KAZACHSTÁN – Ve vlaku do Almaty

  • Vytisknout

Život ve vlaku je docela bouřlivý. Lidi se navštěvují ve svých kupé, popíjejí čaj ze samovary a k tomu provodnici z repráků pouštějí ruské hitovky. Krajina za oknem ubíhá dost pomalu, ale její postupná změna ze stepi na poušť je po nějaké době docela patrná...


KAZACHSTÁN

Den 9, pátek 28. 8.

Asi 2 hodiny po půlnoci, za městem Oral (rusky Uralsk), už v Kazakstánu, překračujeme řeku Ural a geograficky se dostáváme do Asie. Pořád mám moskevský čas, i když „venku“ je (asi) už +2 hodiny. Nemá cenu si ho ale měnit před Almaty, protože jízdní řád vyvěšený v chodbičce, který sleduju, je v moskevském čase a hodiny na nádraží taky. Proto když se někdo ptá kolik je hodin, říkám mu čas a dodám, že je moskevský. Je to opravdu trochu matoucí, ale je vidět, že i velké země to nemusí mít jednoduché a můžou se potýkat s dost specifickými problémy. Ty pak ústí třeba v tak paradoxní situace, že každý ve vlaku má jiný čas: někdo čas počáteční stanice (jako třeba já), jiný čas své cílové stanice, někdo si ho zase mění podle toho jak odhadne začátek nové časové zóny.

Zastávka ve stepi

Od Ruska se dost změnila krajina. Teď už je to víc step než obdělaná půda a i podle nádraží je vidět, že jsme v chudší zemi. Po nástupišti při každé zastávce pobíhají místní babušky s jablky, pirohy, melouny, mlíkem, zmrzlinou. Kdybychom měli tenge (kazšská měna), mohli bychom si všechno jídlo kupovat po cestě, jak to ostatně dělá většina cestujících.

Navíc v těch menších zastávkách je všechno levnější než ve větších městech, protože vlastně nemají jinou možnost, než to prodat cestujícím (místní toho moc nekoupí, protože si každý vypěstuje svoje). V okolí měst a řek je úrodná půda, jinak je to tady na severozápadě Kazakstánu samá step vhodná tak akorát na pasení dobytka.

Přijíždíme do městečka Sekseil, kde na nádraží poprvé vidíme dlouhé řady melounů. Ve vlaku se bavím s jedním Kazakem asi stejně starým jako já. Po rozpadu SSSR prý všechny továrny postupně přestaly pracovat z důvodů nedostatku peněz na nákupy surovin a mzdy (předtím prý suroviny „samy“ chodily z Ruska). Proto na venkově jediným způsobem obživy zůstalo zemědělství, z jehož přebytků se dá pořídit ostatní zboží. Každý tak má svoje malinké políčko, které ho živí a občas zbude něco i na obchod.

Život ve vlaku je docela bouřlivý. Lidi se navštěvují ve svých kupé, popíjejí čaj ze samovary a k tomu provodnici z repráků pouštějí ruské hitovky. Krajina za oknem ubíhá dost pomalu, ale její postupná změna ze stepi na poušť je po nějaké době docela patrná. Trochu nechápu proč podél celé železniční trati v Kazakstánu jsou po obou stranách řady stromů tak, aby nebylo vidět do pouště. Vlak jede kupodivu na čas. Jízdní řád je asi navrhnut docela volně. Zvláštní je když si uvědomím, že v každý okamžik jsou na trati Moskva – Almaty 3 až 4 stejné vlaky, protože cesta trvá 4 noci a vlaky z Moskvy vyjíždí denně. To znamená 6-8 vlaků v obou směrech!

K jídlu se běžně dáváme chleba s nějakou zeleninovou konzervou, nebo si ze samovaru do plecháčku natočíme horkou vodu a za pár minut máme nudlovou polívku. Právě když dojídáme oběd, přijíždíme do stanice Aral tenizi (Aralské moře/jezero). Její jméno bylo dříve docela vystihující, dnes už je ale tím posledním co tady připomíná moře. Skutečné moře už je jen vzpomínkou na úžasné ruské zvelebující projekty. Proč? Aral tenizi byl dříve důležitý rybářský přístav na březích Aralského moře. Dnes je ale postupně vysychající jezero už 30 km na jih. V 60. letech se Rusové rozhodli, že zvýší produkci bavlny v Uzbekistánu, Turkmenistánu a Kazakstánu. Jak takovou věc provést? Zavlažit další a další stovky čtverečních kilometrů půdy a vytvořit nová pole. K tomuto účelu se přímo nabízely řeky Syrdarja a Amudarja, shodou okolností jediné dvě řeky napájející Aralské moře. Nové kanály z těchto řek odčerpaly tolik vody, že jako důsledek začalo Aralské moře vysychat a vysychá dodnes. Nejstrašnější na tom ale je, že Rusové tohle očekávali a vůbec jim nevadilo, že vyschnutím 4. největšího jezera na světě úplně zničí ekosystém v okruhu několika set kilometrů a místní lidi prakticky odsoudí k živoření.

Stalo se jak chtěli a výsledek je tady: důležité přístavy Aralsk a Moynak jsou teď téměř opuštěné, vysychající jezero je každý den slanější a unikátní ekosystémy delt obou řek jsou už dávno minulostí. Jezero opravdu umírá. V roce 1987 se rozdělilo na dvě části, mezi léty 1966 a 1973 se jeho objem zmenšil o 25% a plocha o 50%. Ať žije vláda dělnické třídy.

