PÁKISTÁN – Passu

  • Vytisknout

Při stavbě dálnice se museli Pákistánci vyrovnat s daleko obtížnějším terénem než Číňani. Těm stačilo v údolí Pamíru většinou jen položit asfalt a měli vystaráno. Na pákistánské straně bylo (a stále je) třeba bojovat o každý metr, střílet skály, zpevňovat stovky metrů vysoké svahy a výsledek stejně není absolutně trvalý, protože stačí menší sesuv, který může silnici na několik hodin, nebo i dní, zablokovat...


PÁKISTÁN

Na střeše se spolu se zavazadly veze i několik kol. Tady, na nejvyšším místě Karakoramské dálnice (nejvýše položené veřejné dálnice na světě), taď kola putují dolů. Jejich majitelé vystupují a dál pojedou po svých. Příštích 1500 km mají totiž skoro zadarmo, protože cesta horami odsud až do Rawalpindi pořád jen klesá! Zvlášť obdivuju jeden z těch dvou párů, protože cestují s malými dětmi! Tomu mladšímu nemůže být o moc víc než 1 rok!!! To jsou praví cestovatelé. Tihle pocházejí z Austrálie.

Pamír a Karakoramská dálnice ve svém nejvyšším bodě 4730 m n. m. – Kundžerábském průsmyku na hranici Číny a Pákistánu (foto Tatiana Podolcová)

Tady na vrcholu je pěkná zima. Na kopcích kolem dokola je sníh. O kousek dál na kamení stojí džíp, ve kterém sem z pákistánské strany přijela jedna Belgičanka. S pákistánským džípem nemůže do Číny, takže se zase bude vracet zpět. Před chvílí přijely ze spodu z pákistánské strany i dvě motorky – německá a rakouská. Ani oni nemůžou se soukromými přibližovadly do Číny, takže se za pár minut obrátí a pojedou dolů odkud přijeli. I tak pro ně ale ten výstup do Kundžerábského průsmyku stál za to. Ještě dlouhou chvíli bude asi trvat než se Čína otevře úplně a soukromá vozidla ze zahraničí se po ní budou pohybovat bez problémů.

Dnes se Čína panicky bojí jakéhokoliv usnadnění cestování. Se soukromým vozidlem je sice možné Čínu přejet, ale jen za doprovodu eskorty skládající se z policajtů a tlumočníka, kteří se od člověka nehnou na krok. Maurizio se zkoušel během svoji cesty kolem světa na motorce do Číny dostat, ale bylo mu řečeno, že za svůj měsíc trvající přejezd Číny s eskortou by zaplatil 14 000 dolarů!

Všichni jsme venku z autobusu a užíváme si scenérie na „střeše světa“. Za chvíli už ale zase uháníme dál, teď už jedeme dolů. Ráz krajiny se jakoby mávnutím kouzelného proutku změnil. Jakmile jsme přejeli sedlo průsmyku ponořili jsme se do ostrého, strmých soutěsek plného pohoří Karakoram. Pozvolná planina vysokého Pamír tak skončil daleko za námi.

Vjíždíme do serpentýn a silnice klesá dolů kolem kaňonu řeky Kundžeráb. Sjezd je dost divoký a teď teprve vidíme a cítíme jak je náš řidič necitlivý. Brzdí vždycky jen 50 metrů před zatáčkou, která má většinou úhel 180 stupnů a přes nekvalitní části silnice, kterých je v tomhle obtížném terénu daleko víc než v čínském Pamíru, přejíždí plnou rychlostí.. Táně je z toho trochu špatně od žaludku. Míjíme několik pákistánských bezpečnostních kontrol a sjíždíme stále níž a níž.

Při stavbě dálnice se museli Pákistánci vyrovnat s daleko obtížnějším terénem než Číňani. Těm stačilo v údolí Pamíru většinou jen položit asfalt a měli vystaráno. Na pákistánské straně bylo (a stále je) třeba bojovat o každý metr, střílet skály, zpevňovat stovky metrů vysoké svahy a výsledek stejně není absolutně trvalý, protože stačí menší sesuv, který může silnici na několik hodin, nebo i dní, zablokovat. Už takhle stačí, že pro průjezd po celé délce je oficiálně otevřena jen od 15. dubna do poloviny až konce října. Po zbytek roku je totiž Kundžerábský průsmyk neprůjezdný kvůli sněhu.

