Tartu

  • Vytisknout

Vzhled míst kudy jdeme nás jedině utvrzuje ve vyspělosti Estonska: moderní banky (na jedné z nich je dokonce uliční cedule „Wall Street” – dar nějakého finančního přítele z USA), opera, nákupní centrum a jen pár ošuntělých baráků...


ESTONSKO

Po necelých dvou hodinách jsme na lotyšsko – estonské hranici. Lotyšští a estonští celníci a pohraničníci jdou všichni pohromadě, takže zdá se alespoň nějaký posun v efektivitě odbavení. Lotyš se opět pozastavuje nad Tániným pasem a říká něco o Slovinsku... Estonský pohraničník se ale jen podívá na pas, říká „Slovakia", dá razítko a je to vyřízeno. Všichni dostáváme vstupní razítka a jsme v Estonsku.

Tartu

Do Tartu přijíždíme asi v půl desáté, takže snad v tuto časnou dopolední hodinu najdeme nějaké levné ubytování. Tartu (asi 115 000 obyvatel) je univerzitní město (10 000 studentů) a má tedy studentské koleje. Ty vyzkoušíme jako první.

Nádraží vypadá dobře a i cesta přes město na druhou stranu řeky Emajõgi (kde jsou koleje) vede samými pěknými místy. Ulice jsou upravené, auta většinou západní, i když velká část je asi dovezená z bazarů. I tak je to ve srovnání s moskviči a ladami v Kaliningradě skok. Městské autobusy jsou zásadně scanie (a nové) a systém označování otvíracích hodin obchodů sedmi čtverečky nahradili pojmenováním dnů jejich počátečními písmeny.

Připadá mi, že je větší zima než na jihu v Litvě a Lotyšsku. Nevím, jestli je to zeměpisnou šířkou, pokročilým létem nebo polohou ve vnitrozemí. Jdeme tedy přes město, a civíme (tedy alespoň já civím) na to, jak je to tady strašně podobné Čechám. Park kousek před kolejemi je krásně upravený a opět se sochami. Hned vedle je moderní benzínová pumpa.

Prozkoumáváme budovu, kde mají být koleje, ale nějak to na ně nevypadá – asi 10 pater vysoká, dole zabedněná budova s potemnělým suterénem a nástěnkami v estonštině. Něco to se studentama společnýho má, nejsme ale schopni nikoho najít. Po chvilce nám jedna studentka radí zkusit univerzitní centrum ve městě. Prý se tam máme zeptat, zaplatit a pak se vrátit sem, kde budeme bydlet. Hm, tak jdeme na to. Táňa s Karin zůstávají s batohama v parku a my s Chlupim jdeme do města.

Wall Street

Vzhled míst kudy jdeme nás jedině utvrzuje ve vyspělosti Estonska: moderní banky (na jedné z nich je dokonce uliční cedule „Wall Street” – dar nějakého finančního přítele z USA), opera, nákupní centrum a jen pár ošuntělých baráků. Cestou si kupuju mapu Tartu abychom se tu trochu vyznali a zjišťuju, že se tady dají v pohodě vyměnit cestovní šeky.

I interiér univerzitního centra je na úrovni. Slečna, která se s námi baví, umí anglicky a je ochotná. Za chvíli už máme papír na 2 dvoulůžkové pokoje. Opravdu budeme bydlet na kolejích kde jsme byli, jen ve vedlejší budově. Platíme za jednu noc a pokud bychom chtěli pobyt prodloužit, budeme sem muset znovu zajít a doplatit.

Když se vracíme zpět, musíme se s Chlupim někde zastavit a alespoň trochu se najíst, protože jsme od rána nejedli. Jdeme se podívat do supermarketu, který jsme míjeli cestou do centra.

Supermarket je stejný jako u nás. Mají trochu lepší výběr než v předchozích státech, už ale bez českého zboží. Místo něj hodně místního, německého a skandinávského. Zase mě udivuje kolik mají druhů chleba.

Cestou zpátky ke kolejím oba s Chlupim konstatujeme, že tady jsou moc pěkné holky.

Na kolejích jsme ubytovaní v pokojích, kde přes rok bydlí studenti, takže máme možnost porovnávat. No ... rozhodně bych s nimi neměnil a to žádnou z mě známých kolejí. V pokojích se bydlí po třech. Jsou tady 3 drátěné postele (takové, kde si člověk sedne a propadne se až na zem), jeden stůl, celkem dost místa ve vestavěných skříních, balkon, ze kterého jsem radši hned utekl zpět do pokoje (připadal mi, že se každou chvíli utrhne), mapu Estonska a černé zdi pomalované všelijakými jmény a výkřiky. Tohle je popis pokoje pro kluky.

