RUSKO – Moskva

  • Vytisknout

Některé stanice jsou vyloženě nádherné, třeba „Prospekt mira“ se štukami, „Komsomolskaja“ s mozaikami (zobrazujícími úspěchy budování socialismu), nebo „Novoslobodskaja“ se skleněnými různobarevnými okny jako v kostele. Jiné jsou (a těch je většina) nic moc, tj. poplatné vkusu Rusů – betonové, dlaždičkované. Další jsou zase tematické...


Den 2, pátek 21. 8.

Ráno nám to ale není nic platné, protože jsem zapomněl, že v Moskvě je čas o další hodinu dopředu (tj. LSEČ+2), takže vstáváme vlastně už před půl sedmou. Budí nás babuška-provodnice, které nás i upozorňuje, že máme jít rychle na záchod, protože ho bude brzy zamykat (což dělají vždy před každou stanicí, protože Rusové jsou v tomhle ohledu míň „dbalí hygieny“ a klidně půjdou na záchod uprostřed zastávky na nádraží).

RUSKO

Moskva

Vlak přijíždí na minutu přesně. Na tu vzdálenost klobouk dolů!

Hned na nádraží si vyměňujeme několik dolarů, abychom měli na metro a první den ubytování. Dostáváme 7,1 rublů za dolar. Je to sice víc než před rokem (před reformou rublu 1:1000 to bylo 5900 za dolar), ale zase míň než před několika dny, kdy po pádu rublu bylo i 9 rublů za dolar. Rusko v lednu tohoto roku (1998) škrtlo 3 nuly, takže místo tisíců rublů mají jen ruble a už zase začali používat kopějky. Kurs byl po změně nastaven na 6 rublů za dolar. Všechny bankovky i mince jsou nové, s výjimkou starých 100 a 500 rublových bankovek, které se ještě používají a mají hodnotu 10 a 50 kopějek.

Je zataženo, trochu chladno, všude plno šedivých zasmušilých Rusů. Ach jo! Radši si jdeme najít ubytování.

V metru (foto Tatiana Podolcová)

Hned v prvním vybraném hotelu máme štěstí. Je to asi 20patrová budova s recepcí jako opravdový hotel, ale jedno místo v dvoupostelovém pokoji (který sdílí s ještě jedním podobným pokojem koupelnu, záchod a předsíň s ledničkou) stojí jen 10 dolarů. Jelikož jim právě neteče teplá voda, dávají nám slevu 15% (ejhle, i sem už proniká kapitalismus). Připomíná mi to Petrohrad, kde jsme taky měli levné ubytování, ale jen se studenou vodou.

Babuška na recepci se při registraci diví, že nemáme vízum a taky nemůže pochopit, že nejsme pozvaní žádnou firmou, ale jedeme jen tak na vlastní pěst. Když ji říkáme, že jedeme do Kazakstánu, hned se nám snaží vnutit, že tím pádem můžeme být v Rusku jen 3 dny (jako v tranzitu). Ha, ha, nedáme se odbýt, protože víme, že v Rusku můžeme být bez víza 30 dní.

Na pokoji máme i televizi s několika ruskými programy. Hned ze sebe smýváme špínu více než 30hodinové cesty a chystáme se odejít. V tom zvoní telefon, babuška z recepce, že musíme zaplatit nějaký poplatek, protože nemáme pozvání, jinak prý budeme mít problémy s registrací u policie. Navíc pro nás pořád chce nějaké jméno firmy, která nás sem pozvala – protože má naučený postup a nic prostě nemůže být jinak. Nakonec ji říkám první jméno které mě napadá – Sputnik. Je to ruská cestovka, kterou zná i ona, takže jsem ji tím uspokojil.

Metro v Moskvě je rozlehlé a dost chaoticky značené. Dá se sice asi za rubl koupit dobrá mapka, která ale moc nepomůže v tom hlavním problému – vyznat se v labyrintu chodeb v přestupních stanicích (někde jsou až 4 na jednom místě). Navíc se přestupní stanice na dvou křížících se linkách nemusí nutně jmenovat stejně. Směrovky jakés takés jsou, ale někdy tak umně schované, jakoby tím architekt chtěl neustále bystřit mozky cestujících. Linky jsou dlouhé a na každé se zhruba v polovině změní hlas oznamující stanice – většinou z mužského na ženský nebo naopak.

Některé stanice jsou vyloženě nádherné, třeba „Prospekt mira“ se štukami, „Komsomolskaja“ s mozaikami (zobrazujícími úspěchy budování socialismu), nebo „Novoslobodskaja“ se skleněnými různobarevnými okny jako v kostele. Jiné jsou (a těch je většina) nic moc, tj. poplatné vkusu Rusů – betonové, dlaždičkované. Další jsou zase tematické – např. stanice „Mendeleevova“ má lustry ve tvaru struktur molekul. Musím ale uznat, že metro jako celek je čisté a pořád v něm chodí babušku uklízející smetí. O babuškách-eskalátorkách se už snad ani nemusím zmiňovat. Ty jsou samozřejmostí, stejně tak jako žebráci, hudebníci či váleční invalidové žádající o peníze.

Nejdřív povinnost, pak zábava. Proto musíme nejdřív koupit lístek na vlak do Almaty a pak se teprve začít kochat Moskvou.

V American Expressu vyměňujeme šeky (v hrozném kurzu, ale musíme utrácet i šeky, dokud jsme v místě kde můžeme) a jdeme na Kazaňské nádraží, odkud mají jezdit vlaky do Kazakstánu.

Vlaky jezdi každý den večer. Rusko-kazakstánskou hranici překračují 2. den jízdy před půlnocí a celá jízda trvá 3 dny. Pro nás to není moc dobrá zpráva, protože Táňa má vízum vydané na pevné dny – od 28. do 31. 8. Pokud z Moskvy odjedeme 26. večer, budeme v Kazakstáně 27. večer, ztratíme tím jeden celý den z jejího víza a z Kazakstánu do Číny budeme odjíždět až 1. 9., což už je zase pozdě (protože z Moskvy do Almaty to trvá 3 dny, pak 1 den čekat na autobus a ještě 1 den na jízdu autobusem do Číny). Jak z toho ven? Dnes večer sem na nádraží přijdeme znovu a podíváme se na rozpis cesty přímo ve vlaku dnes odjíždějícím do Almaty. Snad se dozvíme kolik dní přesně nám bude cesta trvat.

