Zahedán

  • Vytisknout

Ubytováváme se v hotýlku přímo v centru nad trhem. Podle chodeb a recepce už by se mu dalo říkat hotel, podle toalety a pokoje ale ještě ne. Nad mojí postelí je ve zdi zazděná díra jako po ručním granátu...


Před čtvrtou dosedáme v Zahedanu. Zdejší letiště je malé, je tu ale ještě více vojáků než v Isfahánu – znak blízkosti afghánské a pákistánské hranice. Jeden „drsně” vyhlížející chlápek nám kontroluje pasy způsobem, jako bychom byli nějací zločinci.

Před letištěm je taky plno vojáků. Taxíkem (na který tu kupujeme jízdenku!!) odjíždíme do centra, nebo spíš tam, co by se normálně jmenovalo centrum, pokud by Zahedan bylo město. Počtem obyvatel to město možná bude, ale ulice a domy působí velice pouštně – hodně domů je z hlíny, je tu větší špína než v ostatních íránských městech. Patrně je to vliv Pákistánců, kteří tady jsou svou tmavší pletí a typickým oblečením (dlouhé volné košile a kalhoty ve stylu pyžama) ihned patrní. Etnicky je to mišmaš od Peršanů přes Pákistánce po Afghánce v turbanech.

Ubytováváme se v hotýlku přímo v centru nad trhem. Podle chodeb a recepce už by se mu dalo říkat hotel, podle toalety a pokoje ale ještě ne. Nad mojí postelí je ve zdi zazděná díra jako po ručním granátu. Chlupi už se cítí líp. Chce se ale ještě léčit – bolí ho v krku – tak po místních lékárnách sháníme Panthenol. Samozřejmě jsme neuspěli, i když podle počtu kluků, co tu na ulicích prodávají léky by se dalo soudit, že se tu dá sehnat všechno, jako by někde blízko byla farmaceutická továrna. Podobný pohled jsem viděl v zemích Sahelu. Je to asi jeden ze znaků bídy – lidé nemají dost peněz na léky z lékáren nebo od lékaře. Írán není sice zas tak chudá země (mají naftu), tenhle jeho kout je ale trochu daleko odevšad a je zapomenut i těmi liškami co všude na konci světa dávají dobrou noc.

Íránský chlebík za 2 koruny. Je moc dobrý a dlouho vydrží

Večer, před návratem do hotelu z obchůzky, sháníme něco k jídlu. Nakonec v místní pekárně stojíme frontu na čerstvý chleba – obrovské, ještě horké placky. Pro všechny „spolustojící” jsme ohromná atrakce a určitě nevěří, co všechno se dá v pekárně vidět.

Tohle město je známé jako doupě šmelinářů a pašeráků, takže je tu i víc policajtů. Proto se ani nevydáváme prozkoumat noční život a raději jdeme spát. Netušíme, co nás v pákistánské poušti čeká za cestu peklem. To bychom asi tak klidně nespali.

Den 11, pátek 4. 8.

Ráno snídáme chleba a sýr a „dopujeme” se čajem, abychom měli hodně tekutin. Chceme se dostat na autobusové nádraží (asi 4 km), ale bohužel nejede „městská", protože je pátek, což je pro muslimy den odpočinku. Jdeme tedy chvíli tím směrem a pak nasedáme na korbu prvního taxíku – pick-upu, který jede naším směrem.

Asi v půl deváté jsme na místě. K hranicím ale žádný bus nejede (proklatý pátek). Najímáme si pick-up a vydáváme se k hranici (asi 100 km) ve stylu road-movie. Chlupi vpředu vedle řidiče, my s Martinem a naše batohy vzadu na korbě. Když tak uháníme tou pustou pouští, kolem pomalu ubíhají vzdálené hory, a já sedím na korbě a vlastně mě nic neodděluje od krajiny, mám takový zvláštní pocit absolutní svobody. Tohle se může zdát jenom jako kecy, dokud to ale člověk sám nezažije, pak už je to úplně něco jiného, když si uvědomí, že je vlastně sám uprostřed pouště někde mezi Íránem a Pákistánem.

