Odjezd

  • Vytisknout

Asi týden před odjezdem jsem se setkal s Mahmudem, Pákistáncem, který studoval na ČVUT a teď už 20 let žije v Čechách. Zastupuje firmy prodávající turbíny do elektráren a má celkem přehled a dobré známosti, takže už je za vodou. Vytáhnul jsem z něj co se dalo. Podle něj je celá cesta bezpečnostně celkem v pohodě. K dramatičtější změně prostředí prý dojde až v Pákistánu, kde podle něj teprve začíná Asie. Tak tam teď odjíždíme.


Myšlenka cesty do Íránu a Pákistánu se zrodila po mém návratu z Blízkého východu v létě 1992. Původní termín – rok 1993 – jsem nemohl dodržet v důsledku zaneprázdněnosti v jiné části zeměkoule. Teprve po návratu v roce 1994 jsem se touto myšlenkou začal znovu zabývat a pomalu spřádat plány na tuto, podle některých mých známých zatím „nejsebevražednější", cestu. To, že tyto řádky právě čtete je důkazem, že šlo jen o názor založený na „evropanských” předsudcích.

Nevím jak je to možné, ale už v zimě 94/95 jsem pro tuto cestu měl dvě potenciální duše – Martin „Chlupi” Dlouhý (dále jen Chlupi) a Martin Hromádko (dále jen Martin) – oba bývalí spolužáci ze školy. Chlupi se definitivně rozhodl už v prosinci 94, Martin nevyužil své možnosti rozmyslet si účast.

Během posledních tří měsíců před odjezdem jsme zařídili vše potřebné – víza, pojištění, očkování, jízdenku do İstanbulu, literaturu. Přípravy nám trochu zkomplikoval Chlupi, který se jich až do konce června účastnil z Londýna. Tam si už na jaře pořídil pákistánské a íránské vízum. Udělal to však příliš brzy, protože íránské mu ještě před odjezdem vypršelo. Museli jsem o něj za Chlupiho požádat v Praze, čímž se (díky lhůtě vyřízení víza) odjezd oddálil o 14 dní. Chlupi si pak v klídku přijel z Londýna a strašně se divil, že prý ten odjezd zbytečně zdržujeme. Nakonec ale vše dobře dopadlo a všichni 3 jsme byli připraveni na cestu.

Asi týden před odjezdem jsem se setkal s Mahmudem, Pákistáncem, který studoval na ČVUT a teď už 20 let žije v Čechách. Zastupuje firmy prodávající turbíny do elektráren a má celkem přehled a dobré známosti, takže už je za vodou. Vytáhnul jsem z něj co se dalo. Podle něj je celá cesta bezpečnostně celkem v pohodě. K dramatičtější změně prostředí prý dojde až v Pákistánu, kde podle něj teprve začíná Asie. Tak tam teď odjíždíme.

Od Kamči jsem pro štěstí (a taky aby tak trochu byla se mnou) dostal plyšovou berušku. Snad nám to štěstí přinese, budeme ho potřebovat.

Praha

Den 1, úterý 25. 7.

Autobus odjíždí z Holešovic v 1900, ale už ve čtvrt na sedm jsme my 3 tragédi na místě. Chlupi je ve stejné košili a stejných džínách jako jsem ho dnes ráno potkal v metru – pochválil jsem ho, že začíná přitvrzovat s hygienou – tyhle věci totiž ze sebe svlékne až ve čtvrtek ráno v İstanbulu. Martin tu má Marii, která prý bude na cestě spirituálně s ním. Postupně nás přišlo naposledy spatřit asi 10 fanoušků. Od Martiny Beránkové jsme dostali lék proti trudnomyslnosti – nafukovací balón s Mickey Mousem, od Irči každý sáček multivitamínových bonbónů pro zdraví, od Alice pornočasopisy a od Hanďi pusu.

Autobus odjíždí na čas. Hned po prvních metrech po něm začínám honit broskev, která mi vypadla v první prudké zatáčce. V Brně přistupuje mladý pár (který, jak později Martin vyzvěděl, jede do Sýrie a Jordánska), v Bratislavě pak Slovenka s Turkem, asi svým manželem, protože s ním i s řidiči (taky Turky) mluví turecky.

Den 2, středa 26. 7.

Cestu přes Maďarsko, tj. asi od půlnoci do 5 ráno jsem prospal. Celkem OK, protože nás v autobuse bylo jen 17, takže jsme měli spoustu místa.

RUMUNSKO

Do Rumunska (díry Evropy, jak poznamenal Chlupi) jsme se dostali před šestou SEČ (sedmou VEČ) ráno. Tady začíná naše asi 16hodinová pouť po rumunských „cestách”. Všichni jsme plně při vědomí, jelikož jedeme přes den, takže můžeme ocenit a vychutnat chování našeho autobusu při překonávání nejrozmanitějších děr a výmolů. Průměrná rychlost je 50 km/h, což je u tureckých řidičů, kteří mají pocit, že jedou teprve při rychlostech nad 150 km/h, věc nevídaná. Už v prvním městě mě zaujala neobvyklá uniformita obydlí – samé obrovské, šedivé, nevzhledné, nudně stejné krychle, které jsou jen občas přerušovány kostelem, vrakovištěm nebo smetištěm. Mahmud (pražský Pákistánec) měl pravdu, když říkal, že špinavost zemí se vzdáleností od Střední Evropy stoupá a kulminuje v Rumunsku. Některá města mají dokonce ještě nedostavěnou odkrytou kanalizaci. Vůbec se tady hodně staví – silnice, další krychle, mosty, železnice. Působí to ale spíše dojmem, že na dostavbu už nejsou peníze. Mnoho domů má zcela zatažené rolety, takže je to jako slepá města a vesnice.

Projíždíme ovšem jednou krásnou oblastí – Karpaty. Vesničky jsou hezké, příroda ještě hezčí. V údolí, kterým jedeme, právě stavějí novou železnici.

Ještě před tím, než jsme se mohli kochat horami, zavařili jsme v jedné vesnici pneumatiky, takže k nám musely běhat babky s kýbly vody. Po provizorním uhašení se přesunujeme do blízkého motorestu, který by se u nás určitě jmenoval „Vrakoviště", protože je plný vraků různých druhů aut. Stojí tu také několik tureckých kamiónů a všechny mají české dálniční známky za 2000 Kč.

Posledních asi 100 km před Bukureští se jede rychleji, protože je tu dálnice (no, někde to byly spíš 3 pruhy asfaltu napříč polem).

Bukurešť objíždíme, ale je poznat, že jsme blízko hlavního města, protože na západ od nás se na obzoru tyčí šedá hradba krychlí. Jediným pozitivem je, že oslavujeme prvních 24 hodin na cestě a Chlupi je celý u vytržení z toho, že překonal svůj rekord v délce jízdy busem (předtím 23 hodin do Londýna).

Na rumunsko-bulharské hranici asi ve 22 hodin poprvé zažíváme obvyklou proceduru uplácení kartónem Marlborek. Cestu Bulharskem pře noc jsem prospal.

Joomla SEF URLs by Artio