Sigulda a okolí

  • Vytisknout

Turaida je další památka, do které investovali hodně peněz a docela věřím, že se budou snažit ty nejvíce poškozené budovy zrekonstruovat. Je to obdivuhodné a moc jim i Litevcům v tomto směru držím palce...


Den 12, středa 13. 8.

Ráno si chci na nádraží ke snídani koupit belaši, ale bohužel do Siguldy odjíždíme příliš brzy. Je zataženo, tak alespoň doufáme, že nebude pršet, protože většinu dneška bychom měli být venku – Sigulda je na okraji národního parku, takže se mezi jednotlivými místy budeme přemisťovat po lesních pěšinách.

Sigulda

Když v Siguldě vystupujeme, začíná zrovna pršet. V bufetu na nádraží si dáváme snídani – koláče a čaj. Název bufet se vlastně vůbec nehodí, protože je to spíš příjemná kavárna, kde mají dost velký výběr sladkého pečiva, salátů a i nějaké to teplé jídlo.

V okolí Siguldy chceme vidět několik míst. Nejvzdálenější je hrad Turaida, kam pojedeme autobusem. Pak se pěšky vrátíme přes ostatní zajímavá místa zpátky. Po deváté odjíždíme městskou na Turaidu. Sigulda je klidné městečko, kde je snad víc stromů než domů. Bodejť by ne – vždyť je na okraji národního parku Gauja. Silnice vede skrz les, do údolí, přes řeku a znovu lesem na protější stranu údolí do vesnice Turaida. Pěšky je to asi 7 kilometrů.

Turaida

Vystupujeme z autobusu, ale je ještě brzo, takže jsme první. Ani v pokladně nikdo není. Nejdřív se jdeme projít na kopec Daina, který je naproti hradu. Nedávno tady instalovali „Písňovou zahradu". Daina (lidová píseň) představuje starou lotyšskou tradici a kopec je poset sochami lotyšských hrdinů opěvovaným právě v dainách – proto „Písňová zahrada". Sochy jsou z kamene nebo ze dřeva a často je na jedné soše znázorněno víc výjevů najednou, protože z každé strany vypadají jinak.

Písňová zahrada – jeden z mnoha lotyšských parků se sochami

Jak pokračujeme ke hradu, vidíme, že je dost nový, celý z červených cihel. Vypadá to jakoby byl znovu postaven. Zatím stojí obranná věž a celé jižní křídlo, zbytek je pobořen, ale jelikož se tu pohybuje tlupa studentů předstírajících práci a hrabajících se v zemi, restaurátorské práce určitě ještě neskončily.

Jdeme na prohlídku dovnitř. Nemáme ale průvodce, takže se tady potulujeme úplně sami. Vnitřek je zajímavý. Není sice vybaven dobovým nábytkem, je tady ale výstava o původu a vývoji lidí usídlených v této oblasti. Jako celé Pobaltí i oni byli nějakou dobu pod nadvládou Němců, jejichž dílo je i tenhle hrad. Součástí výstavy je prohlídka starých fotografií, podle kterých je hrad postupně od 50. let restaurován. Byl založen roku 1214, v 18. století byl, po zásahu prachárny bleskem, zničen. Opravdu hodně s tím hnuli a skoro celý hrad postavili znovu. Je z cihel a ne z kamenů, což byl převažující stavební materiál.

Turaida je další památka, do které investovali hodně peněz a docela věřím, že se budou snažit ty nejvíce poškozené budovy zrekonstruovat. Je to obdivuhodné a moc jim i Litevcům v tomto směru držím palce.

Poslední část prohlídky vede do 42m vysoké obranné věže Donjon. Ta ani dnes ani dřív nebyla spojena s hradbami, ale je postavena jako nezávislá „pevnost v pevnosti". Její zdi jsou tlusté kolem tří metrů. Má několik pater a z nejvyššího je krásný výhled na husté lesy v okolí. Zdi směřující k nádvoří jsou slabší (dva metry) a vede jimi důmyslné schodiště. Věž původně z obranných důvodů neměla vchod na úrovni země, pouze na úrovni 3. patra. Dnes už je to ale jinak a hlavní vchod je přímo z nádvoří.

Kousek od Turaidy je mezi stromy skryt malý hrob, na kterém jsou i dnes čerstvé květiny. Je zde pochována místní kráska Maija zvaná turaidská růže. Maija se zamilovala do siguldského zahradníka Viktora, který pro ni ve skále vytesal jeskyňku, ze které by ho mohla pozorovat při práci. Jednoho dne ji jeden z polských důstojníků, kterému se líbila, falešným dopisem od Viktora do této jeskyně vylákal. Ta mu slíbila, že když ji nechá jít, dá mu svůj šátek, mající údajně magickou ochrannou sílu. Aby jeho magickou moc dokázala, nabídla mu, ať do ní tne mečem. Není známo, jestli opravdu v kouzelnou moc šátku věřila, nebo jestli to od ní byl jen úskok. V každém případě onen důstojník (guma!) použil svůj meč a... zabil ji.

