Východní Turecko

  • Vytisknout

Za tu dobu co jsme tady nebyli se kurz turecké liry vůči dolaru změnil ze 44 000 na 47 500 lir za dolar – pokles téměř o 8 % za měsíc!! I tak mi ale turecké hospodářství připadá daleko úspěšnější než íránské nebo pákistánské. Vyrábí dokonce svoje vlastní auto...


TURECKO

Máme smůlu, že je zrovna poledne, takže je zavřená směnárna. Musíme si vyměnit dolary u veksláků.

Jdeme dolů po velkém parkovišti kamiónů směrem k malým železným vrátkům, kterými jsme sem zhruba před měsícem vstoupili. Za nimi se na nás vrhají majitelé taxíků a nabízejí nám své služby v odvozu do Doğubeyazitu. Musíme trochu smlouvat, protože se z nás samozřejmě snaží vytřískat peníze, nakonec ale jedeme za stejnou cenu, jako jsme se dostali před měsícem z Doğubeyazitu sem. Taxikář nás veze až na autobusové nádraží.

Jelikož je teprve asi jedna odpoledne, zdá se nám zbytečné zabíjet čas v téhle malé vesničce, takže chceme jet rovnou do Ankary. Máme ale smůlu, bus do Ankary sice teď právě odjíždí, je už ale vyprodaný – místa jsou v něm jen do Erzurumu. Nasedáme s tím, že z Erzurumu do Ankary určitě něco pojede. Když odjíždíme z Dogubeyazitu, nemůžeme se ani naposled podívat na Ararat, protože je úplně celý zahalen v mlze a mracích. Je tady taky chladněji než v Íránu, což je pro nás samozřejmě po delší době vítaná změna.

Oba řidiči jsou fajn, vtipkují s náma a jeden z nich pořád chce, abych si zkusil ten autobus řídit. Po několika kilometrech za Dogubeyazitem si zase uvědomujeme v jaké oblasti to vlastně jsme, když vidíme turecké vojáky hlídkující na silnicích. Jsou v plné polní, zastavují všechna auta a kontrolují kdo v nich jede. Na krajnici stojí na tahači obrněný transportér – zase jsme tedy v té části Turecka, kde je potřeba ochrana před kurdskými partyzány. Ze začátku jsou cesty horší než v Íránu. Írán si připomeneme i když míjíme nějaký íránský autobus nebo kamión.

V jedné vesničce chce do autobusu nastoupit starší muž (typický Turek s knírkem a čepicí) i s manželkou a dcerou. V autobuse se však kvůli něčemu začne hádat s řidiči. Hádka pak pokračuje asi ještě čtvrt hodiny v kanceláři firmy kde právě stojíme. Výsledkem je naštvaný (spíš nas..ný) Turek, který se nakonec znechuceně vrací i s rodinkou domů. Jednoznačně kladným vedlejším efektem téhle situace jsou ale 3 místa až do Ankary, která se místo téhle rodinky uvolnila. Řidiči jsou rádi, že nemají prázdná místa v autobuse, my jsme rádi, že jedeme až do Ankary, jen ten Turek (který se podle mě rozčílil proto, že neměli všichni místa u okýnka) se do Ankary už dnes asi nedostane.

Cesta do Erzurumu trvá asi 5 hodin. Těsně před ním se spouští déšť a zdá se, že pro nás to znamená změnu klimatu. Když zastavujeme na občerstvení, je už opravdu chladněji a nám se už zdá strašně vzdálená ta cesta vlakem z Quetty do Lahauru v Pákistánu, kdy jsme trpěli vlhkem a vedrem v propocených košilích a kalhotech.

Za tu dobu co jsme tady nebyli se kurz turecké liry vůči dolaru změnil ze 44 000 na 47 500 lir za dolar – pokles téměř o 8 % za měsíc!! I tak mi ale turecké hospodářství připadá daleko úspěšnější než íránské nebo pákistánské. Vyrábí si tady dokonce svoje auto. Jmenuje se „tofac” a je to licenční fiat. Je fakt, že v Íránu taky vyrábějí vlastní auto. To je ale (narozdíl od relativně moderního toface/fiatu) založené na starém britském hillmanu. Jmenuje se „Paykan” a v Íránu je všude tak jako u nás škodovky. Jako autobusy v Íránu jezdí hlavně staré modely mercedesů.

Občas je stále vidět, že jsme ještě na Středním východě – děcka v autobuse za námi řvou, zatímco jejich matka si poblinkává do rytmu. Na druhé straně jsem ale překvapený, že řidiči mají v autobuse tachograf!! To jsou ty paradoxy!

Joomla SEF URLs by Artio