Na úpatí hor vidíme sunout se tmavého dlouhého „hada”. Řidič říká, že je to vlak, který jede do Quetty. Trochu ožíváme, protože jsme původně chtěli jet vlakem, jelikož to podle našich informací má být nesrovnatelně lepší než autobusem. Z hranic je to do Quetty asi 600 km. Řidič nám říká, že nás může vysadit před hranicemi, kde vlak ještě stihneme. Vysedáme tedy asi 20 km před hranicemi v osadě Mirjaweh. Je tu překvapivě hezká a moderní nádražní budova. Její malá chybička spočívá v tom, že je úplně zavřená, takže čekáme ve 45°C vedru jen v jejím stínu. Mezitím se sem sjíždí hromady lidí, kteří chtějí jet stejným vlakem. Vypadá to podobně jako když jdou mouchy na mršinu, která pro ně znamená snadnější obživu. I my jsme 3 mouchy, pro které je však vlak možností jak v téhle bohem zapomenuté pustině pokračovat dále.

Všichni naši potenciální spolucestující mají spoustu zavazadel, z nichž nejméně polovina jsou kanystry s vodou. O vodu je tu nouze a jak tak vidím, tak ještě větší nouze o ní bude na té 600 km cestě vlakem. Pojedeme sice přes nějaké oázy, ale asi to tam s vodou nebude valné. My jsme vodou vybaveni dost mizerně. Chtěli jsme si v Zahedanu nějakou koupit (ta z kohoutku byla slaná a nedala se vůbec pít), jenže v celém Íránu se voda ve flaškách špatně shání, protože se můžete všude napít zadarmo z cisteren (až na Zahedan). Mohli jsme si samozřejmě koupit něco jiného, jenomže nebylo do čeho. Já jsem si nakonec do své litrové termosky koupil asi 4 limonády, Martin taky a Chlupi si nechal v hotelu do své láhve nalít čaj. Flaška pod vlivem toho horkého čaje trochu změnila tvar, ale čaj ještě pořád držela. Jsem zvědav, jak takhle vybaveni přežijeme následujících 24 hodin co má vlak jet přes poušť.

Chceme si koupit lístek na vlak, ale prý si ho budeme moci koupit až ve vlaku. Vlak přijíždí asi v 10 hodin. Vagóny jsou zvenčí dost podobné dobytčákům a mají malá zamřížovaná okna. Hledáme průvodčího kvůli lístkům, ale nikde není. Jsme posláni do kanceláře výpravčího, kde konečně kupujeme lístek. Ten ale platí pouze na hranice (20 km), kde si budeme muset koupit lístek na zbytek cesty.

Nasedáme do vlaku, který je teď už skoro plný. Usadili jsme se ve vagóně, kde jsou náhodou dva kluci co umí anglicky. Vagón nemá kupé, jen sedadla, napůl dřevěná, která jsou od sebe oddělena železnou konstrukcí. Když vyjíždíme z Mirjaweh, místní obyvatelé na vlak hází spršku kamenů (nikdo neví proč).

Vlak jede strašně pomalu, okna jsou otevřená takže profukuje. Je to dobré proti vedru, ale špatné kvůli písku, který tak protahuje celým vlakem. Do Quetty máme přijet zítra dopoledne.

Kolem poledne přijíždíme na hranice. Nejprve íránská celní kontrola. Celníci chodí vlakem, roztrhávají tašky s krabice a hledají pašované zboží. Pak jdeme z vlaku stát dlouhou frontu před jednou budovou za plotem z ostnatého drátu na výstupní razítko z Íránu. Za asi dvě hodiny jsme všichni hotoví a vlak se líně hýbe asi o 200 metrů přes hranici na pákistánskou stranu. Tady je úplně nová železniční stanice, otevřená před rokem. V jejím suterénu se skrývá imigrační kancelář, kde musí každý dostat vstupní razítko – i Pákistánci. Před tím je ale ještě třeba protrpět celní kontrolu s podobným průběhem jako na íránské straně. Tvrdě se tu při ní uplácí, nepokrytě přímo před zraky ostatních, tzn. i před námi. Většina cestujících mají údajně být poutníci vracející se z návštěvy Mašadu nebo Kchomu. Spíš to ale budou „poutníci” po nějakých bazarech.

Joomla SEF URLs by Artio