Tallinn

  • Vytisknout

Rocca al Mare je na břehu Tallinnského zálivu a jako předešlé dva skanzeny i on je schovaný v lese. Jeho italské jméno pochází z roku 1880, kdy si tady jeden kupec postavil letní sídlo a pojmenoval jej „Skála u moře”...


Den 19, středa 20. 8.

Dnes chceme dokončit prohlídku Tallinnu a večer odjíždíme vlakem do Petrohradu.

Konečně nevstáváme tak brzo jako jindy, ale zase moc nelenošíme, protože musíme ještě prát. V klidu vaříme čaj, snídáme a pereme. Pak balíme batohy a mezi devátou a desátou odcházíme na autobus do centra. Ještě si fotím sídliště.

Pohled z vrchu Toompea na Pikk jalg – nejstarší bránu pro vstup na
tento vrch, který byl dříve celým Tallinnem

Autobus nás vysazuje v centru. Jdeme si dát batohy na nádraží. Vyzvedneme si je až večer těsně před odjezdem vlaku.

První místo, které chceme dnes navštívit je Rocca al Mare – estonský skanzen.

U nádraží máme trochu potíže najít ten správný autobus, který jede na západní předměstí Tallinnu, kde je i Rocca al Mare. Karin mezitím narazila na skvělý stánek s pirohami. Kupujeme si nějaké na oběd.

Městská je v Tallinnu dost rozsáhlá a jezdí celkem často. Autobus 21, kterým jedeme má ale interval půl hodiny, takže nazpátek budeme muset možná trochu čekat.

Rocca al Mare je na břehu Tallinnského zálivu a jako předešlé dva skanzeny i on je schovaný v lese. Jeho italské jméno pochází z roku 1880, kdy si tady jeden kupec postavil letní sídlo a pojmenoval jej „Skála u moře". Když vstupujeme branou vidíme, že se tady ještě pilně pracuje na stavbě nových exponátů. I mapa skanzenu, kterou si kupuju, je plná objektů, které jsou zatím vyznačeny pouze na papíře, ale ještě nejsou postavené. Skanzen tak připomíná Estonsko, kde je na rozdíl od Litvy a Lotyšska vidět stavební ruch kolem budov a na ulicích měst.

Skanzen je opět rozdělen na několik částí podle etnografické mapy Estonska. Hodně jsou tady zastoupeny ostrovy (Saaremaa a spol.), kde se stavba domků a užitných budov ubírala trošku odlišným směrem než na pevnině. Nebudu se moc rozepisovat co je tady k vidění, protože je to dost podobné Litvě a Lotyšsku. Jen jsem si všiml, že jsou tady občas i kamenné domy a kultovní kameny.

Obědváme v rybářské vesničce postavené na břehu zálivu. Kolem jsou skály – odsud tedy název pro dům onoho kupce. Na druhé straně zálivu vidíme tallinnský přístav. V parčíku za vesničkou jsou zajímavé dřevěné plastiky, vesměs vyřezané z jednoho kusu dřeva. Jsou sice moderní, ale nějak se mi sem do toho starobylého prostředí hodí. Asi je to tím, že jsou ze dřeva a působí přirozeně.

Cestou skanzenem se zastavuju v dřevěném kostelíku. Jsou v něm zajímavé svatební fotografie z konce minulého a počátku tohoto století. Dál po cestě je postaveno několik větrných mlýnů z různých oblastí Estonska.

U východu ze skanzenu stojí velký dobový hostinec, který slouží nejen jako ukázka podoby místního hostince z minulého století, ale dokonce se v něm dá i najíst! Jídlo ale bohužel připravují v klasické troubě.

Před skanzenem čekáme pár minut na autobus, který nás pak oklikou přes celkem pěkné a tiché čtvrti plné zeleně odváží zpět do centra. Vystupujeme pod Toompeou, abychom to měli blíž do Starého města.

Věž Kiek-in-de-Kök, neboli „Pohled do kuchyně”

Procházíme kolem hradu a jdeme k věži Kiek-in-de-Kök, která byla předevčírem zavřená. Dneska máme štěstí a tak se chceme podívat dovnitř. V prvním a posledním patře mají být nějaké dočasné výstavy, ve zbytku pak výstava o historii Tallinnu.

Samotná věž, která patřila k opevnění obepínající celý Tallinn, byla postavena roku 1475 a dal se z ní dobře pozorovat život v okolí. Bylo z ní dokonce vidět do kuchyní některých domů, odkud má věž také svůj název, který ve staré němčině údajně znamená „kradmý pohled do kuchyně".

Výstava ve spodním patře jsou fotografie z evropských cest nějaké estonské fotografky. Koukal jsem jako puk, protože to byly fotky jak známých, tak úplně obyčejných míst, ale všechny byly skvělé a hlavně zajímavé. Nevím, jak to dělá, ale taky bych to jednou chtěl takhle umět.

