THAJSKO – Kančanaburi (Kanchanaburi) a NP Erawan

  • Vytisknout

Stezka prochází bambusovým (v thajštině phainurak) lesem, takže úplně jinou nikou než je džungle kolem vodopádů. Bambusový les prý většinou vyroste na vykácené ploše a postupně je nahrazen džunglí. Dřevo v takové „druhotné“ džungli je údajně horší kvality než dřevo v džungli původní...


Kančanaburi

Ubytovávám se přímo na řece Kwai, v jednom z několika místních guesthousů postavených na vorech. Je to v něm opravdu příjemné. Taková domácká atmosféra (samozřejmě že mají i vlastní videotéku s asi 200 tituly). Večer si pročítám knihu komentářů. Je docela zajímavá, protože se člověk dozví co tu stojí za vidění a co ne. Oproti původnímu plánu asi přidám návštěvu Erawanského národního parku, který v knize všichni vychvalují až do nebe.

Některým komentářům se ale musím smát. Třeba těm, které říkají, že thajské jídlo se nedá jíst, protože po něm mají silný průjem a že teprve jídlo tady v guesthousu jim důvěru v thajskou kuchyni vrátilo. To asi bude hodně přizpůsobený evropským rozmlsaným jazýčkům. V knize jídlo každý vychvaluje, pro mě by ale bylo příliš drahé. Prostě se musím stravovat tou pro někoho průjemzpůsobující stravou, jinak bych přišel na buben.

Klidný podvečer na řece Kwai

Večer už za tmy se konečně dostávám k vhodnému telefonu abych zavolal domů. Chtěl jsme zavolat už na vánoce, ale nikde jsem nenašel mezinárodní telefon. Až tady, kde vedle pošty stojí telefonní budka umožňující mezinárodní hovory 24 hodin denně. Budka stojí za to: jakmile zvedám telefon, rozsvěcuje se v ní světlo a zapíná klimatizace. Vytáčím americké číslo pro služby MasterCard, zadávám číslo svojí karty a telefonní PIN a je to. Mluvím nejdřív s mamkou a pak volám Táně do Zámků. Obě jsou překvapené a já jsem zase hrozně rád, že jsem je po dlouhé době mohl opět slyšet.

Kdo bydlí u řeky proklíná noční plovoucí diskotéky. Za vlečný člun je zapojen velký vor s barem, tanečním parketem a diskžokejem a celou noc jezdí po řece sem a tam. A není to jen jedna diskotéka, ale hned několik! Občas to fakt duní, ale ani zdaleka to nedosahuje síly diskoték na Thanong Khao San v Bangkoku. Tady je navíc hned po proplutí diskotéky celý guesthouse rozhoupán na vlnách, které dobře uspávají.

Den 132, úterý 29. 12.

Na základě knihy komentářů jsme si řekl, že tady strávím dva dny. Dnes si půjčím kolo a objedu Kančanaburi a blízké okolí, zítra se podívám do Erawanského národního parku.

Kančanaburi smutně proslulo za 2. světové války, kdy tu byl umístěn japonský tábor se spojeneckými válečnými zajatci. Ti stavěli jeden z mostů potřebných k železničnímu propojení Bangkoku a Rangúnu (v Barmě). Stavba tzv. „železnice smrti“ měla podle propočtů japonských inženýrů trvat pět let, ale váleční zajatci, jak z řad spojeneckých vojsk, tak z armád okolních zemí) byli pod tlakem neúprosného japonského velení donuceni železnici postavit za pouhých 16 měsíců!

Džungle, hory a časté řeky si žádaly dodatečné úpravy terénu, včetně tunelů, ramp a mostů. Kančanaburský most přes řeku Kwai byl jen malou částí celé trasy, při jejíž stavbě našlo smrt 16 000 zajatců z Ameriky, Anglie, Holandska a Austrálie a 90-100 000 Thajců, Barmánců, Malajců a Indonésanů. Most přes Kwai se díky filmovému zpracování stal symbolem tohoto válečného masakru, který v Kančanaburi dodnes připomíná ještě několik dalších míst.