Z metra vystupujeme na Divadelním náměstí přímo před „Velkým divadlem“. Náměstí se teď upravuje, takže máme trochu zkažený výhled. Na rohu je rudá budova – bývalé ústřední Leninovo muzeum. Leninem je prošpikovaná celá Moskva a to doslova, protože i metro nese jeho jméno.

Těsně vedle Rudého náměstí je chlouba Moskvy – obchodní dům GUM. Kdysi v něm nic neměli, teď je plný západního zboží. I budova je pěkně upravená, uvnitř s fontánami a nákladnou výzdobou. Zvláštní pocit vidět znovu v nejcentrovatějším centru Ruska takových značek jako Benetton, Yves Rocher, Samsonite apod., které byly ještě před několika léty symboly imperialistického vykořisťování.

Chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí

Můj první pocit při spatření Rudého náměstí byl – husí kůže a mrazení po celém těle. Je 21. srpna, takže pro Čechy symbolický den. Přestože nás přes 20 let plundrovali, jsou na tom teď hůř než my. Mrazí mě možná pod vlivem knihy „Mráz přichází z Kremlu“, možná při vzpomínce na to co vše se za zdmi Kremlu „vařilo“. Náměstí je ze dvou stran opravdu „rudé“: na jedné straně rudá, docela pěkná budova „Státního historického muzea“, na straně druhé dlouhá kremelská zeď s Leninovým mauzoleem z leštěného mramoru uprostřed a Spaskou věží na konci směrem k řece Moskvě. Naproti „Státního historického muzea“ stojí nádherná katedrála Vasila Blaženého a čtvrtý okraj náměstí tvoří GUM.

Ať přijde člověk na Rudé náměstí z kterékoliv strany, jeho oči ihned přitáhne pohádková katedrála Vasila Blaženého. Jeho pestrobarevné, elegantně tvarované kopule jsou prostě neopakovatelné. Katedrála byla postavena v letech 1555-1561 na oslavu dobytí tatarské pevnosti Kazaně Ivanem Hrozným 1. října 1552. Stavitele nechal údajně car Ivan oslepit, aby už nikdy nemohl postavit nic podobného. Katedrála se jmenuje podle svatého Vasila, který předpověděl osud cara Ivana včetně toho, že car zavraždí svého syna. Teprve v roce 1670 dostaly dómy své neobvyklé tvary a byly nabarveny.

Z Rudého náměstí jdeme na sousední Manéžní náměstí. To bylo docela nedávno přestavěné a vznikla pěší zóna s lavičkami a fontánami, pod nimiž má být nákupní centrum. Ústředním bodem se zdá být velká fontána s několikametrovou skleněnou polokoulí uprostřed na níž je nakreslená severní hemisféra zeměkoule (samozřejmě s patřičně zvýrazněnou Moskvou). Po náměstí jsou rozesety ještě další menší skleněné polokoule, na něž stříká voda z okolních kašen.

V sousedním Alexandrovském parku (který hraničí s Kremlem) jsou další fontány, včetně velké fontány se čtyřmi koňmi a fontána se sochami z různých ruských pohádek.

Na náměstí i v parku posedávají kupy lidí, mladších i starších. Jen tak klábosí, pijou přinesené pivko (to je tady dost drahé – třeba 50 korun za láhev českého Staropramenu, Budvaru nebo slovenského Zlatého bažanta). Mladí hodně bruslí na kolečkových bruslích, holky se hihňají a kluci předvádějí. Je prostě pátek odpoledne a každý je rád, že má před sebou víkend.

Jedeme se najíst do svého hotelu. Taky si chceme vzít LP průvodce o Střední Asii před tím, než se znovu vypravíme na Kazaňské nádraží.

Už je tma a my znovu stojíme na Rudém náměstí. Svatý Vasil bohužel není osvětlený a Kreml jen úplně mdle. Chtěl jsem dělat fotky, ale takhle to nemá cenu. Táňa si ale fotí pohádkové sochy v Alexandrovském parku, které jsou teď večer pěkně osvětlené.

Večer na nádraží se toho u vlaku nedovídáme o moc víc, než co nám řekla babuška v pokladně. Alespoň ale můžeme ve vlaku nahlídnout do jízdního řádu. Hm, nakonec to teda riskneme a pojedeme 26. Na hranici mezi Ruskem a Kazakstánem prý skoro vůbec nejsou kontroly, tak snad budeme mít štěstí.

První dojmy o Moskvě mám společné s Táňou: obrovská, šedivá, mrzutá. Ani tu eleganci petrohradských bulvárů nemá. Lidi jsou zasmušilí, prodavačky neochotné, domy neopravené (až na banky a kostely). Pravda, je tady několik opravdových skvostů (katedrála Vasila Blaženého, Manéžní náměstí, Velké divadlo), ale ty jen zdůrazňují jaký nevkus sem vnesly desítky let „vlády lidu“. Opravdu nikde snad není takový kontrast. Moskvou vládne nevkus.

Den 3, sobota 22. 8.

Dnes má být podle včerejší předpovědi počasí hezky. Chceme toho využít k prohlídce skanzenu Kolomenskoe.

Jako úplně první si ale musíme koupit lístek do Almaty. Na nádraží jedeme proto hned ráno. Nějaký Američan si tam zrovna kupuje lístek do Vladivostoku. Pojede 7 dní. Naše 3 dni jsou proti tomu brnkačka. Lístek nás stojí 800 rublů, tj. asi 3500 korun. Jízdenka Praha-Moskva stála 2900, takže Praha-Almaty se dá ujet za 6500 korun.