Slunce zapadá, ale jezero bychom neviděli ani kdyby bylo poledne, protože 30 km je daleko když opouštíme Aral tenizi nevidíme ani jeho severní břeh. Aralské moře mizí ve tmě někde na východě a nás čeká další noc. Během ní bez zastávky projedeme městem Leninsk. Stále ještě je uzavřené pro cizince, protože slouží k jednomu jedinému účelu – jako servisní město pro kosmodrom Bajkonur. Bajkonur se prý dá navštívit z Almaty vrtulníkem za asi 500 dolarů.

Bajkonur – nebajkonur, Táně se dostavil první menší problém – průjem („hnačka“ jak říká ona slovensky). Naštěstí jsme ve vlaku a záchod je tak pořád po ruce (s výjimkou zastávek, kdy je vždycky zamčený).

Den 10, sobota 29. 8.

Už se z nás stali „lidé vlaku“. Když je nějaká zastávka a my jsme venku, připadá nám zvláštní, že země se pod náma nehoupe.

Babuška na nádraží prodává úrodu melounů. V Kazachstánu jich mají daleko více druhů než známe my

Klima přituhuje a je pořád větší teplo. Jsme ale v poušti tak je velké sucho. Na cestu jsme si každý koupil tři 1,5 litrové vody, ale bude to tak-tak stačit. Tady máme spotřebu vody daleko větší než v Moskvě.

Projíždíme stanicí Kyzylorda (kde začíná poušť Kyzylkum táhnoucí se na jih do Uzbekistánu) a po několika hodinách i městem Turkestán. Tady jsme ještě podle původního plánu hodlali strávit jeden den, protože je tady architektonicky zajímavé mauzoleum Kuži Ahmeda Jasani, jediná stavba svého druhu v Kazakstánu. Je to taky jediná významnější stavba v celém Kazkstánu, protože Kazakové jako kočovníci nestavěli žádné stavby, které by si nemohli vzít sebou. Pokud tady podobná stavba je (třeba ono mauzoleum) určitě není kazašská.

Teď už jedeme více na východ než na jih. Města jsou stále chudší a vyprahlejší, na nádražích a v okolí trati se povalují spousty odpadků. Projíždíme i kolem několika továren, ale všechny jen stojí a rozpadají se. Trochu se Kazachům nedivím, že téměř s láskou vzpomínají na doby „Sojuzu“ a ani teď se jim nechce moc trhat pouta (což je ostatně dostatečně vyjádřeno tím, že jsou v SNS a podle nepřítomnosti hraničních kontrol to znamená i celní unii s Ruskem). V zastávce Arys jsme venku trochu dýl a naskakujeme do vlaku až za jízdy. Připadám si teď už jako Kazaši, kteří jsou úplně v pohodě a do vlaku zásadně nenastupují dokud stojí.

Jsme v Šimkentu, kde vystupuje prcek Vova i s maminkou. Žijí ve Voroněži, vypadají jako typičtí Rusové a sem jedou za babičkou. Konečně je konec jeho fňukání, vztekání se a podobného chování rozmazlených fracků.

Uvolněné místo se ale hned zaplňuje mladým párem s dítětem. S nimi jede ještě asi 17letá holka. Jedou z návštěvy příbuzných a cesta do Pavlodaru, kde bydlí jim bude trvat 2 dny. Pavlodar je na severu Kazakstánu a je zvláštní, že oni o severu Kazakstánu mluví jako o Sibiři. K nám do kupé se hrne ještě nějaký mladý voják. Už teď je nás tady ale 6 (v kupé určeném pro 4) a on div nevyhazuje ven všechny holky, protože se chce převlíknout. Posílám ho někam, ať si jde otravovat někoho jiného. Nechápavě se na mě podívá, není schopen slova (protože v uniformě se neslo jako bůh a najednou s ním někdo vyběhl) a potácí se pryč.

Všichni tři noví přistoupivší jsou veselí a chtějí si povídat s turisty ze Západu (to jsme jako my). On je řidič náklaďáku. Podle vlastních slov vydělává docela slušně, za 10 dní až 8000 tenge (přes 100 dolarů), ona je doma s děckem a tak pěstuje pro rodinu zeleninu. Do Pavlodaru jedou ještě s jeho sestrou.

I oni potvrzují, že se v Kazakstánu žije těžce. Všechny továrny jsou zavřené a k tomu se stala neobvyklá věc: lidi se museli začít starat o sebe!!! Před tím prý bylo možné vlastnit jen jedno auto na rodinu a na ty co jich měli víc si KGB posvítila dotěrnýma otázkama jakto že jsou tak bohatí že mají auta třeba dvě. Tam kde dodnes zůstali Rusové je prý pořádek s spravedlnost. V místech kde už nejsou prý vládne chaos a mafie. Nejspíš si opravdu sami se svou zemí nedokážou poradit a je potřeba aby je někdo okupoval a hlídal aby se navzájem nepozabíjeli.

Před stanicí Ču najednou provodnici začínají nějak překotně uklízet, kropit chodbu vodou a zametat všechen ten třídenní bordel. Že by přeci jen náznak zlepšení služeb? Ale kdepak, to jen v Ču má prý přijít drážní kontrola podívat se jak provodnici slouží cestujícím.

Joomla SEF URLs by Artio