Nelegální pobyt I.

  • Vytisknout

Immigration Department mi dělá stále problémy. Chtějí po mě nějaký dopis od AIESECu Čechy že jsem vyměněn do Ghany (to snad vidí, ne?!), který samozřejmě nemám. Je to pěkně byrokratická země...


ZÁŘÍ 1993

Den 51, středa 1. 9.

Dnes se v Tokiu hraje semifinále mistrovství světa ve fotbale do 17 let (U17) Ghana – Chile. Továrna je na ty dvě hodiny, co trvá přenos, zavřená. Na ulicích všichni troubí. Využívám volna a jdu konečně zase na naše velvyslanectví, kde chci projít telexy za srpen a nějaké HN. Od velvyslance se dozvídám, že se k nám prý „cpe” hodně mladých Ghaňanů, za dosti pochybnými účely.

Immigration Department mi dělá stále problémy. Chtějí po mě nějaký dopis od AIESECu Čechy že jsem vyměněn do Ghany (to snad vidí, ne?!), který samozřejmě nemám. Je to pěkně byrokratická země.

Den 52, čtvrtek 2. 9.

Jelikož Ghana včera nad Chile vyhrála, utká se ve finále s Nigérií. Zápas se hraje v sobotu a všichni se tu na něj psychicky připravují. Naše továrna bude kvůli tomu v sobotu zavřená, aby se dělníci mohli v klidu na ten zápas podívat. Všichni pak chtějí přijít do práce v neděli.

Zítra pojedu s ostatními praktikanty do Cape Coast, města vzdáleného asi 150 km od Akkry, kde se o víkendu koná Aguaa Fetu Afahye Festival.

Cape Coast

Den 53, pátek 3. 9.

Z práce odcházím o hodinu dříve (musím si sbalit věci na cestu). Na autobusovém nádraží čekáme neuvěřitelně dlouho na lístky (cestování v Západní Africe bude asi opravdu lahůdka, hlavně časově). Cesta do Cape Coastu trvá asi 2 3/4 hodiny. Když jsme vyjeli z Akkry, museli jsme stavět u policejní zátarasy (kontroly) a stejně tak před Cape Coastem. Jsme jen 4 a s ostatními (asi 6 dalších) máme sraz v jednom smluveném klubu. Když jsme ke klubu dorazili, první co mě napadlo bylo, že se do takového klidného města vůbec nehodí (byl tam řev jako na nějaké demonstraci). Ten večer pro mě byl noční můra: praktikanti byli k neutahání, pořád vymetali další (do většiny se za vstup platilo, takže pro mě vyhozené peníze) a další lokály až jsme v 5 ráno konečně dorazili do campusu University of Cape Coast, kde jsme se trochu vyspali.

Den 54, sobota 4. 9.

Musel jsem se trochu prospat, vstávám asi v 11. Dnes večer s praktikanty nikam nejdu, místo toho se chci podívat do vesničky Elmina, kde je velká pevnost a hrad.

Děla na cimbuří hradu

Ostatní už vstali a všichni se dívají na finálový zápas U17 Ghana – Nigérie. Celá kolej se otřásá. Stala se ale neuvěřitelná věc!! Ghana prohrála!! Jediné, co si tu nikdo nechce přiznat je, že Nigérie byla lepší (tak je to tu ostatně se vším, nikdy není nic jejich vina).

Asi ve 12.30 vyrážíme konečně do města. My s Jerrym (praktikant z Holandska) jdeme na hrad, ostatní se jdou najíst do nějaké restaurace, kterou jsme objevili včera večer.

Cestou ulicemi vidíme, že oslavy už jsou v plném proudu. Všude je plno lidí, v jejichž středu je občas vidět velký deštník – známka, že v těch místech se někde nalézá nějaký náčelník. Malí kluci nám vnucují papírky s adresami a chtějí za ně peníze. Je tu hodně bělochů, festivaly jsou oblíbená atrakce.

Hrad je velká, neudržovaná stavba. Je úplně prázdný (ne jako u nás, kde je všude plno nábytku, obrazů apod.) a vše je zchátralé. Jsou tu naaranžována rezavá děla a koule – působí to celkem dobře (jen se jich bojím dotknout, aby se nerozpadly).

