THAJSKO – Čiang Mai (Chiang Mai) a okolí

  • Vytisknout

Možná tady nějaký domorodý život někde opravdu je, ale buď je hodně schovaný, nebo tak „umělý“, že ho za domorodý život nepovažuju. Ten turismus teda dává některým místům v Thajsku zabrat! Zápaďáci sem přijedou, čumí jako vyjevení, protože každý křivěji postavený barák hned považují za domorodou chatrč a za suvenýry zaplatí co si kdo řekne...


Do Čiang Mai přijíždíme už v noci, což nám působí menší potíže v orientaci ve městě. Po počátečních těžkostech nakonec zapadáme do jednoho ne příliš skvělého hotýlku. Večer pak trávíme tím, že obcházíme Čiang Mai a hledáme pro příští dny lepší ubytování. Čiang Mai je ale tak oblíbený turistický cíl, že všechny levné hotýlky jsou obsazené. Nakonec ale máme štěstí a na zítřek si rezervujeme skvělou místnost i se záchodem a sprchou v hotýlku, který vede do Thajska se přiženivší Němec Peter.

Téměř každý chrám v Čiang Mai má alespoň jedny podobně fantastické dveře

S ubytováním v Thajsku to vůbec není jednoduché. Teoreticky sice existují levná místa, ale ta jsou pořád obsazená (obzvlášť teď v sezóně), takže o těch nejnižších cenách si člověk může nechat jen zdát. Pokud nemá velké štěstí. No jo, o oblíbené země se lidi vždycky rvou...

Den 125, úterý 22. 12.

Hned ráno se stěhujeme do druhého hotýlku. Čiang Mai je pěkné, čisté provinční městečko, které za svoji prosperitu určitě z velké části vděčí blízkým horským kmenům. Cestou do informační kanceláři totiž míjíme desítky cestovních kanceláří, hotelů a dokonce i restaurací nabízejících právě túry po horských vesnicích.

V informační kanceláři dostáváme mapu města a brožuru se stručným popisem místních zajímavostí. V Čiang Mai je prý přes 300 chrámů. Jak jsem ale poznal v Bangkoku, všechny jsou sice krásně udržované a atraktivní, ale bohužel všechny stejné. Obejdeme proto 4-5 nejzajímavějších a budeme mít přehled.

Cestou do centra konečně taky míjíme něco jiného než buddhistický chrám – mešitu. Je sice úplně obyčejná a úplně moderní, ale rozhodně je zajímavé vidět mešitu uprostřed buddhistické země. Muslimů jsou v Thajsku jen 4 %, z toho většina na jihu, kde Thajsko sousedí s muslimskou Malajsií.
Jak jsem říkal. Chrámy jsou všechny stejné. Wat Čedi Luang skoro přesně v centru města má sice na svém nádvoří obrovskou stupu podpíranou slony, ale jinak je to stejný dřevěný chrám natřený dřevěnou a zlatou barvou jako stovky ostatních. Wat Phra Singh je to samé, akorát s menší stupu a větším Buddhou. Jako už dvakrát před tím, i tady mě odchytává skupina holek majících domácí úkol z angličtiny – udělat rozhovor s cizincem. Otázky mají předem připravené a celý rozhovor nahrávají na diktafon. Vůbec si nedokážu představit, že by tohle zadal nějaký učitel dětem u nás.

Wat Suan Dok (daleko, daleko z centra) je výjimečný svou obrovskou otevřenou viharou, ve které je 500 let starý bronzový Buddha. Wat je teď uspořádán tak jak dřív byly sukhotaiské chrámy, tj. ve vihaře je chráněn Buddha a za ním stojí několik zvonovitých stup.

Oranžová barva je považována za nehezkou, proto ji thajští buddhističtí mniši nosí

No a Wat Čang Man, nejstarší z místních chrámů (založen králem Mengraiem roku 1296) má ve své „sbírce“ prý 2500 let starého Buddhu ze Šrí Lanky nebo Indie. Jeho věk je ale podezřelý, protože v té době se ještě Budha nezobrazoval přímo, ale jen pomocí symbolů jako strom bo, kůň nebo stupa.
Procházka to byla zajímavá, ulice pěkně čisté, chrámy pěkné a čisté. Trochu bych řekl, že mi malinkou chybí alespoň náznak patiny. To mi ale brzo otrnulo, co? Jsem v Thajsko jen pár dní a už se mi zase něco nezdá. No, tak to není. Jen konstatuju, že jsem zatím neviděl nic co by mě vyložené šokovalo. Vlastně ano. Bangkok! Moderní Bangkok a jeho Velký palác!

