PÁKISTÁN – Taxila

  • Vytisknout

Cesta na tonze (drožka tažená koňmi) volnou krajinou je jako cesta zpět do minulosti. Jaké to asi bylo v době, kdy tohle byl nejpokrokovější způsob dopravy a lidi tak cestovali z jednoho místa na druhé celé dny nebo i týdny? Určitě ne tak romantické, ale zcela jistě stejně „rychlé“ a kolíbavé...


V Taxile so dáváme lehkou snídani a v chaotické hlavní ulici si hledáme tongu (zastřešený dvoukolák tažený oslem nebo koněm), který by nás dovezl do asi 3 km vzdáleného muzea. Muzeum je zároveň i východiskem pro návštěvu okolních archeologických míst. Jako obvykle trváme tak dlouho na poloviční částce za odvoz než jakou nabídl vozka, až trochu zklamaně přijímá.

Taxilský bazar kterým projíždíme mi připadá mnohem zajímavější než bazary v Rawalpindi. Nejspíš proto, že je malý a nejsou v něm proto celé ulice jednotvárných věcí. Na malé ploše je nahuštěno všechno.

Míjíme Bhir, první z nalezišť (to si necháme až na konec) a už jsme u muzea. Muzeum je sice malé, ale na docela dobré úrovni. Obsahuje nálezy z okolních míst, z nichž některé jsou staré i 2500 let. Tato oblast obsahuje nejlépe zachovaná místa kandaharské kultury, v jejíž době byla Taxila důležitým městem. Vystřídalo se tady mnoho vládců počínaje Achameniany v 6. st. př. n. l., přes Alexandra Velkého, císaře Ašóka, Řeky (2. st. př. n. l.), Kušany na počátku našeho letopočtu. Až do 3. st. n. l. byla Taxila hlavním městem říše rozprostírající se od střední Asie až přes celý indický subkontinent. Město zaniklo v 5, stletí, kdy jej zničili Hunové. Na exponátech v muzeu (mnoho z nich jsou originály, které byly přímo na místě nálezu nahrazeny kopií a přemístěny do muzea) nejvíce zaujme vliv Řeků – většina soch Buddhy má v obličeji antické rysy a i jejich kamenná roucha jako by byla přenesena ze soch řeckých bohů a filozofů.

V jsme si udělali přehled která místa bychom chtěli vidět, teď už jen vyrazit. Jenže místa jsou hodně daleko od sebe, vzdálenosti se počítají na kilometry. Nemáme ale tolik peněz jako třeba ta skupina Francouzů co z muzea vyráží do okolí v džípech, tak musíme najít jiné řešení. To co potřebujeme je opět tonga. Jelikož ale chceme vidět místa kam tongy nejezdí, necháme se jen odvézt na nejvzdálenější místo (zříceniny Džaulian), pak kousek zpátky a oklikou se pěšky vrátíme k muzeu. Od něj už je to kousek na železniční nádraží, odkud se vlakem chceme vrátit do Rawalpindi.

Cesta na tonze volnou krajinou je jako cesta zpět do minulosti. Jaké to asi bylo v době, kdy tohle byl nejpokrokovější způsob dopravy a lidi tak cestovali z jednoho místa na druhé celé dny nebo i týdny? Určitě ne tak romantické, ale zcela jistě stejně „rychlé“ a kolíbavé. Míjíme domorodce, policejní hlídky, obdělaná políčka, stany obydlené cikány.

Zříceniny Džaulianu jsou celkem malé, ale hlavní místnosti kláštera se zachovaly celkem dobře. Správce nám za bakšiš otevírá některá zamčená místa se stupami a plastikami buddhy. Některá místa jsou až z 5. století.

Tonga na nás čeká a jedeme zpět. Necháme se vysazovat u Džandialu. Vozka v tonze zkouší ještě nějaké triky, aby z nás vymáčknul víc peněz, ale má smůlu. Naše nohy mají celkem výdrž, takže by zbytek obejdeme pěšky. Džandial kde právě stojíme je jen malý chrám. Zajímavý je tím, že jsou před ním zbytky jónských sloupů. Jde totiž o řecký chrám postavený zoroastry.

