NEPÁL – Královský národní park Čitvan (Chitwan)

  • Vytisknout

Podél řeky Rapti oddělující Saurahu od parku se pomalu kolíbáme směrem k říčnímu pralesu a pak skoro celí mizíme ve vysoké trávě. Pořád je ještě šero a zase začíná poprchávat. Sloni prochází důstojně a nebojácně travinami a po půl hodině s noříme do říčního pralesa. Kolem je ticho, jen občas přerušené zašustěním...


Den 90, úterý 17. 11.

Autobus do Saurahy odjíždí v 8 hodin. Po nastoupení jsem téměř vydíráním přinucen zaplatit za „hlídání“ batohu na střeše autobusu. Je to samozřejmě absolutní pitomost, ale když vám po několika minutách dohadování někdo řekne „Tak jo, neplať, ale pak za mnou nechoď, pokud se s batohem něco stane.“, člověk radši zaplatí, protože neví co od těchhle spratků (pomocníci řidiče jsou většinou puberťáci) může očekávat. Už mě dost nebaví vidět kolem sebe ten neustálý rasismus, kdy běloch platí jak mourovatý jenom proto, že je běloch a teda automaticky boháč. Sice špatná zkušenost, ale i přesto se mi Nepálci proti Indům jeví jako hrdličky a zatím stále věřím, že tahle výjimka potvrzuje pravidlo.

Mířím do Královského národního parku Čitvan. Nepál nejsou jen hory, ale i nížiny, kterým se říká Terai. Jak Lumbini, tak Čitvan jsou v Terai, takže hory kolem Káthmandú budou určitě vypadat jinak než ta subtropická krajina na kterou teď koukám z autobusu. Silnice celkem ujdou a autobus by mohl klidně jet rychleji, pokud by nestavěl na každé mezi.

Pokud neprojíždíme lesem, je krajina z velké části obdělaná. Tady snad všichni farmaří. Jelikož jsem v hinduisticko-buddhistické zemi, krávy se tady procházejí/polehávají po silnici stejně jako v Indii. Míjíme indické náklaďáky značky Tata a ve městech zase indické rikši značky Bajaj.

Na severním obzoru se zvedají kopce oddělující Terai od Himaláje. Počasí se mračí a slunce nikde. Jako včera. Ještě že podél silnice jsou u domečků záhony pestrobarevných květin, jinak by teď pod mrakem všechno vypadalo šedivě a ponuře.

Cesta busem trvá místo tří hodin hodin šest. Navíc vystupuju teprve v městečku Tadi Bazaar, které je 6 km od vesničky Sauraha, vstupního to bodu do Čitvanu. Řeka mezi oběma místy je prý rozvodněná, takže je třeba přijet k řece (taxíkem), přejít most pro pěší a pak dojít asi dva kiláky do Saurahy. Z těch posledních dvou kilometrů se nakonec vyklubala příjemná procházka, kterou jdu společně s Belgičanem Gilem. Ten přijel stejným autobusem jako já.

Sauraha

Ubytování v Sauraze je extrémně levné (když člověk trochu hledá) a stejně extrémně atraktivní. Většina ubytovacích míst totiž žije z organizování výletů do džungle a sloních safari, a poskytování ubytování je pro ně vedlejší, ne příliš výdělečnou aktivitou (navlas stejně jako v Džajsalméru). Jelikož nabídka ubytování (a tím pádem i výletů a safari) je široká, snaží se většina míst poskytovat ubytování co nejatraktivnější, většinou ve formě hliněných chatek, které mají připomínat obydlí místních Tharů. V takových chatkách se ubytováváme i my, za pouhých 25 korun na osobu!

Majitel chatek nám ihned začíná ochotně vysvětlovat jaké túry džunglí poskytuje, že je možné projet se na slonu, kánoi, nebo navštívit sloní farmu. Zní to skvěle, až moc skvěle na to, aby to všechno byla pravda. Jeho ceny jsou taky příliš vysoké. Radši si to ještě půjdeme ověřit do oficiálního návštěvního centra parku.

Samozřejmě. Řada věci je úplně jinak, než co jsme se dozvěděli v hotýlku. Průvodce Rádž z centra nám vysvětluje jaké túry lze v parku podnikat. Kromě projížděk džunglí na slonu mě zaujal dvoudenní pochod džunglí, který nejen že prochází všemi ekosystémy parku (travinatou stepí, říčním pralesem a pralesem), ale navštěvuje i řadu míst, kde se vyskytují krokodýli, nosorožci, opice a tygři. Nakonec jsme si na ty dva dny plácli, Gil jde na jeden den.

