Gilgit a Kargahský buddha

  • Vytisknout

Po chvíli uhýbáme z prašné cesty a přicházíme ke skále, kde ho konečně spatřujeme – buddhu vytesaného ve skále vysoko nad námi. Pochází možná až ze 7. století. Pod ním je val z kamenů a studánka s vodopádem, stíněná stromem. Je to místo jako stvořené pro rituál, který tu chceme vykonat...


Gilgit

V 7 ráno přijíždíme do Gilgitu a hned se ubytováváme. Pak spíme asi do dvou odpoledne, protože ta cesta opravdu nebyla moc civilizovaná.

S Martinem se jdeme projít po Gilgitu. Sami, protože Chlupi je absolutně nepojízdný.

A jsme v horách. Gilgit je správním střediskem vzpurných Severních
oblastí (Northern Areas)

Gilgit sám o sobě není nic moc. Je to správní středisko Severních oblastí a je položen v gilgitském údolí na řece Gilgit (jak jinak). Je tu taky silná vojenská posádka a vojáci na každém rohu (asi si stále ještě živě pamatují rok 1988).

Řeka Gilgit je celkem široká a rychlá a stejně zakalená jako Indus. Kolem města se tyčí hory, které jsou téměř bez jediného kousku zeleně – to mě tak trochu zklamalo. Představoval jsem si to ve stylu zeleného Kašmíru. Přece jen jsme ale trochu výše. Dnes je muslimská neděle, takže většina krámů je zavřená. V jedné jídelně si dáváme dobrý oběd a jdeme zpět do hotelu.

Jelikož poslední týden byl pro nás klimaticky dost náročný, máme každý kupu propocených věcí. Mezi dvěma držáky na žárovku natahujeme šňůru na prádlo a pereme ostošest. Musíme využít toho, že je sucho, takže ty věci snad dokonce i uschnou.

Navečer se Chlupi konečně probouzí z malátnosti a má chuť na místní jogurt. Chceme si ho tedy dát všichni k večeři. Už je tma, i když je jen asi sedm hodin. Jak zjišťujeme, na jogurt je to pozdě, stánky s ním jsou už zavřeny. Chlupi je zdrcen (takovou masochistickou cestu sem vážil a nakonec nemá ani jogurt!!) a tak se alespoň uklidňuje nějakým mišmašem z pečených samos (zelenina a brambory zapečené v těstě – výborné) a řídkým jogurtem.

Večer zase padáme jako zabití.

Den 19, sobota 12. 8.

Vstáváme celkem pozdě – poprvé od Íránu máme šanci se pořádně vyspat. Dnes podnikneme výpravu ke kargahskému buddhovi, nejzazšímu bodu naší cesty. Chlupi je ale pořád ještě mimo, takže chce zůstat v Gilgitu.

Nejprve vyměňujeme nějaké peníze a pak kupujeme jízdenku na zítřek do Bešamu (začneme se pomalu přemisťovat do Péšaváru). Chlupi pak mizí najíst se jogurtu a my s Martinem se vydáváme hledat dopravu do blízkosti buddhy.

Kargahský buddha

Za chvíli už sedíme spolu s dalšími deseti domorodci v Suzuki pick-upu a vyjíždíme směr vesnice Baseen. Cesta je chvílemi tak strmá, že skoro všichni musí vystoupit a tlačit. Říkám skoro všichni, protože to nedovolí dětem a nám bělochům. Cesta nahoru do okolních vesnic začíná být lemovaná vegetací – lesíky, křoviny a samozřejmě obdělaná políčka – většinou s kukuřicí.

Před vesnicí Kargal vystupujeme a je nám ukázána polní cesta, která vede nahoru k buddhovi. Jdeme příjemným prostředím. Kolem nás jsou kukuřičná políčka, pod námi čistý potok a jak tak stoupáme nahoru, otevírá se nám podhled na údolí. Vegetace podél řeky Gilgit dost silně kontrastuje s oranžovo-šedivou barvou okolních hor. Nejsou to žádné krtiny – ční vysoko nad námi.

