PÁKISTÁN – Islámábád

  • Vytisknout

Pokud člověk ví kudy a kam jezdí místní autobus MHD v Islamabádu, je doprava po Islamabádu levná a jednoduchá. Pokud to neví, musí buď sáhnout hlouběji do kapsy a jet taxíkem, nebo chodit pěšky, což je docela otrava, protože vzdálenosti se počítají v kilometrech...


Okolí se mění hned jak vyjíždíme z Rawalpindi. Silnice je najednou kvalitnější, obrubníky čerstvě natřené a tráva kolem silnice dokonale udržovaná. Inu blížíme se do Islamabádu města, na něž jsou Pákistánci hrdí. Je totiž postaven na zelené louce během několik posledních desítek let. Byl pečlivě naplánován tak, že má přehlednou strukturu a roste jen jedním směrem – na jihovýchod, směrem k Rawalpindi. Podle plánu by měl Islamabád Rawalpindi v budoucnu úplně pohltit. Moc tomuhle plánu nerozumím, protože mi to připadá v přímém rozporu s plánem vystavět přehledné moderní město. Místo toho se Rawalpindi stane úplně netypickou čtvrtí Islamabádu. Asi tomu ale opravdu nerozumím.

Ulice jsou na sebe kolmé, takže Islamabád je rozdělen na čtverce mezi nimiž vedou hlavní ulice. Islamabád je na pákistánské poměry vůbec jedinečný, protože je relativně klidný a čistý (což ostatním pákistánským městům podobné velikosti rozhodně nehrozí). Sami Pákistánci vypráví o Islamabádu vtip, podle nějž je na Islamabádu to, že je jen 15 km od Pákistánu. Ha, ha, ha. No... humor je to sice trochu britský, ale když člověk ví, že Islamabád je vzdálen 15 km od svého staršího bratra Rawalpindi, které je svým chaosem a bordelem typickým pákistánským městem, docela se tomu zasměje.

Islamabád je město úředníků. Taky v něm jsou ulice s prodejci všeho možného, taky tady jsou otřískaná auta a plivající Pákistánci, ale vše v daleko menším počtu. To je asi ten hlavní rozdíl: 350 000 Pákistánců v Islamabádu nadělá míň bordelu než 800 000 Pákistánců v Rawalpindi.

Vystupujeme na Melody Marketu a přes Argentinský park a Modrou oblast (pruh s úřednickými budovami táhnoucí se napříč Islamabádem) se dostáváme na Super Market. Kupuju nějaké filmy (stojí polovinu toho co v Číně a jen o málo víc než u nás) a taky noviny, abychom se alespoň trochu dozvěděli co se děje ve světě.

Pokud člověk ví kudy a kam jezdí místní autobus MHD, je doprava po Islamabádu levná a jednoduchá. Pokud to neví, musí buď sáhnout hlouběji do kapsy a jet taxíkem (což nám vzhledem k mé averzi k taxíkářům a taky nedostatku fondů nehrozí), nebo chodit pěšky, což je docela otrava, protože vzdálenosti se počítají v kilometrech.

Mešita šáha Fajsala patří k chloubě Islámábádu

Naštěstí některé autobusy známe, takže kombinaci jízdy a chůze se dostávám k často fotografované dominantě Islamabádu – moderní mešitě Šáha Fajsala. Byla vybudována náklady 50 miliónů dolarů, přičemž většinu nákladů uhradil saudskoarabský král Fajsal. Prý se do ní vejde 100 000 lidí. Jako před každou mešitou i teď si zouváme boty. Mešita je opravdu navržena ve velkém stylu. Vše je mramorové a nezvykle udržované, takže na ní její věk není vůbec vidět. Kolem elegantně tvarovaného dómu jsou 4 štíhlé, stejně elegantní minarety. Uvnitř je dot prostě zařízená, jen urostřd visí ze stropu pozlacená moderní plastika. Vstupy pro ženy a pro muže jsou oddělené.

Už nevím pokolikáté za cestu se s námi chce někdo nechat vyfotit. Všichni se s námi chtějí strašně kamarádit až už jsme z toho zničení a toužíme po tom, co tady nikdo nezná nebo nerespektuje – soukromí. Možná ho budeme trochu mít na Daman-i-koh, vyhlídkovém místě v kopcích nad Islamabádem.

Bohužel od mešity tam nejezdí žádný autobus, tak se musíme nejprve nějak dopravit na rozcestí odkud už tam jezdí minibusy. Taxíkem nechceme, tak stopujeme minibus jehož řidič nás zadarmo odváží na rozcestí. Tady asi po 20minutovém čekání zpestřeném „konverzaci“ s jedním Pákistáncem, který, ostatně jako většina, nemohl pochopit, že neumíme Urdu a strašně se domu diví.

Vyhlídka není nic moc, vidíme jen směrem k prezidentskému sídlu a parlamentu.

Zapadá slunce a my se v minibuse vracíme do Rawalpindi. Doprava postupně houstne, řidiči se stávají divočejší a bezohlednější až jsme opět zpět v Pákistánu.

Den 36, čtvrtek 24. 9.

Taky Pákistán má svůj díl starobylých opuštěných měst, která jsou dnes bohatým zdrojem archeologických nálezů. Vedle nejznámějšího Moendžodara v provincii Sind (která je mimo trasu) je nejbohatším místem Taxila. Není to vlastně místo jedno, ale několik míst roztroušených několik kilometrů kolem dnešního města Taxila.

Minibus do Taxily odjíždí z dosti hlučné ulice, ve které se minibusy zároveň opravují (a podle horečných aktivit některých mechaniků snad i vyrábějí). Půlhodinová jízda mezi Rawalpindi a Taxilou je opět ukázkou toho, že většina řidičů má snížený práh pudu sebezáchovy nebo jsou to uprchlí šílenci. Protijedoucí místa míjíme jen tak tak, auta která předjíždíme zase téměř vytlačujeme ze silnice, protože se proti nám právě řítí nějaký náklaďák a náš řidič už by se nestihl zařadit do pruhu a vyváznout se zdravou kůží. Na druhou stranu ale musím říct, že řidiči jsou profíci, protože jejich výdrž a pohotové reakce jsou obdivuhodné. Kdo udělá řidičák tady, ten dokáže jezdit všude. Kdo ale nějakou dobu jezdí tady, ten je nejspíš nadobro ztracený, protože mu do krve přejde úplné ignorování silničních pravidel kromě jediného – práva silnějšího.

Joomla SEF URLs by Artio