Okolí hradu je ale příjemné (alespoň na pohled z dálky) – hrad stojí na nízké skále na pobřeží – je z něj pěkný výhled na pláž a na malý přístav. Je tu několik cel, kde byli drženi otroci, než byli odvezeni do Ameriky. Myslel jsem si, že když jsou pod zemí, bude tam chladno, ale je tam stejné vlhko a dusno jako venku a navíc skoro žádné světlo – nechtěl bych tu strávit ani hodinu. Při vstupu do hradu se kromě vstupného platí ještě za foťák (poplatek je vyšší než vstupné).

Domorodí náčelníci patří mezi vážené občany – zde při oslavách Svátku úrody

Odcházíme k pláži, kde je menší hřiště, na kterém se pravděpodobně bude konat celá ta paráda – je tu totiž plno lidí (a tím pádem i prodejců nejrůznějšího občerstvení). Trvalo nám asi hodinu, něž jsme zase našli tu partu, co se byla nasnídat.

Policajti nás pouští přímo na plochu, kde si můžeme udělat skvělé fotky náčelníku z bezprostřední blízkosti (někdy je výhodné být tu bělochem, protože tak máme hodně privilegií. Tohle je ovšem jedna z mála situací, kdy je to výhodnější. Většinou, např. když něco kupuju, si můžu být jist, že zaplatím více než je opravdová cena a než platí domorodci).

Elmina

Asi v 8 večer odjíždím do Elminy, vesnice na pobřeží, asi 20 km na západ od Cape Coastu. Nechci už proflákat noc jako včera a tak se odděluju od ostatních (což většina asi nechápe, ale to je ostatně jejich problém) a dělám si vlastní program. Taxík, kterým jedu je nacpaný, na předním sedadle jsme, včetně řidiče, 3. Cesta je celkem příjemná, jedeme podél pobřeží, jsou tu palmy a slyším příboj. Dávám se do řeči se svým sousedem. V Elmině mi pak pomáhá najít hotel, kde chci přespat. Místnost, ve které jsem spal byla tmavá, páchlo to zatuchlinou a bylo strašné vedro. Bylo to ale o něco lepší než spát venku (ale asi ne o moc, příště to uvážím, jestli vyhazovat tolik peněz za takovou kobku).

Den 55, neděle 5. 9.

Ráno vyrážím na prohlídku hradu. Je větší a zajímavější než ten v Cape Coastu. Je z něj stejně zajímavý pohled na pobřeží (je také postaven na útesu), ale vězení nejsou tak depresivní.

Kromě Abetifi je to vlastně první vesnice, ve které jsem. Chudoba je vidět všude kolem, někde bydlí lidi jen v boudách ztlučených z prken. V některých místech je nepředstavitelný zápach. Pláž slouží jako veřejné záchody a je celá pokrytá lidskými výkaly – je strašné, jak tu někteří žijí. I tak to je ale lepší než ve vnitrozemí, kde se nemůžou chytnout ani toho rybolovu, jako tady, a žijí v hliněných domcích, jejichž stěny jsou rozbrázděné od deště.

Trochu dále od středu je to ale lepší. Pláž je už malebnější a snad by se na ní dalo i koupat.

Po 2 až 3 hodinách jsem unavený a zničený, protože slunce praží a samozřejmě je dusno. Beru si taxi do Cape Coastu a pak 2 hodiny trpím v autobuse do Akkry. Cestování tu opravdu nebude žádná hračka – vedro, nepohodlí, špatné silnice.

Akkra

Navečer ješte peru nějaké věci, ale večer padám jako balvan do postele.

Den 56, pondělí 6. 9.

Potřebuju vyvolat film. Sunil (můj indický spolupracovník) mi nabízí, že jeho bratr má fotostudio a že mi to může udělat zadarmo. Tahle indická komunita drží pospolu a zdá se, že mě taky přijali.