Pokoj pro holky vypadá trochu líp (zeď není černá a popsaná), ale balkon je asi stejně labilní. Příslušenství je společné vždy pro 4 pokoje a nachází se na malé (a tmavé) chodbičce. Vzniká tak jakási „buňka” 4 pokojů. Koupelna je sice oprýskaná (takže občas na člověka při sprchování spadne nějaký ten kus odloupnuté barvy nebo omítky), ale voda alespoň teče. Na záchodě kape ze splachovače voda přímo do mísy (pokud tam nikdo nesedí, to pak kape rovnou na záda), ale alespoň to není záchod arabského typu – díra v zemi. Za tu cenu jsme spokojeni, tedy až na Karin, která byla nejdřív úplně nadšená, když slyšela, kolik bude naše dnešní ubytování stát, ale pak když to viděla, tak nezkritizovala snad jen tvar žárovky. Přeci jen v těchhle zemích nemůžeme dostat za babku pokoj v Hiltonu.

Chvíli odpočíváme a pak odcházíme na první prohlídku Estonska. Nejdřív v bance vyměňujeme cestovní šeky a hotovost, pak jdeme do supermarketu a v nedalekém parku na lavičce obědváme.

Ceny v obchodech mi připadají trochu vyšší než u nás, ale pokud bych uvážil kurs koruny před devalvací, byly by asi tak stejné.

Během komunistické éry bylo Tartu pro cizince uzavřené, jelikož v jeho blízkosti byla významná vojenská letecká základna. Jejím posledním velitelem byl tehdy oddaný sluha KSSS, později velký rebel a „hrdina” sám budoucí samozvaný čečenský prezident Džochar Dudajev.

Tartu mi opravdu připadá univerzitní – je klidné a lidi nikam nespěchají. My taky ne a jen se tak procházíme centrem, kde je velký park (Toomemägi – Katedrální vrch). Park je rozpůlen ulicí, která ale vede asi 10 m pod jeho úrovní a svažuje se dolů k řece. Obě strany parku jsou spojeny dvěma mosty – „Andělským” a „Ďábelským". V parku je zřícenina staré katedrály ze 13. století a místo, kterému se říká Kopec polibků, kde na starém obětním kameni údajně studenti po zkouškách pálí svoje poznámky.

Rozbořená katedrála ze 13. století

Z parku jdeme dolů a procházíme kolem několika muzeí. Táňa s Karin jdou do Muzea občana. Je to dům uvnitř zařízený ve stylu 18. století tak jak v té době bydlel zámožnější občan. Jinak je v Tartu třeba Muzeum hraček, Estonské národní muzeum, Muzeum estonské literatury, Estonské sportovní muzeum apod. Na tak malé město je jich hodně, ale díky univerzitě a poměrně velkému počtu inteligence je logické, že má bohatší duchovní život.

Ještě blíže k řece je botanická zahrada s několika skleníky tropických rostlin, kaktusů a zahradou s cizokrajnými ale i známými rostlinami a dřevinami. Některé rostou na břehu jezírka v jehož prostředku je malý ostrůvek.

Jdeme dál podél řeky a už se vlastně vracíme zpět do centra. Na autobusovém nádraží chceme zjistit informace o zítřejších autobusech do Pärnu – naší příští zastávky.

Na autobusovém nádraží jsou jak staré tak i nové autobusy. Ty staré (většinou ikarusy) ale převládají, na rozdíl od městské, které jsou většinou scanie. Jízdní řád je rozepsán na velké tabuli přímo v hale. Zjišťujeme, že můžeme jet ráno. Lístky si kupujeme teď.

S Táňou máme okna přímo na západ, takže nám při večeři (chleba, kefír a sýr) slunce krásně žluto-červeně svítí do pokoje.

Snažím se psát deník, ale nějak mi to nejde. Jsem už několik dní pozadu.

Den 14, pátek 15. 8.

Ráno vstáváme brzy, klíče od pokojů necháváme u hlídače a odcházíme na autobusové nádraží. Cesta do Pärnu, přímořského letoviska na březích Rižského zálivu, má trvat 4 hodiny.

Je docela zima, ale svítí sluníčko. Autobus bude zdá se narvaný – začíná se naplňovat nějakou třídou náctiletých holek.

Jedeme směrem na západ. Silnice mi připomíná naše okresky a krajina mi připadá stejně malebná jako u nás někde v jižních Čechách. Projíždíme kolem jezera Vörtsjärv, které sice není ze silnice moc vidět, ale vůbec to nevadí. Z té krajiny i tak cítím pohodu.

Na autobusovém nádraží ve Viljandi si děláme jednu z přestávek. Fotím si řadu autobusů – zástupců autobusové historie Estonska vedle sebe – přes „opoužívaný” ikarus až po novou scanii.

Holky jedoucí s námi na nás v autobuse chtějí naše jízdenky. Prý je na ně v Pärnu pustí na diskotéku.

Joomla SEF URLs by Artio