Ve vesničce je nezvyklý klid. Většina turistů je asi v parku, nebo se někde opíjejí – v Nepálu je totiž alkohol daleko dostupnější než v Indii a reklamy namalované na zdech jsou taky mnohem více zaměřené na pivo a whisky než v Indii.

Už se stmívá a začíná trochu pršet. Snad bude zítra lepší počasí. Usínám za zvuků tradiční tharské hudby, jež se line z blízkého hotelu, kde každý den koná představení pro nažhavené turisty.

Královský národní park Čitvan

Den 91, středa 18. 11.

O sloní safari, jak se tady říká projížďkám na slonech, je takový zájem, že musíme vstávat před šestou, abychom v šest stihli otevření kasy s lístky. Později by se na nás už nedostalo. Já si sebou berou i všechny svoje věci, protože batoh si nechám v kanceláři průvodců odkud mi ho společně s autobusovým lístkem do Káthmandú přivezou pozítří ráno do Tadi Bazaaru. Já pak jen nasednu na autobus a pojedu. To jsou služby, co? V Nepálu platí heslo „všechno pro turisty“. Jsme zvědav, jestli jim to klapne.

Sloní safari je nejoblíbenější čitvanská kratochvíle. Podobné kombinace slona (zastupujícího
přírodu) a trička „Nike” (zastupujícícho naši civilizaci), jež má na sobě howdah (sloní „řidič”) jsou
v Nepálu běžné.

Vstupenka do parku a projížďka na slonech jsou úděsně drahé. S tím jsem v rozpočtu počítal, ale nepočítal jsem s dvoudenní túrou, která se taky dost prodraží, protože údajně podle nových vládních nařízení musí mít v parku každá skupina (ta skupina jsem teď já sám) dva průvodce. Začínám přemýšlet o tom, že v Nepálu vynechám Pokharu, abych tak vyrovnal „rozšoupnutí se“ v Čitvanu.

Před půl osmou se pomalu jeden po druhém přišourávají sloni. Na hřbetech mají připevněné howdah, ohrady, v jejichž každém rohu sedí jeden člověk-turista. Muž řídící slona sedí slonu za krkem a řídí ho jemným kopáním nohou za uši. Připadám si trochu jak v odbavovací hale na letišti, protože je tady hromada turistů, kteří stejně jako já čekají až budou moci po schůdcích (podobných těm pro nastupování do letadla) vlézt slonovi na záda.

Jelikož od rána je zamračeno a poprchává, musel jsem si koupit citlivější film. Jinak bych nemohl bez blesku dělat žádné fotky a fotit v divočině s bleskem je jako snažit si naklonit holuba střelbou z brokovnice. Normálně používám 100 ASA, teď jsem si koupi 400 ASA.

Usazen na slonu se cítím jako rádža. Jen jsme tady víc nacpaní, protože howdah je tak akorát pro 4 lidi, a to žádné tlustoprdy. Sakra, to kolíbání při chůzi už jsme zažil... no jo, na velbloudu. Tam to bylo ale trochu míň pohodlný.

Podél řeky Rapti oddělující Saurahu od parku se pomalu kolíbáme směrem k říčnímu pralesu a pak skoro celí mizíme ve vysoké trávě. Pořád je ještě šero a zase začíná poprchávat. Sloni prochází důstojně a nebojácně travinami a po půl hodině s noříme do říčního pralesa. Kolem je ticho, jen občas přerušené zašustěním. To jak se opice nebo laň protáhne houštinou. Za chvíli ale začínají sílit ptačí hlasy a najednou je tu řev jako někde na dálnici. Tenhle je ale příjemný a hlavně nesmrdí. Nejspíš jsme se ocitli v nějakém ptačím sídlišti.

Z ptačího sídliště se vracíme zpátky přes řeku a traviny k „letištním“ schůdkům v lesíku u návštěvního centra. Jízda byla skvělá a za tu hodinu a půl jsem se sloního kolíbání nabažil až až.

Po deváté vyrážíme do džungle. Nejdřív musíme na vratké kánoi překonat řeku a na druhém břehu se hned noříme do vysokých travin. Pěšinka je široká pro celé auto, protože v parku se nachází jak jeho ředitelství, tak i několik luxusních hotelů pro bohaté.

