THAJSKO – Bangkok

  • Vytisknout

Jako na všech státních institucích i na Národním muzeu vidím velkého okřídleného Garudu – napůl člověka, napůl ptáka – státní znak Thajska. Proč Garuda, který je symbolem hinduistického Višnua, když my jsme v buddhistickém království? Dostává se mi vysvětlení, že před staletími bylo Thajsko částečně pod vlivem hinduismu a i králové dnes vládnoucí dynastie Čakry jsou považováni za inkarnaci Višnua...


Podle kapitána právě vstupujeme do vzdušného prostoru Myanmaru. Dole se ale nic nemění, pořád stejné kopce se zeleným porostem. Během letu nám občas na obrazovce ukáží mapu oblasti s malým letadýlkem označujícím naši současnou polohu.

Teď už jsme nad Thajskem, takže když spadneme, dostanu se alespoň tam kam jsem chtěl – do Thajska. Počasí se trochu zhoršuje, přibývají mraky.

THAJSKO

Bangkok

Po dvou a čtvrt hodinách hladce přistáváme v Bangkoku. Už bangkokské letiště je úplně jiný svět než letiště dhácké. Moderní, čisté, přehledné. Co mě čeká při východ z něj mě ale šokuje. Nejsme já takhle náhodou omylem ve Frankfurt? Stojím totiž vedle několikaproudé dálnice, nad kterou je ještě další dálnice. Kolem projíždí samá nablýskaná (většinou japonská) auta, moderní (a neotřískané) autobusy MHD a lidi, lidi jsou čistě oblečení a nikam se nehrnou jako zvířata. Ve svém propoceném tričku, ušmudlaných kalhotách a se špinavým batohem si připadám jako prase. Asi musí být na první pohled vidět odkud jsem přiletěl.

Hned nastupuju do (klimatizovaného) autobusu, který mě unáší stmívající mi se úplně evropskými ulicemi. Skvělé a čisté silnice, skleněné mrakodrapy, obrovské světelné reklamy. V Thajsku je teď rok 2541 a jako bych z Bangladéše v čase opravdu přeskočil těch 500 let. Nějak se z toho nemůžu vzpamatovat. Vždyť ještě dneska ráno jsme seděl v rikše, která mě vezla kolem kordónu policajtů ulicemi otřískané, stávkou ochromené Dháky.

V centru přesedám na jiný autobus a během hodiny z něco jsem z letiště až ve čtvrti Banglampu, kde si chci najít ubytování. Už je tma a ulice v které vystupuju je celá rozzářená tisíce žárovek visících na drátech ze stromu na strom. Copak se tu asi děje?

Zabočuju do vedlejší ulice a hned poznávám, že jsem tady správně – v turistickém ghettu na Thanong Khao San. Bezpočet hotýlků, restaurací, barů, prodejen se suvenýry a jiných lákadel pro turisty. Bělochu tu je víc než místních a promenádují se jako na pláži. Z restaurací jde strašný hluk – buď hudba na plný koule, nebo nějaký film z videa.

Bangkokské ulice jsou plné stolků s jídlem, jelikož Thajci jedí vždy a všude

Místa k bydlení co mají být levná jsou děsně drahá. Usazuju se v jednom zapadlém guesthousu, kde platím sice o hodně víc než jsem chtěl, ale i tak je to asi třetina toho, co stojí levná místa doporučovaná v LP. Časy se mění. Mám místnost s velkou postelí (kdybychom byli dva, zaplatíme stejně) a oknem do ulice (a k tomu tedy hudbou z ulice na plné pecky zadarmo).

Připadám si jako na západě. Ne kvůli tomu, že tu je tolik turistů, ale protože je tady takové čisto a řád. Vždyť za dvě hodiny jsem se stačil dostat z letiště do centra, najít si ubytování, navečeřet se a ještě se usadit před Internet, odkud teď všem zuřivě oznamuju, že mám právě za sebou indický subkontinent a prožívám kulturní šok z návratu do Evropy. Protože tady to JE jako v Evropě.

Po Internetu se brouzdám jak omámený po ulicích, nasávám novou atmosféru a i vůni lákavých dobrůtek. Dávám si ještě jednou pad thai (smažené nudle s bambusovými výhonky) a mlaskám při tom blahem. Za rohem zase zkouším skvělý ananasový a banánová šejk. Udivuje mě, jak čisto tu mají i prodejci jídla a v jak drasticky jiných hygienických podmínkách prodávají svoje jídlo v Indii. Kulturní šok.

Usínám úplně zmožený a ani mi nevadí ten řev hudby z ulice. Jsem v Thajsku.

Den 117, pondělí 14. 12.

Probouzím se do prvního thajského rána a je docela ticho. Všichni ožralí Zápaďáci už jsou v postýlkách, bary a restaurace prázdné (i když otevřené). Překvapivě není vůbec vlhko a nebylo ani v noci. Asi je to tím, že je napůl pod mrakem a slunce tak nepraží. Vycházím ven podívat se po levnějším ubytování.

