Petrohrad III.

  • Vytisknout

Aurora není ale pouze TA loď, která odstartovala největší puč v novodobé historii lidstva. Během své existence podnikla několik plaveb kolem světa a bojovala v obou světových válkách...


Den 25, úterý 26. 8.

Domů odjíždíme sice až zítra, ale během zítřejšího rána a dopoledne se tak akorát stihneme sbalit a koupit si něco na cestu. Dnešek je tak pro nás poslední den prohlídek.

Dneska taky odlétá Chlupi, takže pro něj to opravdu je den poslední. Letadlo mu letí v pět. Jelikož Karin s Chlupim dnes jdou na jiná místa než my, máme sraz na rozloučenou domluvený před Ermitáží ve dvě hodiny odpoledne.

Křižník Aurora. Všichni určitě víme čím se „proslavil” (foto Martin Dlouhý)

My s Táňou se nejdřív chceme jít podívat na Auroru. Jedeme metrem na stanici Gorkovskaja, která je kousek od Petropavlovské pevnosti, ale taky nejblíž Auroře.

U nás Auroru každý zná jako symbol VŘSR, který dal onoho osudného 25. října/7. listopadu 1917 výstřelem povel k útoku na Zimní palác a nelegálnímu svržení legální Prozatímní vlády.

Dnes je Aurora muzeem, které zčásti dokumentuje její „život", ale hlavně je to komunismus oslavující propagandistická výstava plná srpů, kladiv a velkých sovětských vlajek s hvězdou. Vstup je zdarma, čemuž se nedivím, protože v dnešní materiální bídě Ruska by za vstup do tohoto „skanzenu” byli ochotni zaplatit pouze cizinci.

Je opravdu dobře, že tady Aurora zůstala i se svým muzeem, protože slouží jako připomínka dob nedávných, kdy pro obyčejné lidi byly za tvrdou práci hlavně morální odměny v podobě různých řádů a slibů skvělého života někdy v budoucnu, zatímco vládnoucí třída sama sebe odměňovala finančně a to v reálném čase. Právě Aurora se těmito řády a medailemi přímo hemží. Vedle ukázky spartanských podmínek obyčejných námořníků, kteří spolu spali po desítkách ve spacích sítích v jedné místnosti, jsou dost smutným svědkem minulosti.

Aurora není ale pouze TA loď, která odstartovala největší puč v novodobé historii lidstva. Během své existence podnikla několik plaveb kolem světa a bojovala v obou světových válkách. Alespoň tedy podle informací z výstavy. Jiné údaje říkají že byla během 2. sv. války potopena, aby se nedostala do rukou Němců. Kdo ví jak to bylo.

V každém případě je teď Aurora opravdu udržovaná a stojí za to ji vidět. Je celá šedá, zakotvená ve „věčném doku” a je skvělou ukázkou bývalého arzenálu ruského/sovětského loďstva. Na přídi je několik tabulek s oceněními, která Aurora získala – např. „Za významný podíl na VŘSR”, „Za hrdinství ve Velké vlastenecké válce” apod.) a taky malá tabulka na předním děle na niž je napsáno, že „z tohoto děla byl 25. října 1917 ve 21.40 dán výstřelem smluvený pokyn k útoku na Zimní palác”. Aurora nebyla jediná loď, která se tohoto útoku účastnila, jak je možno vidět na obrazech a diorámách v muzeu.

Na lodi vycházel i časopis, který informoval o dění na Auroře a o úspěších sovětské vlády.

Muzeum je ve velké části podpalubí, zbytek lodi je obýván námořníky, kteří se o Auroru starají. Za muzeum je ale možné považovat i palubu. Účelnost a důmyslnost s jakou byla loď postavena je vidět na každém kroku – jeřáby, záchranné čluny, kajuty.

Na molu u prodejců suvenýrů kupujeme nějaké dárky.

Od Aurory jdeme pěšky směrem k Ermitáži, která je teď na druhém břehu Něvy. Když už jsme na druhé straně, kousek od Ruského muzea, ozve se velká rána – něco jako výbuch nebo silný výstřel. Nejdřív mě napadlo, že jde o výbuch bomby nebo nějaký útok. Pak mi ale dochází, že je právě poledne, kdy je každý den z Petropavlovské pevnosti vypálena jedna dělová rána.

V Ermitáži je jako normálně tlačenice lidí. Táňa má jako student vstup zdarma, já bohužel nejsem ani student, ani Rus nebo občan jiného státu SNS, takže za vstupenku platím v přepočtu asi 10 dolarů.

