Riga

  • Vytisknout

Riga mi připadá o dost živější, rozvinutější a velkoměstštější než Vilnijus. Ulice nejsou tak zanedbané, už je tu míň žiguliků a moskvičů, v obchodech mi připadá větší výběr, domy jsou z velké části hezky opravené...


LOTYŠSKO

Na hranicích s Lotyšskem má Táňa opět potíže s pasem. Pohraničníci si zase myslí, že je ze Slovinska. Na otázku proč nemá vízum se prostě nedá odpovědět. Prostě proto, že je ze Slovenska a Slováci vízum nepotřebují! Těch 8 států se kterými má Lotyšsko zrušenou vízovou povinnost by se snad mohli naučit nazpaměť. Nakonec Tánin pas odnáší a my jen čekáme. Po čtvrt hodině se objevuje jiný pohraničník a pas vrací. Vše je prý v pořádku. Odjíždíme a asi kilometr za hranicí zjišťujeme, že v tom zmatku nedali Táně do pasu lotyšské vstupní razítko. Snad nebude mít problémy při odjezdu ze země.

Lotyšsko na mě takhle z autobusu působí jako Litva – hodně nových aut (málo žigulů a moskvičů), většinou cihlové domy, některé dřevěné.

Riga

Kolem šesté večer přijíždíme do Rigy. Praží slunce a je vedro. Musíme rychle najít nějaké ubytování, abychom tak pozdě vůbec sehnali něco levného. Mám vyhlídnutých několik míst.

Větrný mlýn ve skanzenu

Štěstí máme hned v prvním – hotelu Baltija. Je to, podobně jako naše včerejší ubytování, hotel ze sovětské éry. Cenou se bohatě vejdeme do rozpočtu (i se sprchou, za kterou se zase platí zvlášť). Recepční babuška na nás při příchodu vychrlí všechny podstatné informace takovým tempem, že se ptáme, jestli jsme ještě v tom bývalém Sovětském svazu. Dostáváme troják (s televizí, ale ani tady nefunguje). Hotel je to obrovský, skoro by se ve spleti jeho uliček dalo zabloudit (tak jako v hotelu Moskva v Kaliningradě). Děžurná je tady jen jedna na celý hotel. Tenhle hotel má ještě jednu obrovskou přednost – je hned naproti nádraží.

Na oslavu toho, že právě dnes jsme spolu půl roku jsem od Táni dostal roztomiloučký pohled a celou cestou ssebou vezla i malinký gin, kterým si teď připíjíme. Zítra to půjdeme oslavit na večeři do nějaké lotyšské restaurace.

Večer se jdeme podívat na odjezdy vlaků a pokusit se vyměnit peníze.

Den 9, neděle 10. 8.

Dnešek jsme si vyhradili na prohlídku míst, která jsou na okraji Rigy. Po snídani, před devátou odcházíme. Musíme najít autobus č. 1, který nás odveze k Lotyšskému etnografickému muzeu – skanzenu.

Riga mi připadá o dost živější, rozvinutější a velkoměstštější než Vilnijus. Ulice nejsou tak zanedbané, už je tu míň žiguliků a moskvičů, v obchodech mi připadá větší výběr, domy jsou z velké části hezky opravené.

Vyměňujeme peníze. Lotyšský lat je nominálně silnější než britská libra, takže za 2 dolary dostáváme skoro 1 celý lat. Výsledkem je to, že tady je hodně cen v desetníkách. Někdy před desetníky ani nepíšou nulu, takže to může vypadat, že něco stojí 50 latů (asi 100 dolarů), místo správných 0,50 (1 dolar).

Denní tisk je barevný a to nejen bulváry, ale i seriózní noviny. Telefonní automaty jsou většinou na karty. Jednu kupuju, abych mohl dnes zavolat Chlupimu. Měli jsme sice volat až zítra, ale rádi bychom už teď věděli na čem jsme, abychom tomu mohli přizpůsobit naše plány.

Přijeli jsme do Rigy dříve než jsme původně chtěli, protože jsme se rozhodli, že města na západě (kam jsme měli původně jet rovnou z Litvy) navštívíme během jednodenních výletů z Rigy. Vše v Lotyšsku tedy pokryjeme z Rigy, která pro nás bude „základnou".

Při hledání zastávky „jedničky” občas nakoukneme do nějakého obchodu. Zdá se mi, že je tu o trochu dráž než v Litvě. Může to ale být „optický” klam, protože vím, že lat je silný a každou cenu nad 1 lat už považuju za velkou.

Autobusem (ikarus) jedeme na předměstí. I ulice dál od centra jsou celkem dobré. Všude kolem je překvapivě hodně zeleně, jako ve všech městech, která jsme už navštívili. Je tady opravdu velké množství historických budov – ve srovnání s Kaliningradem je to nebe a dudy.