Ulice jsou úplně vymetené, ani si nemůžu koupit nic k jídlu. Takhle brzo ráno (osm hodin) je prostě turistické ghetto na Thanong Khao San mrtvé, protože všichni turisti jsou ještě mrtví.

S ubytováním mám smůlu. Všechno levné je obsazené. Je turistická sezóna, což je vidět. Budu muset zůstat tam kde jsem.

V ulicích je čisto a pokud ne, tak bordel právě uklízejí. Na rozích začínají svoje stánky rozbíjet Thajky od dvaceti do sedmdesáti let. Většinou mají buď už připravené napečené cukroví a jiné sladkosti, nebo na tom svém vozíčku, který je vlastně malou kuchyní, právě připravují nudlovou polévku, rýži se zeleninou, rybu. Jiné babičky zase nabírají pro kolemjdoucí porce z různých hrnců a misek, přidávají listy máty, zázvor, bambusové výhonky a malé občerstvení je hotovo. Thajci totiž nesnídají tak vydatně jako my. Spíš uzobávají různé dobroty, až se „prozobou“ na konec dne. Proto jsou od rána do odpoledne vidět na ulicích všechny ty babičky za „vařícími vozíky“ a večer zase na tzv. nočních trzích, kde se prý dá najíst dobře a levně. Musím to zkusit i večer, teď ráno si moc pochutnávám na té nudlové polévce s bambusovými výhonky a mátou (i když je hodně pálivá).

Po ulicích (teď už čistých) se prohánějí úplně nová japonská auta (hlavně supermoderní pickupy). Skoro žádné nevypadá starší než 2-3 roky. MHD tu tvoří autobusy (klimatizované a neklimatizované – podle toho rozdíl v ceně) a tzv. tuku-tuky (nazvané podle zvuků, které vydává jejich motor), což jsou tříkolová vozítka podobná rikšám, ovšem 10× modernější a 10× novější. Vypadají spíš jako silné, nablýskané motorky.

„Tuk-tuk" je zvuk, který vydává tohle typické thajské přibližovadlo. Proto se tak i jmenuje

Všechno prostě vypadá nově, čistě a udržovaně. Hygiena je dokonce na takové úrovni, že např. ženy prodávající na ulicích jídlo z vozíků k nabírání používají igelitové pytlíky, nebo už mají rovnou před sebou připravené pytlíky se smíchanými omáčkami, takže stačí jen přijít, vzít a jít (jo... a ještě zaplatit). Ovoce (toho je tu přehršel, spoustu jsem nikdy neviděl) mají uzavřené ve skleněných boxech na kvádrech ledu. Žádné hromady much, žádné špinavé ruce, snaží se prostě chovat co nejvíc hygienicky. Jak daleko se teď jeví Indie, kde všechno bylo naopak a člověk měl někdy obavy strčit jídlo do pusy – i když jsem si zvyknul.

Tohle je úplně jiný svět. Úplně jiný. Alespoň tedy tady v Bangkoku. Jsem zvědav jak tu bude vypadat na venkově.

Po Bangkoku se dá pohybovat autobusy, tuk-tuky, taxíky a taky lodí. Město je protkáno sítí kanálů a jeho centrem protéká řeka Čao Phraja. Přes řeku se dá na mnoha místech dostat převozem (což je často nejrychlejší, vzhledem k dopravním zácpám), podél řeky zase vodním taxi, nebo tzv. Čao Praja expresem. To je rychlá štíhlá loď fungující podobně jako třeba naše metro. Pluje po trase ze severu na jih a naopak a může být nejrychlejším způsobem jak se dostat z místa na místo, pokud jsou obě místa v rozumné vzdálenosti od jednoho z přístavních mol. Thanong Khao San je naštěstí blízko jednoho z nich, takže můžu expresu využít pro cestu na hlavní poštu (taky je blízko řeky) zeptat se, jestli mi náhodno nepřišly dopisy od Táni.

Expres je rychlý, ale narvaný. Visím na zadní palubě za jednu ruku těsně nad vodou, která pod námi ubíhá docela rychle. Proto je to taky expres, že? Na řece nejsme sami. Cestu nám křižují přívozy, vodní taxi a i výletní lodě na objednávku. Z řeky je skvěle vidět pár bangkokských mrakodrapů (většinou hotely), přístavní mola, špičaté věže watů (chrámů) nebo naopak úplně prťavé a dřevěné baráčky na kůlech těsně podél řeky. Expres je oblíbený jak mezi Thajci, tak mezi turisty. Je rychlý, spolehlivý a záživný. Na vodě se totiž pořád něco děje a z vody je toho hodně vidět.

Dopisy mi přišly! Skvělé! A trvalo jim to z Čech jen šest dní! Mám z toho ohromnou radost, poste restante tedy spolehlivě funguje i v Bangkoku.

