Šíraz a Persepolis

  • Vytisknout

Jednou z opravdu unikátních staveb Šírazu je Boghe-ye Šah-e Čerargh – hrobka „Krále lamp”, kde je pochován Sayyed Mir Ahmad, bratr Imáma Rezy, který zemřel roku 835. Mauzoleum tu bylo poprvé postaveno ve 14. století a od té doby je to význačné poutní místo šíitů...


Šíraz

Dopoledne přijíždíme do Šírazu. Na autobusovém nádraží hned kupujeme lístek do Tabrizu na zítra a přesunujeme se do jednoho předem vybraného hotelu. V hotelu máme dokonce i klimatizaci a v porovnání se stejně drahým ubytováním v Pákistánu je to nebe a dudy. Každý den tu dokonce čistí WC a koupelnu. V Pákistánských hotelech to asi dělali jen jednou – při předávání do užívání. Ta klimatizace skoro není potřeba, protože v Šírazu je příjemné klima, měl jsem ale strach, že vzhledem k blízkosti Perského zálivu tady bude vlhko. Vůbec došlo od Pákistánu ke změně k lepšímu, protože Írán už není ovlivňován vlhkými monzuny jako východní Pákistán.

Persepolis

Jelikož máme na Šíraz málo času, musíme sebou v jeho prohlížení hodit. Po krátkém odpočinku jedeme zpět na autobusové nádraží. Odsud jedeme minibusem do asi 50 km vzdálené vesnice Marvdašt, u níž se nalézají zbytky 2500 let starého bývalého hlavního města Persie – Persepolisu.

Persepolis

Z hlavní silnice k němu vede široká alej. Je vidět, že je z něj turistická atrakce číslo jedna (hlavně pro Íránce). Z dálky vypadá hezky, i když velikostí a zachovalostí se zdaleka nemůže rovnat např. s Jerašem v Jordánsku a už vůbec ne s Efesem v Turecku.

Hned při vstupu nás čeká zmrazující překvapení – Íránci platí vstupné 500 riálů, cizinci ale 20× více – celých 10 000 riálů (něco kolem 100 Kč). Vzhledem k levnosti Íránu je to neslýchané vyděračství. Tady člověk vidí, jak na cizince u nás v Čechách musí působit, když jsou pro ně určeny vyšší ceny jen proto, že jsou ze Západu.

Plastický reliéf na Apadaně

Persepolis začal být stavěn kolem roku 512 př. n. l. Dáriusem I. V perštině se jmenuje Tacht-e Džamšíd, což znamená Džamšídův trůn – po jednom z králů Persie. Dnešní jméno Persepolis je z řeckého „Perské město”.

Persepolis vlastně není zas tak dobře zachován – zbytky vstupní Xerxesovy brány se sochami lvů, několik paláců a Apadana – hlavní audienční síň císaře se 36 20metrovými sloupy. Na té je nejzajímavější dekorace obvodových zdí, která je po celé délce vyzdobena výjevy z bitev, obrazy nosičů vody a klínovým písmem – celkem 300 metrů dlouhé. V dobách největší slávy Persepolisu byly dokonce vyvedeny v barvě, takže to muselo působit opravdu impozantně. Prolézáme mezi šutrama, rozloženýma sloupama a bránama a mě se pořád dere do hlavy myšlenka jaká tady byla dříve vyspělá civilizace a jak příchod islámu postupně uvrhl všechny jím ovlivněné země do fáze stagnace až úpadku, který trvá dodnes.

Po dvou hodinách na slunci mezi zbytky Persepolisu odjíždíme zpět do Šírazu. Do večera máme ještě nějaký čas, tak se chceme podívat na pár zajímavostí.

Šíraz

Šíraz byl v letech 1753 až 1794 hlavním městem Persie. Leží v nadmořské výšce 1491 metrů v úrodném údolí, kdysi známém pro jeho vinice. Už v roce 693 byl provinčním hlavním městem, takže jeho tradice je celkem dlouhá. Proto je zde mnoho architektonicky i historicky cenných staveb. Pochází odsud umělci a architekti známí po celé Střední Asii. Jeden z nich, Ostad Isa, navrhl v 17. století známou hrobku v indické Agře Taj Mahal.

Jednou z opravdu unikátních staveb Šírazu je Boghe-ye Šah-e Čerargh – hrobka „Krále lamp”, kde je pochován Sayyed Mir Ahmad, bratr Imáma Rezy, který zemřel roku 835. Mauzoleum tu bylo poprvé postaveno ve 14. století a od té doby je to význačné poutní místo šíitů. Nachází se společně s hrobkou Ahmadova bratra Mohameda na stejném, poměrně velkém nádvoří. Obě budovy jsou nádherně obloženy mozaikou z kachlí, jak už bylo v Persii zvykem. Ahmadova hrobka nás doslova uchvátila. Zevnitř je totiž obložena zrcadélky uspořádanými do různých ornamentů. Odlesky vnitřního osvětlení hrají snad všemi barvami co existují, nejen díky lomu světla, ale i proto, že samotná zrcadélka mají různé barvy. Je vidět, že k tomuhle místu tady mají lidé obrovskou úctu, protože sarkofág, který je obehnán železnou mříží je místo, které líbají, dotýkají se jej a modlí se u něj. Uvnitř je naházena spousta bankovek. Hodně lidí se pak od něj při odchodu vzdaluje pozadu, aby se k němu náhodou neobrátili zády.

