THAJSKO – Khorat (Nakhon Ratchasima) a okolí

  • Vytisknout

Je tu! Stojí Opuštěný uprostřed džungle a jeho opuštěnost ještě zdůrazňuje skoro úplná absence turistů. Na ně je ještě příliš brzo, první turistické skupiny jsou teprve na cestě sem. To je jedině dobře, protože mě alespoň nic neruší a můžu si tohohle khmerského skvostu v klidu užívat...


Nakhon Rachasima (Khorat)

Den 129, sobota 26. 12.

Do Khoratu přijíždíme na čas, takže musím pár hodin dospat na nádraží. Centrum je z nádraží trochu dál, ale naštěstí se to celkem dá ujít pěšky.

Hned vedle mého hotelu je trh, kde vedle klasických věcí prodávají i živé hady, želvy a brouky – všechno samozřejmě jako gastronomické lahůdky. Bohužel na ně nemám dost peněz, tak se ke snídani spokojuju s nudlovou polívkou.

Khorat mi bude sloužit jako základna pro návštěvu dvou významných khmerských památek na území Thajska: 60 km vzdáleného Prasat Hin Phimai a 120 km vzdáleného Prasat Hin Khao Phanom Rung. Dneska navštívím Phimai a zítra Phanom Rung.

Dnes se už podruhé ocitám na autobusovém nádraží a nasedám do busu směr Phimai. Žádný s klimatizací, ale obyčejný s pěti (2+3) sedačkami vedle sebe a málo místem pro nohy. Na tu hodiny cesty je to ale jedno.

O severovýchodu Thajska se říká, že je to nejchudší thajská oblast. Cestou do Phimai vidím, že na tom něco bude. Domy a silnice nejsou tak udržované jako na severu nebo v centru, ale i tak to vypadá zajímavě.

Phimai

Samotné městečko Phimai už je zase plně prosperující, jen občas kolem mě překodrcá zvláštní menší náklaďák s odkrytým motorem a bez střechy. Není nabouraný nebo rozebraný, je to prostě vlastnost. Jde o vozítko, jehož motor se dá snadno vymontovat a použít k něčemu jinému. Třeba jako pohon lodi nebo sekačky obilí. Jinde v Thajsku jsem takové monstrum neviděl. Tady ještě přežívá kvůli menšími vlivu prosperity.

Přátelští mniši neodolali pokušení se se mnou vyfotit

Kromě vlastního historického parku je tu i muzeum s exponáty nalezenými v Phimai, Phanom Rung a jiných khmerských městech v okolí a s výstavou o životě lidí z oblasti Isaan, jak je severovýchod Thajska často nazýván. V Thajsku se mi osvědčilo nejdřív navštívit muzeum vztahující se k nějaké památce a pak teprve památku samotnou. Ani v Phimai tohohle pořadí nelituju. V muzeu mám možnost vidět ty nejlepší exponáty, které většinou přemístěny do muzea – kamenné překlady s vytesanými hinduistickými motivy, fotografie i modely Phimai, Phanom Rung a některých dalších menších míst.

Hlavní součásti Historického parku Prasat Phimai je kamenná svatyně stojící uprostřed tohoto chráněného území. Postavena v 11. století a dnes skvěle zrestaurovaná, slouží jako dobrá ukázka khmerského stylu předcházejícího stavbu pozdějšího hlavního města khmerské říše Angkoru (dnes v Kambodži). Jako i u další chrámy z té doby se v jeho výzdobě prolíná buddhismus s hinduismem: ve středu svatyně se nachází sedící Buddha, ale velká část kamenných dveřních překladů (které jsou vystaveny v muzeu) nese vytesané scény z hinduistického eposu Rámajána. Podobně „schizofrenní“ je i zbytek výzdoby.

Dalším skvostem je Naga most, po kterém se do areálu vstupuje. Naga je sedmihlavý had a most, jež má na každé straně dva takové hady, má symbolizovat cestu ze země do ráje, tj. z obyčejného života do chrámu. V chrámu je docela hodně turistů. Většina z nich jsou Thajci, což jen ukazuje na prosperitu země. Je tu i několik mnichů v oranžovém rouchu, kteří se se mnou museli nechat vyfotit.

Khorat

A už jsme zase zpět v Khoratu. Cestou z nádraží jsem se zastavil v obrovském obchodním komplexu Big C a jenom žasnu nad tím neuvěřitelným množstvím věcí co se tu prodává a v jakých neuvěřitelných podmínkách. Big C je něco jako Centrum Černý most Co víc k tomu dodat. Snad jen to, že Khorat má „pouze“ 200 000 obyvatel, kdežto Praha o milión víc.

Ani dneska jsem nebyl úspěšný v nalezení mezinárodního telefonu. Vlastně byl, ale jelikož je víkend, přišel jsem po zavírací době. Je mi z toho trochu smutno. Jakoby mě pronásledovala paní Smůla, která mi nechce dovolit, abych doma udělal radost.

Den 130, neděle 27. 12.

Ráno je chladno. Je teprve třičtvrtě na šest a já čekám na autobus. Khmerská svatyně Phanom Rung je asi 120 km od Khoratu, takže většinu dne zabiju cestou tam a zpět. Doufám, že bude stát za to, když se k ní nedá dostat přímo ale jen s přestupy.