Traviny se po několika stovkách metrů mění v říční prales. Je docela hustý a můžu v něm pozorovat všechny tři vegetační stupně typického pralesa – spodní kapradiny a nízké rostliny, prostřední křoviny a nejvyšší stromy. Odbočujeme ze stezky a začínáme se prodírat křovinami. Za pár minut se před námi začínají míhat malá skákající tělíčka. To jsme vyplašili makaky a laně. Často je možné vidět je spolu, protože makaci mají dobrý zrak a laně zase čich a sluch. Žijí tak v symbióze a navzájem se varují blíží-li se vetřelec. Jako třeba teď my.

Všelijakými pěšinkami, nepěšinkami se dostáváme k malé říčce. Tady prý často pijí nosorožci, ale dneska, kdy je zataženo, asi nemají žízeň. Vracíme se zpět na stezku a děláme si krátkou přestávku. Navzájem se dělíme o svoje zásoby (já jsem přinesl mandarinky – tady jim říkají pomeranče, banány a nějaké sušenky).

Mí průvodci – Hari a Ram – jsou fajn kluci. Oba mluví anglicky, ale většinu konverzace vedu s Harim. Je možné s ním diskutovat o čemkoliv, třeba i o politice. Když sundá čepici, vypadne mu pramínek vlasů. který je delší než ostatní. Ostatní průvodci si z něj ráno dělali srandu, že je to znak brahmánů (nejvyšší kasty z těch čtyř v nepálském kastovním systému). Možná to tak i je. Neptal jsem se, protože se to nepatří. Podle jeho inteligence a vědomostí bych tomu ale klidně věřil.

Jako průvodci jsou dobří, protože skvěle rozliší zvuky, které dělají jednotlivá zvířata při chůzi. Vědí tak co se děje a kdy se musíme ztišit, protože je to či ono na blízku. Oči jim taky slouží daleko líp než mě a hlavně mají postřeh. Na druhou stranu k přírodě se nechovají nejohleduplněji. Odhazování šlupek od pomerančů a banánů omlouvají tím, že je příroda může vstřebat (to fakt vidím kolem cesty, všechny ty snad měsíce vstřebávané „odhozeniny“), no jo, ale jak příroda vstřebá ty jejich odhozené igelitové pytlíky? To teda nevím.

Několikaměsíční opuštěný nosorožík si pochutnává na našich banánech

Na pár minut se potkáváme s jinou skupinkou, která je tu taky na dvoudenní túře – Holanďan a dvě Italky. Společně jdeme kousek po pěšince a společně taky máme možnost vidět pasoucího se nosorožce. Bohužel je ale skrytý ve vysoké trávě, takže vidíme jen jeho chlupaté uši, roh a hlavně ho slyšíme.

To už jsme ale v lese, který není tak hustý jako říční prales. Je víc travnatý s plný lián. Ty se postupem času obtáčejí kolem stromů stále pevněji a pevněji, až je udusí. Příroda tak udržuje rovnováhu ekosystému.

Pod některými stromy jsou až dvoumetrová termitiště a sem tam narážíme na medvědí brlohy. Na stezce jsou taky občas tygří stopy (jak otisky tlap na zemi, tak rýhy od drápů na stromech). Dá se taky poznat, že stezku přešel nosorožec – podle pachu a stop napříč stezkou.

Po hodině narážíme na dalšího nosorožce. Pase se přímo na stezce, takže je krásně vidět jeho drsný pancíř a velký roh. Vypadá jako tank. Pase se asi čtvrt hodiny aniž nás zaregistruje. Nosorožci mají totiž hodně špatný zrak. A jelikož jsme zticha a skoro ani nedýcháme, nemůže na nás přijít ani svým skvělým čichem a sluchem. Teprve až když ho chceme přilákat k sobě zvuky dvou kamenů otloukaných o sebe, zbystří a pak zmizí v lese. Zůstala po něm akorát spasená tráva a hromada bobků. Ty leží na stejném místě jako jiné, starší nosorožčí výkaly. Nosorožci jsou v tomhle ohledu konzervativní a chodí si ulevovat pořád na stejné místa, která už jsou vyzkoušená jako bezpečná.

Občas prší, je stále zataženo a jelikož jsme uprostřed husté vegetace, je i vlhko. Zvířatům se v takovém počasí moc ven nechce, ale i tak jsme toho viděli celkem dost. Akorát mě překvapilo, že tu nekvetou skoro žádné květiny. Na cestě mezi Sunauli a Saurahou jsem jich viděl kvést hromady.

Je pět hodin a my musíme na noc opustit park. U řeky, kde nás čeká kánoe, si hrají další nosorožci. Naše plavba přes řeku je vůbec neruší.

