Vídeň

  • Vytisknout

Pomalu začínám publikovat informace z cesty kolem světa, své zatím poslední cesty, a teprve teď, po dvou letech existence internetových CEST, jsem si uvědomil, že mezi nimi chybí ta cesta úplně první. Vůbec nechápu jak jsem na ni mohl zapomenout, když v mém životě znamenala tak zásadní zlom a vlastně odstartovala vše o čem teď můžete na CESTÁCH číst. Proto se teď vrátíme do doby před téměř deseti lety, kdy jsem se sbalil a vyrazil poprvé nahlídnout pod pokličku toho, co nám do té doby bylo líčeno jako rozkládající se imperialismus vykořisťující dělnickou třídu. Psal se 13. prosinec 1989 a byl to už skoro celý měsíc, co si lidi v naší zemi řekli, že se radši nechají imperialisticky vykořisťovat než být dál pokusnými králíky v zatím největším fiasku lidského rodu – cestě k bludu zvanému komunismus.


Jak to všechno začalo

Dívám-li se na svou úplně první cestu za hranice naší země z pohledu cesty kolem světa, zdá se mi malinká, bezvýznamná a vzdálená. Ve skutečnosti měl však tento jediný den ve Vídni možná větší význam než celých těch deset měsíců na cestě kolem světa. Byl totiž první. Poprvé jsem přičuchnul ke svobodě jež cestování doprovází, poprvé viděl něco úplně jiného než ten dusný skleník, ve kterém jsme do té doby žili, poprvé si ověřil, že ta místa která znám z map, knih a televize opravdu existují.

Dnes, po deseti letech, už je pro nás cesta do Vídně stejnou samozřejmosti jako cesta na nákup do nejbližší sámošky (pardon, dnes se vznešeně říká supermarket). Skoro každý tam byl a pokud ne, může se kdykoliv vydat na cestu. Tehdy v prosinci 1989 se však Československo právě vynořilo z doby, ve které dostat se do Vídně bylo považovánu za téměř božskou výsadu a mnoho lidí bylo ochotno za tuto výsadu zaplatit téměř cokoliv. Jedni spoustou peněz, jiní zase životem.

Vždycky když jsem viděl nějaký film nebo četl článek popisující místa mimo hranice tehdejšího socialistického bloku, tiše jsem si přál abych se mohl alespoň na chvíli ocitnout v pozici těch, kteří o nich psali nebo je filmovali. A právě Vídeň se pro mě stala symbolem všech těchto míst. Jen pár kilometru od hranic a přesto tak propastně daleko.

Pak, v době, kdy jsem byl na vysoké škole v Praze, se to najednou stalo. Přišlo to až neuvěřitelně rychle: Národní třída, stávka, nejistota, spanilé jízdy na venkov. Doslova přes noc k sobě lidi začali být příjemní a ohleduplní, všichni se dostali do stavu očekávání a troufám si tvrdit, že většina očekávání konce skleníku. Konec přišel a s ním i vytoužená volnost. Každý najednou mohl co chtěl, a třeba i vypadnout ven. A já jsem chtěl, i když jen se podívat. Asi jako většina.


První pokus

V bance jsem vyměnil 22 dolarů, tehdejší maximální jednorázový příděl valut na osobu – to bylo 5. prosince – a objevil se v Břeclavi, odkud pocházím. Břeclaváci měli ze svého města přístup za právě padlou železnou oponu hned dvojnásobně zjednodušený. Mohli využít blízkosti rakouské hranice, která je jen asi pět kilometrů od středu města, a navíc rakouské úřady, v očekávání velkého náporu vykulených Čechů začaly provozovat bezplatné vlakové spojení Břeclav-Vídeň.

Jejich očekávání se naplnilo stoprocentně. Jak lidé do té doby poslouchali jako ovečky, tak se najednou utrhli a začali šílet. Scény z břeclavského vlakového nádraží jednoho prosincového rána roku 1989 jsou toho důkazem. Pro Čechy by bylo lepší kdyby nikdy nebyly, ale i kdybychom na ně my chtěli zapomenout, Rakušani je viděli a ti nezapomenou...