Dál už musíme po svých. Je sice vedro až z nás leje, ale po zkušenostech z Passu jsme si vzali vodu, takže bychom měli v pohodě přežít. Hned přes cestu od Džandialu leží v polích rozsáhlé zříceniny (rozsáhlé na plochu, jinak nejsou vyšší než 1 metr) řeckého místa Sirkap z 2. st. př. n. l. Podél jeho půl kilometru dlouhé hlavní ulice jsou postaveny kamenné zídky znázorňující místa kde stály domy, stupy a i malý buddhistický chrám. Jeho zbytky jsou dnes jen o něco vyšší než 1 metr a po obvodě má vytesané sochy buddhy v různých meditačních posedech. Na konci hlavní ulice Sirkapu začíná prašná cesta. Voda přes pole a přilehlé pahorky k místu nazývaném Dharmaradžika.

Trochu bloudíme, ale najednou se z vysokých travin a kukuřičných polí vynořujeme před mohutnou stupou která Dharamadžice dominuje. Od travin mám plné kalhoty šipek a bodláků, takže nemůžu skoro chodit (asi je to odplata za ty kukuřice, které jsme si po cestě utrhli). Po půlhodině „čištění“ se vydáváme prozkoumat okolí. Kolem hlavní, asi 7 m vysoké stupy, je roztroušeno několik dalších a mezi vysokou trávou se dá rozeznat i něco, co by mohlo být zbytkem kláštera.

Všechna ta místa jsou trestuhodně zanedbaná a Pákistánci tak vydělávají na tom a chlubí se tím co postavili jejich předci, aniž do údržby strčí jedinou rupii.

Poslední 3 kiláky od Dharamadžiky k muzeu jdeme už mezi domy. Je mi nějak divně, asi jsem snědl něco špatného. Na nádraží zjišťujeme, že vlak jede až pozdě večer. No co, vlaky si užijeme i Indii, takže teď do Rawalpindi vrácíme minibusem. V Rawalpindi si na zítřek kupujemelístek do Lahauru.

Den 37, pátek 25. 9.

Opouštíme hotel, na ulici si dáváme snídani a v 9 vyrážíme v autobuse do Lahauru. Je to asi nějaká lepší linka, protože autobus je klimatizovaný, každý dostáváme při nastupování jako pozornost malou sladkost a během jízdy i oběd – džus, dva dortíky, kuřecí sendvič a nějakou taštičku z listového těsta. Cestují s námi samí slušně oblečení lidé a z toho klimatizovaného autobusu je vůbec úplně jiný pohled. Je to něco jako bychom Pákistán pozorovali z větší dálky. Klimatizace je dost hlučná a autobus je navíc od vnějšku odhlučněn, takže skoro neslyšíme venkovní hluk. Míjí nás tak tiché rikši, lidi na ulicích gestikulují, ale my neslyšíme jejich křik. Venku je vedro ale nám je v autobuse spíš zima. Přesně takhle žijí v téhle zemi bohatí. Taky v klimatizovaných a odhlučněných domech a limuzínách. Přesně takhle žil můj indický šéf v Ghaně. Téměř úplná izolace od toho nepříjemného, bohužel ale pravého života.

Před necelým rokem, v listopadu 1997, byla otevřena první část vůbec první pákistánské dálnice. Vede z Islamabádu (Rawalpindi) do Lahauru a v budoucnosti bude součástí plánované dálnice spojující Péšavár a Karáčí. Po téhle nové dálnici teď jedeme. V „normální“ zemi by to nebylo nic neobvyklého. Ne tak v Pákistánu. Tady je efektivita práce tak nízká, že se dálnice stala předmětem mnoha sporů. Důvodem jsou neúnosně vysoké náklady způsobené právě extrémně vysokou „efektivností“, „spolehlivostí“ a „pracovitostí“ Pákistánců. No, teď tady už tady ta dálnice je a jede se po ní celkem dobře. Hlavní teď je, že se tím snad omezí počet dopravních nehod, protože se úplně eliminuje potřeba míjení se protijedoucích vozidel. Zase se ale bude jezdit rychle...

Už v Rawalpindi jsme si občas všimli palem, teď jsou už ale všude kolem. Okolí dálnice je, zdá se, docela úrodné, sem tam se pase nějaké stádo ovcí nebo krav. Dálnice je dálnicí se vším všudy, i s odpočívadly a benzínovou pumpou. Přestože funguje už 10 měsíců, řada budov na odpočívadlech není ještě dostavěná. Benzínky (výhradně Shell) jsou moderní, jak je známe z Evropy a i záchody jsou vykachlíkované. Můžeme se občerstvit, nebo se pomodlit v provizorní mešitě sestávající z několika rákosových rohoží roztažených na žhavém asfaltu a natočených směrem k Mekce.

Joomla SEF URLs by Artio