BANGLADÉŠ – Dháka

  • Vytisknout

Ve Starém městě je samozřejmě řada mešit. Nejzajímavější a nejhezčí z nich se jmenuje Sitara Masšid, známá taky jako Hvězdná mešita. Na dómech má totiž lesklé hvězdičky. Celá je posázená kachlíkama s rostlinama a i s japonskou horou Fudži! Kolem vstupních dveří je zase zdobení tvořené různobarevnými kamínky poskládanými do abstraktních vzorů...


Den 113, čtvrtek 10. 12.

Ráno neslyším žádné hulákání a řev. Námořníci totiž na jedné ze zastávek zmizeli a z naší paluby se stala určitě ta nejklidnější a nejčistší paluba v Bangladéši.

V sedm ráno jsme v Dháce. Řeka Buriganga je plná lodí, od malých pramic až po trajekty jako je náš. Balím věci a všechny odpadky nechávám v pytlíku na stolečku. Přichází uklizeč, odpadky bere a... hází je přes palubu! To je teda gól! Říkal jsem si proč na tak velké lodi nejsou nikde odpadkové koše. Teď už znám odpověď: oni za odpadkový koš považují řeku.

Po opuštění lodního terminálu se ocitám na snad nejzacpanější ulici co jsem kdy viděl. A všechno jsou to cyklorikši. Stovky cyklorikš a všichni by mě chtěli svézt. Jdu ale pěšky, protože bych to k ubytování neměl mít daleko.

Zácpy jako tato na třídě Bangabandhu jsou v Dháce snad 20 hodin denně

Všechny ulice kterými procházím jsou strašně rušné a zasmogované. Většinu dopravy tvoří cyklorikši, ale autorikši a mišuky (užší autorikši, založené na motorce místo skútru) stačí udělat tolik rámusu a smradu, že si musím zacpávat uši a nos. Proud dopravy je souvislý, takže přejít ulici je skoro nemožné (alespoň bez újmy na zdraví ne).

Jsem z toho zdrcenej. Takový kontrast proti klidnému (i když taky nacpanému) venkovu jsem teda nečekal.

Ubytování je relativně drahé, ale co se dá dělat – jsem přeci v hlavním městě. Na venkově se ceny poslední dva roky skoro nezvedly, kdežto tady dost podstatně. Venkov si žije svým klidným, nerušeným životem a netuší, co se děje za humny. Kdežto do Dháky už pravidelné zvyšování cen dorazilo. Turistický ruch tu přeci jen nějaký je, většina jsou ale pracovníci různých rozvojových projektů.

Neztrácím čas a hned se vydávám do kanceláře Druk Airu zjistit něco o letence do Bangkoku. Cestou mám možnost vyzkoušet místní MHD. No, člověka opravdu zaveze kam chce, ale na konci je z něj úspěšná sardinka. Autobusy jsou narvané až na samou mez prasknutí, silnice zase přecpané rikšami, mezi nimiž se autobusy musí proplétat.

Rikši v Dháce jsou nejspíš nezdobenější a nejbarevnější na světě...

Hotel Sonargaon, ve kterém má být Druk Air, je na sever od centra. V téhle části Dháky to vypadá daleko líp než v centru. Široké, celkem čistě ulice, výstavní obchody, mrakodrapy a drahé hotely.

Jako na potvoru se pravdivé ukážou vždycky špatné zprávy. Potvrdilo se totiž to, co mi řekli v Káthmandú. Druk Air zrušil lety Dháka-Bangkok. Má je sice v lednu obnovit, ale to je mi prd platný. Je to škoda, protože byly bezkonkurenčně nejlevnější – 170 dolarů. Nezbývá mi než se zeptat v bangladéšských aerolinkách Biman, které na téhle lince taky létají.

U Bimanu se potvrzuje moje obava: Dháka je fakt drahé město na letenky. Letenka do Bangkoku stojí 270 dolarů! Asi se budu muset „podrbat pravou rukou za levým uchem“ a odjet po zemi do Kalkaty, odkud má stát letenka do Bangkoku jen 170 dolarů. A s Bimanem(!), přičemž v ceně je navíc mezipřistání a přespání v Dháce! Absurdní, co? Takový už je ale subkontinent.

V Dháce žijí snad nejneodbytnější žebráci na subkontinentě. Drží se mě jako klíšťata a jdou za mnou, dokud je už dost hrubě neodstrčím. Prý tady funguje žebrácká mafie, která k žebrání používá hlavně ženy s malými dětmi. Je to fakt – těch je tady jako máku, obzvlášť před bankou kde měním peníze.