Výzdoba nad dveřmi do Boghe-ye Šah-e Čerargh – hrobky Krále lamp

Stále ještě ohromeni se pak nějakou dobu jen tak procházíme po Šíraze. Je to celkem hezké město a opět relativně čisté, jako už všechna íránská města. Nejhezčí pro nás však zůstane Isfahán.

Večer peru nějaké oblečení a zase se po delší přestávce holím.

Den 28, pondělí 21. 8.

Dnešek bude ve znamení započetí dlouhého dvacetičtyřhodinového přesunu autobusem do 1500 km vzdáleného Tabrizu v provincii Východní Ázerbájdžán.

Ráno se ještě jdeme projít městem, hlavně bazarem, na který nám včera nezbyl čas. Zdejší bazar není zdaleka tak velký a ani zajímavý, jako jiné bazary v Íránu. Je tady i méně věcí, ale koberců hodně. Kupuju nějaké dárky.

Zastavujeme se také u velké pevnosti, která stojí uprostřed města. Dnes slouží pro účely policie. Nad vstupem je z kachlí utvořena zajímavá mozaika znázorňující vousatého muže (asi prorok Mohamed) jak bojuje s čertem. Jelikož ta mozaika je evidentně v moderním stylu, má asi symbolizovat boj muslimů s Velkým satanem, tj. USA. Na mozaice Mohamed samozřejmě vítězí.

Souboj Mohamada se Satanem – moderní anti-americká plastika nad
vchodem do šírazské pevnosti

Tohle už byl vlastně poslední bod našeho programu. Teď už jen projedeme Íránem a Tureckem. Nic dalšího už nebylo v původním plánu, takže vše další bude bonus. Zatím se zdá, že tím bonusem bude Ankara.

Na osvěžení si dáváme místní „pivo” – hořkosladký nápoj bez alkoholu vyrobený ze sladu. Jako náhražka to není špatné, k pivu to má ale asi tak daleko jako voda k vínu.

Autobus do Tabrizu odjíždí s asi 10minutovým zpožděním. Nejede žádnou závratnou rychlostí, ale od naší zkušenosti s busem z Quetty do Taftanu máme heslo „Je jedno jak, hlavně když to jede.", takže jsme rádi, že se pomalu ale jistě hýbeme. Může se zdát, že je to děsivé strávit 24 hodin v autobuse. Ve skutečnosti to není zas tak hrozné. První 1 až 2 hodiny jsou v pohodě, protože to člověk ještě není fyzicky „přesezen”. Pak se to začíná zhoršovat a po několika hodinách je to už trochu nepříjemné. Asi tak po sedmi hodinách jízdy ale přichází letargie a člověk si pomalu zvyká. Zbytek cesty pak probíhá v pohodě. Hodně taky samozřejmě záleží na tom, jestli má člověk co sledovat z okna. V Íránu (i Pákistánu) je skoro pořád na co se dívat. Jediný problém je v noci, kterou je vždy nutné nějak překonat. Od svítání, asi mezi pátou a šestou, už to ale zase jde.

Cestou zastavujeme vždy po třech až čtyřech hodinách na občerstvení v motorestu. Jedna zastávka před Isfahánem se mi zvlášť vryla do paměti. Nebyli jsme příliš blízko žádnému většímu městu, které by ve tmě mohlo rušit svit hvězd. Zašel jsem za motorest, kde byla ještě větší tma a asi 10 minut se díval na hvězdy. Byly nádherně vidět a mrkaly na mě. Krásně byla vidět Mléčná dráha a i části souhvězdí (Štír, Střelec), které v naší zeměpisné šířce nikdy neuvidíme.

Den 29, úterý 22. 8.

Noc uběhla rychle, od zastávky ve dvě ráno mi to do šesti připadalo jako 5 minut. Asi jsem spal. Když se probouzím, už jsme v provincii Západní Írán asi 400 km od Tabrizu.

Asi 300 km od Tabrizu, před městem Zanjan, začíná být půda úrodnější a my vidíme, že se tu o žních opravdu činí. Většina úrody je už sklizena, některá pole už i znovu zorána. Lidé mají na domech obrovské kupy slámy, někdy větší než celý dům. Na silnici občas míjíme tahače naložené kombajnem. Ta různobarevná pole z toho dělají krajinu podobnou Evropě.

Joomla SEF URLs by Artio