Večer jsem s Davidem na narozeninový večírek. Všichni jsou v kvádrech a berou to vážně. Minulý týden jsem pro Davida na počítači přepsal ústavu klubu, který chce se svými kamarády založit. Je to „welfare club” sloužící členům k poskytování peněžních částek při různých příležitostech (úmrtí člena rodiny, křtiny, svatba, ...). Všichni zakládající členové klubu jsou teď tady na oslavě a jejich vice-prezident chce, abych se stal jejich patronem.

Tancuje se tu trochu jinak než u nás, kupodivu je to méně dynamické, něž jsem zvyklý, takže ostatní jsou v africké normě ale já křepčím. Docela jsem se opil, ale po té skvělé večeři to ze mě vyprchalo. Domů jsme se dostali asi ve dvě ráno.

Den 57, úterý 7. 9.

Konečně dostávám dopis od Danky z AIESECu Čechy. Je tam pro mě skvělá zpráva. V projektu s Izraelem je volné jedno místo, což znamená, že až se vrátím, tak bych mohl odjet pracovat na 3 měsíce do Izraele + trénovat místní AIESECáře. No, měl jsem ale už i tak hodně štěstí, takže tohle se asi nejspíš nepovede, nehledě na to, že to odsud vůbec nemůžu ovlivnit.

Den 58, středa 8. 9.

Immigration Department dělá stále problémy s prodloužením mého víza. Musel jsem je uspokojit dalším papírem, tentokrát akceptací AIESECu Legon, kde je napsáno, že mě akceptují na praxi.

Cítím se pořád unavený. Nevím ale, jestli je to doznívání malárie, nebo tím vedrem.

Den 60, pátek 10. 9.

Lydia, co bydlí u nás, odjíždí na měsíc do Libérie. Jako všichni utečenci z Libérie i ona má loď Tema – Monrovia zadarmo. Nedočkavě se těším na nějaké zprávy z Libérie, protože už přemýšlím jak a kdy se tam podívám.

Dnes jsem konečně ostříhán. Cynthia má v Temě módní salón tak pozvala jednu ze svých pracovnic, aby mě ostříhala. Mám to zadarmo a jsem spokojený – vypadá to celkem přijatelně.

Den 61, sobota 11. 9.

Jsem asi 3 hodiny v práci. Nikdo to však neví, většina je na pohřbu našeho řidiče, který zemřel po autonehodě. Jsem nepřekonatelně unavený.

Den 62, neděle 12. 9.

Dopoledne jdu s „mum” do kostela. Chci vidět, jak to vypadá ... Je to celkem zajímavé. Ti co tady v kostele jsou to musí opravdu zajímat, protože je to něco jako škola – učí se tu o různých věcech – jak se chovat, čtou se příklady z bible apod. Většina je ale v místních jazycích (Twi, Ga a Ewé) takže rozumím jen té části co je přednášena v angličtině. Celý program je na Ghanu netypický, protože je perfektně připravený a i perfektně uskutečněný. Kostely tu vypadají jako dřevěné ratejny. Kam se poděla ta elegance evropských kostelů. Zdá se ale, že v křesťanském světě je síla víry nepřímo úměrná honosnosti svatostánků.

Odpoledne následuje zase praní. Jsem úplně KO, i když jsem byl jen v kostele (pravda, 4 hodiny na dřevěné lavici) a pak asi hodinu pral. Kde se ta únava bere?

Den 63, pondělí 13. 9.

Na konci týdne Sunil skoro vůbec nebyl v práci, protože jeho žena rodila (nechtěl bych, aby moje žena rodila zrovna v Ghaně!). Už 3 dny má kluka!!

Stále ještě nemám potvrzení od AIESECu, že neplatím daně. Místo toho budeme muset MY (firma) poslat dopis na Internal Revenue Service se žádostí o osvobození od daní. Je to stupidní a jen se potvrzuje neschopnost místních AIESECářů. Kvůli těmhle problémům jsem zatím dostal plat jen za 1 měsíc, i když jsem tu už měsíce dva. I tak už mám ale ušetřeno $150.

Za ty dva měsíce jsem poslal 16 dopisů a 30 pohledů, utratil jsem C86 000 (asi 3700 Kč). Pokud to takto půjde dál, měl bych mít na konci pobytu ušetřeno celkem dost na cestování (asi $1000).

