THAJSKO – Krabi

  • Vytisknout

Skály Princeznina mysu se rychle přibližují a každým metrem jsou krásnější. Začíná se mezi nimi rýsovat žlutý pruh pláže s kokosovými palmami, na kterém po necelé přistáváme. Pláž se jmenuje Hat Rai Leh a je roztažená na východní straně úzkého pruhu země spojujícího vysoké skály Princeznina mysu s vysokými skálami na pevnině...


Krabi

Den 137, neděle 3. 1.

Je vidět, že už jsme na jihu. Převažují palmy a cítím i trochu vlhko. Když se blížíme ke Krabi, začínají se z krajiny zvedat strmé napůl zelené, napůl holé homolovité kopce. V osm ráno jsem v Krabi, ale na autobusovém nádraží, které je vzdálené asi 5 km od města. Proto musím ještě chytit songtó a dojet do centra.

 

Městečku dělá prosperující cestovní ruch dobře. Podél řeky, která po pár kilometrech ústí do moře, vede příjemná pěší zóna, ulice čisté, domy udržované. Provincie Krabi, jak už je v Thajsku zvykem nazvaná podle svého hlavního města, je známá hlavně skalními formacemi a skalnatými ostrovy, které se strmě zvedají rovnou z moře. V kombinaci s písečnými plážemi stíněnými palmami je to opravdu atraktivní místo jak pro ležení na pláži, tak ke slézání skal či prolézáni džungle. Jedno takové místo jsme si vybral a chtěl bych tam do zítřka zůstat.

Krabi je proslulé svými skalními homolemi

Laem Phra Nang (Princeznin mys) je sice jižním cípem poloostrova, ale kvůli skalám a džungli, jež jej oddělují od pevniny, se na něj dá dostat jen lodí. V Krabi proto nasedám na jednu ze zdejších „dlouhoocasích“ bárek (jsou nazvané podle dlouhé tyče vedoucí od motoru, na jejímž konci ve vodě je lodní šroub) a vydáváme se na mys.

Cesta dlouhá asi 12 km začíná na řece Krabi, ze které vyjíždíme na Andamanské moře. Na pravé straně vidím homolovité skály a mořský břeh tvoří místo pláže mangrovníkový porost. Před námi se pomalu vynořuje Princeznin mys a dál na moři další skalnaté ostrovy. Jeden z nich se například jmenuje Kuřecí, protože má na jižní straně vysokou skalnatou věž, která připomíná hlavu kuřete.

Hat Rai Leh

Skály Princeznina mysu se rychle přibližují a každým metrem jsou krásnější. Začíná se mezi nimi rýsovat žlutý pruh pláže s kokosovými palmami, na kterém po necelé přistáváme. Pláž se jmenuje Hat Rai Leh a je roztažená na východní straně úzkého pruhu země spojujícího vysoké skály Princeznina mysu s vysokými skálami na pevnině. Mezi těmito skalami je krásný palmový háj s (už ne tak krásným) ubytováním pro turisty. Přes háj je to na pláž na druhé (západní) straně asi 5 minut chůze.

Pokud je někde ráj, tak určitě tady. Sluníčko krásně svítí,moře šplouchá, palmy šustí a nad vším tím rájem tiše ční skály. Je tu plno bělochů a skoro se zdá, že je tu až přeplněno. Přecházím z pláže na pláž (jsou tu celkem čtyři), ale nikde ani místečko na bydlení. Všechno je navíc šílené drahé a místo, která spadají do nejlevnější kategorie tu stojí 3× tolik co jsem zaplatil za zatím nejdražší ubytování v Thajsku. Všechno je ale krásně udržované a podřízené turistům. Samé palmy, bungalovy, pěšinky lemované lampičkami, pěkné restaurace a dokonce i jakési malé sámošky (kde mají Algidu). Všechno je předražené. No jo, když je tady tak hezky a lidi se sem hrnou, tak se není co divit.

Už se smiřuju s tím, že „vypláznu“ nějakých 450 bahtů za jednu noc (pokud ale vůbec seženu místo), když se za mými zády česky ozývá „Ahoj!“. Ta česká vlajka co mám přišitou na batohu je k něčemu dobrá. Teď mi pomohla seznámit se se Zojou a Romanem (Samem) z Brna. Na cestu se vydali před víc než půl rokem, po zemi dojeli do Indie a poslední dny před odletem domů tráví v Thajsku. Bydlí úplně na konci východní pláže ve stanu za celkem přijatelný peníz (v porovnání se vším ostatním, jinak je i ten stan na Thajsko drahý). Skvělý tip. Stany tam prý ještě mají volné, takže se “ustanovávám“ naproti jejich stanu.