Mají tu mít levné filmy. Jelikož ty tvoří podstatnou část mého rozpočtu, je to zajímavá informace. Jedu se přesvědčit přímo do ústředí Fuji na New Elephant Road a skutečně – diapozitivní Fuji Velvia 100 (36 snímků) stojí jen 115 korun! Hned jich kupuju 10 a zítra si přijdu pro další. Zdaleka se to vyplatí, a to i po započítání dopravy rikšou. New Elephant Road totiž není v centru, ale o pár kiláků dál – Dháka je děsně roztahaná.

V roce 1971, těsně po získání nezávislosti, měla Dháka 1 milión obyvatel. Dnes prý má těch miliónů osm! Množit se jako králíci to dovedou, ale myslet při tom na další věci, jako třeba plánování tak rychle se rozvíjejícího města, to ne. Výsledkem je totální ucpání centra po většinu dne. Jsem teď totiž zpátky v centru a situace je pořád stejná – nepřetržitý proud cyklorikš (prý jich je v Dháce 300 000!), autorikš a aut. Nebozí chodci (včetně mě) se mezi nimi snaží proplétat na druhou stranu ulice. Je to fakt o život. Musím současně vidět na všechny čtyři strany, protože nikdy nevím, ze které z nich se objeví další rikša. Většinou když uskakuju z cesty jedné rikše, připletu se do cest druhé a tak pořád dokola.

... takže z potahů jejich sedadel už se dnes staly suvenýry pro turisty!

Už je večer a teprve teď jsem se trochu zastavil z vyřizování svých záležitostí. Používat v Dháce rikši je hodně drahé (překvapivě), takže na hodně míst jdu radši pěšky. Zatím jsem neviděl vůbec nic z pamětihodností co Dháka nabízí, za to jsem si užil pravého života na ulici – ve smogu, hluku a chaosu. Chudáci rikšáci, kteří v tom prožijí celý život!

Je už devět. Procházím se ulicemi a hledám, kde bych se navečeřel. Z lodi jsem si přinesl průjem (asi některé z těch přístavních jídel), tak si dávám jen samotnou rýži. Tu ostatně jím skoro pořád, protože je relativně nejbezpečnější a spolu s trochu zeleniny i úžasně levná. Proud rikš na ulicích se ani v tuhle večerní domu nijak neztenčil! Tady trvá dopravní špička snad 24 hodin!

Hluku neuteču ani ve svém pokoji. Až sem zřetelně doléhá troubení aut, cinkání aut z řvaní lidí. Nakonec se k tomu navíc přidává nějaký ortodoxní muslim přímo v hotelu a na celou chodbu začíná vyřvávat „Alláhu akbar!“, jako by zval k modlitbě. Je fakt, že tu v každém druhém obchodě (a i v mém hotelu) mají velký obraz svaté mešity v Mekce. Inu, čím chudší země, tím míň jim zbývá něco jiného než se jenom modlit. Pomalu usínám, ale Dháka si nerušeně pulsuje dál a dál...

Den 114, pátek 11. 12.

Je pátek a na ulicích je to vidět. Menší provoz a tím pádem menší hluk. Díky bohu (Alláhu) za to! Když je menší provoz, mám i lepší možnost pořádně si prohlídnout dhácké rikši a baby-taxi. Vlastně se spíš pokochat, protože jsou neuvěřitelně barevné a vyzdobené.

Srovnatelné baby-taxi jsem viděl jen v Kvétě (Pákistán). Ty dhácké mi však připadají o trochu hezčí – většina má vzadu nakreslenou nějakou krajinku (ať už z Indie nebo Evropy) a po stranách květinky, taky většinou nakreslené. Každé baby-taxi tak vypadá úplně jinak. Přestože jsou typově shodné s autorikšami v Indii (kde se taky vyrábí), Bangladéšani z nich udělali malá pojízdná umělecká díla.

To samé platí i o cyklorikšách (v Bangladéši nazývaných prostě rikša) a možná dokonce v ještě větším měřítku. Tak třeba potahy sedátek. Jinde jsou rikšisti rádi že mají rikšu a můžou jezdit. V Dháce jim to ale nestačí a každý rikšista si ji dotváří podle svého vkusu. Sedátka jsou pomalovaná zase třeba květinkami, krajinkami, nebo, v poslední době stále více, portréty hrdinů z indických masala-movies (primitivní filmy plné zpívání, lásky a krve, které tzv. Bollywood vyrábí jako na běžícím páse). Podobné kresby, jen jsou na plechu, si rikšisti připevňují mezi zadní kola. Sklápěcí stříšky jsou zase pošité hvězdičkami či květinkami a některé rikši mají na řidítkách i barevné houkačky.