Bez metra v Moskvě ani ránu. Strávíme v něm dost podstatnou část času nejen ve vlacích, ale i v tunelech při přechodech ze stanice na stanici. „Zdes vsjo bolšoe“, takže i stanice jsou spíš na turistické túry, vzdálenost mezi stanicemi je větší (kde je v Paříži 5 stanic, tam je na stejnou vzdálenost v Moskvě maximálně stanice jedna), ochranné dveře v tunelech (které měly sloužit jako bunkry) jsou snad třičtvrtě metru tlusté. Na stanici Kolomenskoe jedeme i s přestupy tak 40 minut.

Cestou z metra do skanzenu se zastavujeme na trhu – musíme doplnit vodu a jídlo.

Kolomenskoe vlastně není ani tak skanzen jako spíš chráněná rezervace, která byla dříve venkovským královským sídlem. Spaskou branou se dojde na planinu svažující se k řece. Tady stojí několik pěkných církevních staveb – velký bílý kostel Nanebevzetí, zvonice a věž s hodinami. Kostel byl vlastně architektonickým předchůdcem katedrály sv. Vasila postaveným k oslavě narození Ivana Hrozného.

Opravdu se tady dá pěkně posedět a procházet se, buď u Kazaňského kostela s jeho modrými věžičkami posetými zlatými hvězdami jako noční obloha, nebo u dřevěných domečků postavených jako „občerstvovny“ pro návštěvníky.

Je opravdu hezky, tak dneska objedeme místa na předměstí Moskvy. Dalšími z nich jsou Moskevská státní univerzita a Borodinské panorama. Borodinské panorama je otevřené jen do 5 odpoledne, tak jedeme nejdřív tam.

Napoleon v roce 1812 v bitvě u Borodina (130 km na jihozápad od Moskvy) sice vyhrál, ale vítězství ve kterém, stejně jako Kutuzov, ztratil třetinu své armády ho tak oslabilo, že to byl vlastně začátek jeho konce. Ten byl zpečetěn jeho neúspěšným pokusem dobýt Moskvu. U Borodina zemřelo 100 000 vojáků a památník postavený Kutuzovském prospektu na západě Moskvy nám umožňuje na chvíli se ocitnout uprostřed této bitvy. Těm kteří znají Maroldovo panorama bitvy u Lipan v pražské Stromovce stačí jen říct, že panorama borodinské bitvy je podobné, jen větší. Ti ostatní ať si představí válcovou budovu o průměru asi 50 metrů v jejímž středu je plošina. Z této plošiny (přístup na ní je po schodech zespodu) je možné se rozhlížet v úhlu 360 stupňů (proto panorama) na bitvu namalovanou na plátně připevněném na stěně. Namalovaná část je ale pouze polovina toho co vidíte, protože mezi plošinou a plátnem je vymodelovaná krajina tak, že např. cesta namalovaná na plátně plynule přechází ve skutečnou cestu z opravdového bláta a hlíny, namalovaný plot se mění ve skutečný ohořelý plot. Na scéně jsou i zničené kanóny, zákopy, ohořelé chatrče na kterých jsou dokonce ještě vidět žhavé uhlíky (namalované na ohořelých trámech jasně oranžovou barvou). Někdy opravdu není poznat kde končí krajina a začíná plátno. Jen vojáci na plátně jsou všichni určitě namalovaní.

V přízemí, pod vlastním panoramatem je malé muzeum uniforem, šavlí a jiných reálií z dob napoleonských válek.

Na širokých moskevských bulvárech už koukám zdomácněli velké reklamní plakáty jako u nás. Jeden z nich mě docela zaujal. Je na margarín Rama a nápis na něm je Chleba z Rama, vyrobeny jeden pro druhého“. To co mě zaujalo je, že na rozdíl od ostatních slov je Rama psáno latinkou. Zvláštní, když i třeba Pepsi nebo Pizza Hut jsem viděl napsány i rusky.

 

Moskevská mládež posedává na Manéžním náměstí

Stalin nechal Moskevskou (Lomonosovovu) univerzitu schválně postavit na kopci, aby toto monstrózní dílo bylo odevšad vidět. Stavba trvala od 1949 do 1953 a výsledkem je obrovský komplex postavený na Vrabčím kopci. Největší a nejvyšší z mnoha budov komplexu má, jak jinak, podobu Stalinova narozeninového dortu a je vysoká 36 pater. Prostřední věži dominuje pěticípá hvězda. Musím ale říct, že se mi docela líbí. Navíc je postavena na místě, ze kterého je skvělý výhled na Moskvu. Před univerzitou je totiž Univerzitní náměstí s dlouhou pěší zónou lemovanou bustami velkých ruských vědců, lavičkami a pěšinkami. Je to tady moc hezky upravené. Na konci pěší zóny je sráz dolů k řece. Výhled je skvělý a myslí si to i spousta Moskvanů, kteří se tady procházejí, bruslí na bruslích, fotí se nebo večeří (jako my). Ještě že s sebou máme dalekohled a můžeme se z blízka podívat na moskevské panorama. Moskva je odsud opravdu rozlehlá.

Univerzita je od nejbližší stanice metra asi 2 kilometry, takže i s procházkou k vyhlídce jsme jen při návštěvě tohohle místa ušli asi 5 km. Moskva je fakt obrovská.

Den 4, neděle 23. 8.

Moc se nám nechce vstávat, protože jsme se včera s těmi výlety na předměstí pěkně oddělali. Navíc ráno pereme, takže se do města dostáváme až po poledni. Prší a je ošklivo – dobrý den na návštěvu muzeí. Jedeme na stanici metra Čechovskaja, odkud je to jen kousek pěšky hezky zeleným bulvárem k Muzeu revoluce.

V muzeu se, jako na většině míst, nesmí fotit, takže svojí výbavu nechávám u babušky v přízemí. Muzeum má dokumentovat cestu Ruska od revolučního roku 1905 až do současnosti. A opravdu je to pravá pastva pro oči chtivé dozvědět se něco o historii tak jak ji podávají sami Rusové.