Není se co divit, že naplánovat a zrealizovat tak obrovský projekt jako stavba dálnice přes 4 nejvyšší pohoří světa trvalo téměř 20 let. Čína se svým relativně lehčím terénem vydatně Pákistánu se stavbou pomáhala a toto spojení se pro civilní dopravu a obchod otevřelo roku 1982, pro turisty o další 4 roky později. Stavba však stála životy přes 400 dělníků. Symbolicky se tak jeví překlad tadžického jména Kundžerábského průsmyku: Kundžeráb znamená „krvavé údolí“. Tento název ale odkazuje do minulosti, kdy místní výbojné kmeny přepadaly a vraždily obchodníky jedoucí tudy po Hedvábné stezce.

Řeka Kundžeráb se stává stále divočejší a po několika desítkách kilometrů se s ní, po spojením s řekou Ghudžeráb v té snad nejtěsnější a nejvyšší soutěsce od začátku Karakoramské dálnice, stává řeka Hunza. Po 80 km opravdu drsného terénu přijíždíme do Sustu. Formálně vstupujeme do Pákistánu a opouštíme čínský autobus.

Divoká řeka na horní Karakorami

V Sustu není celkem nic zajímavého, tak na Mauriziovu radu společně s ním a Magdou nasedáme na autobus do Passu, městečka v údajně malebném údolí Godžal, někdy taky nazývaným „horní Hunzou“.

Těch 30 km mezi Sustem a Passu jedeme asi 1,5 hodiny. Těsně před Passu vjíždíme do opravdu nádherného údolí. Maurizio měl pravdu. Tohle místo stojí za zastávku.

Passu

Ubytováváme se v zájezdním hostinci a jelikož Passu je jen malinká vesnička, dáváme si lehký oběd přímo tam.

Řeka Hunza tady vystoupila za svých strmých kaňonů a vlila se do širokého, zeleného údolí, ze všech stran sevřeného vysokými horami. Je odpoledne a tak se ještě jdeme projít po okolí. Dostáváme se až do vesničky Džašvandan na břehy Hunzy. Vesnička je to malinká, vystavěná z hliněných cihel a kamenů. Ploty jsou tvořeny prostým naskládáním kamenů na sebe, takže dost labilní. Nikomu to ale nevadí, protože vše působí tak mírumilovně. Na políčkách, která jsou v kontrastu s hnědí hor až nezvykle zelená, se pěstuje hlavně kukuřice. Asi půl hodiny odsud má být vysutý most pro pěší. Už je ale pozdě, tak se vracíme zpět.

S Mauriziem se bavíme o fotografování. V Itálii (je z Modeny) má profesionální fotostudio, takže se fotografování vlastně živí. Je to vidět . fotí jako divý.

Oproti Číně se zdá v Pákistánu všechno jednodušší. Důvod je jediný – jazyk. Spousta lidí tady mluví plynně anglicky, nebo alespoň trochu rozumí. Je to pozůstatek z doby, kdy byl Pákistán spolu s dnešní Indií a Bangladéší pod nadvládou Britů. V Číně to bylo úplně jiné. Komunikace šla těžce a snadno se stalo, že jsme třeba v jídelně dostali něco úplně jiného než jsme si objednali. V Číňanech je ještě navíc cítit socialismus. Sice se smějí a jsou milí, ale nemají nejmenší snahu sejít ze své cesty. Pořád drmolí čínsky, jako by byla obecná znalost čínštiny tou nejpřirozenější věci na světě. Pro ně určitě je. Tímto si nestěžuju na Číňany, ale spíš na to, že neumím čínsky. Čína se znalostí čínštiny musí být skvělá, Čína bez znalosti čínštiny byla často noční můra.

S majitelem hostince v němž bydlíme se v pohodě domluvíme anglicky, přestože je to obyčejný člověk z hor. Věc v Číně nepředstavitelná (je ale pravda, že Čína nikdy neměla potřebu učit se jiný jazyk, protože ji nikdo nekolonializoval). Dává nám i rady pro náš zítřejší výlet k ledovcům a do údolí Yunz.

K večeři si dáváme rýži, dal (čočka připravená na pálivém koření) a zeleninu, které tady říkají „dámské prsty“. S Táňou si trochu stýskáme, že nám tady chybí čínské hůlky.

Den 28, středa 16. 9.

Passu je krásná malá vesnička v zeleném údolí řeku Hunza, obklopená vysokými oranžovo-hnědými horami. Dnešní ráno je krásné, zahrádka pod našimi okny úplně připomíná zahrádku někde na české vesnici.

Dáváme si malou snídani a odcházíme. Chceme dnes navštívit ledovce Passu a Batura a projít údolím Yunz které je spojuje.