Cestou do hinduistické čtvrti mě míjí nějaká demonstrace. Vypadá to, že v Dháce je tak jedna demonstrace každý den, protože včera jsem taky o jednu zakopnul.

Hindu Street je ulice v hinduistické čtvrti kde se soustřeďuje obchodní život místní indické komunity. Mají tu hinduistické chrámy, majitelé krámků vypadají jako praví Indové a celá ulice je nacpaná – samozřejmě.

Jak se blížím k řece a tím i k nakládacím dokům, doprava houstne a u lodního terminálu (kam jsem včera přijel) je už zase úděsná zácpa. V téhle oblasti jsem se chtěl podívat na Růžový palác, jednu z mála koloniálních budov v Dháce vybavené původním nábytkem, v tomto případě z 19. století. Palác je čerstvě nahozený, uprostřed relativně čisté zahrady a jelikož jde o stavbu evropského stylu, připadám si jako bych byl někde v Paříži.

Palác přímo sousedí s tou nejucpanější ulicí v Dháce, ulicí u řeky, kde jsou velkosklady společností obchodujících s ovocem. Ulice je nacpaná náklaďáky, na které se nakládá nebo ze kterých se skládá ovoce. Proplítám se mezi korbama a hlídám si hlavu, aby mi ji zase někdo neurazil nějakou tou bednou nesenou na hlavě.

Hvězdná mešita je nádherná – opravdu jakoby spadla z hvězd

Tahle ulice už vlastně patří do Starého města. To je sice trochu volnější, ale i tak vznikají fronty třeba 30(!) rikš, když se někomu povede „šikovně“ zaparkovat. A o takové borce tu není nouze.

Ve Starém městě je samozřejmě řada mešit. Nejzajímavější a nejhezčí z nich se jmenuje Sitara Masšid, známá taky jako Hvězdná mešita. Na dómech má totiž lesklé hvězdičky. Celá je posázená kachlíkama s rostlinama a i s japonskou horou Fudži! Kolem vstupních dveří je zase zdobení tvořené různobarevnými kamínky poskládanými do abstraktních vzorů. Fakt je krásná.

Pořád mám ještě střevní potíže. Tady ve Starém městě je to obzvlášť nepříjemné, protože není kam jít na záchod a od hotelu jsem alespoň půl hodiny chůze.

Další přecpaná ulička mě přivádí ke dhácké pevnosti. Nebyla sice nikdy dokončená, ale v jejich zahradách je pěkná mešita, mauzoleum Pari Bibi, dcery Šahisty Chána a Audienční sál. Já tady ale hlavně sedím protože je tu celkem čisto, žádné davy a tak můžu chvilku psát deník.

Moje střevní potíže se zhoršují, takže musím, ač nerad, použít rikšu k odvozu do hotelu. V hotelu chvilinku odpočívám a pak si dole na ulici dávám k obědu suchou rýži. Snad mi to pomůže.

I Dháka má svůj podíl radžbari, honosných zamindarských sídel. Z těch velkých se mi daří najít jen dům Sankhanidhi. Jako hinduistická památka je pořádně zchátralý a skoro mám pocit, že mu v chátrání ještě pomáhají. I přes všechna ta léta je však na domě vidět hodně z původní štukové výzdoby – samé květinky a kudrlinky. Na balkóně právě stojí maminka s dítětem, takže radžbari je obydlené.

I večer je docela malý provoz na ulicích. Kdo může tak si asi užívá dne bez práce. Já si ho teda užívám. Hlavně v tom, že je míň dopravy a nemusím pořád někomu uskakovat z cesty.

Až puntičkářskou výzdobu Hvězdné mešity většinou tvoří glazované kachlíky a barevné kamínky

Bangladéš je země, kde si připadám opravdu cizí a někdy až opuštěný. A to přesto, že jakmile se zastavím, hned se na ulici vytvoří hlouček, který mě tiše pozoruje, případně se za mnou courá. Opuštěný možná právě kvůli těm davům. Nikde jsem si totiž nepřipadal tak cizí, nikde jsem tak necítil, že jsem opravdu jen návštěvník, který „narušuje“ jejich zaběhaný život. Vůbec tu třeba nemůžu někde sedět a jen se tiše dívat na kolemjdoucí. To prostě nejde. Hned se někdo zastaví, začne na mě čumět a na něj se nabalují další lidi. Tady v Dháce je to o trošinku lepší, ale opravdu jen o trošinku. Cizinců jsem tu několik viděl, ale všechny v nových džípech, takže je jasné, že to byli zahraniční pracovníci z projektů. Tady jsem prostě cizinec v tom nejpodstatnějším slova smyslu – jsem cizí, rušivý prvek.

