THAJSKO – Hua Hin

  • Vytisknout

Hua Hin byla dřív rybářská vesnička. Kdeže jsou ale ty časy. Teď je to rušné město s vysokými hotely, dopravními zácpami a kdoví co ještě objevím až se tady rozkoukám.


S ubytováním mám opravdu trochu problémy a štěstí se na mě usmívá až asi v pátém nebo šestém guesthousu. Ani tak to není nic levného.

Hua Hin už bylo dobyto farangy. Jak se procházím po ulicích, míjím módní salóny (všechny se skvělými „slevami“ na obleky, kostýmy apod. za pouhých 59 dolarů), supermarkety a sámošky, obchody se suvenýry, kavárny, restaurace (jako třeba anglická „Little England“, francouzská „Brasserie de Paris“, italská „Mamma Mia“, německá „Die kleine Berliner Kneippe“, nebo americký saloon „Stown Town“). Jíst se ale dá i v thajských, stejně předražených restauracích. Ve většině z nich jsou hlavním lákadlem mořské ryby a jiné mořské potvory, neboť Hua Hin je známo právě skvělou mořskou kuchyní.

I v Thajsku se vyskytují cyklorikši, i když už poměrně vzácně

Takhle přehnaně evropsky to naštěstí vypadá jen v ulicích u vysokých hotelů a pláže. Dál ve městě už se cítím víc jako v Thajsku a i moje peněženka už se tak neklepe že bude krvácet. Počet bělochu je tu ale i tak největší co jsem v Thajsku viděl (hned po Bangkoku).

V centru je několik trhů, kde mají neuvěřitelné množství ryb, ústřic a chobotnic. Čerstvých nebo sušených. Atmosféra vesnických trhů už je ale dávno ztracená i v téhle části Hua Hin. Už je to prostě město.

Jako všude kde je spousta farangů i sem se z Thajska stáhla děvčata pochybné pověsti. Sedí v barech a čekají na zákazníky. Hodně jich už toho svého ulovilo. Vidět dvojici farang-Thajska držící se za ruce je celkem běžné. Nikde ale nevidím jedinou dvojici faranžka-Thajec. Bílý ženský se asi dokážou líp kontrolovat, kdežto chlapi opravdu myslí penisem. Některých je mi dost líto, když vidím, jak se „svýma“ Thajkama vlečou plné nákupní tašky. Plní tak přesně to co od nich Thajky očekávají.

Už je poledne a jelikož jsem od včerejšího večera nic nejedl, dávám si pálivou nudlovou polívku s nějakýma mušlema. Nevím proč, ale hned na to dostávám průjem a nepříjemné křeče do žaludku. To jsem si teda nezasloužil. A zrovna na Silvestra, kdy jsem si chtěl trochu užít! Musím se vrátit do hotelu a vzít si černé uhlí. Asi je to ještě pozůstatek střevních problémů z Bangladéše. Ať se děje co se děje, stejně se dneska rozšoupnu!

Sedám si do internetové kavárny a mám obrovskou radost, protože jsem za poslední dva týdny dostal 20 dopisů. Píšu a posílám další příspěvky do pro Cesty.

Poprvé na celé cestě se jdu projít na pláž. Moře jsem sice viděl v Bombaji, ale tam jsem nějak neměl potřebu se u něj vyžívat a v jejím centru navíc žádná koupací pláž nebyla. Tady je to úplně jiné. Pláž je sice plná, ale i tak je moc příjemné se brouzdat ve vodě, procházet se kolem kokosových palem a cítit slaný mořský vzduch.

Po pláži chodí Thajky ve velkých slaměných kloboucích a prodávají ananasy, banány a vajíčka. Něco dobrého bych si mohl dát i u pultíků přímo na pláži nebo v některé restauraci. O turisty je tu prostě dobře postaráno. Někteří se v moři prohání na vodních skútrech, nebo jezdí na takových dlouhých nafukovacích obludách tažených člunem nebo skútrem. Absolutní pohoda.