Hlavní vchod do Ermitáže (Zimního paláce) z Palácového nábřeží se opravuje, takže se teď vchází z druhé strany – z Palácového náměstí. Uvnitř proto musíme projít spoustou chodeb než se dostaneme k Jordánskému schodišti kde prohlídka začíná. Ještě v chodbách před schodištěm si kupujeme informační brožuru s plánem Ermitáže. Ta je nepostradatelná, protože sbírky jsou umístěny ve třech patrech několika budov, jež jsou spojeny můstky a průchody. Jsou propojeny tak umně, že když se člověk nedívá ven nebo na plánek, vůbec neví že chodí po více budovách!

„Výrobky vysoké kvality” seženete v supermarketu (foto Karin Petrikovitsová)

Samotný Zimní palác (který je jen jednou z budov Ermitáže!) má 1057 místností. Ve většině z nich se nevystavuje. Z údajů v informační brožuře si můžeme udělat představu o rozsáhlosti kolekce Ermitáže: vystaveno nebo v depozitáři je kolem 3 000 000 uměleckých děl nejrůznějších umělců, zemí a období. Z toho je 600 000 uměleckých tisků a kreseb, 16 000 obrazů, 12 000 soch, 250 000 kusů užitého umění, 700 000 archeologických nálezů, 1 000 000 mincí a medailí. Pouze 15 – 20% z této ohromné sbírky je vystaveno v téměř 400 místnostech! Je možné si najmout průvodce, ale na tak obrovské muzeum by byly s průvodcem potřeba týdny. Proto nejen že jdeme sami, ale navíc se rozdělujeme, aby si každý mohl prohlédnout to, co chce.

Prohlídka začíná v přízemí na mramorovém Jordánském schodišti. Za carů sloužilo jako hlavní schodiště, kterým vcházely všechny návštěvy. Podle toho je také pompézní, aby na první pohled ohromilo, což se v mém případě úspěšně podařilo. Schodiště je kombinací bílé, zlaté a zelené, plné antických sloupů, oken, zrcadel, ozdobných štuk na zdech i stropě a zabírá výšku všech tří pater Zimního paláce. Rastrelli se tady opravdu vyřádil.
Dál může každý jít kterým směrem chce. Je možné se tady doslova na týdny utopit nebo se nechat unášet tou spoustou vzácných a nádherných uměleckých děl, ať už jsou to sochy, obrazy nebo bohatě zdobené interiéry sálů. Je možné sem jít 10× a pořád bude člověk zjišťovat, že spoustu věcí neviděl, nebo si jich v záplavě jiných prostě nevšiml. Je to něco jako obrovský trh uměleckých předmětů, z nichž každý se snaží připoutat pozornost, aby si člověk všiml právě jeho. Téměř vše je unikátní. Proto kamkoliv jdete vždy budete tajit dech nad tím co vidíte. Přestože je „soutěž” mezi všemi těmi věcmi tvrdá, je tady několik míst, která nad ostatní vyčnívají a pro mě osobně tvořila absolutní špičku toho co jsem za uplynulý měsíc na cestě viděl. Je úžasné, že je to právě v Rusku. Ještě úžasnější je, že se vše během posledních sedmi desetiletí zachovalo.

Doslova symbolická je malá místnost hned vedle úchvatně čistého, zeleného Malachitového sálu – Malá jídelna. Tato místnost s bílým oválným stolem a bílými židlemi je onou místností kde byla brzy ráno 26. října 1917 zatknuta Prozatimní vláda.

První patro je zhruba rozděleno na dvě poloviny: výstavy ruského umění 10. – 19. století a západoevropského umění 11. – 19. století. Místnosti na jedné straně přetékají obrazy, sochami, předměty ze zlata a stříbra, na druhé straně jsou sami o sobě architektonickými skvosty. Příkladem je Pavilónní sál – bílo-zlatá místnost se sloupy, stolky, svícny, mozaikami. Dokonce v ní jsou Paví hodiny, ve kterých každou hodinu ožívá mechanický páv, sova, kohout a muchomůrky. Jižní okno sálu vede do vysuté zahrady Kateřiny Veliké.

V Petrově sále (i s jeho trůnem) nejsou vystaveny žádné předměty a není to ani potřeba. Je impozantní už sám o sobě, stejně jako přilehlé vládní sály.

V Galerii roku 1812 jsou vystaveny snad dvě stovky portrétů generálů z dob napoleonských válek s portrétem Kutuzova samozřejmě větším než portréty ostatní. Když jen významných generálů bylo tolik, jakou cenu tehdy měl jeden obyčejný voják?

Ve sbírce západoevropského umění je vystaveno nezvykle velké množství obrazů známých malířů. Rubens, Rembrandt, Titian, da Vinci – každý je zastoupen desítkami děl! Mně osobně nejvíc zaujaly malby holandských mistrů 17. století.