Na našem velvyslanectví jsem si přečetl telexy za posledních 14 dní. Nejvíce mě pobavil spor mezi Klausem a Havlem o návštěvě Rushdieho. Paní Janečková mi nabídla, jestli nechci posílat dopisy diplomatickou poštou, protože je to bezpečnější a levnější (tzn., že do Prahy by šli zadarmo a pak jako normální dopis – musel bych si tedy z domu nechat poslat české známky). Nevýhodou ale je, že ji posílají jen jednou za 14 dní.

Den 65, středa 15. 9.

Dnes poprvé přišla nová praktikantka. Jmenuje se Kinga a je z Maďarska. Měla pracovat v nějaké jiné firmě, ale ta už praktikanta má (důsledek obvyklého informačního šumu mezi AIESECem Ghana a zbytkem světa). Vzali jsme ji a pokusíme se vymyslet pro ni nějakou smysluplnou práci v oblasti marketingu (je ale dosti silně naivní přijet do Afriky na marketingovou praxi, nejvíce praxí tu je spíše o rostoucí entropii zdejší ekonomiky!).

Den 66, čtvrtek 16. 9.

Ráno jsme se byli se šéfem a s Kingou podívat na naše nové sídlo v Temě, kam bychom měli celou továrnu brzy přestěhovat. Vypadá to tam hrozně, jako neudržovaný kravín. I u nás by byl problém to dát do pořádku do konce roku (= za 3 měsíce), natož tady, v té zpomalené zemi.

Doma jsem měl zajímavou diskusi, která mi ukázala, jak se také dají v Africe řešit problémy. Tím problémem bylo, že dívky na základních a středních školách se častěji, než bylo zdrávo, dostávaly do jiného stavu. Jaké je tedy ghanské řešení? – zakázali dívkám nosit dlouhé vlasy a hezké šaty, musí být ostříhány na ježka. Proč? – no přece aby nepřitahovaly pozornost kluků.

Den 69, neděle 19. 9.

Večer jsem na menším večírku – sousedům zemřel bratr, což je tu vždy důvod k radovánkám. Tady se oslavuje opravdu všechno, což souvisí i s představou průměrného Ghaňana o nejvýše možném dosažitelném blahu: po práci vžít ženu (snoubenku) a jít si s ní sednout do baru nebo na pláž (prostě flákat se) – „k tomu mi dopomáhej bůh, protože sám bych to nezvládl – pracovat je tak těžké!”.

Den 72, středa 22. 9.

V práci začínám pronikat do úplně nového povolání – špión a výrobce falešných dokumentů. Kinga bude dělat marketingový výzkum ohledně výroby cementu v Ghaně. Šéf totiž chce založit firmu na výrobu cementu a nejprve chce znát situaci na zdejším trhu. Jsou tu jen 2 takové firmy, takže z nich Kinga bude „tahat” informace. Naštěstí, v téhle zemi se k informacím vůbec neumějí chovat, takže zaručuju, že ji všechno vyžvaní. Navíc jsem na ně připravil ještě jeden trik, což souvisí s tím paděláním dokumentů. Kinga se představí jako studentka Budapešťské univerzity, která píše diplomovou práci na téma srovnání výroby cementu v Maďarsku a Ghaně (kde je na 6týdenním studijním pobytu). Přesvědčivost dodá falešný dopis s podpisem děkana na falešném hlavičkovém papíře vytištěném na počítači – made by David Kučera.

Do rukou se mi dostal nový časopis „Global Ghana”. Je samozřejmě tištěný v Británii (jako všechno, co má nějakou informační hodnotu). V článku o politickém vývoji Ghany od 1947 jsem našel jména lidí, reprezentantů různých politických sil, kteří všichni byli svrženy převraty. Je ale zajímavé, že ta jména jsou stále ještě jmény různých částí Akkry (NKRUMAH Circle, KOTOKA International Airport, DANQUAH Circle, OBETSEBI LAMPTEI Circle)!