Stejným dílem se tady návštěvníkům dostane rudých praporů, hvězd, řádů, výstřižků z novin velebících úspěchy výstavby socialismu, různých modelů strojů, traktorů a dalších věcí typických pro 20. století v Rusku. Neuvěřitelné je kam až se komunismus rozšířil, když člověk vidí pozdravný prapor sovětským komunistům od britských soudruhů, nebo členské knížky mexických či argentinských komunistů.

Mimo muzejní exponáty je zážitek pozorovat i místní babušky hlídající návštěvníky aby náhodou nerozkradli tenhle majetek v socialistickém vlastnictví. Jakmile člověk zajde za roh kam není vidět, babuška hned nastartuje koště a připíchne se mu za zadek.

Expozice je uspořádaná chronologicky. Poslední místnosti jsou tak věnovány událostem téměř současným, jako třeba válka v Čečensku, pokus o puč v roce 1993, nebo poslední volby do státní Dumy. Člověk tak může vidět fotky ruských vojáků rozstřílených čečenskými partyzány, či děravou helmu padlého při obraně Ostankinské věže během prezidentsko-parlamentních problému v létě 1993. Velkou část zabírají informace o posledních volbách do Dumy. Na volebních plakátech je vidět, že Rusko zůstalo v mnohem stejné – jsou stejně nenápadité a nevkusné jako plakáty komunistické. Největším ubožákem ze všech zde předvádějících se ubožáků je bezkonkurenčně Žirinovskij. Je vyfocen v tričku, na kterém je v barvách vyvedená rozražená hlava s nápisem „No brain, no pain“ – „Když není mozek, není ani bolest“. Opravdu bezelstně se odhalil. Naopak se mi docela líbily propagační materiály opozičního bloku Jabloko politika Javlinského – jablka v různé podobě: od skleněných těžítek až po telefon.

Venku pořád prší, tak se chceme přesunout do dalšího muzea – památné místnosti N. V. Gogola. Dnes je ale bohužel zavřeno, tak jedeme dál, do muzea Gorkého.

Muzeum je umístěno v domě, kde Gorkij strávil svých posledních 5 let života. Vchod je sice dost zastrčený, ale prohlídka uvnitř stojí za to. Dům je fakt pěkný, s velkými místnostmi a mohutným schodištěm s futuristickým zábradlím vytesaným z kamene. Divil jsem se, že by si Gorkij nechal postavit takové honosné (a pěkné) sídlo, až do doby, kdy jsem se dozvěděl, že byl postaven v roce 1906 pro bankéře Rjabušinského. Hned mi bylo divné, že jeden z komunistických prominentů by byl výjimka mající na rozdíl od těch ostatních nějaký vkus. Měl ale alespoň takový vkus, že si ten dům koupil. Říká se, že Gorkij (právě v tomto domě) zemřel protože Stalin nechal zdi jeho ložnice natřít otrávenou barvou. Kdo ví?

Striptýz

Mraky se začínají trhat a my právě jdeme kolem starého Arbatu (kde je na rohu i luxusní restaurace „Praga“) směrem ke zlatě se blyštící kopuli katedrály Krista Spasitele. Její příběh je docela poučný, i když jsem si jist, že se skalními příznivci komunismu nepohne ani o píď. Katedrála byla postavena v 19. století na oslavu vítězství nad Napoleonem. Po dokončení byla vysoká 103 m a měla jeden velký zlatý a čtyři malé dómy. Vešlo se do ní 10 000 lidí. A pak se to stalo. V roce 1934 ji komunisti prostě vyhodili do povětří, protože stála na místě, kde chtěli postavit 315 m vysoký „Palác sovětů“, na němž měla ještě stát 100metrová socha Lenina. No nic. Běh věcí se ale během stavby poněkud obrátil v neprospěch tohoto veledíla, protože základy začaly prosakovat. Nakonec až Chruščov od stavby upustil. A dnes? Zcela nová katedrála, navlas stejná jako originál, je na stejném místě těsně před dokončením. Má být otevřena v roce 2000 k druhému tisíciletí narození Krista.

Den 5, pondělí 24. 8.

Probouzíme se opět do deštivého dne. Z našeho 13. patra je výhled akorát na desítky paneláků, takže celkový dojem docela pochmurný. Nevadí, dneska chceme navštívit zajímavé církevní památky.

První z nich je Novoděvičskij klášter – komplex kostelíků uzavřený do zdí kláštera. Vystupujeme na metru Sportivnaja a tady je Moskva najednou úplně jiná – klídek pryč je hluk širokých bulvárů, spíš to vypadá jako bychom byli v nějakém provinčním městě.

U kláštera je jezírko, na jehož březích místní malíři prodávají své obrazy kláštera. Odsud je na něj docela pěkný pohled. Ve vlastním klášteře probíhají intenzivní opravné práce (jde přece o církevní stavbu) a opravené věci opravdu vypadají pěkně. Klášter byl založen v 16. století na oslavu dobití a převzetí města Smolenska od Litvy. Petr Velký tady nechal zavřít nejprve svou sestru Sofii a pak i svoji ženu Jevdokii. V areálu kláštera jsou příjemné cestičky, takže guljanije je skvělý způsob jak to tady poznat.

Hned vedle kláštera je Novoděvičský hřbitov, prestižní to místo posledního odpočinku mnoha významných Rusů, např. Čechova, Chruščova, Gogola, Tupoleva, Majakovského. Mnoho let byl hřbitov zavřen, protože nejvyšším pohlavárům se nelíbilo, že příliš mnoho lidí přichází uctívat Chruščova. Inu revoluce pojídá svoje syny, obzvlášť v tak kruté a nespravedlivé zemi jako je Rusko. Jakpak asi skončí Jelcin?

A jedeme dál. Teď se přesunujeme do dalšího kláštera, tentokrát Danilovova. V současnosti je v něm hlavní sídlo ruské pravoslavné církve, takže tady přebývá i hlavní patriarcha. Ne vždy to ale bylo sídlo pravoslavné církve. Klášter byl založen už ve 13. století Danilem, carevičem moskevským, jako součást vnější obrany Moskvy. Po VŘSR z něj komunisti ve svém humanistickém tažení udělali továrnu a církvi byl vrácen až v roce 1983. Ta se pak rozhodla přesunout do něj u příležitosti milénia ruské pravoslavné církve (roku 1988) své ústředí.