Je ráno, asi devět hodin a jedno z nástupišť břeclavského nádraží je nacpané až k prasknutí. Ale jen jedno. To, na které je ohlášen příjezd vlaku z Vídně. Vlak se tady zdrží jen pár minut a zase vyrazí zpátky do Vídně. Proto. Nálada je skvělá, většina lidí poprvé uvidí „vytoužený Západ“. Ti co už „tam“ byli teď frajersky vykládají jak to „tam“ vypadá, ale hlavně kde se dá co koupit a za kolik.

Jakmile se vlak objevuje na obzoru, začíná to na nástupišti vřít. Každý by chtěl alespoň na tenhle okamžik umět předpovídat budoucnost. Každý chce totiž vědět kde zastaví dveře vagónu. protože na nástupišti je daleko víc lidí než co se do vlaku vejde. Všichni ale touží jet právě tímhle vlakem. Možná proto, že si říkají „Co kdyby nám hranice zase zavřeli, tak to musím ještě stihnout“. Jediný nevzrušený je snad jen ten vlak, který se v klídku šine k nádraží.

Dveře! To je teď pro celý dav to nejdůležitější. Jakmile souprava přijíždí na úroveň prvních lidí z davu začíná brzdit. A lidi ji hypnotizují. Hypnotizují dveře. Ať zastaví právě tady! Jenže jak to bývá, většina vlaků má na dlouhý vagón dveře jen dvoje a zbytek tvoři k nastupování zcela nevhodná okna. Po zastavení se tak většina lidí ocitá v pozici, o které se jim zdálo jako o noční můře: pod okny, s dveřmi mimo dosah.

Jenže to by nebyl Čech Čechem (nebo člověk člověkem?), aby se smířil s takovou „nespravedlností“. Dveře jsou sice daleko, ale dá se k nim přeci dostat přes lidi, kteří jsou na rozdíl od kovové stěny vagónu snadno překonatelnou překážkou. Je zvláštní jak v určitých, asi pudových, záležitostech začíná dav uvažovat jako jedna mysl. Strhává se úděsná tlačenice a boj o pozice. Všichni se chtějí dostat dovnitř, jako by to měl být poslední vlak na světě jež jede do vytouženého ráje. Je smutné, že ač to byla tak pohodová a radostná situace, celá se zvrtla a lidi toho na sebe tolik prozradili. Stydím se a končím. Za tuhle cenu nikam jet nemusím. Mizím z nástupiště a jen koutkem oka zahlédnu pobavené tváře rakouského personálu vlaku. To je teda ostuda. Mezinárodní. Těm ve vlaku je to ale asi jedno. Jedou přeci poprvé na Západ, ne...?
Tak jsme dojel aniž jsme vůbec vyjel.


Druhý pokus

Je půlnoc 13. prosince a právě stojíme na hraničním přechodu Hatě. Autobus je plný, zima velká. Z cesty Praha-Vídeň nemáme za sebou ještě ani polovinu, ale předěl to je. A pro mě doslova historický: poprvé opouštím Československo. Fronta aut je dlouhá, nažhavených Čechů je přeci jen příliš na to, aby je těch pár narychlo otevřených přechodů stačilo pohltit. Chudáci celníci. Do teď měli pohodu, přes hranice skoro nikdo nejezdil, ale teď najednou musí oprášit slovo „práce“ a dát se do ní.

U vídeňského West Bahnhof zastavujeme hodně brzo ráno. Nejen že je zima, ale ještě i tma. To je ale úplně jedno. Ten pocit, že jsem svým vlastním pánem, udělám jen to co já chci a půjdu jen tam kam já chci mi to vynahrazuje. Všechny ulice jsou naše. Dostáváme se do centra a jelikož se jsme ještě trochu unavení, dospáváme ve studeném, ale krásném chrámu sv. Štěpána (Stephansdomen)...


A výsledek?

Nebudu popisovat jak nám ubíhal celý den ve Vídni, protože si to už přesně nepamatuju, ale hlavně to není vůbec důležité. Místa jako zámek Shönbrunn, Staatsoper (Státní opera), pěší zóna Kärtnerstrasse, rušná Marialhilferstrasse (tehdy rozkopaná), legendární Mexikoplatz, Prátr a všechny ty obchody, mekáče, pasáže a muzea jsem od té doby viděl nesčetněkrát. Přestože mám v Evropě – neřkuli na světě – oblíbenější velkoměsta, Vídeň pro mě už navždy zůstane symbolem. A to hlavně proto, že byla prvním cestovatelským snem, který se mi splnil a všechno to tam vlastně začalo...

Joomla SEF URLs by Artio