NP Lahemaa

  • Vytisknout

Na pobřeží a ve vodě je rozeseta spousta větších či menších balvanů. Jsou to pozůstatky z dob, kdy tady končil ledovcový jazyk – ledovec sem balvany nahrnul, pak roztál, ale „zbloudilé” balvany tady už zůstaly...


Národní park Lahemaa

Den 18, úterý 19. 8.

Brzy ráno odjíždíme z autobusového nádraží na celodenní výlet do Käsmu, vesničky v národním parku Lahemaa. Moc autobusů mezi parkem a Tallinnem nejezdí, ale víme, že po třetí hodině odpoledne má jet autobus zpět z Käsmu. Budeme tak mít více než půl dne na prozkoumání části parku kolem Käsmu. Značený okruh má být dlouhý asi 11 km.

Zbloudilé balvany sem před milióny let „dopravil” ledovec

Část cesty jedeme po dálnici, po 50 km uhýbáme na vedlejší silnici a vjíždíme do parku. Ta změna je hned vidět. Najednou se ocitáme v hustém jehličnatém lese, který pokrývá velkou část parku.

Lahemaa znamená česky „Zálivová země” a park opravdu vytváří na březích Finského zálivu jeden záliv za druhým. V samotném parku je mnoho zajímavých míst – nejen neporušené lesy, jezera, zálivy, vodopády, poloostrovy a ostrovy, ale i vodopády, bludné balvany (pozůstatky po ledovcích), stará rybářská obydlí, močály.

Asi po hodině a půl přijíždíme do Käsmu. Vystupujeme a jsme tu úplně sami. Nikde ani živáčka, jen několik přivázaných loděk v malém zálivu u mola.

Je krásné počasí, i když trochu chladno. Dáváme si snídani, během níž se půlku času kocháme pohledem na klidné moře a půlku se škádlíme diskusí o alternativní medicíně.

Voda v zálivu mi připadá čistá – hned bych se vykoupal (kdyby byla teplejší). Domy mi připomínají Skandinávii. Od Finska jsme teď jen asi 80 km, takže ty lidi tady vlastně na vliv Skandinávie mají docela nárok.

Na pobřeží a ve vodě je rozeseta spousta větších či menších balvanů. Jsou to pozůstatky z dob, kdy tady končil ledovcový jazyk – ledovec sem balvany nahrnul, pak roztál, ale „zbloudilé” balvany tady už zůstaly.

Jdeme chvíli podél pobřeží a pak zabočujeme do vnitrozemí. Nemáme žádnou mapu, tak bude trochu problém se tady vyznat a nesejít přitom z cesty. Po chvíli z ní ale asi scházíme, protože odbočujeme zpět k moři ve směru cedule ukazující k nějakému muzeu.

Muzeum je velký, klidný, jednopatrový dům, před nímž hlídá (leží) německý ovčák. Jdeme klidně dovnitř, ale pes si nás vůbec nevšímá. Jsme v Mořském muzeu, které se nachází v bývalých objektech sovětských vojáků – přeci jen to tady bylo střeženo, když k imperialistům to bylo jenom 80 km.

Muzeum je moc zajímavé. Uspořádal jej a stará se o něj jeden dlouhovlasý mladík, jehož je to i hlavní koníček. Mluví s námi rusky a vypráví nám o slavných Estoncích, kteří se dostali třeba až na jižní pól.

Muzeum je fakt zajímavě uspořádané a má nápad. V jedné místnosti jsou stoly s různým navigátorským náčiním, které je poházeno tak, jako by si od něj někdo odskočil na svačinu. V jiné místnosti jsou modely lodí, nebo kotva i s tlustým lanem položeným uprostřed místnosti, obsypaná kameny. Na oknech jsou různé barevné nádoby a sklenice, na stolech pak staré námořnické pohledy, průkazy a spousta dalších věcí s námořnickou tématikou.

Vycházíme z domu a jdeme za něj k moři. K tomuto domu patřila i železná strážní věž a bunkr. V době „největšího” rozkvětu tady prý bylo až 35 vojáků. Dnes je to ale nádherně opuštěné místo, kde je většinu času jen majitel a jeho pes.

Ostatní šplhají na věž, já se jdu podívat na břeh. U břehu je z kamenů vytvořen záliveček, ve kterém je zakotvena pramice a loď vydlabaná z jednoho kusu dřeva! Je prý stará 1 rok a dvěma lidem trvalo 100 hodin než ji vydlabali. Majitel nám nabízí jestli se nechceme svést.

Pod rozhlednou je velký balvan, na němž je ze sádry vymodelována bílá srna v životní velikosti. Za rozhlednou je ještě jedna malá chatka.

Musíme už jít – majitel se s námi loučí a nechává pozdravovat Havla.

Teď už jdeme dál jen po pobřeží. Všude kolem je spousta „zbloudilých” kamenů. Na břehu se občas někdo opaluje, ale jinak je tady pusto, přestože už je skoro jedenáct hodin.

