Rumšiškės

  • Vytisknout

Skanzen je vybudován na ploše zhruba 2 km2 a je rozdělen do čtyř částí podle hlavních litevských regionů – Aukštaitija, Dzūkija, Suvalkija a Žemaitija. Z každého regionu je ve skanzenu vybudovaná malá vesnička a mezi vesničkami jsou různě roztroušeny další stavby...


Bohužel jízdní řád na zastávce Rumšiškės je trochu „porušený", takže nevíme v kolik přesně nám jede autobus zpět. Zastávka je u dálnice a my musíme dojít do vesnice a pak ještě asi 1 km za ni.

Když jsme viděli Vilnijus mysleli jsme si, že v Litvě budou převládat dřevěné domky. Teď vidíme, že tak tomu bylo hlavně ve Vilnijusu a v Trakai. V Kaunasu i v Rumšiškės převažují zděné domky, které mají dost daleko do podoby zchátralého ruského dědictví. Tady v Rumšiškės je těch zděných domků většina, takže všechny nemohly vzniknout až po roce 1991, kdy si Litva vymohla nezávislost.

Chaloupka z 19. století ve skanzenu v Rumšiškės

Máme štěstí. Je zase hezké počasí, i když od severu se směrem k nám sune nějaký stříbrno-šedý mrak.

Skanzen je ukryt v lese na břehu Kauno marios (Kaunské jezero), po kterém se sem dá z Kaunasu dokonce přijet lodí. Je tady velké parkoviště s několika auty a jedním autobusem. Je jedině dobře, že tady není nacpáno, alespoň nebudeme rušeni hordami foto-cvakajících turistů. U nás nebo kdekoliv v západní Evropě by jich na podobném místě byly tuny, ale Litvu ještě (naštěstí) neobjevili.

U vstupní brány si kupuju mapu. Skanzen je vybudován na ploše zhruba 2 km2 a je rozdělen do čtyř částí podle hlavních litevských regionů – Aukštaitija, Dzūkija, Suvalkija a Žemaitija. Z každého regionu je ve skanzenu vybudovaná malá vesnička a mezi vesničkami jsou různě roztroušeny další stavby – větrné a vodní mlýny, kostelík, sýpky, stodoly, krčma, dohromady více než 70 staveb. Mají to dokonale zorganizované, jen snad ta asfaltová cesta celým skanzenem se sem jaksi nehodí. Když ale vidím jak do skanzenu vjíždí belgický autobus plný britských turistů, je mi hned jasné, že ten kdo nechal asfaltku postavit, věděl moc dobře proč – autobus jede od vesničky k vesničce a turisté nasedají, vysedají, nasedají, vysedají a určitě si pochvalují ten hluboký kulturně-architektonický zážitek.

Když jsme v první třetině prohlídky, začíná pršet. Schováváme se pod přesahující střechu kovárny a jelikož je doba oběda, dáváme si náš obligátní černý chleba se sýrem a (tady ve skanzenu) nakradená jablka.

Po dešti a obědě můžeme pokračovat dál. Chaloupky a užitková stavení jsou si dost podobná s těmi, která znám ze stejné doby (18. a 19. století) od nás – oplocený dvůr s hlavním stavením se střechou ze slámy nebo došek, kolem kůlny, chlívy a stáje. Dá se poznat co byla chalupa chudého řemeslníka a co bohatého sedláka.

Chudé chaloupky stály samy, uvnitř jen udusaná hlína, jednoduchý nábytek, malé místnosti, pec (s místy na spaní) a malinká předsíňka, ve které bylo různé „harampádí” jako hrnce, košťata.

Bohatá chalupa měla kolem sebe ještě chlívy, stáje, případně výminek. Podlaha v ní byla dřevěná, někdy výjimečně kamenná (a taky patřičně studená). Lepší nábytek, kolem celé světnice lavice, větší okna, protože si mohli dovolit víc topit a vyrovnávat tak větší únik tepla. Všechny postele byly kratší než naše současné, ale to je obecně známá věc.

Truhlářská dílna – výroba dřeváků ve skanzenu

Stavení působí opravdu malebně a postavit tehdy dům se mi zdálo jednodušší, než stavět ho dnes. Stačilo dřevo, šikovné ruce a bylo to. Jenže to v porovnání k jejich tehdejším příjmům taky asi bylo dost drahý.

U některých stavení jsou studny. Nemají rumpály, ale jednoduchý dřevěný „jeřáb", kterým vědro spouštěli a zase vytahovali ze studny.

Zhruba uprostřed skanzenu je náves s několika dřevěnými a cihlovými domky, ve kterých je možné koupit suvenýry – hlavně keramiku a jantar. V krámku s keramikou jsou i hrnčířské kruhy. Na jednom z nich hrnčíř právě vyrábí nádoby. Vypadá to jednoduše, ale musí mít dost citlivé prsty, aby tu zatím měkkou, hliněnou nádobu nepromáčkl nebo nezbortil.

Vracíme se ke vchodu, který slouží zároveň jako východ. Na nástěnce jsou rozpisy autobusů odjíždějících do Kaunasu a Vilnijusu. Jdeme zpět na zastávku u dálnice. Čekáme tam asi hodinu, ale nic nejede. Táňa z dlouhé chvíle stopuje. Zastavil ji nějaký náklaďák, že ji může vzít, ale jen samotnou. Cha, cha, cha, to by byla prča. Od té doby vždycky když jede náklaďák, přestává na chvíli stopovat.

Nakonec nás bere dědula, řidič staršího linkového Ikarusu. Nejede do centra Kaunasu, pouze k nějakému inu. Jelikož jsme mu řekli, že se chceme dostat do centra, tak se asi pevně rozhodl, že nás tam za každou cenu dostane, protože na jedné zastávce na dálnici, kde se křižují autobusy, nás předal jinému řidiči v jiném autobusu, který pak dojel až do centra. Dědula tomu řidiči řekl, že jsme turysty-studěnty, takže jsme nakonec ani nemuseli platit!

Kaunas

Večer obcházíme Kaunas po jeho příjemné pěší zóně a sháníme něco k večeři a k snídani. Na ochutnání si kupuju rozinkovou zmrzlinu. Většinou prodávají svojí zmrzlinu (jmenuje se ledai), ale mají i zmrzliny Algida od Unileveru.

Na autobusovém nádraží budeme čekat do třičtvrtě na dvě, než pojede autobus do Kaliningradu (Rusko). Bohužel jsme si nemohli koupit lístky předem.

Večer přemýšlím o skanzenu a říkám si, že v minulém století tady byly na vesnicích v podstatě na stejné úrovni jako my.

Den 6, čtvrtek 7. 8.

Před druhou hodinou ráno přijíždí autobus. Už je plný, protože jede odněkud z Běloruska. Dostat se dovnitř je docela bitva. Všichni kdo chtějí nastupovat se šíleně tlačí aby urvali místo. V tomhle jsou o trochu míň kulturnější než my. Asi tady za sovětů daleko více platilo pravidlo „kdo nekrade okrádá svojí rodinu", tj. že se každý musí tvrdě bít aby něco urval. Možná to ale taky je tím, že velká část těch lidí jsou Rusové a v uličkách je hodně naditých tašek. Asi nějací „obchodníci” a Ti si nikde servítky neberou. Po druhé hodině konečně vyrážíme směr „Ta-Podivná-Ruská-Enkláva-Kaliningrad-Vklíněná-Mezi-Polsko-A-Litvu".

Joomla SEF URLs by Artio