Smývám ze sebe pot a jdu si dát oběd. Hned jak vidím ceny v místních restauracích (kromě nichž a drahých krámů s Algidou tu na stravování nic není), dochází mi, že pokud nechci hladovět (z čehož už jsem dávno vyrostl), pořádně si tady zvednu průměrnou denní útratu za jídlo. Co se dá dělat. Dávám si kokosovou polívku se zeleninou (mrkev, kukuřice, brokolice) a olizuju se až za ušima. Alespoň že je to tak dobrý. Vzápětí ale bohužel zjišťuju, že nemám sluneční brýle. Nejspíš jsem je někde ztratil, protože jsem si je zaháknul jen za pásek u kalhot. Musím si v Malajsii nebo Singapuru koupit nové.

Kolem luxusních bungalovů se vydávám na nejjižnější pláž – Hat Tham Phra Nang (Pláž princezniny jeskyně). Z kokosového háje cestička mizí pod skalou a téměř celá vede ve stínu ohromných krápníků, lemována nesčetnými jeskyněmi a výklenky. Asi v polovině visí z prudkého srázu lana, odkud právě slézají strašně zašpinění farangové. Vracejí se z tzv. Princezniny laguny.

A kdo že byla ta princezna, po níž je tu všechno pojmenované? Místní rybáři věří, že v jeskyni a pláži Hat Tham Phra Nang je sídlo mýtické mořské princezny, která je jakousi jejich patronkou. U vchodu do jeskyně stojí dřevěný oltář a kolem něj velké dřevěné penisy obtočené barevnými stuhami. Rybáři si obětmi u tohoto oltáře chtějí zajistit bohaté úlovky.

Ještě chvilku přemýšlím nad těmi penisy a pak se vydávám zpátky ke stanu. Chci si totiž místo sandálů vzít pevné boty a pokusit se po lanech dostat k Princeznině laguně.

Celkový pohled na úzký pruh země spojující Princeznin mys (Laem Phra Nang) s pevninou

Lan se jen přidržuju a musím šplhat pěkně do kopce, tak 60-70stupňového. Někdy je lano nezbytná záchrana. Za 10 minut jsem nahoře na rozcestí a než se vydávám k laguně, jdu se nejdřív podívat na vyhlídku, ze které je skvělý výhled na naši pláž. Jsem docela vysoko, možná dva až třikrát výš než jsou vrcholky palem. Můžu vidět jak daleko moře ustupuje, protože je právě odliv. Vlastně ani nejde o pláž, protože dno je kamenité, bahnité a plné živých i mrtvých korálů. To všechno je ale vidět teprve teď, když jsem za přílivu přijížděl, bylo moře až u bungalovů a restaurací, možní o 300 metrů dál než teď.

Vyhlídka je v sedle mezi skalami a jelikož jsou porostlé džunglí, je pekelné vedro a vlhko – pravá tropická džungle.

Když začínám sestupovat k Princeznině laguně, ještě přituhuje. Za prvé včera pršelo, takže je tu vlhko od deště, za druhé džungle produkuje dost vlhkosti sama o sobě a za třetí se právě spouštím hluboko do útrob skalnaté propasti, na jejímž dně je laguna, čili další zdroj odpařované vody.

Cesta dolů je neuvěřitelně strmá s kluzká. Většinou je to pravé slízání skal a někdy i visení nad propastí na laně spuštěném podél stěny. Bez něho by se některé úseky vůbec nedaly překonat.

Jak se nořím hlouběji a hlouběji, ubývá světla, protože už tak úzkou propast ještě zastiňují palmy a liány rostoucí na plošinkách mezi jednotlivými úrovněmi stezky (no, spíš „šplhky“). Na jednu stranu je to skvělé, na druhou stranu jsem ale zpocený jako myš a špinavý jako prase. Ta několikakilová brašna s foťákem taky není pro lezení do propasti zrovna ideální.

Konečně jsem dole a stojí to zato. Laguna je obklopená strmými skálami, které nad ní vytváří komín. Podél jejího obvodu jsou vodou vyhlodané jeskyně plné krápníků a na břehu, kde ústí stezka, se nad vodou sklání několik palem. Je to prostě fantastické! Vůbec se mi nechce zpátky, protože je tu tak krásně a ticho, narušované jen ozvěnou mých slov. Musím se ale už vrátit, protože cesta dolů mi trvala asi půl hodiny, tak abych se vrátil ještě za světla.

