NEPÁL – Káthmándú

  • Vytisknout

Káthmandské údolí je obydlené již po staletí. Díky své poloze mezi dvěma giganty Indií a Čínou dlouho hrálo úlohu důležitého obchodního centra na cestě spojující tyto dvě říše. V 17. století bylo v údolí vedle sebe namačkáno mnoho městských států, z nichž dnes existují už jen tři – Káthmandú, Patan a Bhaktapur...


Jak se blížíme k centru Káthmandú, doprava houstne a s ní i ovzduší. Prohání se tu autorikši a vzduch je plný šedého dýmu z jejich dvoutaktových motorů. Docela změna oproti nedotčené a čisté přírodě Chitwanu. Co s dá dělat, svět už je takový a spěje tam kam spěje.

Sádhú odpočívající před chrámem Šivy a Parvati na Palácovém náměstí

Autobusová společnost nás zase jednou vypekla. Místo slíbeného vyložení přímo v centru nás nechávají někde na Ring Road, což je od centra několik kilometrů. Na druhé straně jsme v centru alespoň nepřispěli další troškou smogu. Na straně druhé to ale mohli říct dřív a nevodit nás za nos planými sliby.

Nechce se mi dávat další rupky za rikšu. Místní rikšisti si navíc myslí, že jsem úplný debil, protože sazby, které navrhují, by mi stačili na autobus skoro až zpět do Váranásí! Proto jdu radši pěšky. Do centra jsou to sice tři kilometry, ale alespoň se trochu zorientuju.

Už je tma, takže si jen zhruba všímám kde co je. Za půl hodiny jsem na Freak Street, kde se ubytovávám v hotýlku, poprvé v noclehárně pro víc lidí. Je tu pohoda a Nepálci ani tady nejsou vlezlí jako Indové v Indii. Doufám, že je to jejich obecná vlastnost a ne jen večerní únava. Pohodu ještě dotváří tibetská kuchyně, která mi v Indii taky chyběla. Kousek od hotýlku narážím na levnou jídelnu, kde si dávám tibetské momo (plněné taštičky) až z toho chrochtám blahem.

Den 94, sobota 21. 11.

Káthmandské údolí je obydlené již po staletí. Díky své poloze mezi dvěma giganty Indií a Čínou dlouho hrálo úlohu důležitého obchodního centra na cestě spojující tyto dvě říše. V 17. století bylo v údolí vedle sebe namačkáno mnoho městských států, z nichž dnes existují už jen tři – Káthmandú, Patan a Bhaktapur. Už však ne jako městské státy, ale jako tři města v jedné zemi.

Za typické pagodovité chrámy v těchto městech vděčíme Newarům, etnické skupině která údolí dominovala v posledních staletích. Takže hup do práce, ať si údolí pěkně užiju.

Každé ráno se nad údolím vznáší hustá mlha zaplňující každou ulici a uličku v Káthmandú. I já se jí musím teď ráno prodírat. Mlha se povaluje i mezi chrámy na Palácovém (Durbar) náměstí, architektonickém srdci Káthmandú. Sedám si na vysoké stupňovité podstavce jednoho z chrámů a dávám se do snídaně. Po dlouhé době mám zase „západní“ snídani – toustový chleba s mangovým džemem, co jsem si včera večer narychlo koupil.

Skvělým rozptýlením je pozorovat postupné oživování ranního náměstí. Přicházejí trhovci se svými betelovými listy, ovocem a všelijakými cajky. Na prodávání je Palácové náměstí ideální místo, protože se tu brouzdají jak místní, tak turisti, ze kterých často něco kápne.

Na plochu náměstí, které je překvapivě malé, přijíždí a odjíždí taxíky (mezi nimi i Felicie!), rikši, nosiči přenáší neuvěřitelně velké balíky pověšené na popruhu za čelo, no a turisti se procházejí a posedávají u chrámů. Jako já. Občas zaslechnu otázku jestli nechci svézt na rikše, ale když řeknu „Ne“, berou to za konečnou odpověď a jedou dál. Nepálci asi opravdu budou mírnější než Indové.