Tvrdá měna je v Ghaně dostupná pro každého, každý může vzít své bezcenné cedi a směnit je za dolary apod. Cedi se chová strašně, jde pořád dolů. Když jsem přijel, tak jsem mohl utratit C1770 denně, abych měl na konci ušetřeno $1000. Po 10týdnech, abych ušetřil stejnou sumu, můžu denně utratit už jen C1610!

Vážím 78+/-2 kg, pokud se dá věřit naší firemní váze na kartony.

Když jdu ráno do práce, děti z ulice mě zdraví „Uncle David!” a i v práci mi tak někteří říkají, přestože jsem tam nejmladší. Podle jednoho z nich tím vyjadřují úctu.

Den 74, pátek 24. 9.

Od včerejška ve čtvrti, kde bydlím neteče voda. Cisterny samozřejmě nikde a nikdo to nevěděl (žádné ohlášení předem). Voda se tu pak získává tak, že se vyšlou děti s kýbly a chodí tak dlouho a tak daleko, dokud vodu nenajdou. Pak ten kýbl nesou na hlavě zpět třeba 3 kilometry a to až 4× denně!

Divoký tanec na oslavě narozenin

Lidé, kteří utečou z Ghany (vždy za lepšími životními podmínkami) kupodivu nemají žádné problémy se zdejší vládou, jako to bylo u nás za komunistů. Vláda to naopak vítá, protože ví, že většina se buď vrátí nebo, pokud najde práci, bude podporovat svou rodinu ze zahraničí. „Utečenci” mají naopak problémy s cizími vládami, které přesně vědí, proč odsud černoši utíkají a tudíž se je snaží vystrnadit. Je to přesně naopak než tomu bylo u nás.

Den 75, sobota 25. 9.

Dnešek jsem si vyhradil pro procházku po Akkře (zase jednou po dlouhé době). Nejprve jsem zamířil do Národního muzea. Je to relativně malá budova, ale sbírky uvnitř mě zaujaly. Jsou tam vystaveny všechny měnové jednotky co kdy na území Ghany platily – přes zvláštní lasturky, pravděpodobně přivezené ze Seychel (podle jejichž místního jména – cedee – se jmenuje ghanská měna – cedi), přes stříbrné pruty, koloniální peníze Západní Afriky až po dnešní bankovky.

Je tam sbírka hudebních nástrojů, něco z moderního umění, fotografie ghanské domorodé architektury ze severu, ukázky výroby látky z kůry (neuvěřitelné ale fungující). Nejcennější je ale popis různých metod výroby kovových figurek (metodou „ztraceného vosku”), korálků atd. Také tam jsou ukázky velkého množství závaží – všemožné tvary a motivy – které sloužily při prodávání na trhu (na venkově pravděpodobně ještě slouží). Zajímavá je sbírka tzv. „fertility dolls”, což jsou dřevěné nebo železné panenky s velkou hlavou, které na zádech nosily ženy, které chtěly mít dítě.

Vrcholným exponátem ale je ukázka tkaní látky kente, spolu s ukázkou různých možných vzorů, z nichž každý má své jméno. Do tohohle typu látky jsem se prostě zamiloval, když jsem jej viděl poprvé před dvěma měsíci. Teď vidím, jakou práci dá takovou látku ručně utkat. Jsou to 5 cm široké pruhy, které se sešijí (22 pruhů pro mužský šat) a pak nosí omotané kolem těla. To mi připomíná, že většina lidí si nechává šít oblečení na zakázku, protože je to levnější (!) a navíc má každý přesně to, co se mu nejvíce líbí. Proto tu lidé chodí tak pěkně oblékaní.

Z muzea jsem vyšel s dobrým pocitem a když jsem se pak jen tak procházel Akkrou, cítil jsem, že se se svým okolím pomalu sžívám a už vše nevidím tak černě a kriticky – poprvé od příletu.

