtinu. Lesy (džungle) se zdají být neprostupné. Jsou to prostě stěny zeleně. Místní vesnice jsou roztomilé a působí klidným dojmem. Všude je plno lidí, ne jako u nás, kde vesnice zejí prázdnotou.

V Abetifi se nejprve zastavujeme u jednoho velice vlivného občana. Nechal za svoje peníze postavit Abetifi Community Center (za $560 000) a daroval jej městu. Většina lidí tu chodí zabalená v pestrobarevných, a moc hezkých a nápaditých, pruzích látky. Jak tak na to koukám, musí to být obtížné nosit, ze mně by to určitě pořád padalo.

Začátek pobytu – a hned pohřeb

Vlastní pohřeb byl celkem nudný. Byl jsem trochu zklamaný, protože byl celý v duchu anglikánské církve. Zážitkem pro mě spíš bylo vidět kázat černochy a vidět je při přijímání. Celá ceremonie rozloučení se zesnulým se odbývala na nádvoří kostela a trvala asi 5 hodin – samé čtení z bible, citáty, vyjádření soustrasti apod. Alespoň jsem se dozvěděl něco o zákulisí vzniku Packrite.

Pak jsme se znovu odebrali k onomu vlivnému občanu, kde jsme povečeřeli (libanonské jídlo) a shlédli CNN, zatímco zbytek vesnice se odebral na hřbitov. Asi po 2 hodinách jsme zajeli na hlavní náměstí ve vesnici, kde byli shromážděni snad všichni lidé z okolí 50 km. Tam Dhawan odevzdal dary vdově, všem jsme potřásli rukou a odjeli.

Moje pocity – Ghaňani berou i smrt s úsměvem.

Akkra

Den 13, neděle 25. 7.

Dnes mě čeká praní a žehlení (hrůza). Není tu pračka, tak musím vše drhnout ručně. Jsou tady zvyklí prát pomocí pracího mýdla, žádné prášky (prodává se tu jedině OMO). Je to úděsné, ale někdo to udělat musí.

Odpoledne jsem obešel univerzitní campus. Je celkem elegantně postaven, na nejvyšším kopci je hlavní budova – Commonwealth Hall a za ní kostel s černou hvězdou tam, kde u nás bývají věžní hodiny.

Den 15, úterý 27. 7.

Můj život se začíná tak trošku stávat stereotypní – v 8 do práce, v 18 z práce, cestou si koupím něco k večeři, na koleji si něco přečtu a jdu spát.

Večer jsem poprvé pozoroval hvězdy, protože bylo konečně trochu méně mraků. Zorientovat se na obloze mi trvalo asi půl (!) hodiny, protože všechna souhvězdí jsou v úplně jiném postavení vzhledem k horizontu než u nás – obloha (Země) se pohybuje od východu na západ skoro pod úhlem 90° , protože jsme skoro na rovníku – i slunce je v poledne v nadhlavníku.

Den 17, čtvrtek 29. 7.

Dnes ráno jsem se dostal do situace, o kterou jsem očekával, že jednou musí nastat, ale nevěděl jsem, jak bych se v ní zachoval – právě v okamžiku, kdy jsem se v koupelně namydlil a našampónoval. přestala téct voda. To byla sranda. Naštěstí tu byl Mike, který měl nějakou vodu v našem kbelíku, takže mě mohl spláchnout.

V práci jsem úspěšně zakončil svůj 14denní strategický manévr – nejprve jsem šéfovi během těch dvou týdnů předvedl co umím, čímž jsem ho tak získal, že nenamítal nic proti mému platovému požadavku C200 000 měsíčně (asi $300). Jsem tak po něm druhý nejlépe placený člověk ve firmě (průměrný měsíční plat se tu pohybuje kolem C30 000). Tady vidí každý v počítači zázračnou věc a podobně se pak chovají i k těm, kteří s počítači pracují. Odteďka mám myslím docela slušnou prestiž ve firmě, mám zajištěné slušné živobytí a ušetřím i něco na cestování.

Dnes jsem odevzdal první počítačově zpracované mzdy. Hned se objevily nesrovnalosti účetních knih a mých výpisů. Pak se ale ukázalo, že, jak to vyjádřil doktor Asamoa – „computer was right” a že chyby jsou v ručním zpracování. Vypadá to, že ti lidé tomu počítači bezmezně věří a myslí si, že se nikde nemůže stát chyba.

Den 18, pátek 30. 7.

Jeden z mých úkolů v práci bude instalace a konfigurace počítačové sítě – tohle je možná hlavní důvod, proč jsem tady a proč mám tak vysoký plat. Pokouším se faxovat Petrovi Macounovi, aby mi poradil jakou konfiguraci, ale telefonní linky odolávají. Ten satelit, přes který jsou všechny telefonní hovory Evropa – Afrika, asi spadl. Tahle země je opravdu zvláštní – na mezinárodních linkách mají jiné předčíslí pro telefonní hovory a jiné pro faxy. Asi mají jiné poplatky pro hovory a pro faxy.

Počasí začíná přituhovat – začíná být opravdu vedro a dusno. Afrika mi chce ukázat co dovede.

Už 3. den se pokouším otevřít si u Barclay´s Bank účet. Ve středu mi řekli, že potřebuju 2 fotky. Ve čtvrtek jsem je přinesl, ale neměly správný rozměr a nebyly barevné. Dnes jsem se tedy nechal vyfotit (jedna fotka za 25 Kč) a budu je mít v pondělí. Ani tak si ale nejsem jist, že budu mít i účet, protože otevírají jen 10 (!) nových účtů denně a když přijdu pozdě, tak musím čekat další den.

Joomla SEF URLs by Artio