Nesmí se sem v šortkách, nesmí se nosit klobouky na hlavě a nesmí se fotit. Těm zákazům se vůbec nedivím, protože jinak by se sem hned nahrnuly hordy turistů, kteří nemají zájem o nic před čím by se nemohli vyfotit a doma pak pochlubit. Takhle je tady klid, náměstíčko a uličky uvnitř komplexu jsou skoro prázdné a jen občas po nich projde kněz v černé sutaně od hlavy až po paty a s černou čepičkou na hlavě.

Uvnitř jednoho z kostelů právě probíhá bohoslužba. Babušku se modlí a zapalují svíčky, Přichází asi pět mnichů v černých sutanách a s dlouhými vousy. Jeden za druhým přistupují k Ježíši na kříži a líbají mu nohy. Jsme tiše jako myšky abychom je v jejich každodenním rituálů moc nerušili.

Babušky v Kostele vzkříšení božího slova oprašují svícny a starostlivě zapalují předčasně zhaslé svíčky. V pravé části je malý krytý altánek, pod kterým je v zemi zapuštěn mramorová vana naplněná svěcenou vodou. Oltář je plný ikon zasazených ve zlatých rámech. Několik babiček se modlí a křižuje. Křižují se i když odcházejí a už stojí před vstupními vraty, kdy se ještě naposledy obrací k oltáři.

Před klášterem na lavičce si dáváme něco k jídlu, i když takhle uprostřed dne většinou nejíme. Vždy si ráno dáme velkou snídani a večer velkou večeři. Při cestě zpět na metro ale neodoláváme a stavujeme se na Danilovském trhu. Kupujeme si nějaké ovoce a zeleninu a ochutnáváme ovoce, které vypadá jako šišaté třešně, jen světlejší červené barvy. Je sladké a podle své barvy se jmenuje kyzyl, což je turkické slovo znamenající červený (podobně Kyzylkum znamená Červená poušť).

Chutná jim i české pivo

Od kláštera se metrem „stěhujeme“ do centra na starý Arbat. Je to asi nejznámější moskevská pěší zóna. Dlouhá více než 2 km je plná pouličních obchůdků s občerstvením, suvenýry, obrázky malířů. Jedna z restaurací se jmenuje „Plzeňskaja“ a nabízí pravé české plzeňské pivo. Vývěsní štít jiné restaurace se zase chlubí tím, že nabízí 5 druhů českých piv. Je tady pohoda, ale draho. Samozřejmě nechybí ani dva Macdonaldy.

Zahýbáme za roh kde končí pěší zóna a jdeme ulicí Nový Arbat. To už je rušný bulvár s věžáky, velkými kavárnami, prodejnami aut a obchodními domy. V jednom z nich (jmenuje se Jupiter) konečně narážím na polarizační filtr k foťáku. Je ruské výroby a tak stojí jen asi 250 korun. Doma jsem si ho zapomněl koupit, tak uvidím, jestli tenhle bude dost kvalitní.

Na konci Nového Arbatu stojí dvě zajímavé budovy. První má podobu dvacetipatrové otevřené knihy. Ano, je to bývalé hlavní sídlo RVHP, onoho veleúspěšného hospodářského společenství socialistických zemí, které přišlo na buben jen díky tomu, že mu kapitalisti pořád házeli klacky pod nohy :-).

Hned naproti přes ulici je Bílý dům, sídlo vlády Ruské federace. Byl postaven v roce 1970 jako Dům sovětů. Je to místo, odkud Jelcin z tanku během pokusu o převrat v létě 1991 vyzíval lidi k podpoře Gorbačovova režimu a stejné místo pak po dvou letech nechal (opět Jelcin) bombardovat během svých rozbrojů s parlamentem. Výsledek? V pravdě ruský: 70 mrtvých uprostřed hlavního města, v míru!

Od Bílého domu jdeme k metru a míjíme malou demonstraci. Dělníci sedí na zemi a mlátí o ní svými helmami. Vedle postává několik staříků s transparenty typu „Pryč s Jelcinem“. Zhruba v 6 hodin jeden z nich do tlampače zavolá: „Chlapci končíme, děkuji za dnešní práci“ a všichni se rozcházejí do nedaleko postavených igelitových stanů. kde stráví celou noc.

Den 6, úterý 25. 8.

Konečně bychom se dnes měli podívat do Kremlu a Leninova mauzolea. Obě otevírají v 10, takže po deváté vyjíždíme a vystupujeme na stanici „Biblioteka imeni Lenina“. Do Kremlu se nesmí s velkými taškami (což můj batůžek podle vojáka u vstupu je) a do mauzolea se zase nesmí s foťákem. Navíc v době otevření mauzolea (od 10 do 13 hodin) je uzavřena většina Rudého náměstí a pouští se na něj z jednoho místa, kde jsou všichni prohlíženi. Před oním místem je fronta několika set lidí. Pro Rusy je zamezení vstupu na JEJICH náměstí jen jedním z mnoha osobních omezení, my se jen smějeme, že kvůli shlédnutí mumie musí být zavřeno celé náměstí. Ruští vládci mají pořád strach z úplného uvolnění otěží a svoje lidi co nejvíce a všude možně hlídají. Na druhé straně zákaz vstupu s foťákem mi připadá až nezvykle moudrý, protože Lenin by se jinak pod náporem všech těch blesků už určitě dávno rozpadnul.

Dáváme můj batůžek do úschovny na Manéžním náměstí a nejdřív půjdeme do Kremlu. Až se z něj vrátíme, dáme do úschovny i Tánin batůžek, do něhož schováme i foťáky a půjdeme se podívat do mauzolea.

Kreml s malým „k“ se nazývá opevnění postavené kolem města. Ten moskevský byl postaven kolem roku 1150 a kolem 1320 už byl sídlem ruské církve. Během století v něm bylo postaveno několik kostelů a katedrál a poslední budovou přidanou do kremelské „sbírky“ se stal typicky komunisticky vypadající Státní palác z 60. let 20. století.

