THAJSKO – Damnoen Saduak a Nakhon Pathom

  • Vytisknout

Vyrážíme z kotviště a hned se dostáváme na místní „dálnici“ – dlouhý široký kanál táhnoucí se až k obzoru. No, skoro. Damnoen Saduak je městečko, jehož stará část je místo ulic prošpikovaná kanály. Lidi tady tak víc používají lodě. Na dopravu domů, na nákupy a v posledních letech i na prodej suvenýrů...


Den 121, pátek 18. 12.

Nové baterie, které jsem včera koupil zafungovaly a budík mě burcuje v pět ráno. Vstávám s radostí, vždyť včera mi byla ta slast odepřena! Ještě včera večer jsem musel zaplatit za další, tj. dnešní noc. Majitelka hotýlku je děsně na prachy a první čím mě ráno vždycky zdraví jsou slova „Sto dvacet bahtů!“, to jako abych nezapomněl že ji mám hned teď zaplatit. Co naplat. Taky jsou to jenom lidi, že?

Musím být do šesti na jižním autobusovém terminále, abych stihnul první bus do Damnoen Saduaku. Městská tak brzo nejezdí, tak musím jet taxíkem. Taxi v Bangkoku mají naštěstí taxametry, takže se nemusím handrkovat o cenu. Bez problémů.

Stíhám autobus v 5.50. Je sice klimatizovaný, takže dražší, ale to jde v takovém případě stranou. Buď tam přijedu brzo ráno, nebo nemá cenu vůbec nikam jezdit.

Jízda je superpohodlná. V sedačce jsem zabořený až skoro po uši, jak je měkká a místa kolem sebe mám tolik, že bych mohl cvičit. Bus je skoro prázdný. Kdeže jsou ty davy ze subkontinentu, které doprovázely každou jízdu busem.

Silnice jsou v perfektním stavu, benzínky jako v Evropě. I okolí silnic je čisté, nikde žádné stoky, jen skoro samá prosperita. I za Bangkokem, směrem na jihozápad kam jedem, se staví.

Damnoen Saduak

Těch 100 km jsme ujeli docela rychle, za něco přes hodinu. Bus nás vysazuje přímo u kotviště malých bárek. Je půl sedmé a jsme tu první, teda dvě Němky (jeli se mnou v buse), Holanďan (přijel na vypůjčené motorce) a já. Společně si půjčujeme si na dvě hodiny loďku. Za pádly sedí taková usedlejší babka.

Vyrážíme z kotviště a hned se dostáváme na místní „dálnici“ – dlouhý široký kanál táhnoucí se až k obzoru. No, skoro. Damnoen Saduak je městečko, jehož stará část je místo ulic prošpikovaná kanály. Lidi tady tak víc používají lodě. Na dopravu domů, na nákupy a v posledních letech i na prodej suvenýrů.

Plovoucí trh, kde se dá koupit především jídlo, ale i věci potřebné do domácnosti

Proplouváme pod úzkými lávkami, kolem obyčejných domů. Lidé v nich právě připravují snídani, perou, nebo mají vytavené to co chtějí prodat – ovoce, zeleninu, látky. V téhle části Damnoen Saduaku nejsou žádné ulice. Maximálně dřevěné chodníčky podél vody, z některých míst se však dá dostat jen lodí. Tam kde nejsou baráčky rostou kokosové palmy, častá surovina na prodej.

Jak se přibližujeme vlastnímu trhu (i když celý systém kanálů je vlastně trh, na kterém velká část domečků něco nabízí), začínáme potkávat dlouhé štíhlé loďky kormidlované ženami ve slaměných kloboucích. Vezou ovoce, zeleninu nebo přímo celou malou kuchyňku. Kuchařky/kormidelnice v jedné osobě na ní za pět minut vykouzlí skvělou nudlovou polévku nebo smažené masové kuličky na špejli. Jen si tak plout, občas přirazit k nějaké té loďce a koupit si třeba kokos, je skvělé. Paní v loďkách se na nás usmívají a když odjíždíme tak nám mávají.

Konečně připlouváme k trhu. Celý kanál je zaplněn loďkami těch co prodávají a loďkami těch co nakupují. Nakupovat se dá i z mola. To je celé dřevěné, zastřešené a jsou na něm další, „neplovoucí“ stánky. Pastva pro oči. Těch barev. A jak si lidi vybírají! Je to jako normální trh, jen je plovoucí. Pomaloučku proplouváme trhem a pak se znovu stáčíme do obytné části kanálů.