To není hudební představení, ale pečení rýže v bambusu

Jak se blíží večer, začíná se na ulicích objevovat čím dál tím víc farangů ve večerních šatech a slušných kalhotách a košilích. Míří do hotelů, kde budou probíhat oslavy spojené s večeří, tradiční hudbou a nějakým tanečním představením. Hotely si za tenhle zážitek účtují těžký prachy. Já jsem zase zvědav, jak (a jestli vůbec, vždyť jsou to buddhisti) budou Silvestr prožívat Thajci na ulicích, protože tam se bude odehrávat můj letošní silvestrovský „program“.

Na několika místech už se rozjíždí noční trhy, hned vedle chrámu Hua Hin je lunapark s ruským kolem a dráhou elektrická auta. Přes ulici zase na malém náměstí začíná nějaká zábavná estráda s hudbou a tancem. Všude se samozřejmě prodává jídlo a pití. To by na takový den jako je Silvestr určitě nemělo chybět, protože Thajci rádi uzobávají i normálně. Všechny jejich pochutiny vypadají tak lákavě, že už v šest začínám se svým „rozšupováním“. Dávám si chobotnici-kalamár. Moc si ale nepochutnávám, protože jak se do ní zakusuju, tak kromě toho že je gumová z ní i teče nějaký bílý sliz. Tak si alespoň pro začátek dávám nakrájený ananas, na který si z pytlíku nasypávám směs soli a chilli – jak tady, tak na indickém subkontinentu totiž rádi ovoce na slano.

Thajská kuchyně je vůbec výborná (výjimky typu slizovitého kalamáru naštěstí potvrzují pravidlo) a v některých chutích i plná překvapení. Většinu jídel jím na ulici, kde je vždycky připravují z čerstvých surovin a rovnou přede mnou. Za ty měsíce v gastronomicky pálivé oblasti jsem si na ta všechna koření a chilli tak zvyknul, že když dostanu jídlo, většinou do něj po ochutnání hned nasypu kopu pálivého koření aby to mělo správnou chuť. Jinak mi totiž připadá mdlé. Pusa mi pak sice hoří, ale to je právě ten správný požitek. K thajskému (ale i indickému) jídlu to prostě patří.

V Thajsku jsem si musel zvyknout i na trochu jinou stolovací etiketu. Především se tady používá vidlička a lžíce a jen čínská jídla nebo nudlová polévka se jedí hůlkama. Jí se lžící a vidlička slouží jen na přihrnování jídla na lžíci. Strčit ji do pusy je tu stejný prohřešek jako strčit si v Evropě do pusy nůž.

Pokud jsou Thajci někde na návštěvě, vždycky na talíři nechávají nějaké zbytky. Hostiteli se tak ukazuje, že se o své hosty dobře postaral a byl tak štědrý, že všechno jídlo ani nemohli sníst. Platí to i u stolečků na ulici. Na talířích po Thajcích vždycky zůstávají nějaké zbytky.

Když už jsem u toho jídla, zmíním se ještě jak si jídla objednávám. V Thajsku skoro nikdo nemluví anglicky a když náhodou ano, tak je to angličtina stejně nesrozumitelná jako moje thajština. Při objednávání proto buď na něco ukážu a zeptám se co to stojí (to thajsky zvládnu), nebo si objednám nějaké hodně obvyklé jídlo přímo jménem. Musel jsem se naučit i počítat, což naštěstí není složitý. Jen se to ze začátku trochu plete, protože třeba haa siip je 50, ale siip haa je 15.

Dary moře je Hua Hin přímo zaplaveno

Několikrát přecházím mezi čtvrtí s hotely a restauracemi a thajským Hua Hin. Na thajských nočních trzích to žije, všichni se baví, usmívají, v lunaparku řve hudba a zároveň se vedle v chrámu modlí celkem hodně Thajců. Ve farangských restauracích vidím akorát nudu, vážnost a ve tvářích farangů výraz „jsem nad věcí, protože jsem nad Thajci“. Proto mě to vždy když zabloudím do turistické čtvrti znovu přitahuje na thajské trhy.