Den 115, sobota 12. 12.

Z lodi mě pořád ještě trápí průjem. Chci si dát ke snídani suchary, nebo alespoň něco sladkého. Suchary se tu ale nedají sehnat, takže nesnídám a vydávám se hned na New Elephant Road. Předevčírem ještě odpoledne, asi dvě minuty před zavírací dobou bank, jsem si stihnul vyměnit peníze, abych teď mohl koupit další filmy. Přidávám k tomu ještě CD s bengálskou lidovou hudbou z vedlejšího krámku.

Konečně si můžu dát něco ke snídani. Cestou z cédéčkárny k Národnímu muzeu jsem objevil krámek, kde mají suchary. Jsou sice sladké až z nich cukr teče, ale pořád lepší než nic. Jsem zvědav co se mnou udělají.

Všude chodím pěšky, protože místní rikšáci jsou pěkní vydřiduši a za jízdu chtějí nekřesťanský prachy. Kašlu na ně a používám nohy. Uvidím toho sice míň, ale přece nebudu živit vyděrače a kromě toho na to nemám peníze. Být tu bílý není vůbec jednoduché!

Na dnešek jsem si nechal návštěvu Národního muzea a udělal jsem dobře. Můžu se alespoň trochu uklidnit v prostorách, kde je řada zajímavých a hezkých věcí, které mají/měly smysl. Kam se proboha poděla kulturnost těch národů co tu předtím žily? V muzeu jsou vystaveny nálezy z různých koutů dnešního Bangladéše staré třeba 1000 let.

Všechno jsou to nádherné věci a ani se mi nechce věřit, že vznikly tady, v místech, kde je dnes chaos a bordel. Třeba ten koberec ze slonoviny. Ano, ze slonoviny! Nařezali tenké plátky, propletli je do sebe a vytvořili koberec. Nebo těch druhů lodí co tady jezdí po řekách. Snad pro každý účel jeden druh.

Kromě nálezů z hinduistické, buddhistické a mogulské minulosti jsou tu i diorámy zobrazující život na vesnici a rozsáhlá výstava hudebních nástrojů a krojů.

Celá jedna hala je věnovaná boji za nezávislost roku 1971. Vystavena je první vlajka Bangladéše (od té dnešní se liší tím, že v rudém slunci má navíc obrys Bangladéše) a věci, které používali někteří jejich padlí hrdinové.

Rozpadlé radžbarí

Tak a jsem hotov. Už nemám co dělat, protože jsme viděl všechno co jsem vidět chtěl. Přes park Suhrawardi a dháckou univerzitu se vracím pro věci do hotelu. Fotím rikši, protože jsou prostě nádherné. V uličce za hotelem si kupuju skvělý suvenýr – pomalované plátno, které slouží jako potah sedadla rikši. Mají tu i pomalované plechy, jež se připevňují mezi zadní kola rikši, ale ten je přeci jen trochu velký a těžký.

S batohem mířím na autobusové nádraží, které je 8 km severně od centra. Jede tam červený dvouposchoďový bus, takže mám ještě před rozloučenou s Dhákou možnost vidět ji trochu shora. I tenhle bus je natřískaný. Tady snad kdyby přistavili jezdící mrakodrapy, tak budou lidi stejně trčet z oken jak bude natřískaný. Navíc se s náma vezou ještě různí prodejci s igelitovýma taškama plnýma panenek a nafukovacích míčů, takže skvěle zabírají místo.

Jak je tu zvykem, není nouze o překvapení. Nejdřív nás bus vyhazuje místo na autobusáku tak si půl kilometru před ním. Žádné vysvětlení, žádné vracení peněz (naivko!). Jen tupé pohledy. Dojít na nádraží naštěstí není problém. Pořád za nosem a až se na levé straně objeví kupy autobusů, jsem na správném místě.