Za vesnicí odbočujeme z asfaltky na kamenitou cestu, ale nějak nemůžeme najít tu správnou stezku. Za chvíli už skáčeme mezi kameny jako kamzíci a stezka nikde. Pomáhá nám jedna místní žena (s typicky vyšívaným kloboukem a přehozem) a ukazuje nám správnou cestu.

Trochu odpočíváme u jezera, do kterého přitéká voda z ledovce Passu nad námi. Musí ji tam být obrovské množství, když si uvědomuju, že jezero je tady desítky, možná stovky let.

Stezka začíná být zase drsná a znovu skáčeme po kamenech jako kamzíci. Šplháme po srázu, na jehož vrcholu se nám naskýtá skvělý výhled na ledovec. Vidíme podlouhlé pukliny v té starší (už zaprášené) části a ledové pyramidy v té novější, krásně bílé části. Čeká nás další „vejšlap“, tentokrát ještě výš, po úzkém chodníčku vytesaném napříč strmou stěnou.

Nahoře je úzké údolíčko, spíš kaňon, na jehož jedné straně se zvedá vysoká hora, na druhé asi desetimetrový val, za nímž je strmá stěna, po které jsme právě vyšplhali.

Z valu je ještě lepší výhled na ledovec – jsme zase výš. Táně a Magdě se na něj ale nechce lézt, tak na nás čekají v kaňonu. Ani tady ale šplhání ještě není konec! Je nekonečné a ještě nejsme nahoře! Následuje totiž další prudká stěna, na které je matně vidět cestička vinoucí se nahoru.

Na to jakou fyzickou námahu musí ženy v horách vydržet jsou neuvěřitelně čilé v jakémkoliv věku

Konečně, konečně, konečně jsme nahoře!!! Tady ústí údolí Yunz. Je divné mluvit o údolí ke kterému se člověk tak namáhavě šplhá, ale Yunz je opravdu údolí sevřené mezi dvěma skalními masívy. I odsud vidíme ledovec a pohled je to neskutečný. Dalekohledem si prohlížíme šedivé pukliny a ledové pyramidy se třpytí v ostrém slunci.

Údolí Yunz před námi vytváří krásné účko, jak skály nalevo pozvolna přecházejí v údolí a to zase pozvolna ve skály napravo. Za námi mizí v dáli ledovec Passu a v dáli několika kilometrů, na druhé straně údolí Hunzy, se tyčí hradba sněhem pokrytých sedmitisícových vrcholů.

Stezka se klikatí do kopce, jde se pořád hůř. Můžeme být tak ve výšce 3000 m n. m. Při té námaze se trochu obtížněji dýchá. Kolem je ale klid a panenská příroda – hnědé skály a sem tam nějaký ten balvan. Nikde žádné stromy.

Přicházíme k pasteveckým chatrčím. V jedné z nich je ta stejná žena, která nám dole ukazovala cestu. Dává nám vodu a čaj. Už to bylo potřeba, protože vody jsme si s sebou vzali hrozně málo a slunce do nás neúprosně praží už několik hodin. Teplotní rozdíly jsou tady docela velké. V noci zima tak na svetr a bundu, teď zase vedro tak akorát na Adamovo roucho.

Stezka vede přímo dál a pak začíná klesat k baturskému ledovci. Já bych se chtěl ale ještě vyšplhat na hřeben jedné z oněch dvou hor jež tvoří údolí kde teď sedíme. Je to odbočka tak na 2 hodiny šplhání na vrchol a lezení dolů.

Táňa s Mauriziem zůstávají u chatrčí a půjdou k ledovci pro vodu. Já s Magdou se vyšplháme na vyhlídku. Cesta je dost drsná, strmější než údolím, ale kupodivu se nejde tak obtížně. Asi je to tím, že jsme se před odchodem napili.

Hodinka šplhání a jsme nahoře. Výhled je překrásný. Pod sebou vidíme údolí Hunzy, řeka vytváří ve svém korytu roztodivné oblouky a její řečiště odsud vypadá jako provaz smotaný z několika pramenů. Někde pod námi je Passu, ale nevidíme je, protože nám ve výhledu dál do údolí překáží skalní stěna na níž stojíme. Magda odhaduje, že můžeme být tak ve výšce 1 km nad údolím.

Cesta dolů je pohodová a za 1,5 hodiny výstupu a sestupu jsme zpět. Jsou asi tři odpoledne a žena z pastevecké chatrče právě odchází. Skončil ji pracovní den, během nějž tady prodává čaj turistům a jako každý den se vrací zpět dolů do Passu. Tahle chatrč je prý její letní domov. V zimě žije v Passu, kde má nějaké ovce a jaky. Chatrč je celá postavená z kamenů, jen dveře a střešní trámy jsou dřevěné. Když nám vařila čaj mohli jsme si ji prohlédnout zevnitř a podle očekávání byla zařízená hodně jednoduše. Uvnitř je ohniště, zásoba slámy (asi postel) a vzadu stolek. Před chatrčí je velký kmen, ze kterého sekala kousek po kousku dříví na přiložení do ohně.