Během večera si postupně dávám několik různých ovocných šejků, plněné sladké trubičky a omeletu s mušlema a chobotnicí. Spráskal jsem toho tolik, že o půlnoci už si ani nekupuju pivo, kterým jsem chtěl oslavit příchod nového roku 1999/2542.

Jsem na náměstíčku, kde v průběhu několika hodin běžel estrádní program s kabaretními tanečnicemi, moderní živou hudbou a nějakou transvestitskou šou. Teď je několik minut před půlnocí a všechny oči jsou upřeny na balkón, ze kterého někdo (asi starosta) předčítá projev a na němž sedí i několik mnichů ve svých oranžových róbách. Nikde nevidím nikoho posilněného alkoholem. Prodává se tu sice točený Singa, ale cena 99 bahtů (asi 80 korun) je snad určena tak, aby každého odradila. Ani nejsou lidi rozrušení tak jako poslední minuty starého roku u nás.

Nastávají poslední vteřiny starého roku a dav celkem vzrušeně odpočítává. S poslední vteřinou, a tedy začátkem nového roku, začínají mniši z balkónu na lidi vylévat kýble vody a lidi se hrnou ještě blíž pod balkón, aby každý dostal alespoň kapku toho požehnání. Společně s tím začíná pěkný ohňostroj trvající tři nebo čtyři minuty. Lidi jsou sice nadšení z vodního žehnání, ale jinak to není nijak zvlášť silné.

Den 135, pátek 1. 1. 1999

Přecházím k lunaparku a chrámu. Lunapark už zase nerušeně jede a opravdu jen pár metrů od něj přichází stále více lidí vzdát úctu Buddhovi. Ten řev z lunaparku jim vůbec nevadí, naopak je vidět, že svoji návštěvu chrámu opravdu prožívají. Zahlédl jsem ale člověka, který uprostřed chrámu telefonoval z mobilu.

Před chrámem sedí řada mnichů a lidi jim nosí kýble plné obětin. Trochu mi to připadá jako jarmark.

Ještě asi půl hodiny se potuluju městem z místa namísto a dívám se jak oslavují. Je vidět, že Nový rok nepatří k jejich tradicím a „nasadili“ si ho sem jako banánovník na Sibiř. U nás je Nový rok 100× lepší, protože ho prožíváme a považujeme jej za opravdový předěl. Tady jsou asi nejspíš rádi, že můžou zase něco oslavovat...

Hua Hin je plážové městečko, kde si můžete koupit třeba i pugét z mušlí

V šest ráno se poprvé budím. Asi proto, že v Evropě oslavují Nový rok teprve teď. Hned zase ale upadám do „bezvědomí“ a opravdu se budím teprve v osm.

Nejdřív peru a pak se vydávám na trh za snídaní. Taky už je čas, abych zjistil jak se dostat do Krabi v jižním Thajsku, kde chci den dva zůstat na pláži a prolézt si nějaké jeskyně. Hledám autobusák ale bez úspěchu. Ten jejich zdejší systém, že autobusák většinou není označen a pokud je to pouze „okno ve zdi“ tak se pěkně blbě hledá. Musím se ptát na cestu a nakonec ho nacházím úplně jinde něž měl podle mých informací být. Na nic moc se nemůžu zeptat, protože tady všichni mluví jen thajsky a když se o tuhle řeč pokouším, končí to většinou nechápavým kroucením hlavy. Prostě mi nerozumí.

Busy do Krabi jezdí v rozmezí od deseti večer do půlnoci. Už je skoro poledne, takže se nestihnu vystěhovat z hotelu abych nemusel platit další noc. To znamená, že musím jet až zítra večer. Lístek si teď koupit nemůžu, takže budu až do zítřejšího večera v nejistotě jestli pro mě vůbec bude místo.

Po obědě sedím chvíli na Internetu abych odpověděl na zbylé dopisy, a pak se vracím do hotelu. Nechávám tam jak doklady, tak foťák (dvě věci, které jinak pořád nosím sebou), protože se chci jít na pláž vykoupat.