Pořád mám ještě průjem, proto si na oběd dávám jen ryži se zeleninou. Prožívám strašná muka, protože je tu tolik dobrot, které bych chtěl ochutnat, ale nemůžu, protože bych tím svému průjmu moc nepomohl.

Ráno jsem si koupil mapu Bangkoku s vyznačenými trasami autobusů MHD, takže teď poprvé do busu MHD nastupuju, abych se dostal k Wat Traimit. Autobus je skoro prázdný (jaká úleva oproti věčně nacpané MHD na subkontinentě) a průvodčí mě navíc ignoruje. Nejeví zájem ani o moje peníze za jízdné, ani o to, aby mi poradila kde vystoupit. Možná je to tím, že moje snahy mluvit thajsky působí trochu směšně. Asi mi vůbec nerozumí. S tonálními jazyky, mezi něž thajština patří, mám velké problémy. Nějak se asi nedokážu oprostit od stereotypu indoevropských jazyků, kde se změnou tónu nebo intonace při vyslovování určitého slova mění jen jeho citové zabarvení. U tonálních jazyků se ale změnou tónu nebo intonace může změnit význam slova. Tak je teda klidně možný, že jsem ji nějakým slovem se špatnou intonací urazil! No, ať se stalo cokoli, musím teď odhadnou místo vystoupení sám, což nebude jednoduchý, protože se nemá absolutně čeho chytit.

Vystupuju na konečné. Asi 10 minut kroutím mapou na všechny strany, než konečně zjišťuju kde jsem. Rozhodování mi navíc ztěžují všudypřítomné stánky s drobným, nádherně vypadajícím občerstvením. Nakonec jsem opravdu jen kousek od chrámu. Díky mapě za to! Zároveň ale vdávám svůj marný boj proti kulinářským pokušením a ochutnávám rolky plněné fazolovými klíčky a mátou, polité nějakou nasládlou omáčkou. Jsou skvělé!

Wat Traimit je znám díky 5,5tunovému zlatému Buddhovi. Tenhle třímetrový Buddha byl objeven teprve před 40 léty, kdy byl stěhován jeden obrovský hliněný Buddha. Ten nešťastnou náhodou spadl z jeřábu, který jej přenášel z místa na místo a pod rozbitou hliněnou skořápkou se objevil Buddha zlatý. Důvodem této hry na schovávanou mohli prý být barmské nájezdy, které ničili vše co jim přišlo do cesty, tedy i buddhistické chrámy a vše v nich. Buddha vypadá spokojený a jeho klidný výraz určitě vyplývá z toho, že ví, že teď už ho nikdo neohrožuje.

Pečené kalamáry na špejli jsou oblíbená jednohubka. K dostání na každém trhu, či ulici

Od Wat Traimit se bangkokskou dopravou pěšky probíjím k čínské čtvrti. Tak bohatý ovocný a zeleninový trh, tak pestré dobrůtky a lahůdky a tak přecpané uličky jsem už dlouho neviděl. O třech čtvrtinách druhů ovoce jsem nikdy neslyšel – všemožné tvary a barvy. Vypadají krásně a prodávají je v příjemných podmínkách. Kousek dál zase prodávají všelijaké mořské potvory – vařené, uzené a pečené ryby, chobotnice a chaluhy. Zkouším malé opečené kalamáry na špejli. Jsou trochu gumové, ale jako zkušenost dobré. Ještě nikdy jsem ale neviděl tolik sušených, naložených, uzených, vykuchaných a i úplně živých ryb. Konečně vidím, že jsem v zemi která má moře.

V další části čínské čtvrti, která postupně přechází v hinduistickou čtvrť Pahurat, prodávají tisíce metrů textilu, obleků, šál, šatů atd. Davy lidí jsou tu neuvěřitelné, až se někdy lekám jestli nejsem zpět v Dháce.

Potřebuju si koupit suchary. Taky sháním nový poznámkový blok jako další deník a nějaké toaletní potřeby. Procházím se po Pahura Road a využívám toho, že jsou tu dva obchoďáky. Ale opravdové obchoďáky! V evropském styly se supermarketem a se vším tím pozlátkem konzumní společnosti. Podle té prosperity co vidím na ulici a neuvěřitelné nabídky zboží uvnitř obchoďáků si myslím, že Bangkok (ne-li celé Thajsko) už dávno nastoupil cestu konzumní společnosti. Ostatně ani obyčejné obchody se tady moc neliší od těch našich. Ať žije rozšíření konzumu do dalších zemí světa! Konzumenti všech zemí spojte se! (A zkonzumujte se!)

Přestože konzum je tady velký, nemají zápisník, který by odpovídal mým požadavkům a ani toaletní potřeby, které hledám. Konzum totiž znamená konzumovat to průměrné. Pokud chci něco jinýho jsem divný a nepatřím do obchoďáků, nýbrž do specializovaných prodejen.