Žena už je dávno pryč, ale Táňa s Mauriziem pořád nikde. Čekáme hodinu a půl než se objevují s několikalitrovou láhví vody. Byli prý až dole u ledovce, kde se nejdřív napili a pak i trochu vyčvachtali v ledovcovém jezírku. Jen co od ledovce vylezli sem nahoru, už zase jdeme dolu. Naše cesta zpět do Passu totiž vede kolem ledovce.

Ledovec Batura je větší než Passu. Většina je ale pokrytá prachem, takže to na první pohled není poznat.Není totiž na tak prudkém svahu, takže se pohybuje, a tím i mění, dost pomalu. Přesto občas zaslechneme zapraskání ledu a vidíme jak se část ledovce řítí dolů do pukliny. Nešel bych po něm ani za zlatý prase.

Magda s Mauriziem jsou daleko vepředu a už je nevidíme. Stezka je zase dost drsná, ale kromě občasného zapraskání ledovce je úplně ticho.

Je už tma a my jsme teprve na políčkách kousek od silnice k Passu. Trochu bloudíme, protože napříč políčky jsou vykopané zavlažovací strouhy plné vody, takže se občas musíme vracet a obcházet je. Nakonec se dostáváme na silnici, ještě stále však několik km od Passu.

Najednou nám zastavuje džíp, v něm dva Pákistánci, Maurizio a Magda. Když tihle dva dorazili do Passu, hned se nás vydali hledat, protože právě dneska našel jeden Japonec na ledovci mrtvého turistu. Asi to byla nehoda, celá vesnice je ale v každém případě doslova u vytržení a nestojí už o další oběti. Jsme samozřejmě rádi, že se těch pár kilometrů můžeme svézt, ale rozhodně to nevidíme tak dramaticky jako Maurizio. K jeho povaze zveličování přímo patří.

Den 29, čtvrtek 17. 9.

Vstáváme časně, protože kolem půl sedmé by kolem hostince měl projíždět autobus Sust-Gilgit. Teď ráno je sice ještě zima, ale jinak jsme jako v pohádce. Včera večer byly nádherně vidět hvězdy a tak jsme Mauriziem zapředli mírně filosofickou diskusi o lidech a jejich místě ve vesmíru. Tohle místo se k tomu skvěle hodí.

Místní lidé jsou pohodoví a snaží se být nápomocní. Jsou to Wakhi Tádžikové, jedna ze sedmi tádžických skupin ve střední Asii. Dostali se sem z Wakhanského koridoru v Afghánistánu (to je takový ten dlouhý úzký ocásek na severovýchodě Afghánnistánu, který byl vytvořen jako nárazníková zóna mezi britským impériem na jihu a carskou Rusí na severu). Jsou muslimové. Dříve byly šíity, během 19. století ale konvertovali na ismaility.

My s Táňou jedeme do Karimabádu (kde je velká pevnost a pěkné okolní túry), Magda s Mauriziem do Gilgitu. Maurizio pak bude pokračovat do Islamabádu, odkud v neděli odlétá zpět do Itálie a Magda pojede do Péšaváru. Máme se s ní sejít v neděli nebo pondělí v Rawalpindi.

Silnice po níž jedeme je stále, a několik set kilometrů ještě bude, Karakoramská dálnice. Projíždíme nádhernými údolími, ve kterých zelená políčka kontrastují s hnědí hor a skal. Občas se objeví visutý most natažený přes řeku Hunzu. Míjí nás spousta pestře pomalovaných náklaďáků a autobusů. V Pákistánu se jezdí vlevo, takže se občas divím na jaké straně že to ten řidič jede. Jako v Číně i tady se v autobuse vesele kouří, ba spíš hulí.

Pákistánské samohyby jsou sice krásně pomalované a vyšperkované řetízky a kováním (nejhezčí jsou staré náklaďáky a autobusy), ale řidičům už pak asi nezbývají peníze na údržbu a opravy. Hodně aut je totiž v dost špatném stavu, ve kterém by u nás na silnici ani nepáchly. Je až s podivem že jezdí. Asi jim vydatně pomáhá Alláh.

Po hodince a půl vystupujeme v Ganeši což je vesnička těsně pod Karimabádem. Čeká nás pár set metrů pěšky do kopce, než se dohrabeme do Karimabádu.

Joomla SEF URLs by Artio