Cesta autobusem trvá 2,5 hodiny, po kterých vystupuju na křižovatce v polích, kde je pár baráčků a horda motocyklových taxikářů. Dál už musím buď počkat na songtó, nebo si najmout dražšího mototaxikáře. Ti se mi samozřejmě hned nabízejí, ale chtějí nehorázné peníze.

400metrová promenáda vedoucí k hlavnímu chrámu Phanom Rung končí dlouhými, strmými schody

Čekání si zkracuju snídaní. Mezitím za mnou chodí jeden taxikář za druhým a nabízejí stále nižší a nižší ceny. Nechávám je vydusit, protože tady jezdí tak málo lidí, že po hodině neproduktivního stání by určitě hodně slevili, jen aby měli alespoň nějaký zisk.

Songtó dlouho nejede, tak konečně prozrazuju dalšímu taxikáři kolik jsem za jeho služby ochoten zaplatit. Částka (míň než polovina jím nabízené sazby) se mu nejdřív zdá málo, ale jelikož tady žádný jiný pasažér není a dlouho nebude, nakonec kývne. Při zdejších cenách benzínu i tak bude mít několikasetprocentní zisk, takže si nemá co stěžovat.

Řežeme zatáčky jako bychom ujížděli před smrtí a poslední 3 km stoupáme do kopce na jehož vrcholu má být postavený Phanom Rung.

Phanom Rung

Je tu! Stojí Opuštěný uprostřed džungle a jeho opuštěnost ještě zdůrazňuje skoro úplná absence turistů. Na ně je ještě příliš brzo, první turistické skupiny jsou teprve na cestě sem. To je jedině dobře, protože mě alespoň nic neruší a můžu si tohohle khmerského skvostu v klidu užívat.

Hned za vstupní bránou jsou prudké schody do kopce, vedoucí na kamennou terasu. Z ní se přede mnou rozprostírá nádherný pohled: 400 metrů dlouhá kamenná kolonáda, zakončená schodištěm a Naga mosty. Za nimi se tyčí prang hlavní svatyně obestavěný kamennou zdí s bránami na všechny čtyři světové strany. Vcházím jednou z bran, nad níž je kamenný překlad se scénou z Rámajány. Phanom Rung byl postaven jako hinduistický chrám zasvěcený jak Šivovi tak Višnovi. Na mnoha překladech a sloupech jsou oba bohové zobrazeni v rozličných polohách a situacích. Hlavní prang je nejlépe zrekonstruovanou stavbou svého druhu v Thajsku. Renovace celého komplexu trvala 17 let, ale vyplatila se.

Detail překladu nad vstupem do chrámu

Už zase žasnu nad kamenosochařským a stavitelským uměním našich předků. Když to vidím, ani si neodvažuju představit jak musí vypadá Angkor, bývalé hlavní město khmerské říše, dnes rozsáhlý komplex chrámů a svatyň, nacházející se v Kambodži. Kambodžani si ho taky dost váží a jsou na něj pyšní. Jednodenní vstupné tam prý stojí 20 dolarů.

Po hodině a půl jsem úplně hotovej a už nemůžu. Tolik se toho tady dá vidět, ale už teď se cítím přehlcený. Nejvyšší čas se rozloučit.

Vycházím hlavní branou, kterou se už do parku hrnou zástupy turistů. Na velkém parkovišti stojí řady autobusů a taky řady stánků se suvenýry. Nasedám na svoji motorku a odjíždíme pryč. Cestou z kopce míjíme skupinky mnichů, kteří jdou nejspíš Phanom Rung taky navštívit.

Khorat

Zpět v Khoratu jsem ve tři hodiny, kdy si na ulici hned dávám skvělý oběd. Pak si sedm do parku, jím melou a píšu deník. Je pohoda, když si můžu sednout na nějaké hezké místo a jen tak koukat kolem. Tohle v Indii neznají. Asi jim to ani nechybí.

V hotelu ještě před spaním znovu píšu deník a koukám se na thajskou televizi. Přitom po mě pořád lezou mravenci.

Den 131, pondělí 28. 12.

Jednou z nevýhod Thajska je, že pokud se člověk chce dostat z jedné strany na druhou, často to nezvládne najednou (tj. jedním autobusem), ale přinejmenším nadvakrát. Většina autobusů totiž začíná/končí v Bangkoku, který je položen v jakémsi „těžišti“ země. Pokud tedy někdo chce jet z Khoratu na severovýchodě do Kančanaburi na západě, čeká ho i únavné probíjení se Bangkokem. Busy z Khoratu totiž v Bangkoku přijíždějí na Severní autobusové nádraží, kdežto busy do Kančanaburi odjíždějí z Jižného autobusáku.

Proto chytám už bus v šest ráno, abych byl do deseti v Bangkoku (cesta má trvat čtyři hodiny) a do Kančanaburi přijel tak, abych si ještě stačil i něco prohlédnout. Bohužel nemám to štěstí a moje úsilí s ranním vstáváním je zmařeno pomalou jízdou, kdy bus zastavuje a nabírá cestující snad každých 100 metrů.

Joomla SEF URLs by Artio