Kargahský buddha vytesaný vysoko nad našimi hlavami

Po chvíli uhýbáme z prašné cesty a přicházíme ke skále, kde ho konečně spatřujeme – buddhu vytesaného ve skále vysoko nad námi. Pochází možná až ze 7. století. Pod ním je val z kamenů a studánka s vodopádem, stíněná stromem. Je to místo jako stvořené pro rituál, který tu chceme vykonat. Pro naší cestu má dva významy. Za prvé je to její nejzazší místo, tzn., že odsud se už vlastně budeme vracet domů do Čech (ale ne úplně stejnou cestou). Druhý význam je spojen s Martinem a jeho problémem starém přes 3 roky. Tady se s ním doufám navždy rozloučí, když už sem vážil takovou dalekou a ne zrovna jednoduchou cestu.

Nejprve se osvěžujeme ze studánky (a vůbec nás nenapadá, že by v té vodě tady mohlo být něco nakažlivého) a jdeme na věc. Martin vybaluje vlasy, které mu před odjezdem poslala Irča ze svého „nedobrovolného” exilu v Hradci. Chce se jich zbavit, čímž se i symbolicky zbaví svého problému. Nejprve jich chtěl zahodit jen polovinu a druhou si nechat. Pak se ale rozhodl, že je ze světa sprovodí všechny – problémů se přeci taky nezbavujeme jen z poloviny.

Nastává tedy historická chvíle. Martin si stoupá na okraj studánky. V ruce drží vlasy. Naposledy na ně pohlédne a pak je pouští do vody!! Proud vytvořený vodopádem padajícím do studánky je ihned strhává, chvíli si s nimi hraje a pak nenávratně mizí pod hladinou. Tak se tedy Martin symbolicky zbavil Irči tím, že ji (opět symbolicky) utopil na osamělém místě v Pákistánu. Buddha a já jsme byli svědci.

Chvíli ještě odpočíváme ve stínu a vychutnáváme si tu svobodu v divočině. Martin s hřejivým pocitem, že splnil svůj cíl cesty. Uvidíme, jak se mu povede po návratu z Asie. Já zase myslím na Kamču. Je škoda, že tu není se mnou.

Odcházíme od buddhy a chceme se pěšky vrátit do Gilgitu. Jdeme roklinou podél skály, vydlážděnou cestičkou. Ta ale najednou končí tam, kde ještě nedávno byl most přes potok. Teď tu z něj stojí už jen dva pilíře a my si musíme najít alternativní cestu. Zouváme boty a začínáme se brodit na druhou stranu. Voda je ledová, kameny kluzké a příroda kolem nádherná.

Na druhé straně se vydáváme pokračováním přerušené pěšinky nahoru. Ta cesta se vine až na horu na útes nad údolím. Podél celé cest je vybudovaná strouha pro potok. Teče po vrcholku útesu! Jsou z ní udělány odbočky dolů k polím a k jednotlivým vesničkám – jednoduché a důmyslné. Stojíme na útese, za námi jsou políčka s kukuřicí, přes řeku nad nimi vidíme buddhu se studánkou a stromem. Před námi je v dálce úplně jiný pohled – vidíme zasněžený vrchol Nanga Parbat, hory vysoké 8126 metrů. Je to úžasné, když si uvědomíme, že ta hora je vzdálená 50 km a přesto dominuje obzoru. Občas přes její vrchol přecházejí mraky, které ji buď zcela zakryjí, nebo jen pokryjí stínem.

Kluci se čvachtají v horském potůčku ve vesničce nad Gilgitem

Podél útesu pokračujme dál po pěšině. Míjíme další pole a vesnice. Děti si bezstarostně hrají v potoce, ženy svými pálkami mlátí do prádla a muži relaxují. Je ticho a klid, jsou slyšet jen ptáci. Už chápu, že někomu kdo se tady narodil a strávil většinu života, nemusí nic chybět. Tak trochu jim závidím, že jsou ušetřeni toho chaosu a ruchu dole, kam se my za pár dní budeme vracet.