Jako městská v Rize kromě ikarusů jezdí i trolejbusy – nové i staré, ty staré (značka Škoda) navíc ještě s vlečným vozem (podobně jako kdysi u nás staré kulaté autobusy LIAZ). Taky tady mají naše tramvaje, ale o dost zachovalejší než ty v Rusku. Na některých jsou reklamy. Pár autobusů je ještě starých, asi nějakých ruských. V Lotyšsku se vyrábí dodávka, která se jmenuje Latvija. Těch je tu taky dost.

Skanzen leží na okraji Rigy na březích malého jezera. Jako v Rumšiškés i tady si při vstupu kupuju mapu, abychom měli přehled kde vlastně jsme a co je tu k vidění.

Jeden z lotyšských skanzenů se nachází přímo v Rize

Skanzen je uspořádán podobně jako jeho „bratr” v Litvě – shluky stavení ze čtyřech hlavních regionů Lotyšska (Vidzeme, Latgale, Zemgale, Kurzeme) a mezi nimi jsou roztroušeny různé stavby jako kostely, sýpky apod. Lepší než v Litvě je jeho zasazení do lesního prostředí. Nejsou tady žádné asfaltové cesty, ale jen lesní pěšinky. Působí to mnohem malebněji a věrohodněji. Jelikož je víkend je tady spousta lidí v lotyšských lidových krojích, kteří předvádějí některá původní povolání, jako třeba švadlena nebo řezbář.

Domy jsou také vybaveny nápaditěji, všechny jsou plné různých předmětů denní potřeby, jakoby před chvílí odložených. Všude jsou čerstvě řezané květiny, což ještě umocňuje ten pocit zabydlenosti. Na jednom místě dokonce babička kropí zahrádku. Chybí mi tady už jen hrnec s právě připravovaným voňavým jídlem k obědu a křik a smích dětí. Stopy po dětech tu ale přeci jen jsou – napočítal jsem 3 různé způsoby zavěšení kolébky, jeden z nich dokonce „samohoupací". Lidi v Lotyšsku byli opravdu důmyslní.

Jako v Litvě i tady jsou domy hlavně dřevěné, s různou střechou, podlahou a vybavením podle movitosti původních obyvatel.

Na kopci uprostřed lesa stojí velký větrný mlýn se šesti obrovskými lopatkami. Je otevřený, takže si ho můžeme prohlídnout. Uvnitř je skvělý. Má 3 patra. V nejhořejším je vlastní mechanismus převodu vodorovné rotace osy s lopatkami na svislou. Svislá osa pak protíná všechna patra.

Ve druhém patře jsou dva otvory v podlaze ohraničené malými přihrádkami – tudy se do spodního patra sypalo nerozemleté zrní. V tomto patře jsou i několikery dveře na ochoz, odkud se prováděla údržba lopatek a vůbec horní části vnějšího pláště mlýnu.

V prvním patře je vyústění oněch dvou otvorů na zrní, které jimi padá přímo na mlecí kameny. Ty jsou poháněny svislou osou vedoucí také shora. Škoda, že je tady šero a taky stísněný prostor, byly by to skvělé fotky.

V přízemí se připravovaly pytle na mouku, která propadávala z mlecích kamenů v prvním patře. Pak se pytel hodil na váhu, zvážil... a může se prodávat.

Opravdu je to poučné vidět, jakým způsobem se kdysi pracovalo. Škoda, že mlýn nepracuje i teď.

Na konci prohlídkové trasy skanzenem je dřevěný kostel, ve kterém právě skončila mše. Jdeme si ho prohlédnout. Je sice pouze dřevěný, ale uvnitř je krásně vyzdoben. Lidé kteří ho stavěli jej chtěli co nejvíce přiblížit honosným kamenným svatostánkům, a tak co nevyřezali ze dřeva to domalovali: namalované je mramorové obložení, štuky na stěnách a pod okny, zdobení lavic, strop atd. Jsou tady i funkční varhany. Výzdobu opět doplňuje velké množství čerstvých květin.

Tenhle skanzen se mi líbí víc než ten litevský. Nevychází sice tak vstříc masové turistice – nedá se tu (díky bohu) jezdit autobusem ani autem, ale působí na mě srdečněji a opravdověji. Je možné, že na tom má částečně zásluhu i počasí, které je dnes jako stvořené pro výlety do přírody.

Ze skanzenu jedeme zpět do centra s tím, že na poloviční cestě vystoupíme a pěšky dojdeme do dalšího muzea, které chceme vidět – tentokrát automobilového. Spoléhám na to, že poznám tu správnou zastávku až řidič zastaví (cestou do skanzenu jsem si zapamatoval, která to je). Za chvíli ale zjišťuju, že už jsme ji přejeli bez zastavení. Teprve teď mi došlo, že řidič nezastavuje automaticky na každé zastávce, ale je třeba zazvonit, čímž se mu dá najevo, že někdo chce vystupovat. Na té „naší” zastávce nikdo nevystupoval a asi na ní nikdo ani nestál.

