THAJSKO – jih

  • Vytisknout

Úplně na severu města je ostrov s pláží. Hned vedle pláže je muslimská rybářská vesnička. Očekával jsem, že bude nejzajímavější na Narathiwatu a asi jsem se nemýlil. Kolem zátoky (vlastně průlivu mezi ostrovem a pevninou) jsou na kůlech naskládány rybářské domky jeden vedle druhého. Ze všech trčí televizní antény a všude jsou barevné rybářské lodě...


Yala

Od té doby co jsem se dostal na jih neminule dne aby nepršelo. Jih se mi zdá tak jiný, že bych si chtěl prohlídnout alespoň jedno zdejší místo. Nakonec je dobře že se dnes už asi nedostanu na hranici. Do Yaly totiž přijíždím v půl sedmé a dál už dnes nic nejede.

Tady na jihu jsou dvě města, která si mezi sebou rok co rok vyměňují titul „Nejčistší město Thajska“. Jedno je Trang a druhé právě Yala. Je zvláštní že jsou tady na jihu, který na mě působí o trochu míň čistě (a rozvinutě) než sever. Yala je ale i teď večer příjemná, ulice čisté a lidi nikam nespěchají.

Jih Thajska už je muslimský, jak dokazuje oděv tohoto muže, jenž jakoby přišel z muslimské
Bangladéše

Když vystupuju z autobusu, ještě mi v uších zní volání k modlitbě, které se v šest odpoledne linulo z rádia puštěného v autobuse. Jih je ale opravdu směsice kultur, protože kromě muslimů tady žije i hodně Číňanů, kteří v Yale vlastní i ty nejlevnější hotýlky.

V jednom z nich se ubytovávám. Majitel mluví anglicky, tak z něj tahám nějaké informace potřebné pro zítřek. Chci sice už dojet až do Malajsie, ale cestou bych se rád zastavil ve městě Narathiwat, kde má být islám hodně silný, jsou v něm dvě prý zajímavé mešity a navíc i muslimská rybářská vesnice. Dobrou, možná už i poslední noc v Thajsku.

Den 140, středa 6. 1.

Z Yaly se nedá do Narathiwatu dostat jinak než sdíleným taxíkem. Vlastně dá – busem, ale je to hrozně velká zajížďka a ztráta čas. Jelikož bych chtěl dnes dojet až do Kota Baru v Malajsii (asi 30 km za hranicema), musím sebou hodit.

Ze sdíleného taxíku se vyklubal starší model mercedesu, takže v Yale snad budeme brzy. Jedeme po zapadlých okreskách, které ale mají překvapivě dobrý povrch. Nikde nestavíme a nikoho nenabíráme a těch 120 km zvládáme pod dvě hodiny.

Zvláštní je pozorovat každým kilometrem sílící vliv islámu. Jelikož je ráno, jsou holky ve svých dlouhých, všezakrývajících a zářivě bílých hábitech sváženy pickupy nebo školními autobusy do škol. Vždycky to vypadá jakoby proti nám jelo auto s hordou duchů na korbě. Je vlhko, všude palmy a rýžová pole.

Narathiwat

V Narathiwatu si v „kanceláři“ taxikářů nechávám velký batoh, vyzvednu si ho až před odjezdem na hranice. Narathiwat je nejmenším z hlavních měst thajských provincií, ale i tak je příliš dlouhý na to, aby se dal obejít za pár minut. Místa která chci vidět jsou na opačných koncích města, ale alespoň z nich můžu udělat vyhlídkové kolečko.

Rybářská vesnička v zátoce u Narathiwatu

Úplně na severu města je ostrov s pláží. Hned vedle pláže je muslimská rybářská vesnička. Očekával jsem, že bude nejzajímavější na Narathiwatu a asi jsem se nemýlil. Kolem zátoky (vlastně průlivu mezi ostrovem a pevninou) jsou na kůlech naskládány rybářské domky jeden vedle druhého. Ze všech trčí televizní antény a všude jsou barevné rybářské lodě. Lodě mají na přídi takovou zvláštní vyřezávanou ozdobu, asi aby je chránila před nepřízní.

Přímo venku na stolech se suší celé nebo rozpůlené a vykostěné ryby a ve vzduchu je cítit pach pronikavý rybiny. Ženy buď perou (některé mají na zápraží i automatickou pračku) nebo se mejou (ve spodním prádle). Žádný ostych, jak bych od muslimů očekával, ale naopak se na mě ještě smějí a mávají.

Celá vesnička je ale dost špinavá, zatím asi nejvíc zanedbané místo jaké jsem v Thajsku viděl. Je ale opravdová, lidi si tu žijí svůj život a ničím se nenechají rušit.

První mešita kolem které procházím je hned před silnicí do vesničky. Musela být postavena před pár léty, protože je to typicky betonová stavba, které trochu elegance dodávají jen kopule a minaret. Dovnitř nemůžu, teď je zavřená.

Jako v Yale i tady je hodně obchodů a restaurací vlastněno Číňany. O čínské nápisy proto není nouze. Velká část domů jsou ještě původní dřevěné, staré až několik set let! Kontrastu jsou tu vidět ulice od ulice – jedna je dřevěná, sousední už je betonová, plná plakátů s reklamami na zahraniční auta a domácí pojištění.

Sušení včerejšího úlovku

Druhá mešita, na opačném konci města, je napůl dřevěná a o trochu zajímavější než ta první. Hlavně je otevřená, tak můžu nakouknout dovnitř, abych viděl její vybavení. Kde že je pompéznost mešit na Středním východě. Většina mužů v Narathiwatu nosí čepičky a látku kolem pasu, ženy a holky zase šátky na hlavě.

Procházka skončila a fakt jsem rád, že jsem mohl Narathiwat alespoň zběžně vidět. Jižní Thajsko tak jak jsem měl možnost ho zahlédnout (žádné silnější jiné sloveso bych se neopovažoval použít) je dost jiné od severního. Uvidíme jak se bude lišit od Malajsie. K té už mi zbývá jen jediné – dopravit se na hranice.

Od jednoho hotelu tam prý odjíždí songtó. Jdu po ulici, mávnu na první a ono je to to správné! Za hodinu vystupuju ve vesnici Taba, procházím pohodovou celní a pasovou kontrolou na thajské straně a nastupuju na převoz, protože Malajsie je na druhém břehu řeky Kolok. Za dalších deset minut už vyplňuju imigrační kartu, na níž je velkými písmeny napsáno varování „Death for drug traffickers under Malaysian Law“ (Za převážení drog je podle malajského práva trest smrti) – pěkné přivítání. Nemám žádné vízum, protože ho nepotřebuju. Jako Čech totiž na hranici automaticky dostávám tříměsíční pobyt. Tak a jsem v Malajsii.

Joomla SEF URLs by Artio