Prohlížím si jeden chrám za druhým, jen na náměstí jich je jako máku. Některé z nich mají na střešních trámech vyřezané erotické scény – čisté souložení, jako v Khadžurahu. Jejich okna a dveře jsou neuvěřitelně bohatě vyřezávaná. To ostatně platí i o okolních budovách. Jeden z místních sádhuů se mě ptá jestli ho nechci vyfotit, samozřejmě za bakšiš. Možná někdy příště, říkám.

V nejjižnějším rohu náměstí stojí mohutný Kasthamandap (Dřevěný dům), podle nějž je Káthmandú nazvané. Celý dům – no, vypadá spíš jako newarský chrám – byl údajně postaven ve 12. století a to z jediného stromu! Když vidím tu jeho rozlohu větší samoobsluhy, říkám si, že to asi musel být opravdu pořádný strom.

Dřevěná erotika na krovech chrámů je opravdu názorná...

Dalšími výraznými dominantami jižní části náměstí jsou chrámy Madžu Deval a Trailokya Mohan Narayan, oba na vysokých několikastupňových podstavcích. Ty dnes slouží hlavně trhovcům jako pulty pro rozkládání svého zboží a nám turistům pro okukování života na náměstí.

Budov je na náměstí požehnaně, ale nejvýznamnější je určitě starý královský palác, jenž dal náměstí jméno. Bohužel jsem do něj nepodívám, protože vstupné je úděsných 250 rupek. Další pěknou věcí je velká kamenná plastika bohyně Kálí. Je celá černá, se šesti rukama a náhrdelníkem z lidských lebek. Na zdi samotného paláce v 15 jazycích napsána údajně stejná věta. Říká se, že když je někdo přečte ve všech těch 15 jazycích, z otvoru uprostřed nápisů začne téct mléko.

Z náměstí se prodírám davy lidí úzkými uličkami směrem na sever. V krámech vidím nádherné thangky – buddhistické kresby na látce. Buddhismus je tu opravdu smíchán s hinduismem. Na každém kroku. Z jednoho chrámu se na mě „sápou“ železní draci, jinde stojí socha Buddhy přímo uprostřed ulice a davy Nepálců ji bez povšimnutí míjejí, za dalším rohem si pak zase můžu užít sexu – ve formě dřevořezeb na chrámu, samozřejmě. Staré a nádherně zdobené chrámy stojí hned vedle nových železobetonových domů. V Káthmandú se všechno míchá a tlačí kolem sebe.

Pravděpodobně proto, že je tu tolik smogu, vymysleli si Nepálci, že modlitba před chrámem Ugratara vyléčí nemocné oči a pokud přitluču minci na nedaleký kus dřeva, přímo na rohu ulice, prý mě přestanou bolet zuby. Asi tomu tady věří, protože přitlučených mincí už tu jsou stovky.

Procházet Káthmandú je prostě jako bloudit v říši divů. Za každým rohem může čekat něco neobvyklého, nebo naopak úplně obyčejného, ale přesto tolik odlišného od „našeho“ světa.

Všechno se nedá vstřebat najednou, to by se mi rozskočila hlava. Během bloudění si proto dávám přestávku. Mám štěstí, protože jsem objevil skvělou (tibetskou) restauraci. Dávám si polévku thendu – zelenina, tlusté nudle, zázvor a ještě jiné koření. Tibetská kuchyně je prostě božská!

Po dvou týdnech je opět čas na Internet. V Káthmandú je docela drahý ($7/hod), ale co se dá dělat. Alespoň, že se nemusím moc snažit s jeho hledáním, protože v Thamelu (bělošském turistickém ghettu, kde je snad víc turistů než Nepálců) je Síť na každém kroku. To jsem od odjezdu fakt neviděl!

V mojí internetové poštovní schránce zase čeká spousta pošty. Největší radost mám z pošty od miláčka. Do Evropy přiletěla v pořádku, z Frankfurtu se taky ostala bez problémů a Moničinu stužkovou stihla. Taky mi píše šéfredaktor časopisu GastroPlus jestli můžou použít část mého afrického deníku pro nějaký článek do svého časopisu. Skvělé!!! Zase trávím několik hodin odpovídáním na dopisy. To mě finančně zruinuje!