Vystupujeme a zase nasedáme do autobusu,který nás veze až téměř před automobilové muzeum. Muzeum je také na předměstí. Z jedné strany je les, z druhé sídliště. To sídliště není ale vůbec oprýskané, ale docela příjemné paneláky se spoustou zeleně.

Muzeum je ve velké budově, která pro něj byla speciálně postavena. Má v něm být asi 100 aut. Důvod proč jsem se sem chtěl podívat jsou auta některých bývalých sovětských prominentů – Stalina, Brežněva, Chruščeva.

Pro studenty je na ISIC kartu levnější vstupné. Slevy na ISIC je možné využívat na dost místech v Pobaltí. Studenti pak většinou mají jen 50 % ceny. Slevy na ISIC byly například i ve Vilnijusu na MHD.

Ruský rychlomobil z 50. let, přezdívaný „pojízdná rakev” vystavený
v automobilovém muzeu

V muzeu jsou automobily od úplného počátku až po současnost. Nejzajímavější jsou ale limuzíny ruských (i s voskovými figurínami příslušné osobnosti) a amerických politiků a „sovětské” zázraky techniky. Jsem trochu zklamán tím, že hodně ruských aut, o kterých jsem si myslel, že jsou originály, bylo ve skutečnosti „převzato” ze Západu a v Rusku pouze upraveny (ať už nákladní zil, limuzína zil, nebo známá „čajka").

Brežněv tady sedí ve svém černém nabouraném Rolls-Royce Silver Shadow s výrazem překvapení , jak se něco takového mohlo stát generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS, 1217 násobnému nositeli řádu „Hrdina Sovětského svazu” a nositeli dalších 100 kg různých metálů. V roce 1980 byl tento jeho vůz odepsán poté, co s ním sám Brežněv vjel pod náklaďák.

Stalin si zase spokojeně hoví na zadním sedadle své 7,3 tun vážící opancéřované limuzíny (tanku?) zil. Skla na oknech tohoto monstra jsou tlustá 8 cm, železný pancíř 1,5 cm. Spotřeba asi 40 litrů nafty na 100 km.

Chruščev se jen tak tak drží otevřených dveří svého gazu-čajka potácejíce se opile ven. Další zajímavostí je limuzína prezidenta Nixona a ruská raketová auta vypadající jako pojízdné rakve, dosahující i tak rychlosti mezi 400 a 500 km/h.

Z českých výrobků tady mají některé modely Jawy, ČZ a Tatru 57 Tatraplán, ve které po válce podnikli cestovatelé Hanzelka a Zikmund své slavné výpravy do Afriky a Jižní Ameriky. Srandovně vypadá větráček zabudovaný na palubní desce prvního trabantu. Řidič asi musel být při jízdě neustále ovíván, aby během ní nezemřel hrůzou.

Nejstarší auto je z roku 1886 a většina modelů je perfektně restaurována a naleštěna. Série fotografií dokumentují většinou žalostný stav, v jakých byla auta nalezena a taky vlastní postupy rekonstrukce.

Z automobilového muzea jedeme do centra a v samoobsluze, která je přímo pod našim patrem v hotelu, kde bydlíme, nakupujeme snídani. Mají tady celkem výběr, jen těch sýrů tady pořád vidím málo a pokud ano, tak jen tvarohové nebo dovezené.

Z nádraží volám Chlupimu a ptám se jak mu je. Prý se pilně připravuje a uvažuje na tom, že sem do Rigy ve středu přiletí letadlem! To by bylo skvělý!

Večer jdeme s Táňou na večeři. Vybíráme si restauraci, která je přímo v centru na Dómovém náměstí vedle rižského dómu. Restaurace vypadá velice atraktivně, venku je zahrádka a uvnitř je celá obložená dřevem, s kulatými nebo hranatými stolky, proutěnými křesly, židlemi. Některé stolky uvnitř jsou dokonce odděleny plůtkem, aby měli zákazníci co největší soukromí. Jídelní lístek je v lotyšštině a angličtině. Je to „samoobsluha", takže proto tu není ani tak draho. Táňa si dává fazolovou polívku, zelný salát, brambory pečené ve slupce a se smetanou. Já si dávám taky pečené brambory a k tomu klobásu „Garmudas". Oba chceme ochutnat místní pivo „Užauns". Ta holka, co nám ho u výčepu čepuje je ale barbar. Jelikož to pivo hodně pění, vybere pěnu lžicí a „uvolněné” místo dotočí pivem! Brr!

Večeře je moc dobrá a je jí až moc. K jídlu nám hrají nejdříve estonské a pak německé lidovky. Lidi kolem jsou většinou dobře oblečeni, takže sem přeci jen nebudou chodit ti nejchudší. Večeře ale i tak stála jen 4 dolary na každého, což by se v Praze na Staroměstském náměstí (významem česká obdoba tohoto náměstí) stát nemohlo!

Joomla SEF URLs by Artio