Je to s podivem, ale všechny hlavní církevní památky za zdmi Kremlu přetrvaly dokonce i vládu Sovětů. Tak teď můžeme obdivovat např. zvonici Ivana Velkého, která je pro svou výšku a zlatou kopuli viditelná i z mnoha míst v Moskvě, Uspenskou katedrálu se zlatými kopulemi a velkými ikonami namalovanými přímo na venkovních zdech, nebo Archandělskou katedrálu, která po staletí sloužila jako korunovační, svatební a pohřební kostel všech carů od 1320 do 1690 kromě Borise Godunova (ten je pochován v Sergiev Posadě). Od Petra Velikého začali být carové pochováváni v Petrohradě.

V celé Moskvě platí systém dvojího vstupného pro Rusy a pro cizince. Už to nebudu komentovat, protože bych se ukomentoval. Je to prostě znak chudých zemí (a bohužel i České republiky). Vstup do Kremlu jako takového je pro všechny stejný, ale vstupy do jednotlivých objektů jsou pro cizince 3× větší než pro Rusy a do každého kostela nebo katedrály je to 6 dolarů, do zbrojnice (obsahuje nepřeberné množství klenotů, včetně carských korunovačních) dokonce 10 dolarů. My se jdeme podívat jen do kostela Blahořečení. Stojí za to. Vnitřek je temný, rozdělený na několik místností. Od svíček je v ní zvláštní vůně a tajemný dým. Jeho největším magnetem mají být ikony. A opravdu je to něco úžasného. Všechny stěny jsou pomalované a ikony jsou namalovány přímo na nich. Ty nejrealističtější údajně namaloval Řek Theophanes. Opravdu mají ve tvářích lidské výrazy a nejsou to jen strnulé obrazy svatých jak bývá u ikon zvykem. Jen stojíme a úžasně hledíme.

Zvonice Ivana Velkého je dominantou Kremlu

Před Ivanovou zvonicí stojí dvě zvláštnosti Kremlu: dělo „Car-puška“ a zvon „Car-kolokol“. Hlaveň „Cara-pušky“ má průměr celých 89 cm a přímo v ní je vyryt portrét Fjodora I., který jej dal roku 1586 odlít. Pravděpodobně z něj nebylo ani jednou vystřeleno. Ani „Car-kolokol“ nikdy neposloužil svému účelu, protože během požáru v roce 1737 praskl a odlomil se z něj 11tunový kus. Ten dnes spočívá vedle svého 191tunového tatíčka.

Kromě církevních jsou v Kremlu i stavby světské. Příkladem je už zmíněný, celý Kreml hyzdící, Státní kremlinský palác postavený v letech 1960-1 pro sjezd Komunistické strany, nebo mladší a o něco lépe vyhlížející Nejvyšší sovět, či Senát. Jednu část Kremlu tvoří pěkně udržovaný park.

Kreml je normální výkonné sídlo prezidenta a jako takové samozřejmě klade návštěvníkům určitá omezení. Do oficiálních budov většinou není přístup a kromě chodníků se může chodit už jen po vyznačených přechodech. Když se člověk ocitne mimo, nebo třeba jen šlápne na silnici, protože chce mít lepší pohled kvůli fotce, hned se ozve hvizd. To strážník mající příslušnou část silnice na starosti ukazuje turistům aby dávali pozor. Hvizd se ozve i když člověk přechází po přechodu a blíží se auto. Důvodem je aby kremelská auta měla plynulý provoz a žádný návštěvník je nezdržoval.

Těsně před dvanáctou se stavíme do fronty na vstup do Leninova mauzolea. Po 3/4 hodině čekání procházíme skrz prohlídku, kdy nás vojáci šacujou jestli nemáme foťáky. Kontrola je umístěna mezi zdí Kremlu a Státním historickým muzeem, takže vlastně ještě mimo náměstí. Mauzoleum, stupňovitá hranatá pyramida z černého a rudého, leštěného mramoru s nápisem Lenin je asi v polovině náměstí. Docela se mi líbí. Vstup hlídají dva vojáci, kteří návštěvníky upozorňují aby v mauzoleu nemluvili a před vstupem sundali pokrývky hlavy. Vstupujeme dovnitř a po schodem scházíme dolů. Vše kolem je černé. Zahýbáme doprava a ocitáme se v Leninově hrobce. Kolem Lenina je po třech stranách pódium, po kterém jde bez zastavení (další příkaz od vojáků) had návštěvníků. V místnosti je tlumené světlo. Osvětlen je jen Lenin a ze stropu prosvítá pár paprsků denního světla tmavými skly. Lenin za ty desítky let trochu pobledl (přeci jen už je mu 118 let, že), ale pořád si zachovává záhadný (snad optimistický) úsměv. Má tmavé sako a puntíčkovanou kravatu. Je jakoby přikryt nějakým závěsem, ale při bližším pohledu odhaluju, že je to mramor vytesaný do podoby pokrývky. Z toho všeho se ve mě mísí zvláštní směs respektu a údivu.

Po vyjití z mauzolea se ještě nejde zpět na náměstí, ale zahne se za mauzoleum a podél kremelské zdi pokračuje směrem ke Spaské věži. Podél chodníčku jsou ve zdi zasazeny desky se jmény lidí, kteří jsou zde pochováni. Kromě politiků jako Brežněv, Stalin, Frunze, Dzeržinskij a Sverdlov taky třeba Gagarin, Kurčatov, Žukov nebo John Reed. U každého je položeno několik umělých karafiátů a jen u dvou jsem si všiml čerstvých pravých květin: velkého pugétu u Stalina a živých karafiátů u Gagarina. Tady prohlídka končí my vcházíme na Rudé náměstí. Dnes jsme téměř poslední návštěvníci, takže vidíme, jak za posledními lidmi jde kordon vojáku kontrolující že se nikdo nikde nezapomněl. Vcházíme na Rudé náměstí, ze kterého už zmizely zátarasy a začíná se zaplňovat lidmi.