Za ty týdny bez Táni se u mě nahromadila řada věcí, které bych chtěl poslat domů. Určitě toho bude několik kilo. Poslání balíku tu naštěstí bude brnkačka – na poště prodávají několik druhů krabic a krabici mi pak i zalepí a převážou umělohmotnou páskou. To je teda luxus! Jednu krabici si kupuju a zítra nebo pozítří ji pošlu. Pozemní cestou by to nemělo stát moc, jen to půjde dva měsíce.

Co se týká jídla tak to jsem dneska hřešil dost. Proto si kupuju obyčejný chleba a jdu si sednout na Internet. Tam se vždycky skvěle odreaguju. Zaplatím sice 120 B za hodinu, ale mám možnost podělit se o svoje pocity, které jsou teď ještě pořád euforické. Dnes jsem dokonce na dálku „diskutoval“ s Petrem Macounem a Petrem Vyhňákem. Bylo to během cesty vůbec poprvé, takže z toho mám docela zvláštní pocit. Škoda jen, že jsem takhle nemohl „hovořit“ s miláčkem. To bych měl ještě euforičtější náladu.

V noci jsem ze všech těch trhá a obchoďáků naštěstí tak uchozený, že se mi daří snadno povznést i nad ten šílený hluk na ulici, nad řev hudby a střelbu z filmů promítaných v restauracích a asi kolem druhé usínám. Není to jednoduché, ale taky zážitek, ne?

Den 118, úterý 15. 12.

Dieta pokračuje a samotný chleba na snídani to jistí. Sedím kousek před Velkým palácem, kam se vydám až dojím.

Vstupné do paláce (125 B/110 Kč) se sice pěkná pálka, ale jakmile vstupuju na jeho hlavní nádvoří, moje rozhořčení je pryč a uznávám, že to co tady vidím by stálo i za víc. Celý palác má 945 000 m2, na nichž stojí více než 100 budov. Jeho stavba započala roku 1782, dnes je ale králem užíván jen výjimečně. On sám teď sídlí v paláci Čitlada, 3 km na severovýchod od Velkého paláce.

V chrámu Wat Phra Kaew je vzdáván hold Smaragdovému Buddhovi

Celý komplex je neuvěřitelně barevný a skvěle zachovalý. Kolem dokola je zeď, se zastřešenou kolonádou uvnitř. Na zdi je kolem dokola namalován celý příběh eposu Ramakian, thajské verze hinduistické Ramajány. Po hlavním nádvoří jsou rozestavěny zářivé chrámy, kryté oranžovo-zelenou střechou, ve štítech zakončenou obrovskými zlatými rohy. Všechno se zlatě leskne a dveře, okna i zdi jsou vykládány barevnými sklíčky, které vypadají jako třpytící se drahokamy. U každé ze vstupních bran na nádvoří stojí dvě několikametrové sochy strážných démonů.

Na nádvoří se nachází Wat Phra Kaew – Chrám smaragdového Buddhy. Chrám samotný se leskne barevnými sklíčky z zlatými rohy. Uvnitř je vystaven smaragdový Buddha, jeden z nejuctívanějších obrazů tohoto osvícence v Thajsku. Nemělo by se před ním stát a když člověk sedí, chodidla by neměla směřovat směrem k němu. Nesedá se proto v tureckém sedu, ale s nohama pod sebou nebo na straně, směřujícími dozadu. Do chrámu se nesmí v kraťasech nebo v tričku bez rukávů a v areálu Velkého paláce by se nemělo chodit v botách bez špičky nebo bez paty, i když vidím, že řada lidí to porušuje a je jim to tolerováno.

Samotný Buddha je nádherně zelený, se zlatým „oblekem“. Co víc k tomu ještě říct? Slovní popis je jen ubohá náhražka skutečnosti. Musí se to vidět!

Vlastní budovy Velkého paláce jsou stejně pompézní a stejně skvěle udržované. Kolem se rozprostírá překrásná zahrada s ostříhanými stromy a „anglickým“ trávníkem. V korunovačním sále stojí korunovační trůn a jelikož se tady nesmí fotit, jsou na ceduli se zákazem focená pověšeny vytažený film a zničená videokazeta! Tyhle „naturalistické“ příklady musí být docela účinné!

V areálu je i Pavilon královských ozdob a minci s ukázkami všech možných mincí používaných na území Thajska od dob zaznamenané historie. Každý kout Thajska měl své mince. Některé vypadaly jako podlouhlé kovové kvádříky, jiné zase jako vaničky nebo podlouhlé plíšky. Sbírku thajských mincí doplňuje sbírka mincí z různých zemí světa, včetně Československa.

V paláci trávím snad 3 nebo 4 hodiny. Teď už je po poledni, takže toho asi moc dalšího nestihnu. Procházím kolem paláce a hledám místo, kde bych se mohl dát samotnou rýži. Naštěstí to není problém. Jídlo je v Bangkoku na každém rohu a člověk by mohl jíst pořád. Po skvělém obědě (suchá rýže a voda) čerpám v bance další peníze ze svého účtu.