Jsem sice správně na autobusáku, ale ve špatný okamžik. Žádné autobusy totiž nejezdí. Už od šesti hodin ráno. Zírám jak puk na ty všechny věci přivázané na střechách busů. Obzvlášť mě fascinují obrovské proutěné koše na přepravu drůbeže, naskládané a přivázané na střeše jeden na druhém a čnící do výšky několika metrů. Jindy bych si je zevrubně prohlídnul, ale teď musím zjistit co se to vlastně děje.

Autobusy do Benapolu na indické hranici normálně odjíždí kolem deváté večer a ráno jsou na hranici. Dneska ale nic nepojede. Proč? Protože je stávka!!! Ráno začala stávka všech autobusových společností, vyhlášená zatím na 72 hodin. Tou jsou 3 dny! No to snad ne! Snad nechtějí, abych tady tři dny čekal, než hnou svejma línejma zadkama? No zatím to vypadá tak, že asi opravdu chtějí. Nezbývá mi nic jiného než pustit cestu busem z hlavy a zkusit vlak. Jsou už ale čtyři odpoledne, takže nevím, jestli všechny vhodné vlaky neujely.

Kodrcám se zase celých 8 km zpět v narvaném dvouposchoďáku (ta slast!) a pak ještě další dva kiláky rikšou na vlakové nádraží.

Nádraží vypadá skvěle. Spíš jako nějaké letiště. Čisté, moderní a s informacema v angličtině. Pro svoji „divokou jízdu přes Bangladéš“ ale potřebuju poradit, tak mířím na informace. U nich mi pomalu začíná docházet, že dostat se k hranicím vlakem je prakticky nemožné. Vlastně to možné je. Teoreticky, a nejdřív tak za 24 hodin. Bez záruky, říká chlápek v uniformě. Vzhledem k tomu, že Bangladéš je rozdělena řekami na západní a východní část, které nejsou spojené jediným železničním mostě, musí vlak jet velkým obloukem na sever, tam přeplout několikakilometrovou řeku trajektem a pak pokračovat dál na západ.

Nejen že neexistuje přímí vlak Dháka-Džesor (poslední vlaková zastávka asi 50 km od Benapolu), navíc mi ani nejsou schopní říct, jak (a jestli vůbec) nějaké navazující vlaky jedou. No nevím, nevím, jestli by mělo cenu trmácet se přes celou Bangladéš, v lepším případě 24 hodin, v horším dýl, abych zjistil, že nemám žádný navazující vlak. navíc na těch posledních 50 km mezi Džesore a Benapolem bych stejně musel použít jinou dopravu než vlak – nejspíš stávkující autobus! Sakra! Ti si teda dovedou vymyslet překážky.

Už je půl šestý večer, tma jako v pytli a já stojím na nádraží s vidinou toho, že tady skejsnu na tři dny a možná i na víc. To je ale přece blbost. Musí se dát dělat i něco jinýho. Navíc mi za pět dní vyprší vízum a za každý den překročení se prý platí pěkná pálka. Pokud nechci riskovat, tak mi nezbývá než zjisti jak lítají letadla do Kalkaty. Nechám to na ráno, teď si musím odpočinout. Ach ti Bengálci!

Ubytovávám se v hotelu kousek od nádraží a „děsně“ se těším na zítřek, kdy budu muset tuhle podělanou situaci nějak vyřešit.

Den 116, neděle 13. 12.

Konec spaní, je čas vstát a řešit! Kancelář Bimanu je od hotelu naštěstí kousek, takže můžu jít v klídku pěšky. Ale co to? Ulice jsou nějak tiché, poloprázdné ba až prázdné. Občas kolem projede pár rikš, přejde pár chodců, ale to je všechno. Že by byl ráno takový rozdíl mezi centrem (kde jsem nocoval minulé noci) a ne-úplným centrem (kde jsem spal teď)? Asi jo. V nich se jeden nevyzná. V každém případě je to příjemná změna.

V Bimanu mě uzemňují tím, že v jejich letech do Kalkaty (stojí 70 dolarů) je místo až 19. 12., tj. za 6 dní. Oni si mě tady Bangladéšani chtějí snad nechat navždy, že mi neumožní dokonce ani odletět! Co dělat? Každá rada je teď drahá, ale bohužel není ani nikdo kdo by poradil. Tak se radím a radím sám se sebou a vychází mi z toho jediná možnost: letět rovnou do Bangkoku. Byla by to sice finanční vichřice, ale asi mi nic jiného nezbývá.