Káthmandú je, vzhledem ke své koncentraci turistů, jedním velkým trhem se suvenýry, trekovým vybavením a vším mezitím. Suvenýry mají opravdu lákavé. Nepálci jsou hodně šikovní a jejich thangkám, dřevorytům, železným soškám, nádherně vyšívaným tričkům a dokonce i skvělým pohledům (o 100 % lepším než v Indii) se dá odolat jen těžko. Já ale bohužel musím, protože na to jednoduše nemám. Jedné věci ale neodolám – nechat si vyšít malé vlajky všech zemí, kde jsem byl a kam se chystám (10 Kč za vlajku) – taky svým způsobem suvenýr. Je jich docela dost, takže by měly být hotové až pozítří.

Nádherně vyřezávané okno starého paláce je jen jedním z mnoha podobných „kousků” v Káthmandú

Při brouzdání městem mi pořád někdo nabízí marihuanu, hašiš a jiné drogy. Tohle začalo v 70. létech érou hippies, kteří sem jezdili hromadně kouřit a souložit, a asi hned tak to nepřestane. Věřím tomu, že i dneska do Nepálu jezdí hromady lidí hlavně za tímhle, aby mohli říct, že „tam“ byli a jsou „in“.

Zkrátka a dobře mi připadá, že alespoň v Káthmandú, ale nejspíš i v jiných částech Nepálu, jdou lidi tím směrem jakým si žádá turista. Bohužel nemůžu porovnat, ale od více lidí jsem slyšel, že od svého otevření světu se Nepál právě pod náporem turistů hodně změnil. Samozřejmě že turismus přinesl hodně dobrého. Rozvoj infrastruktury, otevřenost světu, hromadné otevírání nových škol. Na druhé straně ale turismus začíná být pro Nepál čím dál tím víc důležitějším zdrojem příjmů tvrdé měny a samo Nepálci se tak rádi přizpůsobí tomu, co přinášejí turisti. Chvílemi už tu začíná být draho a Nepál vyloženě zneužívá toho, co nabízí (viz. 250 rupek za vstup do královského paláce, nebo tisícové sumy v dolarech za povolení pro výstupy na ty nejvyšší hory). Uvidíme kam to dospěje. Až se sem v budoucnu vrátím, už budu mít s čím porovnat.

Tento rok je rokem „Visit Nepal ‘98“, takže je možné, že se situace brzy ještě přitvrdí. Zdá se totiž, že vláda jde na propagaci turismu komerčně docela dobře. Po Káthmandú jsou například rozmístěny nové orientační mapy, jednotlivé čtvrti jsou označené tabulkami, což je věc tady na subkontinentu nevídaná.

Do hotelu se vracím se smíšenými pocity. Trochu se sám sobě divím, protože jsem po Indii toužil po troše odpočinku a snadnějším „živobytí“. Teď přesně tohle mám, možná ale až příliš. Indie nemá takovou, vlastně vůbec žádnou, potřebu hýčkat si turisty, protože pro ni není příjem z cestovního ruchu tak superdůležitý jako pro Nepál. Cestování tam proto pořád bude těžší než v Nepálu, za to ale o dost opravdovější. Indie je pravá živočišná jižní Asie, Nepál mi přijde jako exotický zážitek se vším komfortem co si zhýčkaný Evropan/Američan může přát. Radši si dávám večeři (opět skvělé momo) a nořím se do psaní deníku.

Den 95, neděle 22. 11.

Dalším důkazem vstřícnosti Nepálu vůči turistům je moje dnešní „čerpání“ finančních prostředků z VISA karty. Konečně se začínám zase cítit trochu jistěji, protože k těm posledním 80 dolarům (mým jediným během několik posledních týdnů – v Indii jsem si mohl vybrat jen rupie) přibylo dalších 500 v cestovních šecích. To bych v Indii nikdy nedokázal.

Cestou ze školy

Posilněn další várkou chleba s mangovou marmeládou a sebejistější o těch 500 dolarů se vrhám do dalšího prozkoumávání Káthmandú. Tentokrát mířím do trochu odlehlejších koutů, kam moc turistů nezabloudí. A je to opravdu něco jiného...

Chci začít od řeky Bagmati, ale cestou z Freak Street se ve spletitých uličkách Káthmandú tak trochu ztrácím. Když jsem zase nalezený a stojím u řeky, říkám si, čím to je, že všechny řeky ve městech třetího světa musí nutně být smrduté stoky. Bagmati není výjimkou a nic na tom nemění ani fakt, že je to pro hinduisty řeka svatá.