Palácové náměstí, naproti je Alexndrův sloup a za ním Zimní palác. Tak
tady to všechno v listopadu 1917 začalo... (foto Martin Dlouhý)

V půl třetí čekám dole před šatnou na Táňu, abychom se mohli rozloučit s Chlupim. Ten už určitě půl hodiny čeká před Ermitáží. Vím, že bude muset spěchat, aby stihnul letadlo, tak po několika minutách vzdávám čekání na Táňu a jdu se ven s Chlupim rozloučit. Chlupi je zklamaný, že Táňa nepřišla a nikdy ji to prý nezapomene. Karin se nelíbí, že ji nejsem schopen říct kam (a jestli vůbec někam) půjdeme po prohlídce Ermitáže. Ermitáž je prostě tak silná, že nevím v jakém budu stavu, až skončíme prohlídku. Nakonec se domlouváme, že pokud to bude zvládat, počká na nás před Ermitáží, jinak že se uvidíme až v hotelu.

Vracím se do sbírek. Táňa tam na mě už čeká – je ji líto, že se nemohla s Chlupim rozloučit.

Na to jak jsem velký kulturní barbar, tak tady bych vydržel bloudit do nekonečna. Jindy jsem po dvou hodinách grogy a znuděný, tady vůbec ne. Jsem stejně svěží jako na začátku a naopak mě mrzí, že si sbírky musím prohlížet rychleji, protože jinak bych se vůbec nikam nedostal. Když vidím jejich bohatost a rozlehlost tak beru dnešní návštěvu spíš jen jako jakési povrchní seznámení a v budoucnu se sem určitě vrátím. Táňa má podobné pocity, takže se zase rozcházíme znovu se ponořit do hlubin Ermitáže.

Druhé patro je vyhrazeno západoevropskému umění 19. a 20. století a sbírkám umění z Orientu. Opět je to záplava obrazů od známých malířů jako Picasso, Monet, Van Gogh, Cezanne, Gaugin, Renoir, Matisse – vše impresionisti nebo postimpresionisti.

Sbírka orientálního umění je taky rozsáhlá, návštěvníky je ale neprávem opomíjená, protože každý chce vidět Picassa a spol., a pak už jim nezbude síla na další prohlídku. Jsou tady vystaveny malby, porcelán, výšivky, zbroj, mince, sošky z Číny, Byzance, Indie, Středního východu z dob až 2. tisíciletí před naším letopočtem.

Poslední část Ermitáže – sbírku nejstarších dějin lidstva v přízemí – jsem si nechal na konec. K úplně nejstarším sbírkám sahajícím až do dob před 300 000 léty jsem se nedostal – buď jsem ve zdejším bludišti nenašel ty správné dveře, nebo byla zavřená. I tak jsem ale byl unesen tím, co jsem viděl. Už se mi zdá trapné psát pořád o tom, jak jsem nadšený a uchvácený tou nebo onou sbírkou, ale nemůžu si pomoct – i sbírky antického umění a starého Egypta z dob před 4000 let př. n. l. mě nadchly.

V sbírkách ze starého Egypta je několik sarkofágů, které jsou popsané hieroglyfy a dokonce i jedna zachovalá mumie.

V antických sbírkách dominuje mramor všech barev – bílý, černý, šedý, růžový. Stovky soch, bust, kalichů, malých i velkých předmětů. Největší je snad 3 metry vysoká a 5 metrů v průměru mající mramorová mísa, ve které by se snad dalo koupat.

Po čtyřech hodinách jsem prošel drtivou většinu z výstavních místností a mám pocit, že jsem viděl všechno a nic. Připadám si malinký proti tomu uměleckému duchu, který tady cítím. Byl bych na sebe pyšný, kdybych udělal jen jedno z těch děl, která jsem viděl a oni jich tady přitom mají 3 milióny! Jsem zničen, rozložen, vycucnut, zdrcen ale i nadšen a na vrcholu. Tohle muzeum byl vrchol celé cesty a je dobře, že jsme si ho nechali až na konec. Už tady v Rusku nechci nic nového vidět, aby ve mně v klidu ten zážitek z Ermitáže dozněl... Vedle Izraele a Íránu zařazuju Ermitáž mezi místa, kam bych se chtěl vrátit.

Symbol „amerického imperialismu” mluví i rusky (foto Karin Petrikovitsová)

Karin na nás před Ermitáží nečeká, tak se jdeme do města podívat po dárcích. Teda já se budu dívat, protože Táňa už většinu prozřetelně nakoupila během cesty.

Není my ale nic dobré a tak teď splašeně pobíháme po Něvském prospektu sem a tam a hledáme něco, co by konečně uspokojilo moji představivost. Nakonec mě zachraňuje Gostinnyj dvor, kde mají bezkonkurenční výběr. Z ruských tradičních výrobků je co vybírat – kupuju chochlomské lakované dřevěné nádobí.

Na ulici si dáváme chotdog a sendvič, čímž se uzavírá naše dnešní procházka centrem a metrem se vracíme do hotelu.

Joomla SEF URLs by Artio