Asi po hodině chůze přicházíme k velkému stromu. Sedáme si pod něj. Schovaní ve stínu hledíme na Gilgit, který je už jen kousek pod námi. Přesto se zdá být ještě hodně daleko a malinký. Zvlášť v porovnání s Nanga Parbat, která se tyčí na obzoru nad ním.

Gilgit

Scházíme vesnicí Barmas dolů do Gilgitu. Vesnice je strašně rozkopaná, vodovodní trubky vedou přímo po zemi. Nechápu, jak to tu funguje v zimě, protože předpokládám, že tu mrzne a sněží.

Když se vracíme do hotelu, Chlupi už je celkem čilý, vtipkuje a má chuť na samosu. Jdeme tedy na večeři. Včera se v tom rejpal jak v mateřské školce, dneska ji snědl první. Zdá se, že mu ten odpočinek prospěl.

Den 20, neděle 13. 8.

Vstáváme nekřesťansky brzo – před pátou, protože v 6 nám jede bus do Bešamu. Odjíždíme přesně v 6, což mě dost překvapuje, protože jsme v autě jen čtyři. Většinou tady dopravní prostředky odjíždí až když je auto plné – efektivní (na počet pasažérů, ne na čas) způsob dopravy praktikovaný ve většině zemí třetího světa. Cesta nám má trvat 8-10 hodin.

Z Rawalpindi do Gilgitu jsme většinu cesty jeli v noci, takže nebylo skoro nic vidět. Teď si to snad vynahradíme.

Krajina kolem je zatím pořád stejná. Jedeme údolím Indu, Všude jsou jen strmé holé skály nebo kamenité pláně. Ráz krajiny se mění až u vesnice Kamila (5 hodin jízdy), kdy se objevují stromky a hory začínají být porostlé trávou. Za chvíli je už vše kolem zelené a působí to mnohem příjemněji. Cesta se klikatí podél hor, někdy skoro na úrovni Indu, někdy zase až 200 metrů nad ním. To už pak jen počítám, kolikrát by se naše dodávka obrátila, kdyby se kutálela dolů, nebo na jakou délku by se „splácla”, kdyby spadla rovnou na „čumák”. Při pádu z takové výšky bychom dosáhli rychlosti, při které už se voda chová jako beton.

Přes Indus je postavena spousta mostů, nikde ale ani jeden tunel. Na několika místech pracují dělníci opravující silnici – většinou v místech, kde je zničená od vody tekoucí přes ni do Indu. Řidič jede celkem dobře, i když na naše poměry je to jízda stále zběsilá. Chlupi už se zase klimbá ze strany na stranu a všemožně se snaží usnout – marně.

Po sedmi hodinách přijíždíme do Bešamu. Dáváme si oběd a jelikož je ještě celkem brzo, odjíždíme ve dvě hodiny do Saidu Šarif, městečka ve swatském údolí, vzdáleném odsud 3 hodiny jízdy.

Jedeme hlubokým údolím. Krajina kolem je fantastická. Nádherná zelená barva – kopce porostlé trávou a stromy. První část cesty jedeme podél potoka na jehož březích je občas nějaká ta vesnička nebo osamělý domek s políčkem. Jedeme zase v dodávce, která je o trochu menší než ta z Gilgitu, takže se nemůžeme vůbec hnout, protože tu jsme namačkaní jako sardinky a Chlupí má z nedostatku místa dokonce batoh na klíně!! Za pár minut jsme zase propocení jak myši. Ještě že je na co se dívat, jinak by to byla depka. Po chvíli nám k tomu ještě pustili místní „hitovky", (kterým říkáme „Bala bala Pákistán") takže je to ještě stylovější.

Druhou třetinu cesty začínáme stoupat nad údolí a mám dojem, že v některých místech je převýšení silnice a dna údolí dole až 400 metrů. Stoupáme pomalu nahoru a otevírá se nám pohled na čím dál tím větší kus krajiny. Po dvou a půl hodinách cesty z Bešamu jsme na vrcholu, v průsmyku Šangla ve výšce 2134 metrů. Teď už nás čeká jen asi hodina a půl cesty s výškovým převýšením přes 1100 metrů směrem dolů.

Joomla SEF URLs by Artio