Jsme ucaprtaní, protože jsme za chrámy prošli snad polovinu města. Zasloužíme si proto dobrou večeři v restauraci a k ní údajně nejlepší thajské pivo Singha. Skvěle s Vlastou kecáme (nad pivem to ostatně vždycky jde dobře) a Thajci se taky nemusí stydět za tu rýži se zeleninou a i pivo, které je fakt skvělé. Zvláštní, že velká láhev tu nemá půl litru, ale 630 ml. Skoro si začínám myslet, že snad jedině v Evropě se pivo měří na půl litry, protože třeba v Čině, Indii i Nepálu je to mezi 630 a 650 ml a v jižní Americe to údajně má být taky tolik.

Den 126, středa 23. 12.

Od Petera si půjčujeme motorku, protože chceme objet pár zajímavostí v okolí Čiang Mai – klášter Doi Suthep, hmongskou vesnici a vodopády Monthathon.

Cesta vede do kopce, protože Doi Suthep je postaven na kopci vysoko nad Čiang Mai. Cestou ale nemáme skoro žádný rozhled, protože dole se povaluje mlha. Slunce ji ještě nestačilo rozpustit.

Doi Suthep je jen 16 km od Čiang Mai, takže celkem přístupný, a proto velká turistická atrakce. Pochází už z roku 1383 a patří k nejsvatějším chrámům na severu Thajska. Opět je skvěle udržovaný a opět na něm převažuje kombinace červené a zlaté. Dveře a okna jsou červená, zdobená zlatými ornamenty a zlatými sklíčky.

Tady nahoře je jasno, takže se celý chrám leskne jako obrovský drahokam. Na hlavním nádvoří stojí velká zlatá stupa (v tom slunci oslňuje tak, že si musím zakrývat oči). Po nádvoří se procházejí oranžoví mniši (turistů je ale víc) a v hlavním chrámu mnich žehná modlícím se smrtelníkům. Sedám si a s nohama dozadu pozoruju ten pro Thajce tak důležitý obřad.

Nádherný buddhistický klášter Doi Suthep najdete na kopci nad Čiang Mai

Na plácku za chrámem je výhled do údolí (vlastně by byl, kdyby nebyla mlha) a kolem jedné zdi je pověšena řada zvonů, na které si mniši zazvoní, když procházejí kolem. Docela je obdivuju, že snesou to rušení, které jsme sem přinesli my turisti. Nevím jestli bych se na jejich místě dokázal soustředit na vzdělávání v buddhismu, když kolem nich chodí tolik Thajek a Evropanek, některé víc neoblečené než oblečené.

Od kláštera cesta stoupá na další kopec. Pár kilometrů za ním je Phra Tamnak Phu Phing, zimní palác thajské královské rodiny. Jeho zahrada je o víkendech a svátcích přístupná veřejnosti, dnes je ale středa a není svátek, takže ji jen míjíme cestou nahoru.

Na vyhlídce nad hmongskou vesnicí potkáváme staršího Němce na kole. Teda tak ukecanýho člověka jsem už dlouho neviděl. Před deseti lety se přiženil do Thajska, ale teď už se svou thajskou ženou nežije. Rozvést se ale nechce, protože by ztratil jakákoliv práva na své děti. Dal nám radu ať si prý nebereme žádnou Thajku, že prý jsou hrozně na peníze. Milí Němče. Nemám zapotřebí si brát žádnou Thajku ani jinou cizinku, protože mám doma svoji Táňu.

Sjíždíme z kopce k vesnici a najednou prd! – praskla duše. Vesnice je asi jen 2 km, takže tam Vlasta dojíždí na motorce a já jdu ten kousek pěšky. Na začátku vesnice necháváme motorku stát a jdeme se projít. O opravu či jiné řešení se postaráme až pak.