Kousek od Turaidy jsou 2 jeskyně – Viktorova a Gútmaňisova. Z Viktorovi jeskyně Maija pozorovala Viktora při práci. My teď jdeme k Gutmaňisově jeskyni, k Viktorově neznáme cestu.

Znovu postavený hrad Turaida

Začínají mi dodělávat moje tenisky. Byly dost prošlapané už když jsme před dvěma týdny odjížděli. Myslel jsem si že ještě vydrží (vždyť byly jen v Pákistánu). Teď už je mám prošlapané skrz na skrz a chodím skoro po ponožkách.

Ke Gútmaňisově jeskyni dorážíme asi po půl hodině. Je docela pěkná, i když malá, a je celá popsaná daty a podpisy kdy tady kdo byl. Některá data jsou i dost stará – třeba 1886, 1891 apod.

Od jeskyně pokračujeme pěšinkou kolem rybníčku k další zastávce – zřícenině Krimulda. Přicházíme na úpatí útesu na jehož vrcholu se Krimulda nachází. Před námi do toho strmého kopce nevede žádná klikatá cesta, jak by člověk čekal, ale dlouhatánský schodožebřík. Má sklon alespoň 50%.Vede ale hezkým lesem. Za pár minut jsme nahoře a vidíme celé údolí pod námi jako na dlani. Je vidět, že jsme v národním parku, protože všude kolem je jen jedna barva – zelená. Na protějším kopci je Turaida.

Sedíme v malém altánku a odpočíváme po „výstupu". Zřícenina Krimuldy je kousek po útesu. Je to sice úplné rozvaliniště, ale docela věřím, že až opraví Turaidu, vrhnou se na Krimuldu.

Zpátky do Siguldy se nebudeme vracet ani pěšky, ani autobusem, ale lanovkou! Ta je natažena přes údolí řeky Gauja z útesu kde je Krimulda na druhou stranu do Siguldy. Na lanovku musíme chvíli čekat, protože od místních víme, že jezdí jen každou celou hodinu.

Jízda lanovkou trvá asi 5 minut. Výhled je ale skvělý. Vidíme Turaidu, řeku a celé údolí.

Sigulda

Na druhé straně, v Siguldě. se jdeme podívat na zříceniny siguldského hradu. I tady tvrdě pracují na jeho „zušlechtění” (i když jej asi nebudou dostavovat jako Turaidu). Přímo ve zřícenině, která je plošně celkem rozlehlá, je vybudováno přírodní divadlo a je z ní výhled na druhou stranu údolí na Krimuldu a Turaidu. Z celé zříceniny se nejvíce zachovala vstupní brána a chrám.

Při cestě na nádraží jsem definitivně proděravěl boty, takže jsem skrz podrážku mohl prostrčit prst. V místním „obchoďáku” si kupuju nové tenisky a ty staré končí v místním odpadkovém koši. Podle mě tahle příhoda dobře charakterizuje změny, které tady v Pobaltí za poslední roky nastaly: řekl bych, že za éry SSSR by nebylo možné podobný problém takhle operativně vyřešit.

Riga

Zpět do Rigy přijíždíme ještě před pátou, takže bychom se před cestou na trh (kde holky chtějí nakoupit něco k jídlu na zítřejší cestu do Estonska) ještě chtěli zastavit v hotelu a vyzvednout tam v pět Chlupiho (pokud přijede).

Chlupi opět dokázal, že je mužem činu a v pět na nás v hotelu opravdu čeká!! Ubytovává se a jdeme do města. Chceme trochu oslavit, že jsme konečně všichni. Je to skvělý! Jdeme do restaurace, ve které jsme byli v neděli s Táňou. Zítra už odjíždíme, ale vůbec se mi z Rigy nechce, protože se mi tady líbí.

Po večeři trochu lítáme po Rize, abychom vyměnili neutracené laty za estonské koruny a utratili poslední zbylé nevyměnitelné „mušličky” – s Táňou si dáváme jejich zmrzlinu, jako vždy je skvělá.

Den 13, čtvrtek 14. 8.

Náš den začíná brzo, protože v 5.05 jede vlak do Tartu (Estonsko). Je to vlak z Varšavy do Tallinnu, takže některými místy (třeba právě Rigou) projíždí v „necivilizovanou” hodinu. Vlak je skoro plný a všichni spí. Jsou tady i dva Češi – vypadají na nějaké „nezávisláky".

V tuto hodinu už pomalu vychází slunce, takže si už moc nepospíme. Cesta má trvat asi 4,5 hodiny.

Tady na sever od Litvy už není tolik lesů. Vidíme hodně polí, která jsou většinou pravoúhlá, stejně jako lesy (potvrzeno Chlupiho leteckým pohledem) – důsledek úžasného sovětského plánování.

Joomla SEF URLs by Artio