Děsnou částku jsem už utratil za Internet. Ten mě jednou zničí. Úplně jsem si tím rozházel thajský rozpočet. Teď už mi připadá, že skoro nemá cenu si ho hlídat, když jsem ho během pár dní překročil o desítky procent. To je euforií nad tím, že jsem pryč z indického subkontinentu. V bance si bohužel můžu vybrat pouze bahty a ne tvrdou měnu. Nevyužité bahty můžu proměnit na dolary pouze na letišti, ale už ne třeba na pozemních hraničních přechodech.

V okolí paláce je řada dobře udržovaných klášterů (v celém Bangkoku jich prý je kolem 300). Jedním z nich je rozsáhlý Wat Pho. Jeho největším lákadlem je obrovský ležící Buddha. Je tak velký (46 m dlouhý a 15 m vysoký), že zabírá celý velký chrám. Na chodidlech má z perletě vykládaných 108 charakteristik Buddhy. Prostě neuvěřitelné!

Tři vysoké štíhlé stupy v areálu obsahují ostatky králů Ramy I. až III. Klášter je známi svojí školou thajské masáže (ta je v Bangkoku inzerována téměř na každé ulici).

Z Wat Pho se jedu přívozem podívat přes řeku na vysoký Wat Arun. Bohužel jej teď právě opravují, takže se nemůžu vyšplhat na jeho ochoz a podívat se na Bangkok trochu z výšky. Alespoň se ale můžu pokochat pohledem na již opravené sádrové kachlíky s draky. Draků si tu každý užije. Často jsou draci už při vstupu do chrámu/kláštera a další pak můžete vidět uvnitř.

Strážný démon yak před Wat Phra Kaew

Při včerejších nákupech v obchodních domech jsem nesehnal řadu věcí. Nasedám proto znovu na autobus a jedu do obchodního centra Bangkoku – na Siam Square. Prolézám jeden obchoďák za druhým a sháním nějaké malé dárky, které bych poslal domů v balíku co chystám. V Bangkoku je naštěstí přehršel obchůdků se suvenýry, i když určitě budou dražší než obchůdky někde na venkově. No nevadí, dárky potřebuju teď, tak musím i teď nakupovat.

Ulice v této části Bangkoku jsou lemované vysokými budovami, obchodními centry, McDonaldy (s nápisem v thajštině) a značkovými obchody ať už s módou nebo s auty. Středem ulice Ramy I. se na vysokých sloupech táhne právě dokončená rychlodráha a na několika obrovských parcelách se staví nové mrakodrapy. Stavební boom je prostě obrovský, pravděpodobně je teď financovaný ze zahraničí. Jinak si to nedokážu představit.
Večer opět trávím dlouhý čas na Internetu a v hotýlku usínám za obrovského rámusu z okolních restaurací.

Den 119, středa 16. 12.

Bangkok se na a ne rozjasnit. Pořád je pod mrakem a sluníčko můžu jen tušit. Dnešek začínám v Národním muzeu, které je co by kamene dohodil od Thanong Khao San. Člověk musí „jenom“přejít několikaproudou silnici, což je sám o sobě úkol na celé dopoledne.

V Národním muzeu se každý den od půl desáté konají prohlídky s průvodci v angličtině a francouzštině. Průvodci, nebo spíš průvodkyně, jsou Evropanky, jejichž manželé pracují v Thajsku. Ony samotné pracovat nesmí, tak se alespoň věnují dobrovolnému průvodcovství pro Národní muzeum.

Muzeum, největší svého druhu v jihovýchodní Asii, bylo původně palácem pro místokrále Ramy I., postaveným roku 1782. Rama V. jej změnil na muzeum roku 1884. Tyto staré budovy jsou ves tylu thajských chrámů a paláců. Nové budovy, přidané v tomto století, už jsou moderní betonové krabice.

Jako na všech státních institucích i tady vidím velkého okřídleného Garudu – napůl člověka, napůl ptáka – státní znak Thajska. Proč Garuda, který je symbolem hinduistického Višnua, když my jsme v buddhistickém království? Dostává se mi vysvětlení, že před staletími bylo Thajsko částečně pod vlivem hinduismu a i králové dnes vládnoucí dynastie Čakry jsou považováni za inkarnaci Višnua. Každý z nich se jmenoval Ráma několikátý, stejně jako jedna z nejpopulárnějších inkarnací Višnua – Ráma, hrdina hinduistického eposu Rámajána (v Thajsku Ramakina). Odtud tedy „přišel“ Garuda.

Když procházíme muzeem zdá se mi, že se tu taky částečně míchá hinduismus s buddhismem, jako v Nepálu. Sochy bohů a bohyň se někdy podobají Buddhovi a naopak.

Velké části muzea jsou věnovány dvěma thajským hlavním městům, jež předcházela Bangkoku – Sukhotai a Ayuthaya. Sukothai bylo vlastně první hlavní město na území dnešního Thajska. Sukhotai znamená „Nástup štěstí“ a podle dochovaných pramenů to prý bylo opravdu šťastné království.