Vesnice! Vždyť ono to vůbec jako vesnice nevypadá! Mají tu žít Hmongové, ale zatím jdeme jen kolem samých stánků se suvenýry, oblečením nebo jídlem. Až trochu výš začínají být dřevěné baráčky, ale před každým druhým stojí pickup a když se chci jít podívat k nějakému malému vodopádu, hned bych musel zaplatit.

Na cestě vybírá nějaká mamina svému dítěti z hlavy vši. Ženské z krámků nás pozorujou jako v ZOO. Jo. Je to jako v ZOO, jen nevím, kdo je to pozorované zvíře. Jestli my, co jsme se sem přijeli podívat, nebo oni, co v nás vidí jen a jen kupce pro své suvenýry. Rychle pryč, nebo mi ještě narostou nějaké rohy.

Thajci věří, že všude žijí duchové. Proto když se někam nastěhují a postaví si zde dům přestěhují
uchy do jejich vlastního nového domečku. A aby se jim tam líbilo (a nevrátili se na místo kde teď
stojí lidský dům), nosí jim „úplatky” v podobě květin, rýže a stuh

Možná tady nějaký domorodý život někde opravdu je, ale buď je hodně schovaný, nebo tak „umělý“, že ho za domorodý život nepovažuju. Ten turismus teda dává některým místům v Thajsku zabrat! Zápaďáci sem přijedou, čumí jako vyjevení, protože každý křivěji postavený barák hned považují za domorodou chatrč a za suvenýry zaplatí co si kdo řekne. Takhle peníze kazí (a zkazí) jakkoliv panenský svět.

Thajci naštěstí umí docela dobře improvizovat. Někde na smetišti vyhrabali napůl plesnivou duši, umyli ji, zalepili díry a během asi hodiny už zase můžeme vyrazit. Naše stará duše, která se úplně roztrhla, jim bude, jako i v našem případě, sloužit k záplatování těch ještě použitelných duší.

Cestou dolů se stavujeme u vodopádů a pak stavíme i u vyhlídky, kterou jsme míjeli cestou nahoru. Mlha už se rozplynula a pod sebou vidíme Čiang Mai jako na dlani. Jeho bílé paneláky mi trochu připomínají Mladou Boleslav. V každém případě bych ale nikdy neřekl, že tady na severu Thajska najdu tak moderně vyhlížející město. Je to stejné, jako když jsem byl překvapen z Urumči, kde jsem si taky nedovedl v poušti představit nic jiného, než jen zaprášenou oázu. Inu, svět se mění...

Večeříme na nočním trhu, kde si dáváme sunyiaki – nudle se zeleninou, zázvorem a arašídy a k tomu rýže, a pak jak tak procházíme trhem, jen uzobáváme různé dobrůtky, které se nám nabízejí. Nejlepší se nám zdají rýžové dortíky zabalené v banánovém listě. Mě taky chutná kokosový dort (zas v banánovém listu).

Den 127, čtvrtek 24. 12.

Naše cesta se dělí. Vlasta zůstává v Čiang Mai, protože by odsud chtěl zkusit letět do Singapuru a pak se po zemi vrátit do Bangkoku. Já už brzo ráno odjíždím na sever. Nejdřív busem do města Čiang Rai, odkud chytám další bus do vesničky Ban Basang ještě dál na severu. Ta ale ještě není mým dnešním cílem. Na křižovatce vystupuju z autobusu a čekám na songtó, jakási vesnická MHD. A jelikož je to MHD vesnická, nejezdí tak často.

Čekám hodinu a půl, mezitím si stačím dát oběd a přečíst půlku průvodce Thajskem. Pak teprve se songtó objevuje a vyrážíme.

Cesta do vesničky Mae Salong, v horách nejsevernějšího výběžku Thajska, jen asi 5 km od Myanmaru, trvá hodinu a vede krásnou horskou scenérií. Kolem Mae Salong se pěstuje čaj a káva. Není to ale tak dávno, kdy tu byly makové plantáže a hlavním produktem opiová pasta. Jsem totiž ve Zlatém trojúhelníku, neslavně proslulé oblasti na rozhraní Thajska, Myanmaru a Laosu, která byla dříve hlavním producentem opia na světě. Dnes se tady stále ještě vyrábí, ale spíš v Laosu a Myanmaru.

Joomla SEF URLs by Artio