Asi nejpůsobivější z nich je Muzeum JEATH, jen pár kroků od mého guesthousu. Ten zvláštní název je složen z počátečních písmen anglických názvů zemí zúčastněných při stavě mostu (Japan, England, America/Australia, Thailand, Holland) a má prý nahrazovat anglické slovo DEATH – smrt (jímž je železnic často nazývána), které prý zní příliš strašlivě. Mně osobně připadá JEATH ještě horší, hlavně tím, že je tak podobné slovu DEATH, a přitom málokdo ví odkud se vzalo. Brrr!!!

JEATH je jen docela malé muzeum, vlastně jen dlouhá bambusová chata, kopie jedné z chat, ve kterých během stavby žili zajatci. Uvnitř je plná dobových fotografií, maleb namalovaných samotnými zajatci, zobrazujících všechno od výjevů ze stavby, přes následky tropických nemocí, až po mrtvé kamarády v místním nemocničním lágru. Děs!

Vystaveny jsou i některé zbraně, bomby a výstřižky z novin s články o návratech přímých účastníků do již mírového Kančanaburi v posledních 20-30 létech.

Válka je odporná. Každý to ví a každý na to sere. Hlavně tím, že pořád čumí na ty krvavý sračky v televizi a pořád chce víc a víc krve. Tady jí proteklo opravdu hodně, ale dnes už je to každýmu jedno. Deníčku omlouvám se za ty sprostý slova, ale vždycky když jsem na podobném místě, cítím strašnou bezmoc a mám pocit, že se asi nedožijeme doby, kdy by se nenašel další blbeček, který by si léčil komplexy hraním na vojáčky.

Půjčuju si kolo a projíždím skrz Kančanaburi k 5 km vzdálenému mostu přes Kwai. Cestou míjím další vzpomínku na válečná léta – Kančanaburský spojenecký válečný hřbitov. V ranním slunci se lesknou tisíce kovových destiček se jmény na kamenných náhrobcích. Australani, Američani, Angličani, Holanďani, Indové. Většinou kluci mezi dvacítkou a třicítkou. Ach jo, tady tomu stínu války nikdo neuteče.

Po dalším kilometru míjím příjemnější thajskou reálii – výrobnu domečků pro duchy. Na cestách Thajskem už jsem takových výroben viděl několik, ale vždycky jen z autobusu a na pár vteřin. Před obyčejnou boudou tu stojí domečky různých barev a velikostí, dokonce je tu i pár stup. Všechny pestře barevné a pečlivě nalakované, aby vydržely nepřízně thajského podnebí.

Známý most na řece Kwai, který se za 2. světové války stal osudný tisícům spojeneckých válečných zajatců

Most je asi 5 km od centra na severu Kančanaburi. Dá se najít docela snadno, protože k němu vedou koleje. Dodnes je používán a na téhle trati jezdí vlak 2× denně až do Nam Toku.

Působí docela obyčejně, ale jeho osud z něj dělá legendu. Někdy se mu říká „nejdražší most na světě“, protože stál život tolika lidí. Přecházím přes něj na druhou stranu. Zvláštní pocit. Mám štěstí, že se po něm procházím až teď a ne před 55 léty. To bych totiž byl určitě jedním z těch válečných zajatců...

Když nasedám na kolo, právě přes most přejíždí vlak. Podle cedule je to „Eastern and Oriental Express“ až ze Singapuru.

Jedu podél řeky na jih zpět do centra až k prvnímu mostu. Míjím ulice jako Australia Road, America Road, Malaysia Road apod., nazvané podle zemí jejichž vojáci tu zahynuli. Všechny uličníky mají tvar ryby s názvem ulice napsaným thajsky a anglicky. Má to být nejčastější ryba z místních řek – plaa yisok.

Po mostě přejíždím na druhou stranu a pak se přes další most vracím do města. Na řece je vidět řada vorů – všechno buď plovoucí restaurace, plovoucí guesthousy (jako ten můj), nebo ty hlučné diskotéky. Kéž by je někdo potopil!

Z mostu přijíždím znovu do centra a stavuju se na oběd. Po těch kilometrech na kole a ve vedru mi vyhládlo. Slunce navíc praží tak, že jsem se spálil. Po dlouhé době je to den s opravdu silným sluncem a já jsem za ty uplynulé dny úplně zapomněl, že jsem v tropech. Počasí bylo pořád příjemné, tj. žádné vlhko, žádné přílišné vedro a částečně pod mrakem. Dnes už ale slunce pere opravdově.