Karin s Chlupim jdou trochu napřed a doháníme je když sedí na jednom obrovském balvanu, „vyrůstajícím” přímo z vody.

S Táňou zkoušíme vodu. Je studená a sladká! Chvíli odpočíváme a necháváme jít Karin s Chlupim napřed. Na obzoru vidíme nějaký ostrov.

Asi po půlhodině pohodové chůze mezi balvany na pobřeží a šiškami v jehličnatém lese jsme na nejsevernějším výběžku poloostrova a zjišťujeme, že je pravděpodobně odliv, protože onen ostrov je teď spojen s poloostrovem úzkou pěšinkou přes průliv. Připadá mi to jako když se na Sinaji před Izraelity tevřelo moře.

Chlupi s Karin tady na nás nečekají a jsou už asi nejspíš na ostrově. Pěšinka je z velké části pokryta tlustým kobercem z řas, který ještě na některých místech ani není uschlý.

Táňa si kreslí na jeden z bludných balvanů sluníčko, aby nám svítilo i po zbytek cesty

Po pár minutách jsme na ostrově a všichni společně ležíme v příjemném chládku stromů. Je to místo jako stvořené na piknik, tak si dáváme oběd. Mezitím pozoruju balvany ve vodě, abych viděl, jestli náhodou nestoupá voda – nechtěl bych, aby nás tady příliv uvěznil.

Po asi hodině lenošení se zvedáme a neradi se vracíme zpět na pevninu. Moře se sice trochu zvedlo, ale pořád je cesta přes průliv stejně suchá jako před tím.

Na druhé straně se hned noříme do hustého jehličnatého lesa a jdeme po žluté značce houští nehouští, křoví nekřoví. Po pár stovkách metrů narážíme na neuvěřitelně rozlehlou borůvkovou plantáž. Všude kam se člověk podívá jen samé borůvky. Nikdo je nesbírá. Nemůžeme odolat a tak pořádáme borůvkové hody. Je to skvělé.

Po půlhodině se celí modří sbíráme ze země a postupujeme dál mezi křovinami a uprostřed lesa zapomenutými „zbloudilými” balvany.

Celou dobu je kolem neuvěřitelné ticho a jen občas potkáme nějakou rodinku na výletě. Značka odbočuje na širší cestu a po chvíli končí u asi 5 metrů vysokého balvanu. Ze shora je spuštěné lano, takže si na něj můžeme vylézt.

Pokoušíme se najít pokračování značené cesty, ale marně. Jelikož nechceme zabloudit, tak se po zelené vracíme zpět do Käsmu. Cestou se můžeme pokochat pohledem na pěknou muchomůrku červenou rostoucí přímo u cesty.

Po čtvrt hodině vycházíme z lesa a jsme pravděpodobně na okraji Käsmu. Holky si něco kupují v malebném obchůdku přímo v rodinném domku u cesty.

Procházíme Käsmu a ocitáme se zpět na autobusové zastávce, ze které máme jet zpátky.

V Käsmu jsou domy většinou dřevěné, stejně jako „konzum” naproti zastávce, kde si Táňa kupuje kefír. Já se zatím dívám jak, kdy a kam vlastně máme šanci se dostat – na zastávce jsou i jízdní řády. Autobusy sem ale jezdí hlavně ráno a odpoledne. Teď máme možnost dostat se do Rakvere, což je nejbližší velké město (asi 30 km).

Rakvere

Za půl hodiny odjíždíme a za další půl hodiny jsme v Rakvere. Ihned nás zaujal hrad čnící na kopci nad městem. Po okružní jízdě celým městem konečně vystupujeme na autobusovém nádraží. Nejprve si zjišťujeme jak nám jede autobus do Tallinnu. Do odjezdu máme ještě nějaký čas, tak se půjdeme podívat na hrad.

Hrad stojí na kopci a vyškrábat se na něj nám dává trochu zabrat (obzvlášť v tom vedru). Za hradem je na protějším kopci dobře zachovaný větrný mlýn a samotný hrad je pravděpodobně nedávno opravený. Trochu mi připomíná Krak des Chevaliers v Sýrii, je jen menší a bohužel zavřený. Skrz vrata ale vidíme, že na nádvoří je pódium, nad kterým visí nápis „Dracula” – určitě tady večer hrají nějaké představení.

Sbíháme z hradu dolů a za pár minut jsme zpět na nádraží. Autobus je dost plný a opět je to starší ikarus.

Cesta zpět trvá asi hodinu a půl. Do Tallinnu přijíždíme ze směru ve kterém je i „naše” předměstí, takže z dálnice vidíme náš dům. Bohužel ale musíme až do centra a pak se vracet zpět. Na obzoru se vypíná místní televizní věž.

Zpět v hostelu něco málo peru.

Joomla SEF URLs by Artio