NEPÁL – Džanakpur (Janakpur)

  • Vytisknout

Procházka Džanakpurem, kde po Káthmandú zase můžu dýchat čerstvý vzduch, mi dělá dobře. Klid, pohoda, sem tam nějaký sádhu, svaté jezírko, kde se na ghatech koupou hinduisti, bezpočet stánků s ovocem, sušenkami a chlebem. Na hlavní ulici je dokonce směrovka k místu kde je Internet. Hm, relax...


Den 101, sobota 28. 11.

Po delší době zase zažívám ráno, kdy není kosa. Džanakpur leží mnohem níž než Káthmandú, a tak i zima je tu mírnější. V celém městečku je neobvyklý klid. Možná je to tím, že je sobota, tudíž den pracovního klidu. Docela bych se ale vsadil, že tohle příjemné městečko je klidné i přes týden. Patří sice mezi svatá města hinduismu jako Váranásí nebo Puškar, svým umístěním (v Nepálu) je ale mimo hlavní tah hinduistických poutníků. Jedině v době festivalů jich sem míří víc. V té době se na ulici hrajou úryvky z oblíbené Rámajány, příběhu oblíbeného hrdiny Rámy (inkarnace Višnua). Ten si vzal za ženu Situ (pro změnu zase inkarnace bohyně Lakšmí), jež se narodila právě v Džanakpuru, pojmenovaném po jejím otci, králi Džanakovi.

Džanaki Mandir

Hlavní chrám, kvůli kterému sem hinduisti jezdí, je Džanaki Mandir v samém centru města. Údajně byl postaven na místě, kde král Džanak našel malou Situ ležet uprostřed polí. Není nijak starý, ale, jak je u novějších hinduistických chrámů zvykem, neuvěřitelně barevný. Na nádvoří před chrámem prodávají ženy dlouhé provazy oranžových květin, které se obětovávají uvnitř chrámu. Prochází se tu hezkých pár sádhuů a i žebráků je docela dost (no bodejť, je tady vedro, slunce, tak to mají jednodušší než ve studeném Káthmandú).

Hned vedle Džanaki Mandiru, který je postaven jako míchanina hinduistických a islámských prvků, stojí typický nepálský chrám – Ram Sita Bibaha Mandir. Vypadá trochu zvláštně, protože střecha je dřevěná pagoda, kdežto stěny má prosklené, aby bylo ze všech stran vidět dovnitř. Tam si uprostřed sedí barevné sochy Rámy a Sity s příbuznými na své svatbě. Právě tady se totiž Ráma a Sita nechali oddat.

Procházka Džanakpurem, kde po Káthmandú zase můžu dýchat čerstvý vzduch, mi dělá dobře. Klid, pohoda, sem tam nějaký sádhu, svaté jezírko, kde se na ghatech koupou hinduisti, bezpočet stánků s ovocem, sušenkami a chlebem. Na hlavní ulici je dokonce směrovka k místu kde je Internet. Hm, relax...

Brouzdám se po jižním okraji městečka, kde si na autobusovém nádraží kupuju na zítřek jízdenku na indickou hranici. Autobus pojede kolem mojeho hotelu, takže se nebudu muset se svým batohem, který už zase nějak ztěžknul, v šest ráno vláčet přes celé město.

Ženy to nemají lehké. Obrazně, ani doslova

Procházet se po Džanakpuru je tak příjemné, že jdu ještě víc na jih, až do vesničky Kuwa. Kolem jezírka tu stojí rybářské domky postavené z dřevěné kostry, oplácané hlínou a pokryté střechou ze slámy. Na jejich zdech jsou nakresleni sloni, ryby a v barvách dokonce vyvedeni domorodci tlučoucí mlíko nebo sklízející obilí. Děti pořád chtějí abych je vyfotil, ale dospělí se na mě dívají nedůvěřivě, možná až nazlobeně. Proto radši pokračuju kus za vesnici do polí, kde si sedám do bambusového hájku. Chci psát deník, ale v mžiku je kolem mě kupa lidí, kteří zase chtějí vyzkoušet co že za brouka jito dneska spadlo z oblohy. Vyložené sem nechodí moc turistů, protože jejich zájem opadá až po čtvrt hodině okukování. Teprve pak můžu začít nerušeně psát.

Když to shrnu, v Džanakpuru jsem potkal jen čtyři bělochy, z toho všechny před Džanaki Mandirem. Takže opravdu klidné, nezkažené městečko. No, u Džanaki Mandiru jsem sice viděl řádit hordu indických turistů – poutníků (Indové jsou snad nejhorší a nejprimitivnější turisti jaké jsem kdy poznal), ale ti nemůžou poklidné Nepálce rozházet. Alespoň doufám.

Den 102, neděle 29. 11.

Poslední den (nebo spíš půl den) v Nepálu strávím v autobuse. Cesta na hranice má trvat 8 hodin, autobus mě má vyzvednout v šest. Už ve třičtvrtě na šest ale stojím před hotelem a na ulici je docela živo. Někteří obchodníci právě otevírají svoje krámky, naučenými každodenními rituály odhrnují skládací dveře nebo železné rolety, vyndávají stolky a židle, zapalují plynové hořáky a staví na první čaj. Jako včely na med se k nim hned začínají sbíhat prokřehlí rikšisti zabalení do dek nebo kusů hadrů. Ti jsou každý den na ulici jako první. Jejich práce jim moc nevynáší, tak se musí snažit od brzkého rána do pozdní noci.

Děti už se courají do školy, což se mi zdá docela brzo. Nejspíš ale taky dřív končí. Je chladno, takže i s mi

Chudé, ale vesele pomalované jsou domečky ve vesnici Kuwa

kinou mi není žádné zvláštní teplo. Tady na jihu se ale vzduch ohřeje rychleji než v horách.

Nasedám do busu, který už je z nádraží natřískaný. Naštěstí jsem si rezervoval místo, takže s tím nemám problém. V buse jsme čtyři cizinci – tři Angličani a já.

Uháníme na sever, směrem k dálnici Mahendra (taky nazvané po jednom z nepálských králů), kde se stočíme na východ k indické hranici.

Právě vychází slunce – velká oranžová koule, která se prodírá lehkým mlžným oparem na obzoru. Dneska bude zase teplo a jasno.

Škoda, že už z Nepálu odjíždím. Když vidím kolem silnice ta úhledná políčka, terajské domy na kůlech, s vyřezávanými verandami a všude kolem nich pestře kvetoucí keře, hned bych se tady zastavil. Je to ale jen jedno z těch kdyby, kterými si člověk často odůvodňuje proč nemůže to či ono udělat. Zůstal bych tady rád taky proto, že se mi nechce do Indie, kde budu zase uprostřed davu dravců. Naštěstí snad jen tři nebo čtyři dny.

Jak se blížíme k hranici, k horskému panoramatu na severu se přidávají čajové plantáže, přímo u silnice. No jo, blížíme se k indickému Darjeelingu.

Joomla SEF URLs by Artio