Tady, a vlastně i podél celé cesty autobusem z Bangkoku, vidím na každém pozemku zvláštní malinký, hodně barevný domeček na sloupku. Jde o tzv. domečky pro duchy, které lze vidět po celém Thajsku u každého domu nebo na soukromém pozemku. Thajci totiž věří, že všude v zemi žijí duchové, které bychom si neměli znepřátelit, ba spíš je dostat na svoji stranu. Jelikož třeba právě stavba nového domu by je mohla vyrušit a život s nimi na jednom místě by mohl přinést problémy, je vždy před započetím stavby vybráno na pozemku místo, kam se postaví malý domeček na kůlu a přesně určeným obřadem se tam duši přemístí. Aby se náhodou nechtěli vrátit zpátky, jsou jim každý den přinášeny květiny, vonné tyčinky a jídlo. Majitelé se prostě snaží vytvořit duchům příjemný domov. Je-li dům rozšířen, musí být rozšířen i domeček pro duchy. Tak se zajišťuje, aby se duchové nerozzlobili, že se na ně zapomnělo.

Plovoucích kuchyní jsou kanály Damnoen Saduak plné

Přistáváme u mola a skvělá projížďka končí. Jdu pěšky na autobusové nádraží, kde si dávám obědo-snídani. I tak prťavé městečko je čisté, upravené a na první pohled prosperující. Zboží stejné jako v Bangkoku, jen možná menší výběr. Po půlhodince čekání nasedám do autobusu a odjíždím do Nakhon Pathom.

Každý autobus má alespoň jednoho průvodčího, který prodává lístky a vůbec se stará o lidi. V tomhle autobuse je to docela pěkná mladá holka v uniformě – na míle vzdálená těm ušmudlaným frackům na indickém subkontinentu.

Nakhon Pathom

Nakhon Pathom je významné tím, že je tu největší buddhistická stupa na světě – 127 m vysoká Phra Pathom Čedi. Ještě než si ji jdu prohlídnout, dávám si na ulici oběd – nudlovou polévku. Ostatní zákazníci sedící kolem si hned začínají povídat o mně. Slyším totiž slovo farang, jimž se v Thajsku označují běloši. Jde o zkomoleninu výrazu farangset znamenající Francouz. Farang by se proto dalo do češtiny přeložit asi jako „frantík“. Nevím proč, ale farang mi zní tak trochu hanlivě.

I Nakhon Pathom je prosperující, čisté a klidné městečko. Phra Pathom Čedi se tyčí do výše v jeho samém centru a zlatě září na kilometry daleko.

Stupa se nachází uprostřed buddhistického kláštera a ve výklencích po vnějším obvodu zdi obepínající hlavní nádvoří sedí bezpočet Buddhů. V kaplích obrácených na čtyři světové strany jsou obrovští zlatí Buddhové. Thajci jim vzdávají úctu květinami, svíčkami a vonnými tyčinkami. Je tu pohodová atmosféra.

Phra Pathom Čedi je se svými 127 metry nejvyšší buddhistickou stupou na světě

Na hlavním nádvoří, přímo na úpatí stupy, mě zastavuje mnich. Chce si povídat, ale bohužel neumí moc anglicky a já zase thajsky. Že jsem z Čech rozumí. Pod podloubím, které se táhne po celém vnitřním obvodu zdi kolem hlavního nádvoří, sedí další mniši a studují.

Na rozdíl od tzv. „žlutokloboučníků“, tj. máhajánských buddhistů, žijících v Indii, Nepálu, Číně, Vietnamu a Japonsku, kteří mají červenožluté róby a při ceremoniích žluté klobouky, mniši v Thajsku (a i Myanmaru. Kambodži a Laosu) patří k „oranžovoróbařům“, následovníkům théravadského buddhismu a nosí oranžové nebo okrové róby (barvy, které jsou považovány za nehezké).

Théravádský buddhismus se do Thajska a Indočíny dostal jižní cestou přes Srí Lanku a je tou ortodoxnější verzí buddhismu, opírající se jen o učení obsažené v ranných buddhistických textech. Je fakt, že jsem v Thajsku nikde neviděl modlitební vlaječky nebo mlýnky. Théravádským buddhistům připadá příliš jednoduché a bezpracné nechávat za sebe modlit vítr nebo točící se kus dřeva.

V Bangkoku jsem ráno na ulicích potkával bosé mnichy cupitající s velkými miskami a igelitovými taškami. Mniši totiž vždy brzo ráno vyrazí do ulic (a není to jen v Bangkoku, nýbrž po celém Thajsku) a lidé, kteří už jsou připravení, jim dávají jídlo. Činí tak dobré skutky, které se jim zapisují do jejich karmy. Karma má stejnou funkci jako v hinduismu, tj. je to jakýsi seznam skutků jedince, podle kterého pak dochází v dalších životech k převtělování do vyšších (převládly dobré skutky) nebo nižších (převládly skutky špatné) forem života.

