Cesta přes poušť II. (zpět)

  • Vytisknout

Poušť je tady úplně plochá, občas narušená nějakým keřem nebo domkem. V jedné z vesniček vidíme mezky a velbloudy. Když se tak na ně dívám, tak si říkám, že tyhle tradiční prostředky budou v téhle zemi ještě nějakou dobu spolehlivější než ty moderní – náš autobus totiž neustále stávkuje a něco se mu nelíbí...


Autobus má klimatizaci, ale ta se záhy začne projevovat jako zdroj velkých problémů. Nějak jim nefunguje a tak každých 10 minut někde stavíme a oni do toho buší ostošest. Snaží se ji opravit, protože příplatek za klimatizaci je 1/5 ceny jízdenky.

Přes poušť musíte jet někdy i „svépomoci” – to když autobus nemůže například přejet přes dunu

Po třech hodinách jsme asi o 50 km dále a klimatizace stále nefunguje. Nakonec to vzdávají. O vracení příplatku nechtějí ale ani slyšet. A tak v „dobré” náladě bez klimatizace a bez 50 rupií, které jsme za ni zaplatili, vyrážíme se zpožděním 3 hodiny přes poušť.

Občas zastavujeme. Obloha je bez mraků a jelikož ještě nevyšel měsíc, jsou nádherně vidět hvězdy. Silnice je ale hrozná, takže se asi moc nevyspíme.

Den 25, pátek 18. 8.

Spal jsem asi 4 hodiny. Probouzím se před šestou. Jedeme rychleji než ten vlak před čtrnácti dny, ale i tak máme před sebou ještě třetinu cesty.

Silnice je pořád hrozná a navíc je úzká, jen pro jedno auto, takže když se míjejí dvě, musí obě jet krokem. Zdá se, že tady v poušti pracují na nové silnici, protože vedle staré silnice je už jakási uválcovaná plocha. Už je na čase. Tenhle úsek z Quetty do Taftanu je součástí transkontinentální silnice Asií A02 (A01 je teď prakticky uzavřená, protože vede přes Afghánistán). To nám ale vůbec nebrání v tom, abychom kvůli nedokončení nové silnice nesjeli a kus nejeli pouští. Zastavuje nás až příkop, který vede napříč novou silnicí i tou částí pouště, kterou jsme právě uháněli. Před námi příkop, napravo nová silnice, za ní val a pak stará silnice. Nejprve musíme autobus společnými silami dotlačit na novou silnici. Ten se pak po ní kus vrací několik kilometrů zpět na starou silnici, zatímco my na něj čekáme v poušti za valem u staré silnice.

Výzdoba nákladního auta je malé umělecké dílo (foto Martin Dlouhý)

Poušť je tady úplně plochá, občas narušená nějakým keřem nebo domkem. V jedné z vesniček vidíme mezky a velbloudy. Když se tak na ně dívám, tak si říkám, že tyhle tradiční prostředky budou v téhle zemi ještě nějakou dobu spolehlivější než ty moderní – náš autobus totiž neustále stávkuje a něco se mu nelíbí. Jsme ještě asi 120 km od hranice a podle typu cukání a chrčení někde pod námi bych to typoval na problém s převodovkou. Je ráno a už jsme měli být na hranici. Místo toho každou chvíli stojíme a něco se spravuje.

Asi 70 km od hranice už je to nesnesitelné a tak přesedáme na korbu náklaďáku (zašpinění mých kalhot dosahuje vrcholu, přesto je to ale ještě jen zlomek z „dekorace” oblečení mnoha Pákistánců. Ten kdo vymyslel název země – Pák-i-stán = Země čistých – musel mít hodně velkou fantazii nebo silnou malárii) a pomalu se šineme k hranicím. Pomalu ale jistě, protože náš autobus nás střídavě předjíždí a střídavě stojí s poruchou.

Ve dvě odpoledne jsme konečně, konečně, konečně v Taftanu, což je pákistánské hraniční město. Íránská strana sice otevírá až ve 16.30 pákistánského (= 16.00 íránského) času, to už je ale pohoda. Hlavně že už se nemusíme dávat do rukou žádného Pákistánce, takže už jsme skoro „za vodou”. Musím říct, že hledíme k Íránu jako ke spáse a k civilizované zemi. Ani nám nevadí, že vedle smrdí záchod. Hlavní je, že Írán je už od nás jen 30 metrů.

Jelikož náš autobus (ten co jsme tlačili) nás zklamal, byli jsme nuceni zbytek cesty na pákistánsko-
íránské hranice dojet na korbě náklaďáku (foto Martin Dlouhý)

V půl páté se otevírá hranice a my si musíme nejdřív vystát „frontu” (uvozovky proto, že měla dost daleko do FIFO, spíš byla s náhodným pákistánským výběrem s předbíháním) na výstupní razítko a pak se už na íránské straně s klidem v duši vydáváme íránskému celníkovi, který prohledává naše batohy až na dno. Nakonec se probíjíme hordou Pákistánců k íránskému vstupnímu razítku a jsme zpět v Íránu. Z roku 1995 AD jsme zpět v 1374 AH, ale vývojově by ten letopočet měl být spíš naopak.

Joomla SEF URLs by Artio