Na pláži se usazuju pod slunečník, vytahuju deník a začínám psát. Jsem několik dní pozadu, takže se nebojím, že bych neměl co dělat, Sedět takhle na pláži, nechat se ovívat mořským větříkem a občas sledovat hemžení kolem není vůbec špatné. Pravda, pořád by to dělat nemohl, ale teď je to fajn.

Lidi si pláže a moře opravdu užívají. Projíždění se na koních, běhají, jezdí na vodních skútrech, jedí ananas od „potulných“ prodejců, hrají volejbal, zahrabávají se do písku a mezi tím vším se jako každý den proplétají babky se žlutými slaměnými klobouky velkými mísami zavěšenými na ramenou jako váhy, v nichž mají ovoce či jiné malé pamlsky na prodej. Starší Thajci se často koupou i v tričku a trenýrkách, mladí a farangové v pohodě v plavkách.

Cítím, že už druhý den odpočívám. Asi to bylo opravdu potřeba, protože jsem zase dostal chuť a mám plno energie na věci, které jsem už nějakou dobu dělal se sebezapřením. Psaní deníku je klasický případ. Jindy ho píšu jen proto, že chci mít vzpomínky a ne proto, že bych opravdu tak strašně chtěl zaznamenat průběh cesty. Dnes je to ale poprvé jiné – deník píšu s chutí a díky tomu už jsem hodně stáhnul časovou ztrátu ve které s deníkem jsem.

Teprve kolem páté se zvedám a jdu si na chvilku zaplavat. Pak ještě chvíli sedím pod slunečníkem, než se odhodlávám vrátit se do hotýlku.

Procházím se po městě a kupuju k večeři smažené paa-thong-ko, malé tyčinky z koblihového těsta, které se namáčejí do nějakého sladké zelené želatinové hmoty. Moc si pochutnávám.

Večer ještě píšu další strany deníku, peru všechno co můžu vyprat a zašívám všechno co mám potrhané. Teda tý energie mám dneska opravdu nějak moc!

Den 136, sobota 2. 1.

Po včerejším ranním ulejvání dnes vstávám trochu dřív a jdu udělat pár fotek na pláž. Je asi devět hodin a všechny aktivity se teprve rozjíždějí. Zaměstnanci pláže rozbalují lehátka se slunečníky a ženské začínají teprve krájet první ananasy na podej. Sem tam vidím běžet nějakého faranga, ale daleko víc je tu Thajců. Sedí si pod slunečníky a vydatně snídají.

Před dvanáctou se vracím do hotelu, dávám sbohem svému pokoji a odnáším batoh do úschovny na autobusové nádraží. Město už mám prolezlé křížem krážem, tak hned mířím na pláž. Dnes ale není volné žádné lehátko, tak si ke psaní deníku sedám na schody jednoho z plážových hotelů, abych viděl na moře.

Asi v pět se zvedám a jdu se podívat na rybářské molo, jestli neuvidím nějaké čerstvé úlovky. Místní rybáři ale už druhý den zahálejí, protože ani dneska ani včera jsem se ničeho nedočkal. Dnes tu sice kotví dvě rybářské bárky, ale to je tak to jediné.

Z mola se pomalu vracím do města a v sedm jsem už na autobusáku. Do půlnoci, kdy mi jede autobus do Krabi, mám ještě fůru času, tak se bavím pozorováním lidí (hlavně toho jak mluví) a samozřejmě taky píšu deník.

Před devátou přichází mladý anglický pár. Taky jedou do Krabi. Mají už jízdenku, ale museli si prý koupit tu nejdražší (čtyřnásobek ceny co bych měl dnes zaplatit já – pokud bude v buse místo), protože všechny ostatní spoje jsou prý vyprodané. No to jsem teda zvědav jestli dnes vůbec odjedu. Angličani odjíždí svým V.I.P. autobusem v deset a já jsem zase sám.

Přeci jen se na mě usmálo štěstí – bus přijíždí v půl dvanácté a je v něm tolik místa, že si pro sebe můžu zabrat dvě sedačky a alespoň se trochu vyspat. Je docela dusno, ale řidič občas pouští větráky a cestu nám zpříjemňuje.

Joomla SEF URLs by Artio