Po obědě zase nasedám na kolo a vydávám se na jihozápad Kančanaburi ke skalnímu chrámu Wat Tham Mongkon Thong (Chrám Zlatého draka). Jedu asi 6 km podél políček s cukrovou třtinou, dřevěných domečků a rozeklaných skal porostlých zelenými keři. Chrám Zlatého draka je znám tím, že v něm žije tzv. „plovoucí jeptiška“. Plave v bazénu a přitom medituje. Já jsem ji neviděl, ale za to po strmých schodech šplhám na skálu ke vstupu do chrámu, prolézám jeskyni (na jednom místě dokonce po čtyřech, protože není vysoká ani metr) a pak se po chodníčku vracím zpátky ke vchodu. Je tu pěkný rozhled do okolní krajiny.

V Kančanaburi oblíbené bydlení

Když dole pod chrámem nasedám na kolo, nějak se mi nezdá přední pneumatika. Snad mě nepotká stejný osud jako pod Doi Suthep před několika dny, kdy nám u motorky praskla duše. Jsem 6 km od města a tady bych přirozeně žádnou opravnu nesehnal. Naštěstí si můžu cestu do města pár kilometrů zkrátit, když pojedu po staré silnici, na jejímž konci je převoz. Přístaviště na druhém břehu řeky je přímo v ulici kde bydlím.

Večer mi usínání zase „zpříjemňují“ plovoucí diskotéky. Dnes tam ale slyším nějaký falešný zpěv. Aha, asi nějaká živá hudba, říkám si, kdy angažovali nějakou začínající hvězdu. Po několikeré změněn zpěváka, ale stále stejné „falešné“ kvalitě mi to dochází – to je karaoké!!!

Národní park Erawan

Den 133, středa 30. 12.

Erawanský národní park beru jako náhradu za národní park Khao Sok na jihu Thajska. Dostat se do Erawanu je levnější a navíc jsem o něm četl jen samé dobré. Z Kančanaburi odjíždím v 8 hodin prvním ranním busem.

Hned za Kančanaburi je poznat, že jsme v oblasti s dobře zachovanou přírodou. Kolem se táhnou kopce porostlé džunglí, která často zasahuje až k silnici. Na těch místech vůbec není vidět za první „stěnu“ vegetace. Tak je hustá.

Některé kopce jsou jen holé skály. Cestou míjíme „resorty“, což jsou drahé hotely postavené uprostřed divočiny, většinou ve stylu nízkých jedno až dvoupatrových komplexů. Ti co na to mají si v nich můžou užívat opravdového klidu a soukromí se vším dostupným komfortem. Protikladem těchhle drahých hotelů jsou jednoduché domky na kůlech, ve kterých žijí obyčejní lidé.

Autobus staví přímo před vstupem do parku, kde má i konečnou. Zpět jezdí každou hodinu, takže se nemusím bát, že bych tady zůstal trčet.

Druhý stupeň sedmistupňového vodopádu Erawan (v thajštině Slon)

Už příjezd k parku je pěkně upravený a hned za vstupní branou stojí velká mapa s fotkami jednotlivých zajímavostí. Největší z nich (a po níž je park i nazván) je sedmiúrovňový vodopád Erawan (sedmý stupeň vodopádu prý tvarem připomíná tříhlavého slona Erawana z hinduisticko-buddhistické mytologie). Ten začíná 700 metrů odsud a poslední stupeň je vzdálen přes dva kilometry.

Cestička k vodopádu je nejdřív asfaltovaná. To je divný, za chvíli se ale mění v kamenitou pěšinku. Dobře že jsem si nevzal sandály, tady bych se v nich asi zabil.

Už je deset hodin, ale tady v džungli je pořád docela šero. Hodil by se mi citlivější film. No, vlastně ani ne, protože tekoucí vodu je stejně lepší fotit delším časem.

První stupeň vodopádu není vůbec prudký a tvoří jej několik kaskád táhnoucích se přes celou šířku říčky. V tom šeru to vypadá docela romanticky. Ještě tu nikdo není, takže jediné co slyším je šumění vody. O 300 metrů dál je druhý stupeň. Ten už je vysoký a pod sebou má jezírko, kde se koupu nějací farangové. Taky jsem si vzal plavky, ale jsem línej se svlíkat, tak se jen dívám jak jim to jde.