Perleťové vykládání dveří Wat Phra Kaew

Během 150 let jeho existence, od poloviny 13. do konce 14. století žili lidé šťastně pod vládou králů, kteří se snažili být co nejblíže svým poddaným. Na rozdíl od vládců v pozdější Ayuthayi a i dnešní činastie Čakry v Bangkoku. Umění, charakterizováno jednoduchými tvary a přímočarou symbolikou, bylo na vzestupu. Tento „zlatý věk“ skončil zabráním Sukhotaie Ayuthayou, která se tak stala druhým hlavním městem na území Thajska.

Už jen v pojmenování tohoto města je vidět vliv hinduismu. Pochází od Ayodhya, domova Rámy. Během vlády Ayuthayi (1350-1767) se království rozšířilo až za hranice dnešního Laosu, Kambodži a Myanmaru (Barmy). Přítrž rozkvětu učinili až Barmánci, kteří jej dobili a Ayuthayu téměř srovnali se zemí (což jim dodnes někteří Thajci nedokáží odpustit). Jsme zvědav až Sukhotai a Ayuthayu uvidím na vlastní oči – zastavím se v nich cestou na sever k myanmarské hranici.

Kromě nálezů ze Sukhotaie a Ayuthayi jsou v muzeu i ukázky z dalších míst Thajska, ať už barmského nebo khmerského stylu. Ještě více mě to utvrzuj v tom, abych navštívil dvě nejlépe zachovaná khmerská místa v Thajsku – Phimai a Phanom Rung u kambodžských hranic.

Samozřejmě tu není zapomenuto ani na horské kmeny severního Thajska (zastoupené sbírkou krojů a pracovních náčiní) a skvělá je i sbírka dřevořezeb, kamenných a kovových soch, nábytku vykládaného perletí či hudebních nástrojů (leckdy dost bizarních) z Thajska a Indočíny.

Musím říct, že průvodkyně byla skvělá. Já si pak ještě sám procházím znovu celé muzeum, abych se podíval na věci, na které nás upozornila. Je dobré jít sem před cestou do vnitrozemí, protože jsem se hodně dozvěděl o tom co je v Thajsku k vidění.

Prohlídku končím v kapli Buddhaisawan, kde je kromě nástěnných fresek zobrazujících celý Buddhův život k vidění i druhý nesvatější Buddha v Thajsku – Phra Phut Sihing.

Dost zmožen uměním si dávám oběd (zase ta suchá rýže) a pak nasedám na autobus směr Hua Mark Stadium. V Bangkoku se totiž právě konají 13. asijské hry a celé město tím žije. Na každé ulici visí plakát s logem her, v parcích a na lávkách přes magistrály vlají vlajky všech zúčastněných zemí a v obchodech s elektronikou se tísní davy lidí před televizními obrazovkami, aby jim neunikly zajímavé okamžiky: Dnes obzvlášť, protože se hraje fotbalový zápas Thajsko-Kuvajt.

Vystupuju asi dvě zastávky před stadionem, protože autobus jede v dopravní zácpě strašně pomalu. Už i tady ale na chodnících sedí školáci a navzájem si na tváře malují thajské vlajky. Pokud to chtějí mít ještě rychlejší, můžou si koupit rovnou vodotisk a nalepit si ho na tvář. Nebo si kolem hlavy uvázat stuhu v thajských národních barvách – červené, bílé a modré. Někteří kluci mají z celého obličeje jednu velkou thajskou vlajku.

Fanoušek thajských mužstev účastnících se 13. asijských her si nechává na obličej namalovat
thajskou vlajku

Přímo u stadionu Hua Mark to vře. Davy lidí sledují fotbalový zápas na velké obrazovce – nejlevnější vstupenka stojí 250 B, takže si ji leckdo (včetně mně) nemůže dovolit. Holky prodávající thajské vlajky se na mě smějou a snaží se mi je, lovíce anglická slovíčka, prodat. Jako po celém Bangkoku i tady stojí celá řada stánků s občerstvením.

Nad branou do areálu stadionu se na všechny směje symbol her, velký čang (slon) Čai-jo. V menším vydání je vidět všude na frekventovaných místech po celém Bangkoku. Thajci jsou na to, že hry pořádají patřičně hrdí a kde můžou zdůrazňují, že je to poslední velká sportovní událost tohoto století (což ale není pravda, protože tou bude letní olympiáda v Sydney 2000). Ostatně i můj přílet do Bangkoku byl v duchu her, protože všechny chodby na letišti od letadla až po letištní halu hrdě hlásaly „Užijte si sportu ve městě her Bangkoku“.

Stadion Hua Mark je na jedné z mnoha bangkokských supermoderních ulic plných značkových obchodů a velkých obchodních domů. Jako kontrast se pod nimi a vedle nich na ulici tlačí desítky stánků s dobrůtkami, ovocem, květinami, knihami, časopisy, losy a vším ostatním na co si lze jen vzpomenout. Ulice i stánky jsou ale čisté a tam, kde by v Indii byly hromady odpadků, jsou barevné popelnice.