Bangkok

Doprava je v Thajsku pohodlná a na meziměstské lince jsem zatím nezažil nacpaný autobus. V Bangkoku jsem coby dup, přesedám na bus MHD a vystupuju kousek od další zajímavosti – královských bárek.

Thajské království má jako konstituční monarchie za hlavu státu krále. Král jako takový se účastní ceremonií při příležitosti významných výročí, svátků a dní. Jedním ze způsobů jsou ceremonie odehrávající se na řece Phraja. Pro tyto příležitosti se již několik století používají dlouhé, nádherně zdobené bárky. Jejich osádku většinou tvoří několik desítek veslařů, doprovod krále, nosiči královských symbolů a samozřejmě jeho veličenstvo král.

Jako v thajských chrámech i na bárkách převládá kombinace červené z žluté. Přídě bárek jsou překrásně vyřezávané. Na jedné je například několikahlavý drak, na jiné zase Višnu jedoucí na svém nosiči Garudovi, vyvedený v kombinaci červené a žluté.

Bárky jsou schované v přístavu přístupném jen bludištěm úzkých uliček a vodních kanálů, takže mi chvíli trvá, než se odtamtud vymotávám a dostávám se k přívozu, který mě převáží přes Phraju na druhou stranu do Banglampu. A to už jsem vlastně doma! Naposledy v Bangkoku usedám k Internetu. Tentokrát hlavně abych posla přání veselých vánoc a šťastného Nového roku. No jo, už je to tak. Konec roku se blíží a já ho podruhé v životě strávím za hranicema. Poprvé v Ghaně 1993/4, teď v Thajsku 1998/9.

Den 122, sobota 19. 12.

Na Severní autobusové nádraží, odkud jezdí busy do Ayuthayi, se prý dostanu busem MHD číslo 32. Prý! Čekám, čekám, ještě je tma a bus nikde. Asi budu muset improvizovat. Nasedám proto do prvního busu, který staví na křižovatce kde musím přesednout na další bus. Uf, jak ale odhadnout tu správnou křižovatku? No prostě nějak!

Mám docela štěstí. Odhad se povedl a druhý bus už mě veze k Severnímu autobusáku. Průvodčí mi ukazuje, že jsem na místě, tak vystupuju. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikde žádný autobusák nevidím. Jen zastávku MHD, kde během každé minuty zastaví snad deset autobusů. Ptám se policajta kde najdu bus do Ayuthayi. Počkej tady, za chvíli tudy jeden pojede, zní jeho komplikované posunky. No, radši bych se přeci jen dostal na ten autobusák, ale teď stojím opravdu ve směru na Ayuthayu, takže bych akorát mohl propásnout bus, který tudy stejně musí projet.

Tahle hra na schovávanou mě ale moc neba. Včera v Damnoen Saduak jsem na autobusák narazil úplně náhodou a v Nakhon Pathom dokonce vůbec ne, protože bus na mě zatroubil když jsem šel po ulici. Přeci jen tu ještě mají asijské zvyklosti sbírat pasažéry po cestě. Možná je to skvělý, ale já bych radši věděl kde je to místo, kde se všechny busy sbíhají. Je to lepší, než odhadovat ulici kudy pojede a celý den se netrefit do té správné. Navíc tu skoro nikdo nemluví anglicky, takže jsem odkázán na svoji strašnou výslovnost thajštiny nebo posunky rukama nohama.

Hlavní je ale to, že jakmile tu autobus jede, tak opravdu jede. Žádné zastávky z neznámého důvodu trvající půl hodiny. Jinak ale jezdí stejně rychle a šílené jako v Indii. Rozdíl je v tom, že mají o hodně lepší autobusy i silnice.

Během jízdy předměstím Bangkoku se autobus postupně plní, až už v něm lidi i stojí. Netlačí se ale jako prasata, nýbrž radši počkají na další autobus. Vědí totiž že pojede, což je v Indii vždycky ve hvězdách.

Na předměstích Bangkoku je stavební boom možná ještě větší než v centru. Staví se všechno – od další úrovně dálnice, přes vysoké administrativní budovy až po obyčejné domy či garáže. Žasnu nad tou infrastrukturou. A žasnu nad tou čistotou a pořádkem. Nic není absolutní a i nějaký bordel se tu občas najde, ale pořád je to lepší než vidět jen samý bordel a ani výjimečně nějakou čistotu. Sorry, asi budu ještě dlouho srovnávat.

Joomla SEF URLs by Artio