Znak SSSR v areálu bývalé „slavné” VDNH (Vystavka dastiženij narodnovo chazjajstva)

Jelikož Rudé náměstí je ještě pořád zavřené, musíme se na Manéžní náměstí, kde máme v úschovně věci vrátit přes GUM. Tady si dáváme pravý ruský Lipton, protože venku je chladno a déšť je na spadnutí. Když jsme u toho občerstvení řeknu pár slov o nakupování. Často si kupujeme buď nějaké pirohy, nebo chleba, kefír, sýr apod. Většina krámů, hlavně potravinových, je pultových, kde obsluhují prodavačky. Na rozdíl od Petrohradu tady ale většinou nemusíme stát tři fronty (zjistit cenu, zaplatit, dostat zboží), ale platí se rovnou u příslušného pultu. Nabídka je celkem dobrá (i když dost drahá), ale absolutně největší prostor v potravinových obchodech (třetina i víc!) zabírá alkohol! – desítky druhů vodek, whisky, koňak a taky pivo. Hned 2. místo co do četnosti patří cukrovinkám – jsou na začátku éry konzumu.

Když je člověk v Moskvě, měl by se taky podívat do Treťjakovské galerie. My tady teď jsme, tak jdeme. Dnes je galerie státní, ale před více než stoletím byla soukromá. To bylo v době, kdy ji bratři Pavel a Sergej Treťjakovi založili. Do roku 1995 byla galerie 9 let renovována a dnes je v ní mimo jiné nejlepší prý nejlepší sbírka ikon na světě a i skvělé obrazy ruských malířů 19. století (peredvižniky...). Mnoho exponátů s náboženskou tématikou bylo v éře Sovětů zkonfiskováno z kostelů, které je teď zase chtějí zpět, takže se o ně určitě strhne nejedna bitva.

Vstupné je asi 40 rublů, ale stojí za to. Interiéry sálů nic moc (absolutně neporovnatelné třeba s petrohradskou Ermitáží, kde vedle sebe o pozornost zápasí jak exponáty tak interiéry ve kterých jsou vystaveny), ale obrazy jsou skvělé. Já jsem spíš na realistické zpracování, takže mi výtvory třeba Picassa moc neříkají a právě tady si realismu dost užívám – od portrétů přes obrazy s náboženskou tématikou, bitvy, až po „pohlednice“ z dalekých cest do Indie, Íránu...

Sbírka ikon je opravdu úchvatná. Nejstarší pochází z 12. století a jsou krásné. Jejich tady taková spousta, až člověku přechází hlava kolem. Stojí to za to.

Dnes chci ještě zajít do nějaké internetové kavárny, poslat pozdrav do Brauna a přečíst si poštu. Táňa si asi před dvěma dny v metru všimla reklamy na Internet-salóny, z nichž dva mají být v areálu bývalé VDNCH (Vystavka Dostiženij Narodnovo Chozjajstva), tak směřujeme tam. Stejně jsme ji chtěli vidět.

Když vystupujeme z metra na stanici „VDNCH“, prší a je ošklivo. Hned u metra je 100metrový památník v podobě startující rakety tyčící se nad Muzeem kosmonautiky. Rychle procházíme kolem prodejních stánků, kterých tady je, stejně jako v celé Moskvě spousta, a mohutnou bránou vcházíme do areálu. Hned na kraji je mapa, kde hledáme náš pavilon s Internet-salónem. Celá VDNCH má rozlohu několika kilometrů čtverečných a asi 80 pavilonů. Nás zajímá pavilon Centralnyj. Internet-salón je už bohužel zavřený (mají jen do 6), tak zkoušíme druhý v pavilonu 69. Tady máme větší štěstí. U většiny počítačů sedí malí kluci a paří hry, ale jeden je pořád volný pro přístup na Internet. Hodina stojí 30 rublů (asi 130 korun), už ale zbývá jen 20 minut do zavření. Rychle smolím alespoň pár řádek o uplynulých dnech. Jsem zvědav, jestli ten dopis dojde.

Den 7, středa 26. 8.

Večer budeme odjíždět z Moskvy, takže ráno naše první cesta vede na Kazaňské nádraží, kde si v úschovně necháváme batohy.

Táňa i já chceme ještě napsat nějaké e-maily, proto se vracíme na VDNCH, dnes už vlastně VVC (Vsjerossijskyj Vystavnyj Centr). Táňa píše dopis Braňovi do Indie (snad se s ním v Bombaji potkáme) a já si pak vyřizuju svoji hotmailovou poštu (to zní strašně divně: vyřizovat si poštu a být přitom tisíce kilometrů od domova). Několik lidí nám napsalo že nám fandí a popřálo ať potkáváme jen samé dobré lidi. Díky!, zatím se nám to daří. Jen ta klávesnice by nemusela být Microsoft Natural Keyboard a ještě k tomu s ruským uspořádáním kláves.

Po hodině s Internetem vycházíme ven, kde se zatím udělalo pěkně a na rozdíl od rána svítí slunce. Jdeme se tedy trochu projít abychom zjistili jakých úspěch§ vlastně SSSR dosáhlo. Pavilony jsou opravdu výstavní. Brněnský veletržní areál je proti tomu drobeček. Tady je skoro 80 velkých pavilonů, některé postavené ve stylu typickém pro region jejichž zboží v nich kdysi vystavovali. Dnes se však výstavka sovětských úspěchů skládá z přehlídky čínského textilu, kanadských kabátů, holandských bot, japonské elektroniky a českého piva. Skoro jako by Rusko všechny tyhle země koupilo. Nebo je tomu naopak...?

Dáváme si pirohy s bramborem a se zelím a pozorujeme mumraj v areálu. Sedíme u krásných kašen na malém náměstíčku. Všichni chodí kolem s obrovskými taškami, jelikož se tady dá sehnat snad všechno. I Internet. Velkou část samozřejmě tvoří obchůdky s alkoholem. Skoro na konci areálu je na nosníku pověšená raketa, vysoká tak 60 m, s modulem Vostok. Hned vedle stoji vysloužilá ruská dopravní letadla TU-134 a TU-154, ve kterých se dá za mírný poplatek nahlídnout do kabiny pilotů.