Hromady odpadků se povalují na břehu i v řece, kolem ní stojí kolonie chudých barabizen a několik zanedbaných chrámů. Jeden z nich – Kalmočan – je zajímavý kombinací nepálské výzdoby (železní draci v každém rohu střechy, bohatě vyřezávaná okna a dveře) a mogulského (islámského) stavebního slohu (především velké kopule, tak typické pro mogulské hrobky [např. Tádž Mahál]).

Tahle část Káthmandú je tak trochu protikladem turistického a celkem čistého centra kolem Palácového náměstí. Nepotkávám tady jediného cizince, o to zajímavější ale je pozorovat nerušené život místních lidí. Vůbec se nenechají vyrušovat a provádějí dál svoje praní, škrábání brambor, pasení krav nebo jen zabíjení času a klábosení. Děti se ve svých uniformách (kluci mají i kravaty) vrací za školy, psi se honí po ulicích a já se na to všechno dívám potěšen tím, že mě nikdo pořád nevyrušuje nějakými „obchodními“ nabídkami jako v Indii.

Oči na stupě ve Swayambunathu hledí bez přestání v dál. Stylizovaný nos není nos, ale nepálské číslo jedna, symbol jednoty

Mladí lidé chodí docela pěkně oblečení v džínech, kožených bundách a pěkných botách. Samozřejmě že ne všichni. Působí na mě ale, že mají lepší vkus než Indové, které jsem viděl často míchat indický styl oblečení s evropským a tvářit se jako největší světáci. Cestou ke stupě Swayambunath na předměstí Káthmandú právě míjím hodně mladých lidí vracejících se domů z vyučování a občas si připadám jako mezi Evropany.

Jakmile se ocitám u řeky, zase jsem zpátky v Nepálu. Kousek odsud, vysoko na kopci, je totiž významná stupa Swayambunath, takže se to tady jen hemží modlícími se Tibeťany a mnichy z nedalekého kláštera.

Ke stupě vedou strmé schody, podél nichž Tibeťani prodávají buddhistické suvenýry. Dole pod kopcem sedí klidně tři barevné sochy Buddhy, stejně tak jako v horní části. Kolem se prochází hordy makaků – Swayambunath je proto přezdívaný „Opičí chrám“.

Poslední úsek schodů je obzvlášť strmý. Hned po zdolání posledního ze schodů se však střetávám s „Buddhovýma očima“. Stupa je obrovská. Na polokouli, která má skoro 20 m v průměru stojí krychle a na ní zase trojúhelníková „čepice“. Obrovské „Buddhovy oči“ se na mě dívají z oné krychle. Oči koukají do dálky a mezi nimi je nakreslen roztomile zakroucený nos. Vlastně vypadá úplně jako nos, ale nos to není. Je to nepálské číslo jedna, jež má symbolizovat jednotu. Kolem stupy jsou rozmístěny modlitební mlýnky a nad nimi 13 meditujících Buddhů, jež mají představovat 13 aspektů buddhismu. Každý z Buddhů je trochu jiný, liší se především postavením rukou. To by mělo být jednotné, protože určuje světové strany. Pro znalé věci se tak stupy dají použít jako kompas.

Na vrcholu kopce není jenom stupa, ale přímo celý komplex staveb a soch, včetně buddhistického kláštera. Z jedné stavby na druhou visí modlitební vlaječky, po celém komplexu jsou roztroušeny kamenné symboly čtyř základních prvků – země, vody, vzduchu a ohně a každou chvíli „zakopávám“ o nějakou sochu bohyně nebo boha.

A mezi tím vším se prohání opice, vydatně krmené turisty. Asi jim ale i to nestačí, protože když si sedám a chci si sníst přinesený banán, jedna z nich je hned u mě, banán my drsně vytrhne a už se láduje. Sice jsem se bránil, ale skončil jsem s pár škrábanci a prázdnou rukou. Banánů jsem si přinesl víc, protože jsem si je chtěl dát k onomu nerušenému ptačímu pohledu na Káthmandú, ale nakonec jsem si to rozmyslel a snědl je až dole, kde už nebyly tak drzé opice.

Ještě jsem zapomněl, že se teď nově ke stupě platí vstupné 50 rupek.

Joomla SEF URLs by Artio