Už i v tomto patře začíná výstava o Tallinnu – je tady staré, dost dobře zachované dělo a nějaká kopí. V horních patrech jsou další zbraně z minulých století a skvělé zmenšené modely Tallinnu z různých dob, na kterých je vidět vývoj města. Člověk má možnost porovnat je se současným stavem a vidět, že do dnes se celkem dobře zachovalo původní tallinnské opevnění.

V jednom z pater je figurína člověka zahaleného od hlavy až po paty v černé sutaně se srandovní černou kapucou a hůlkou v ruce. Myslel jsem si, že je to nějaký vymítač ďábla, ale pak jsem zjistil, že to je oblečení, které používali doktoři v době morové rány.

V nejvyšším patře jsou opět fotografie, tentokrát od jiného autora. Zaujala mě fotka nadepsaná „Náměstí v Ulanbátaru (Mongolsko)", na níž bylo několik písečných dun, pár aut, davy lidí a ani památka po žádné budově.

Ze všech pater věže je opravdu skvělý pohled a kdybych se snažil, možná skutečně uvidím někomu do kuchyně. Z jednoho patra do druhého se chodí po kamenných schodech zabudovaných ve stěně věže, která směřovala dovnitř města (podobně jako u věže v Turaidě).

Když scházíme dolů, Chlupi v prvním patře nevázaně laškuje s oním dělem a výsledkem je fotka „pohled do hlavně” (buď je fatalista, nebo chce zažít to, o čem zpívají Depeš v písničce „Barrel of a Gun").

Oblečení doktora z doby morové rány

Chceme zajít do Centra estonských ubytoven, kde by mohli mít nějaké informace a průkazce Hostelling International, na které se v mládežnických ubytovnách (hostelech) poskytují slevy. My s Táňou i Chlupim je máme a tak by se na ni chtěla zeptat i Karin. Je pravděpodobné, že v Petrohradě budeme bydlet právě v nějakém hostelu a průkazka by mohla pár dolárků ušetřit.

Jsme na místě, kde by mělo Centrum být. Žádné tady ale není, jen nějaký hostel (docela levný – stejná cena za jakou jsme tady bydleli, ale blíž centru). Průkazku pro Karin jsme nesehnali, tak se vracímě zpět do centra. Je odpoledne a na prohlídku už nám toho moc nezbývá.

Vracíme se kolem velkého Estonského činoherního divadla. Kupuju si pohledy a jdeme na hlavní náměstí Starého města – Raekoja plats. Dominantou náměstí je radnice s jednou velice štíhlou věží. Kolem celého náměstí jsou pěkně restaurované staré domy. I zbytek Starého města je z velké části restaurován.

Teď se jdeme podívat na tu nejlépe uchovanou a opravenou část městského opevnění. Nachází se na severozápadní straně Starého města a táhne se od bašty Tlustá Margareta až k jezírkům pod Toompeou. Jdeme podél opevnění nejdřív po zasmogované silnici, pak odbočujeme do parku. Opevnění je opravené, postavené z bílého kamene a vápence. Každých 50 metrů stojí velká kruhová nebo hranatá věž s červenou kuželovitou střechou. V podobné věži jsme předevčírem na druhé straně města míjeli jednu zajímavou restauraci.

Máme ještě nějaké estonské koruny a jelikož už je večer, jdeme je na nádraží směnit na rubly. Potkáváme 3 české kluky, kteří právě přijeli do Tallinnu. Vysvětlujeme jim kde jsme dnes viděli ten levný hostel.

Ležíme u jezírka pod Toompeou a večeříme pirohy. Neležíme tady sami. Kousek od nás leží další mladík – už několik let. Je totiž z kamene. V Pobaltí jsou podobná sochařská díla na veřejných místech běžná – na cestě jsme park se sochami viděli v každém větším městě.

Karin volá domů. Když jsme ve vlaku na našich místech, už chápeme, co pokladní prodávající nám jízdenky myslela tím, že nemá dobrá místa, ale pouze místa na konci vagónu. Ta toaleta je cítit až sem.

Tallinské hradby jsou nezvykle zachovalé a mohou být skvělým příkladem opěvnění středověkých
měst

Naše jízdenky jsou typu „plackartnyj", což znamená, že sice máme místenky, ale pouze v jakémsi kupé bez dveří. Celý vagón se skládá z „kukaní” pro 4 osoby, ve kterých se dá spát, ale bez většího soukromí, jelikož žádná z kukaní nemá dveře. V uličce se pomocí důmyslných sklápěcích sedadel dají naproti každé kukani vytvořit další 2 postele. Jediná nevýhoda je, že postele jsou trochu krátké. I tak je to ale docela dobrý. Provodnik (člověk, který se stará o cestující ve „svém” vagónu) nám nabízí povlečení, my si ale vystačíme se spacáky. Musíme mu dát naše lístky – v Pobaltí běžná praxe pocházející asi ještě z dob Sojuzu. Odjíždíme.

Ze svého spacáku se dívám do tmy a občas vidím nějaké osvětlené město, nádraží nebo silnici. Cesta do Petrohradu má trvat 10 hodin. V Petrohradě si budeme posunovat hodinky o další hodinu dopředu na moskevský čas.

Joomla SEF URLs by Artio