Využívám toho, že jsem v nákupní čtvrti (i když mi celý Bangkok připadá jako jedna velká nákupní čtvrti a dívám se po věcech, které jsem včera nesehnal. Baví mě i jen tak se procházet po obchodech a dívat se jak si sami Thajci užívají své prosperity. Je to něco úplně jiného než vidět je klečící v chrámu před Buddhou a obětovávat lotosové květy. I v nákupním shonu jsou ale k sobě ohleduplní a dávají si přednost – což je něco, co jsem za poslední měsíce úplně zapomněl že existuje. Nikde nevidím povalovat se lidi spící na ulicích nebo u stánků. Tady se prostě tvrdě maká a všude je to vidět. To co Thajci mají je zasloužené. Průvodkyně v muzeu nám říkala, že je snadné s nimi vyjít, protože věří, že pokud sobě nebo ostatním budou dělat život těžší, nic tím nezískají. A tak se na sebe smějí a užívají si života.

To, že Thajci zobou celý den, společně s obrovsky rozmanitou nabídkou jídla mě dostává. Průjem už skoro nemám, tak si dávám rýži s dušenou zeleninou a k tomu ananas. Tady je strašně lehké podlehnout. Příliš mnoho laskominek na to, aby člověk alespoň něco nevyzkoušel. Bojím se ale, aby se mi v tomhle gurmánském ráji nezačal hroutit rozpočet na stravu.

Jsem docela daleko do čtvrti kde bydlím a cesta zpátky mi městskou trvá asi hodinu. Už je tma, takže z autobusu sleduju barevné neony, nápisy a reklamy, kterým vůbec nerozumím, kolem se míhají rozsvícené krámky a na silnicích míjíme blýskající se nová auta. Ještě pořád jsem v šoku z toho jak prosperující se Bangkok zdá. Tak v šoku, že večer zase usedám k Internetu, abych se o tom podělil s lidmi doma v Čechách. V Bangkoku nejspíš za Internet utratím víc než spoustu peněz.

Den 120, čtvrtek 17. 12.

Zrovna dneska, kdy jsem potřeboval vstávat hodně brzo, jsem zaspal. Budíku došly baterie a už nesvítí a nebudí. Jen ukazuje čas. Do prčic! Chtěl jsem jet na vodní trh v Damnoen Saduak, asi 100 km od Bangkoku. Trh začíná v 7 ráno a končí v 11 dopoledne, kdy už je přeplněný turisty. Proto jsem chtěl stihnout bus v šest, abych tam byl už v půl osmý a mohl si ho v klidu prohlídnout. Teď už je ale pozdě někam jet, takže to musím nechat na zítra. Co ale dnes, když plovoucí trh měl být posledním den strávený v Bangkoku a okolí? Něco už vymyslím.

I přes ten věčný hluk a samé „bledé“ tváře mám celkem štěstí, že jsem se ubytoval právě v Banglampu na Thanong Khao San. Jsem totiž přímo v centru města a většina zajímavých míst je snadno dosažitelná pěšky. Jedním z nich je i Muzeum Vimanmek sídlo krále Rámy V. postavené celé z týkového dřeva. Vlastně jsem se do něj chtěl jít podívat, protože vstupenka do Velkého paláce platí i do Vimanmeku, ale nezbyl mi čas. Teď mám díky budíku možnost to napravit.

Thajci prohlašují, že Vimanmek je největší týková stavba na světě. Rozhodně je obrovská a kolem se rozkládá hezky udržovaná zahrada. Než jdu na prohlídku, sedám na zadní schodiště před velký zelený koberec, kde mají thajské tanečnice ukázat některé tradiční tance. Mimochodem včera jsem si do své sbírky koupil CD s thajskou taneční hudbou. Něco tak zvláštního jsem dlouho neslyšel. Připadá mi dost disharmonická, ale klidná, bez překvapivých vybočení, zvratů a nápadů. Jakoby autor nechtěl posluchače vylekat nebo překvapit. Je to ale odraz thajské kultury a ukazuje to, že si Thajci i přes všechnu westernizaci to nejhlubší ponechali svoje.

Teď teda sedím na schodech a pozoruju thajské tanečnice. Nejprve prstový tanec nazvaný podle jemných pohybů prsty tanečnic během celého tance. Pohyby jsou ještě zdůrazňovány dlouhatánskými nehty. Pak tanec kirani, nazvaný podle strážných párů před chrámy – kirani (on), kirana (ona), napůl člověk, napůl pták. V tanci se kirani loučí s lidským světem před odletem do nebe. Jméno posledního tance jsem si nezapamatoval, ale tři tanečnice tancují s ošatkami jakoby na poli. Při všech tancích jsou tanečnice krásně oblečené, s květinami ve vlasech a vždy, na rozdíl od našeho stylu tance, hodně zapojují právě prsty na rukou.