Před VDNCH se znovu ocitáme před Kosmonautickým muzeem. Ještě vyšší než památník dobývání kosmu tyčící se nad muzeem je ale v dálce čnící 540 m vysoká televizní věž Ostankino. Jelikož se vyčasilo, říkáme si, že bychom se mohli na Moskvu podívat trochu z výšky.

Věž je asi 2 km od VDNCH, ale nám to vůbec nevadí, protože do večera už se stejně chceme jen tak procházet. Cestou taky narážíme na dobré potraviny, kde si nakoupíme jídlo do vlaku.

Areál věže je obehnán vysokým plotem a pro návštěvníky byla postavena zvláštní budova, kde se kupují lístky a odkládají velká zavazadla (jako můj baťůžek), foťáky a kamery jsou naštěstí povoleny.

Od návštěvnické budovy vede k věži přes obrovskou louku v jejímž středu věž stojí krytá cesta, ze které se nesmí uhnout. Uprostřed cesty je kontrola formulářů, které jsme museli vyplnit. Pak už nás pouštějí dovnitř a Šup! výtah nás během 63 sekund vyváží do 7. patra, které je ve výšce 337 metrů.

Pohled který se nám naskytl je prostě úžasný. Všechno dole je mrňavé a i ty dva kilometry k VDNCH máme teď jako na dlani. Teď vidíme jak vypadá výstaviště jako celek – odsud působí ještě rozlehleji než se nám zdálo na zemi.

Je odsud dokonce vidět i náš hotel. Teď je ale samozřejmě malinký. Tady vidíme, že v Moskvě je docela hodně zeleně, včetně několika docela velkých lesů. Město se skoro na všech stranách táhne až na obzor a všechna místa v centru jako Kreml, katedrála Vasila Blaženého nebo Univerzita jsou malinká a vzdálená.

V podlaze vyhlídkového patra je 6 velkých skleněných oken, skrz která je vidět až dolů do hloubky 337 metrů. Člověk na skle prostě stojí a pod ním není dlouho nic, až po několika stovkách metrů auta na blízkém bulváru. Děti se nechávají fotit jak na sklech leží – je to sranda.

Cestou do centra nakupujeme jídlo do vlaku. Do Almaty pojedeme 3 dny a to už je nějaká doba. Jsme obtěžkáni šesti flaškami s vodou, chleby, zeleninou, polévkami v sáčku (v ruských vlacích bývají samovary s vařící vodou) a nějakými konzervami. Jedeme do Alexandrovského sadu, protože bychom chtěli ještě naposledy vidět Rudé náměstí.

Sedíme v sadu a večeříme. Už zase prší a je docela zima. Hned po jídle to balíme a jdeme se podívat na Manéžní náměstí, pod nímž má být podzemní nákupní centrum.

Další šok. Už týden jsme v Moskvě, v této části jsme byli snad každý den, ale to že je tady v podzemí ne jen nákupní centrum, ale přímo celé podzemní městečko, to jsme vůbec nevěděli. Čtyři patra obchodů, butiků, cestovních kanceláří. Jedno celé patro je obrovská hala kde mají pobočky snad všechny velké řetězce s rychlým jídlem (kromě Mc Donald’s). Skleněné kopule, které na Manéžním náměstí tvoří zajímavou součást okolí jsou tady naopak vysoko nad hlavami nakupujících a je jimi vidět teď už tmavé noční nebe.

Vycházíme z (teplého) podzemí do (studeného) nadzemí. Směřujeme na Rudé náměstí.

Dnes katedrála Vasila Blaženého svítí, ale jeho osvětlení mi nepřipadá nic moc. Stejně tak Kreml je osvětlen jen mdle. Ani v tomhle mě Rusové nepřesvědčili o tom, že by měli nějaký vkus. Naposledy se ohlížíme a mizíme v útrobách metra, které nás odváží na Kazaňské nádraží.

 

Moskevské sídliště ve dne...
... a v noci

Jako každá obrovská země i Rusko je neustále v procesu stěhování národů. Nádraží je přeplněno lidmi čekajícími na svůj „poezd“ a svou troškou do mlýna teď přispíváme i my.

Vlak přistavují asi 3/4 hodiny před odjezdem a hned nastává obrovský úprk a závod o místa. Přeci jen je vidět, že tohle už je opravdu styčné místo Evropy a Asie, už se projevuje i nátura Asiatů – neomalenost (bráno z našeho evropského pohledu). Naštěstí máme lístky přímo na určitá místa v určitém vagónu.

Provodnici v celém vlaku jsou Kazaši. Rusům by se asi nechtělo jet vlakem, který projíždí celé dva dny územím Kazakstánu. A ani se jim nedivím. V kupé je s námi nějaká kazašská mamina s děckem. Prý jsou od Bajkonuru. Je zajímavé, že vůbec neříká „g“, ale jen samé „h“ – např. „Haharin“ místo „Gagarin“. Rusové ve svojí ruštině vůbec „h“ nemají, ale Kazaši zase ve svojí ruštině nemají „g“. Strašně se diví, že spolu cestujeme a nejsme manželé. Radši jim říkám, že jedeme jen do Indie, aby se můj pravý smysl cesty náhodou neroznesl a „nenavštívil“ nás někdo, kdo by si myslel, že jsme chodící banky. Pak je tu jedna Ruska žijící v Šimkentu vezoucí snad 20 krabic nakoupených věcí, které jsou rozložené v kupé celého vagónu. Kupé jsou uzavřená, taková ta čtyřpostelová, s úložním prostorem pod spodními postelemi, lampičkou u každé z nich a dvěma žebříky. Povlečení není v ceně lístku, platí se za ně 10 rublů. My už ale žádné rubly nemáme, tak vytahujeme spacáky.

Všichni cestující jsou hned jako doma, rozbalují první zásoby jídla, přezouvají se do bačkor a tepláků, nebo jiného, vpravdě domácího oblečení. Aby ne, čekají nás 3 dny a 4 noci, kdy vlak bude naším domovem.

Joomla SEF URLs by Artio