Nevím jak přišli na to, že Erawan má právě sedm stupňů. Jak jdu stále výš a výš a míjím další stupně připadá mí, že jich má alespoň 100. Každá kaskáda je jiná, mají ty nejfantastičtější tvary. Kolem je hustá džungle a na některých místech už liány znovu zasahují do vysekané cesty. Průchod se zhoršuje se vzdáleností od prvního stupně.

Pátý stupeň už je hodně divoký a cesta k šestému je napůl zarostlá džunglí. To je ale pořád ještě lepší než se dostat k sedmému. Tady už cesta úplně zmizela a musím lézt po kamenech a brodit se ve vodě. Je to ale skvělé. Konečně si připadám jak v džungli. Kam se na to hrabe ta „džungle“ v nepálském Čitwanu!

Nahoře si dávám odpočinek a zasloužený oběd. Naštěstí je to pro drtivou většinu návštěvníků příliš namáhavé, tak tu potkávám jen několik cachtajících se mladých Thajců. Je akorát poledne, takže mi cesta nahoru trvala dvě hodiny. Dolů už to půjde rychleji, protože budu moct používat liány ke spouštění se! Sedím asi půl hodiny a jenom pozoruju vodu a okolní džungli. Pak se zvedám a začínám se po kamenech a vodou brodit zpátky. Cesta dolů jde rychle a za chvíli jsem u druhého stupně, kde odbočuju z cesty na tzv. naučnou stezku. Vede mimo první stupeň vodopádu, ale to mi teď už nevadí.

Stezka prochází bambusovým (v thajštině phainurak) lesem, takže úplně jinou nikou než je džungle kolem vodopádů. Bambusový les prý většinou vyroste na vykácené ploše a postupně je nahrazen džunglí. Dřevo v takové „druhotné“ džungli je údajně horší kvality než dřevo v džungli původní. Stezka je dost dobrá, protože kromě různých druhů dřevin ukazuje třeba termitiště, samoléčitelské schopnosti stromů, nebo jaký dopad na les může mít lesní požár.

Po půlhodince příjemné procházky vycházím přímo u parkoviště, kde už vidím čekat autobus. Sedám do něj, čekám a poslouchám thajskou pop music linoucí se z řidičova rádia. Za půl hodiny, přesně na čas, odjíždíme.

Kančanaburi

Večer si dávám večeři na nočním trhu a přitom přemýšlím co udělám se Silvestrem. Nejdřív jsme chtěl jet na ostrov Pha Ngan, ale příliš jsem se zdržel tady a už bych to tam nestihnul. Pak jsem si říkal, že bych zůstal ještě jeden den tady. To se mi ale nechce, protože jsem chtěl být u moře. Zavrhnul jsem i myšlenku být v Phetburi, protože tam jsou k vidění hlavně chrámy, kterých jsem si užil dost. Nakonec vymýšlím kompromis. Pojedu na jih, ale ne až na Pha Ngan, nýbrž jen do přímořského letoviska Hua Hin, kam bych se snad mohl z Kančanaburi dostat tak za pět hodin. Takže zítra zase brzo vstávat, abych stihnul co nejčasnější autobus.

Den 134, čtvrtek 31. 12.

Do Hua Hin odsud nejede žádný přímý autobus, takže musím jet nejdřív do Račaburi a tam přesednout. Alespoň se ale vyhnu Bangkoku! Vstávám tak brzo, že stíhám autobus v 5.40. Cesta trvá dvě hodiny a průvodčí mě v Račaburi vyhazuje na ulici rovnou u busu do Hua Hin. To je docela klika. Chci přijet do Hua Hin co nejdřív, protože je mezi Thajci i farangy oblíbeným plážovým městečkem (protože je jen 4 hodiny autobusem od Bangkoku) a teď na Silvestra může být všechno ubytování obsazené.

Cesta ubíhá rychle a je vidět, že jedeme na jih – je pěkně teplo a přibývá palem.

Už několik kiláků před Hua Hin poznávám, že se blížíme k nějakému oblíbenému místu plážových opékačů. Na mořském břehu se před námi pomalu zvětšují vysoké hotely. No potěš pánbůh! Kam se to ženu!

Joomla SEF URLs by Artio