Baví mě na ulicích pozorovat lidi jak tu prodávají všemožné i nemožné věci. Na jedné skupině prodejců lze pozorovat stádia, kterými každý takový prodejce musí projít než se dostane na určitou stabilní úroveň – od těžkých začátků až po nahromadění určitého kapitálu, které mu umožní efektivnější a jednodušší prodej. Jde o prodejce výrobků firmy Fan Milk, která má monopol na mražené mléčné výrobky (jogurt, zmrzlina a mléko). Tyhle výrobky se při prodeji musí neustále udržovat v chladu, aby úplně neroztály – pak by je samozřejmě nikdo nekoupil. První (začínající) skupina prodejců jsou kluci, kteří prodávají své jogurty a zmrzliny z velkého igelitového pytle, na jehož dně je led. Druhá skupina se rekrutuje z té první. S tím, jak ti kluci prodávají déle a déle, vydělají nějaké peníze, které investují do vylepšení svého podnikání – koupí si box, který je zevnitř tepelně izolovaný, něco jako velká termoska – a z něj pak prodávají to, co předtím měli v pytlích. Ani tohle však ještě není konečná fáze. Ti, kterým se nejvíce daří si za vydělané peníze koupí speciální kolo, které jim slouží jako nosič jejich boxu, čímž už nemusí ten těžký box nosit na hlavě a navíc jsou mobilnější. Dál tenhle vývoj může pokračovat např. vytvořením malé sítě prodejců apod. Rozhodně je ale fascinující vidět všechny 3 skupiny pohromadě.

Den 76, neděle 26. 9.

Dnes v noci v Evropě skončil letní čas, takže rozdíl od SEČ je teď jen jedna hodina (tady na rovníku není třeba žádný letní čas zavádět, protože poměr délky dne a noci se během roku skoro nemění).

Už druhý den neteče voda, což znamená mít se jen 1× denně a to navíc ještě systémem „bucket shower” = z kýblu, protože se pro vodu musí chodit bůhvíjak daleko. Jde doslova o hledání vody. Děcka co jsou tím „hledáním vody” pověřena se nesmí domu vrátit bez vody. Někdy jdou pro ni i 4× denně a nesou plný kýbl vody na hlavě třeba 3 km!

Další rodinná oslava, tentokrát svatba

Během posledních dnů jsem měl hodně diskusí o cenách a cenové politice v různých částech světa a s hrůzou jsem si uvědomil, že Evropa je daleko nejdražší místo na světě (snad jen s vyjímkou Japonska)!!!

U nás doma se občas zastaví asi 25letý kluk, který se jmenuje Sako. Je z Libérie, takže jsem se od něj dozvěděl zajímavé věci. Libérie je rozdělena na 9 distriktů, ke kterým Taylor (povstalec ovládající většinu Libérie s vyjímkou Monrovie) přidal další. Monrovia (pojmenovaná po 5. prezidentovi USA – Monroe), která je chráněna jednotkami ECOMOG, je v rukou něčeho, co se nazývá „liberijská vláda”.

Den 79, středa 29. 9.

Ama, Davidova sestřenice, která se vyučila švadlenou, v pátek nastupuje do práce u firmy Volta Garments. Bude měsíčně vydělávat C18 000, její výdaje jsou prý „více než C6000”. Nechápu. Ať se snažím jak se snažím, utratím měsíčně C45 000 (je pravda, že cestuju a posílám dopisy a pohledy) a ostatní praktikanti utratí C120 000 – 150 000 za měsíc.

Zase jsem byl na Immigration Department a zase bez úspěchu. Nechápu co s tím pasem dělají. Mám pocit, že to schválně zdržují, což je běžná taktika k získání peněz (úplatků) od bělochů, kteří jsou přece bohatí, tak proč na ně nepřenést tíhu ghanské ekonomiky!! Tady se dá za úplatek koupit snad všechno. Např. i řidičský průkaz. Když někdo chce, tak nemusí vůbec dělat testy, jen zaplatí C20 000 a má řidičák. Jen cizinci (paradoxně) musí ty testy dělat (bodejť, žádný člověk se bez přípravy nemůže pustit mezi ty šílence za volantem).

Den 80, čtvrtek 30. 9.

Už jsou pěkná vedra a dusna. Je to tak nesnesitelné, že se do práce vždy dostanu mokrý (mám to asi 20 minut chůze, což je jako jít 20 minut zapařenou koupelnou). Naštěstí jsem si domluvil, že mě bude jeden z řidičů každý den ráno vyzvedávat firemním autem.

Joomla SEF URLs by Artio