Lezu zpět, tentokrát v obráceném pořadí. Nejdřív strmým komínem nahoru na rozcestí a pak dolů k pěšince spojující obě pláže. Na pěšince seskakuju z posledního lana dolů a teprve teď chápu od čeho byli ti maníci, které jsem tady dopoledne potkal, tak špinaví. Jsem celý červený od hlíny a to doslova, protože jsem prozřetelně šel jen v kalhotech bez trička. Kalhoty to ale odnesly – jsou celé oranžové, zralé na další praní.

Vracím se ještě jednou na pláž Princezniny jeskyně, abych si ji trochu víc prohlídnul, ale když jsem v jejím prostředku, začíná tropický liják. Do prčic. Tak to budu mít všechno ve stanu pod vodou, protože stan nemá žádnou pořádnou stříšku. Teď se tam navíc nemůžu ani rozběhnout, protože by mi v tom lijáku promoknul foťák. Čekám asi půl hodiny, než se z lijáku stává obyčejný déšť, ve kterém už můžu v klídku přejít. Ke stanu se dostávám mokrý, zpocený a špinavý, alespoň že on je suchý.

Večer, už umytý a usušený, si se Zojou a Samem dáváme večeři, a pak jdeme na minutku pokecat s Čechy, kteří tady tráví horolezeckou dovolenou (shodou okolností pan Hudeček, majitel prodejen se sportovními potřebami Hudy). Pak si dáváme výbornou banánovou palačinku a večer zakončujeme diskusí nad sklenicí koly.

Ostrovů strmě vystupujících z moře, jako tento naproti Pláži princezniny jeskyně (Hat Tham Phra
Nang), jsou tu spousty

Zatímco Zoja se Samem už jdou spát, já se ještě chvíli procházím po pláži, kde to v restauracích a barech pořád ještě žije. Sedím na lavičce, koukám na moře, střídavě poslouchám jeho šumění a pak zase evropskou hudbu táhnoucí se z barů. Jo, kdyby tady tak byla Táňa, hned by to bylo jiný. Čas naštěstí ale rychle utíká, takže už budu brzo v polovině cesty a jak známo, druhá polovina vždycky uteče rychleji než ta první.

Den 138, pondělí 4. 1.

Fotím východ slunce. Je trochu zamračeno, navíc odliv, takže se slunce dramaticky prodírá mraky a kolem leží na bok položené loďky. Skály začínají pod slunečními paprsky ožívat a zelené listy palem dostávají trochu medový nádech. Nad mořem se ale povaluje lehká mlha, protože ostrovy v dáli jsou vidět v oparu.

Je taková pohoda, že jsem se rozhodl zůstat ještě jeden den. Chci se podívat trochu dál na pláže a ke skalám. Peru svoje zaprasené kalhoty, snad během dneška uschnou.

Se Zojou a Samem vyrážíme po snídani do džungle kde jsem byl včera. Já si chci udělat fotku poloostrova z vyhlídky v době, kdy je příliv, oni pak ještě slezou do laguny.

Z vyhlídky jsem za hodinku zpátky. Chvíli píšu deník a pak si přímo před stany, kde je udělaná otevřená krytá „jídelna“ dávám smažené mořské potvory (kalamáry a krevety) se zeleninou a nudlemi. Je to trochu mdlé, tak si musím přidat svoje pravidelné hrsti chilli a lžíce pálivé omáčky.

Po poledni všichni tři vyrážíme na vzdálenější pláž Hat Ton Sai, kde se chceme podívat na horolezce. Při odlivu je Hat Ton Sai propojená se západní Hat Rai Leh s dá se přejít suchou nohou přímo po pláži. Teď je ale zrovna příliv, tak musíme jít jinudy – džunglí. Už to skoro vypadá, že tenhle výlet bude další „laguna“, ale nakonec je z ní příjemná procházka (i když s nějakým tím protahováním mezi kameny a lezením do kopce).

Na Hat Ton Sai je snad nejvíc mušlí a korálů ze všech zdejších pláží. I skály jsou tady pěkné rozeklané a tvoří převisy s krápníky, na kterých cvičí skupinky horolezců. Jde jim to docela dobře. Stěna už je na ta takové lezení připravená, protože trasy jsou naznačeny skobami. I tak to ale musí být fuška, protože celá stěna je vlastně jeden velký převis.