Po pěkném kulturním zážitku a pohledu na hezké Thajky se připojuju k anglicky mluvící skupině vcházející dovnitř Vimanmeku. Jelikož celé sídlo je dřevěné, instalovali tu pro pohodlí turistů klimatizaci. Uvnitř je dost chladno a navíc jsme si museli zout boty (vše spojené s kterýmkoliv králem je tu svaté a to doslova, jelikož král je pozemskou inkarnací Višnua). Ti co mají jen kraťasy nebo tričko bez rukávů si musí půjčit kalhoty a šátky – i na to jsou tu připravení.

Ráma V., který vládl do roku 1910, si zamiloval Evropu a v jeho sídlo na to celkem brzo přijdete – evropský nábytek, sklo, porcelán. Dokonce se říká, že po jedné ze svých cest do Evropy zavedl používání příborů při jídle místo tradičních rukou. Taky se mu zalíbili evropské židle – králové do té doby sedávali králové pouze na zemi na polštářích.

V sídle je k vidění i jeho korunovační trůn a některé místnosti (např. hala pro recepce nebo převlékárny) jsou dodnes královským párem používány. Nikde víc než tady jsem si uvědomil, jakým bohem je král pro Thajce. Při vstupu do vladařské místnosti se všichni musíme poklonit, sednout si stejně jako před Buddhu v chrámu (tj. tak, aby chodidla neukazovala na něj nebo na místo kde sedává) a před odchodem znovu poklonit. Král ani nikoho z královské rodiny není dovoleno kritizovat, thajská vláda a thajské tradice jsou ale jinak volně „kritizovatelné“. Pokud Thajci vidí krále jako vůdce národa (přestože nemá žádné pravomoci a všechnu správu země vykonává vláda), tak se jim po ekonomickém růstu let minulých vůbec nedivím.

Každodenní zácpy v centru Bangkoku

V jednu hodinu jsem venku z Vimanmeku a mám dost času, tak sedám na bus a jedu do parku Lumpini (nazvaný podle Buddhova rodiště v Nepálu). Chci si tam v klidu sednout a psát deník.

Hm, v bangkokské dopravě trvá cesta skoro hodinu a já už začínám mít hlad. Par mě navíc zklamal (je to spíš kus zeleně mezi mrakodrapy, s vyasfaltovanými cestami), tak radši jdu zpět do víru velkoměstských bulvárů najít nějaký ten žvanec. Po chvíli jsem úspěšný a končím v jednom podchodu nad silně kořeněnou nudlovou polévkou.

Stojím na ulici Silom. Předtím jsem tu nikdy nebyl a přesto to vypadá jako na místech, kde jsem byl včera a předevčírem – široký bulvár, v jehož prostředku se na pilířích staví rychlodráha, značkové obchody, mrakodrapy, banky, obchodní centra. Celý Bangkok je podobnými bulváry protkán. Neuvěřitelné!Ve všech obchoďácích je vánoční a novoroční výzdoba a hrají vánoční písničky. Taky neuvěřitelné! Hlavně proto, že buddhistické zemi čumím ve výloze na Santa Klause.

Před sebou vidím servisní středisko Philips. To se mi hodí, protože jsem se po něm stejně chtěl podívat. Dodělává mi totiž planžeta na holící strojku.

Nikdy bych neřekl, s čím vším budu mít v Bangkoku starosti – spravit holící strojek, koupit nové sandály (ty staré se rozpadly), sehnat novou zubní pastu (bez fluoru!, kvůli homeopatikum, které beru), koupit nový deník (nemají ale takový co bych chtěl), koupit nové baterky do budíku. Na tak dlouhé cestě se už projevuje únava materiálu, ale v rozpočtu jsem na to vůbec nemyslel. Další díra (po Internetu a filmech), kudy utíkají nepředstavitelné sumy peněz. Moje kapsa ale nakonec zůstává nezatížená dalšími náklady, protože moji planžetu nemají a budou mít až za 14 dní. Zkusím to v Singapuru.

Uchozený se vracím lodí do hotelu. Balím věci do balíku a jdu na poštu. Jaké to ale překvapení! Poštovní sazby vzrostly od doby, ze které mám informace, třikrát, takže poslání balíku zase pěkně zahýbá mým rozpočtem. Těch 5 kilo vyjde na 2000 korun! Doručeno má být do týdne. Pozemní cestou bych ušetřil asi 500 korun, ale balík by šel až tři měsíce. Ach jo! Pět kilo je přeci jen 5 kilo. Tahat sebou skoro celý měsíc do Malajsie, kde je poštovné levnější? To ne. Batoh už mi od Tánina odletu zase pěkně ztěžknul a potřebuje trochu vyprázdnit. Nedá se nic dělat. Když jsem línej nosit 5 kilo navíc, musím se rozloučit se dvěma tisícovkama.

I dnes večer sedím na Internetu. Mám totiž ještě tolik nezodpovězených dopisů, že jsem na ně ani za minulé dny nestihnul odpovědět. A přibývají další a další...

Joomla SEF URLs by Artio