Od řeky jdeme asi 2 km přes malinkou davajskou (horský kmen) vesničku do vesnice Džagatpur, kde máme přespat. Jsem utahaný jako kůň. Ušli jsme sice jen nějakých 22-23 km, ale ve vlhku, občas dešti a já s mojí docela těžkou fotografickou výbavou a jídlem. Po večeři chvíli diskutujeme s Holanďanem a Italkama (spí na stejném místě jak já). Pak se jdu projít po vesničce. Je skoro beze světla, jen z jednotlivých domů je vidět namodralý svit a slyšet televize. Úplně jako u nás. Jako bych šel večer po Benátkách a viděl za okny rozsvícené televize.

Den 92, čtvrtek 19. 11.

Venku je hustá mlha a vlhko. Vstávám v pět hodin a většina mých věcí je vlhkých. Dokonce i kniha o Nepálu mi navlhla!

Hotýlek ve kterém jsem je vlastně obyčejné venkovské stavení, které si přivydělává ubytováváním. Jinak, jako v ostatních staveních v Džagatpuru, všichni pracují na polích, nebo, jako zrovna dnes ráno, vydělávají obilí z klasů. Uprostřed dvora stojí nízký dlouhý stůl, o který mlátí se snopy. Uvolňuje se tak zrno, které zůstává na stole, nebo na zemi všude kolem něj. Když procházíme vesnicí, podobně vydělávají obilí ve většině usedlostí.

Všude kolem je mlha, i nad řekou a i nad hrochem, který se koupe v řece na straně parku. Přeplavujeme se na kánoi a jsme zase v parku. Naše první cesta vede do malého muzea.

Před muzeem na trávníku se šmrdolí malý pětiměsíční nosorožík! Přinesli jsme mu banány a jak si na nich pochutnává! Mlaská přitom jako deset Indů. Kůži má drsnou a podle lidských měřítek by určitě měl horečku, protože je na dotyk nezvykle teplý. Ztratil někde matku, a tak ho teď vychovávají tady. Až vyroste, bude poslán do ZOO. Do přírody už nebude moct, protože bude příliš zvyklý na lidi, což by mohlo být nebezpečné.

Mít tak dlouho otevřenou tlamu já, už bych určitě nastydnul

V muzeu jsou vystavené lebky všech možných zvířat žijících v parku – krokodýlů, tygrů, nosorožců, leopardů, medvědů. Kousek vedle je sbírka plazů naložených v lihu a taky pěkná sbírka motýlů. Na jedné stěně visí graf ukazující návštěvnost v parku za léta 2054/55 (1997/8) park navštívilo přes 104 000 lidí. Mezi nimi bylo i 215 Čechů!

Ráno to vypadalo, že se počasí umoudří. Teď už ale zase začíná poprchat a zataženo je stejně jako včera. Jdeme k Tygřímu jezeru, kde se často napájejí tygři. Šplháme na posed a čekáme. Přitom konzumujeme oběd. Ram a Hari hází šlupky rovnou z posedu dolů, pod nimž už jiné (nerozložené) šlupky jsou.

Čekáme a čekáme a nic. Po dvou hodinách jdeme dál. Překračujeme Medvědí řeku, kde se často napájejí medvědi, ale ani těm se nechce v tak blbém počasí ven. Jediní komu to nevadí jsou motýli. Lítají kolem mě samé krásné barvy, ale jsou moc rychlé.

Cestou k Dlouhému jezeru nás „předjíždí“ slon. Sloni jsou používáni (stejně jako tenhle) k nošení všelijakých břemen (včetně turistů).

U Dlouhého jezera by měli být nosorožci, ale... nic. Za to krokodýlů jsem napočítal 7. Leží si nehybně na dešti a viditelně jsou flegmatičtí. Dlouhé jezero je dobré i na pozorování ptáků. Vidíme všelijaké kachny a dokonce i nádherně modrého ledňáčka. Nosorožci ale nikde. Po další hodině slézáme z posedu a jdeme dál. Cestou ochutnávám místní lesní ovoce. Zapomněl jsem název, ale vypadalo jako malé třešně (i když nechutnalo tak dobře).

Takhle působí strašidelněji

Skrz prales se prodíráme zpátky a u krokodýlí farmy zakončujeme dnešní kruh. Na farmě jsou různě veliké klece s různě velikými krokodýly. Od těch nejmenších „ještěrek“, až po dospělé krokodýly. Krokodýli kteří dospějí jsou pak vpuštěni do přírody.