Vracíme se na západní Hat Rai Leh a trochu se koupeme v moři. Je příjemně teplé. Na téhle pláži je i několik ženských nahoře bez.

Zoja se Samem si jdou na zítřek koupit jízdenku do Bangkoku, zatímco já fotím některé bungalovy. Jeden se mi obzvlášť líbí – jde vlastně o tři bungalovy postavené na sobě a opřené o statný strom – tzv. stromový dům.

Říkáme si, že když jsme tady poslední den, tak se na večeři trochu rozšoupneme. Zoja si dává smažené nudle s mořskými potvorami a my se Samem grilovaného žraloka s česnekovou omáčkou a zeleninovou oblohou. Tak jemné maso jsem ještě nejedl. Je to něco úplně jiného, než ty gumové chobotnice nebo křupavé krevety. Mňam!

Skvělou večeři zakončujeme dezertem – banánovou palačinkou s čokoládou. Řekl jsem si, že když jsem v ráji, tak se pro jednou nebudu moc omezovat v jídle. Za dva dny jsem projedl pětidenní rozpočet. Bylo to ale skvělé a prostě to patří k té plážové, napůl líné s napůl odpočinkové atmosféře.

Den 139, úterý 5. 1.

Vstávám co nejdřív, abych měl jistotu, že stihnu první bus na jih do Hat Yai v devět hodin. Lodě do Krabi totiž jezdí pravidelně, a tak budu radši na autobusáku hodinu čekat, než abych přijel o pět minut pozdě.

Když jsem byl včera fotit slunce, viděl jsme první loď odjíždět asi v sedm hodin a jelikož byl odliv, lidi se k ní nejdřív museli dostat přes pláž a posledních pár metrů přebrodit vodou. Neberu si proto ani boty ani kalhoty, ale jen šlapky a trenky. Převlíknu se až v Krabi na nábřeží.

Každodenně při odlivu moře ustupuje o stovky metrů a nechává za sebou „ztroskotané” loďky

Zoja se Samem fotí východ slunce, tak se s nima loučím a nastupuju do loďky. Hned odplouváme a já se ještě drahnou chvíli dívám na ráj pomalu mizející v ranním oparu. Když přistáváme v Krabi, je pořád ještě odliv a i tady se musíme brodit ke břehu po kolena ve vodě. Převlíkám se, nasedám na songtó a jedu na autobusák. Do odjezdu mám ještě půl hodinu čas, tak ji využívám ke snídani.

Cestou na jih mi klima připadá čím dál vlhčí, ale zatím se z té vlhkosti ještě nepotím. Už si připadám někde jinde než v Thajsku, protože dost ubylo buddhistických chrámů, přibylo mešit, domy jsou ošuntělejší, silnice míň kvalitní a dálnice se teprve staví nebo opravuje. Vesnice jsou většinou dřevěné, na kůlech s trochu větším nepořádkem v okolí.

Po pěti hodinách přijíždím do Hat Yai. Chci pokračovat na malajskou hranici, ale prý už nejede žádný autobus, jen minibusy z města. Nasedám teda na tuk-tuk, který mě veze k nějakému mikrobusu. Tam mi ale říkají tak uhozenou cenu, že se zase obracím a jedu zpátky na nádraží. Dnes dojedu kam se dá a zítra budu pokračovat dál.

Dnes můžu dojet až do Yaly – autobus odjíždí před půl třetí.

Dál na jihovýchod od Hat Yai začíná být Thajsko čím dál tím odlišnější od severu země. Jih Thajska je muslimský (vliv sousední Malajsie) a kromě mešit je to poznat i na lidech. Většina žen nosí na hlavě dlouhé šátky, které někdy zakrývají celé tělo. Muži zase mají muslimské čepičky a místo kalhot jen kolem pasu obtočený kus látky – jako bych se vrátil do Bangladéše. Látka kolem pasu ale byla ve skutečnosti typickým oblečením po celém Thajsku, než muži pod vlivem evropské módy začali nosit kalhoty.

Čím dál od tolerantního buddhismu, tím víc je vidět dodržování muslimských tradic. Zároveň ale jakoby jih byl míň rozvinutý. Většina vesnic m domky sbité ze dřeva a žádné asfaltované ulice, převládají smaragdová rýžová pole a kokosové palmy. V obchodech je ale stejné zboží jako v celém Thajsku.

Joomla SEF URLs by Artio