İstanbul

  • Vytisknout

Hned vedle Hippodromu je Modrá mešita. Říká se jí tak podle vnitřní výzdoby, která je celá laděna do modra. Musíme chvíli počkat, protože je jedna hodina a právě v ní je modlitba. Ležíme tedy na trávnících Hippodromu a pozorujeme lidi kolem. Z nedalekého bistra k nám doléhá „Zombie” od Cranberries...


Jelikož İstanbul je obrovský, bylo by pro některé lidi v autobuse nevýhodně, aby je autobus odvezl na terminál, odkud by se musely třeba dvě hodiny vracet . Proto je řidič rozváží a my máme možnost si prohlídnout velkou část istanbulské dálniční struktury a i některé čtvrti, kam by se člověk jinak nedostal. Po něco více než pěti hodinách jízdy z Ankary přejíždíme most přes Bospor a vracíme se tedy znovu do Evropy. I tak cesta na terminál trvá ještě alespoň další půl hodiny.

Nástupiště kam přijíždíme je kousek od nástupiště 103, odkud má zítra v sedm večer jet autobus do Prahy. Jdeme se ujistit, jestli náš autobus opravdu jede, aby nedošlo k jedné z těch nepříjemných náhod, které se stávají právě v té nejnevhodnější době. Vše je ale OK, takže můžeme v klidu odjet metrem do centra. Vystupujeme z metra a jakmile chceme přejít první křižovatku cestou do čtvrti levných hotelu, zastavuje nás ten stejný člověk co před měsícem a ptá se nás, jestli se zase jdeme ubytovat k němu. Ještě v autobuse z Ankary jsme vymýšleli, kde se dnes ubytujeme, protože jsme si mysleli, že na tenhle penzión už bude odpoledne po příjezdu trochu pozdě, protože je celkem malý a rychle se tedy naplní. Teď ale víme, že mají ještě místo, takže už vlastně máme zařízenou i poslední věc o kterou jsme se ještě museli postarat.

Teprve teď se můžeme konečně úplně uvolnit, protože už se nám prakticky nemůže stát nic kvůli čemu bychom nestihli autobus do Prahy. Do zítra odpoledne budeme jen relaxovat a srovnávat si v hlavě uplynulý měsíc. Zdá se až neuvěřitelné, že vše uteklo tak rychle a teď už nás čeká jen cesta autobusem zpět domů.

Večer se jdeme najíst (zase po dlouhé době si dáváme pivo), projít se ještě večerním İstanbulem a podívat se na západ slunce k moři. Chlupi večer v penziónu kupuje od jednoho Francouzem za svoje turecké liry české koruny, protože se chce zbavit přebytečných lir a Francouz zase chce zužitkovat nepotřebné koruny. Ta naše koruna už je tedy dost tvrdá, když se koruny dají koupit už i v Turecku (na druhou stranu je ale fakt, že už před třemi lety se tady dalo našimi korunami v pohodě platit).

Den 33, sobota 26. 8.

Dnešek máme prakticky celý volný. Autobus do Prahy odjíždí až v sedm večer. Chceme si prohlédnout místa, na která jsme před měsícem neměli čas – palác Topkapi a Modrou mešitu.

Nejprve ale jen tak procházíme ulicemi, Chlupi chce totiž koupit ještě nějaké dárky. Cítíme se už podstatně uvolněněji, protože jsme relativně blízko domova (např. oproti Lahauru). Pro dnešek se z cestovatelů stáváme turisty a přidáváme se k těm davům co míří do paláce Topkapi.

Topkapi je obrovský palácový komplex, bývalé sídlo sultánů (už od roku 1462). Každý sultán k němu přistavěl něco podle svého gusta, takže je to teď směsice budov, zahrad, galerií a knihoven. U vchodu musím odevzdávat svůj velký nůž. Celý palác je tak obrovský, že nevíme kde začít s prohlídkou. Vcházíme velkou Císařskou branou do první zahrady, která je ze všech stran obestavěná budovami. Sultán tu byl dokonale izolován a tak mohl vždy celkem rychle zapomenout na chudobu, která byla v İstanbulu. V pravém křídle je podlouhlá budova, která sloužila jako kuchyně. Podle její velikosti tady určitě bylo několik set strávníků. Teď je tady výstava vzácné keramiky, zbroje a samozřejmě kuchyňského náčiní. Ve stropě jsou stále vidět otvory, kterými unikal kouř a pára.

Z pravého křídla postupujeme dále do audienčních místností, kde jsou teď vystaveny všelijaké šperky, dřevoryty, dary od cizích vládců, oblečení sultána i jeho rodiny a v jedné místnosti dokonce stylově oblečený člověk zpívá modlitby. Za těmito místnostmi je terasa, ze které je pohled na Bospor a asijskou část İstanbulu. Taky je tu několik drahých restaurací. V zadní části zahrady, do které se vchází z terasy je altánek – kruhová budova, která evidentně sloužila jako „odpočívárna” pro sultána. Podél stěn je v ní několik pohovek a dokážu si celkem živě představit, jak se tady různým způsobem bavil s tanečnicemi.

Vracíme se zpět do první zahrady. V levém křídle budov je harém, tedy ta část paláce, kde pobýval sultán se svoji rodinou. Sultán byl (kromě eunuchů) jediný muž který tu bydlel. Všichni ostatní se tady pohybovali jen ve vymezené době. Harém je rozlehlý a v daleko větší míře o něm platí, že si každý nový sultán přistavěl svůj kousek. Je tady několik set místností, většinou obytných. Pak jsou tady lázně, velká místnost, kde sultán přes den pobýval a venku (hodně pod úrovní paláce) je velký bazén pro ženy. Jak se tak na to dívám, tak tady ale musela být celkem nuda.

Jdeme na Hippodrom, což je oválné náměstí, kde se za Římanů konaly hry. Začalo se stavět v roce 203. Dnešní Hippodrom je vlastně několik metrů pod úrovní původního Hippodromu – stadiónu. V jeho středu je téměř 3500 let starý obelisk s hieroglyfy.

Hned vedle Hippodromu je Modrá mešita. Říká se jí tak podle vnitřní výzdoby, která je celá laděna do modra. Musíme chvíli počkat, protože je jedna hodina a právě v ní je modlitba. Ležíme tedy na trávnících Hippodromu a pozorujeme lidi kolem. Z nedalekého bistra k nám doléhá „Zombie” od Cranberries. Asi ve dvě jsme už v mešitě. Byla postavena mezi léty 1609 a 1619 naproti mešitě Svaté Sofie. Vnitřní zařízení (stejně i jako všech mešit) je celkem jednoduché a má daleko do pompéznosti křesťanských svatostánků. Hlavní výzdobu v mešitách tvoří koberce na podlaze i na stěnách. Z kopule visí na desítkách černých lan konstrukce, které slouží jako svícny. Na jihovýchod vede výklenek, ke kterému se všichni klaní. Označuje totiž směr, ve kterém se nachází Mekka.

Modrou mešitou končíme letošní cestu po Středním východě. Cestou do penziónu si ještě chceme koupit nějaké jídlo. V penziónu si naposledy balíme všechny svoje věci. Je to rituál, který jsme za posledních pět týdnů podstoupili x-krát a teď je najednou poslední. Kluci si kupují vodu do autobusu a pak opouštíme naše poslední útočiště.

Joomla SEF URLs by Artio