Hari ztratil cestou dalekohled, tak na něj a Rama čekám u vstupní banky. Nakonec se přeci jen našel.

Odpoledne trochu odpočíváme a večer už jím s mladým polským párem. Radí mi, abych nejezdil do Pokhary, kde je ještě víc turistů než místních lidí. Především kvůli velice populárním túrám k Anapurnám. Prý to stojí za to pokud chce člověk jít na túru, ale jinak je to prostě turistické město, ovšem s krásným pohledem na hřeben Anapurny (pokud je jasná obloha, což často není). Tak jo, rozhodnuto, do Pokhary nepojedu.

K večeři si poprvé v Nepálu dávám dal bhat, což doslova znamená dal a rýže. Jméno je ale dost matoucí, protože je to běžně jídlo, ke kterému patří ještě různě připravovaná zelenina a jako zákusek malý křupavý papad. Dalo by se říct, že je to takové chudší thálí. V Nepálu však všude (prý i na těch nejlevnějších místech) přidávají, pokud už člověk jednu porci snědl, zatímco v Indii přidávají jen v těch lepších restauracích.

Den 93, pátek 20. 11.

Znovu vstávám do monotónního vytloukání obilí z klasů na nízkém stole. Vlhko všude kolem, mlha všude kolem. Z téhle zapomenuté vesničky ale dokonce jezdí autobus do Bharatpuru na Mahenderské „dálnici“ (hlavní západo-východní dopravní tepna Nepálu). Lesy a vesničky po cestě se pomalu vynořují z mlhy jako z hlubin věků. Je to fascinující pohled. Překonat těch 20 km do Bharatpuru trvá asi hodinu a pak další půlhodinu busem po „dálnici“ do Tadi Bazaaru. Je ještě celkem brzo, tak se dalším busem přesunujeme do vesničky na protějším břehu od Saurahy, kde všechny autobusy (ať k indické hranici, do Pokhary, nebo do Káthmandú) začínají. Fakt je to jedno velké autobusové parkoviště, nacpané autobusy a turisty. Jak tak koukám, tak jsem se asi omylem dostal do turistického autobusu – skoro všichni v buse jsou běloši. Můj batoh dorazil včas, tak můžeme vyrazit.

V autobuse nastal trochu zmatek, protože prodali víc míst, než je sedadel. Jak je ale v Nepálu zvykem, provizorní řešení se vždycky najde. Přináší několik bambusových stoliček, aby lidi mohli sedět i v uličkách. Navíc jednomu člověku uvolňuju místo, protože si chci vylézt na střechu. Není tam přecpáno jako uvnitř, protože jsem tam jen já a 50 batohů. A skvělý výhled. Jen si musím dávat pozor na nízké dráty a větve. Naštěstí jsem vždycky rychlejší.

Cestovat na střeše se normálně smí jen ve venkovských oblastech, protože na hlavních trasách jsou pravidelné policejní kontroly. Proto musím během cesty několikrát slézt a před policajtama se tvářit, že cestuju normálně uvnitř autobusu.

Cesta je nejdřív klikatí podél líné říčky údolím směrem k městečku Mugling. V něm se silnice dělí. Na západ se jede do Pokhary a na východ do Káthmandú. My míříme do Káthmandú, podél řeky Trisuli. Snadno se dá poznat, že patří mezi oblíbené raftovací řeky. Ze svého střešního království mezi batohy skvěle vidím ty barevné tečky raftů a raftařů spouštějících se po bílých peřejích.

Silnice je překvapivě dobrá, takže na střeše ani moc nenadskakuju. Blíž ke Káthmandú už začínáme stoupat po nekonečných serpentinách do sedla, za kterým by se mělo rozprostírat Káthmandské údolí. Jak se kopce stávají strmější, mění se i technika místních zemědělců. Od zdola až nahoru, po všech svazích, jsou stovky terasovitých políček, na kterých pěstují většinou obilí. Někde už je sklizené, jinde se ještě žlutě třpytí.

Když se mě během „čajových“ přestávek u motorestů někteří turisti z busu ptají jaké to je na střeše a já jim říkám, že skvělé, hned by se tam hrnuli taky.

Jakmile přejíždíme sedlo, otevírá se nám pohled na nějak zamlženou krajinu. To je Káthmandské údolí. Bohužel i nepálské hlavní město a jeho okolí trpí neduhem všech měst – příliš mnoho dopravy, tady navíc uzavřené do údolí, ze kterého pro smog není úniku.

Joomla SEF URLs by Artio