Jsem pořád ještě v Bimanu, tak se ptám jestli mají místo v dnešním letu do Bangkoku. Ano mají. Sláva! Alespoň tohle. Odpověď na mojí další otázku mě ale zase zmrazila:

- „Nemám dost hotovosti, můžu zaplatit kartou VISA?“ (ptám se jen tak z hecu, protože na zdi vidím samolepku "We accept VISA and MasterCard").
- „Bohužel ne.“
- „A proč ne, vždyť támhle je samolepka...?“
- „No jo, to jen děláme reklamu VISA a MasterCard.“
- „Aha!“. Co na TOHLE říct? Smysl tohohle argumentu mi nějak unikl. Typická bangladéština! Radší se balím a padám pryč. Je to vůbec možný? Já se odsud snad opravdu nedostanu!

Mojí jedinou nadějí teď zůstává Thai Airways, kteří taky lítají do Bangkoku. Sídlí ale na druhé straně města v hotelu Sheraton, tak se tam nechávám odvézt rikšou. Koupě letenky je bez problémů. Platím kartou VISA (a nemají tam samolepku "We accept VISA and MasterCard"), let je ve 13.25. Teď je asi půl jedenácté, takže mám tři hodiny na to, abych se vrátil do hotelu (zase přes celé město), sbalil se a dostal na letiště (12 km). Předtím než platím letenku, úředník mě upozorňuje:

- „Možná budete mít problém dostat se dnes na letiště.“
- „???“
- „Dnes je totiž celostátní stávka opoziční strany BNP, takže se nepracuje, nejezdí žádná autobusy, baby-taxi, ani taxíky. Možná cyklorikši. Možná.“

No to snad není možný. Včera autobusové společnosti, dneska už celá opozice, zítra krokodýli!

- „Aha! A platí mi letenka na jiné dny?“
- „Ano.“
- „Tak sem s ní! Někde ukradnu tank a na to letiště se dostanu!“

Mizím z Thai Airways a rikšou jedu do hotelu. Budu to mít jen tak tak. Ulice jsou poloprázdné, jen občas míjíme kordón policajtů s helmami, obušky a štíty, nebo obrněné vodní dělo. Opravdu povzbuzující pocit!

Když v hotelu balím věci, slyším někde na ulici střelbu. Sakra, asi přituhuje. Doufám, že už tak vznětliví Bengálci to nepřeženou a nezačnou nějaké přestřelky.

Rikšák co mě vezl do hotelu na mě čeká před hotelem. Cesta na letiště trvá přes hodinu (táhnout na kole přes 100 kilo není žádná maličkost). Když jsme dál od centra, jsou už ulice živější. I tak je v nich ale plno policajtů a sem tam nějaké to vodní dělo.

Delta Meghny

Zia International Airport vypadá zvenku docela dobře. I zevnitř je to na Bangladéš slušné. Čekám v pohodlném tranzitu, kolem mě snad víc bělochů než kolik jsem viděl za celý pobyt v Bangladéši dohromady.

Letadlo je MD-11, velké jako kráva, 7 sedadel v jedné řadě. Usedám do svého a usměvavá letuška mi podává dnešní Bangkok Post. Skvělé, říkám si, bude co číst. Hned se dívám na titulní stránku a nadpis hlavního článku mě dnes totálně dodělává „Počet obětí katastrofy letadla Thai Airways se ustálil na 101“. Nesedím já čirou náhodou taky v letadle Thai Airways??? Že by tohle byla ta poslední, opravdu nepřekonatelná překážka? Doufám že ne! o bych se jinak naštval!

Vzlétáme a z nízké výšky jsou krásně vidět malinká ohraničená políčka. Ve většině z nich se odráží modrá obloha s bílými mráčky – jsou zaplavená. Stoupáme výš a políčka postupně splývají. Teď je nahradila klikatící se řeka Džamuna a po ní zeleně zalesněné pahorky. Každý dostáváme sluchátko a můžeme si buď pustit zvukový doprovod k videu (stylový „Mr. Beana vánoce“), nebo naladit jeden z hudebních kanálů (klasika, pop, folk, country...) Čtu si noviny (o katastrofě Airbusu Thai Airways), taky něco o Thajsku a občas mrknu na Beana.

Začínají roznášet jídlo. Nejdřív víno jako aperitiv, pak skvělé kuřátko s brambory a brokolicí a dezertem a nakonec čaj. Skvělé služby. Letušky se usmívají, většina jich je docela pěkných (no, jo Thajky!). To už jsem ale vlastně skoro v Thajsku a tak jsem na konci první část cesty. Bylo to skvělé, i když občas trochu náročné. Už se těším na jihovýchodní Asii. Takže za dvě hodiny...

Joomla SEF URLs by Artio