MALAJSIE – Thaipusam

  • Vytisknout

Dnešek je velký den pro všechny hinduisty v celé Malajsii – je hlavní den jejich svátku Thaipusam. Tisíce hinduistů se má během tohoto svátku přijít poklonit a přinést obětiny ve formě kokosu, mléka, květin. Některým z nich však obyčejná obětina nestačí, a tak přinášejí oběťiny masochistické: nechají si propíchnout tváře trojzubci, mléko nesou v nádobkách zavěšených na háčcích zapíchnutých do těla nebo provádějí ještě jiné kousky...


Den 164, sobota 30. 1.

Cesta busem z KL do Georgetown trvá šest hodin,takže už v půl třetí odpoledne si hledám ubytování. Bohužel právě dnes začal velký hinduistický svátek Thaipusam, takže je skoro všechno plné. Teprve na čtvrtý pokus se midaří dostat místo v tzv. „private dormitory“ v jednom hostelu. Od obyčejné noclehárny se liší tím, že je zamykatelná – zamyká vždy ten, kdo odchází poslední.

Hned první věc kterou si zjišťuju je jak jsou v pondělí otevřené banky a kdy jede a kolik stojí loď z Medanu na Sumatru. Jelikož nemám letenku, budu se snažit alespoň mít sebou dost peněz. Pokud prý má sebou člověk alespoň $1000, o letenku se už při indonéské imigrační kontrole nezajímají. Mám $520 v cestovních šecích a nějakých $60 v hotovosti. Proto si chci ještě před odplutím vyzvednout dalších $500.

Je to pech! Banky mají ve všední den otevřeno od 9.30, ale loď odplouvá už v 9.00. Dnes je sobota, takže banky jsou zavřené. Vyplývá z toho, že buď se na nějaké peníze vykašlu a odpluju bez nich, nebo si je vyzvednu v pondělí a odpluju v úterý. Zůstanu tu radši další neplánovaný den, budu mít další neplánované náklady, než aby mě pak nepustili do Indonésie. Přeci jen by to byl příliš velký risk. Ani s dolarama to nebude jisté, ale snad pravděpodobnější.

Chvilku se procházím po přímořské promenádě, ale jelikož je strašný vlhko, sedám si na chvíli pod strom do stínu. Jsem v pevnosti Cornwallis, kde je posezení v chládku příjemné a chvíli píšu i deník.

Musím se přiznat, že Malajsii se mi píše hodně špatně. Všechno zajímavé jsem viděl během prvních dní a teď se to už jen opakuje. Není moc o čem psát. Malajsie je hodně jako evropská země, takže je to podobné jako když jsem psal deník z Pobaltí – hodně věcí je pro mě důvěrně známých a tudíž nezajímavých. Vůbec tím nechci říct, že Malajsie jako celek je nezajímavá, jen asi nedokážu jít dost hluboko, abych se dostal nad ty známé věci. Ty hlavní věci se podle mně dají vidět během pár dní. Teď samozřejmě mluvím o poloostrovní Malajsii. Východní Malajsie (sever ostrova Borneo) je něco úplně jiného a jelikož jsem tam nebyl, nemůžu ji hodnotit. Podle všeho bych ale mluvil úplně jinak, protože oba malajsijské státy na Borneu – Sabah i Sarawak – jsou daleko méně rozvinuté a daleko méně dotknuté civilizací.

Jednou za rok, na hinduistický svátek Thaipusam, se schází oddaní pána Subramhaniana a
podstoupením masochistického rituálu (propichování zad háky, propichování tváří a jazyka trojzubci
apod.) mu vzdávají díky za vyplněná přání.

Přesto je i v Malajsii výjimka, která je zajímavá pokaždé – Čínská čtvrť. Jak už jsem psal je Georgetown nejčínštější město jaké jsem tu viděl. I teď se k ní ale musím ale vrátit. Jeho Čínská čtvrť je daleko čínštější než singapurská, která je příliš umělá; čínštější než Čínská čtvrť v KL, která už je dost evropská; čínštější než Čínská čtvrť v Melace, která už je zase trochu líná.

Georgetownská Čínská čtvrť jsou kilometry čínských obchůdků a restaurací, kde sedí čínští dědečkové a babičky a jedí čínské jídlo čínskými hůlkami pod čínskými nápisy. Proto tu dnes večeřím v čínské restauraci a užívám si té atmosféry. Číňany tady nemá nikdo moc v lásce. Všem vadí, že mají tak dlouhé prsty a ovládají všechno důležité v malajsijské ekonomice. Možná to ale bude i tím, že Číňani jsou úplně jiní než Malajci a Indové. Připadají mi víc uzavření a míň čitelní. Nevím co si o nich mám myslet a nevím, co si myslí oni, co se jim může honit hlavou. Mají pořád ten svůj „standardní“ výraz, který se mi zdá stejný ať mají radost nebo jsou smutní. Nejspíš je to tím, že je neznám a nepatřím mezi ně.

Večer ležím na posteli, leje ze mě a to se přitom vůbec nehýbu. Přichází další „nájemník“ – asi 60letý Brit Malcolm. Vlastně je Velšan, a to hodně ukecanej Velšan. Smíláme v tom vedru všechna témata od Malajsie až po počítače. Docela dobře se s ním kecá. Představuju si jestli i já budu mít v důchodu tolik energie jako on, abych se každý rok vydal na nějakou cestu a přitom cestoval takhle levně, a tedy relativně nepohodlně. Na to všechno on energii má a navíc ho ani v tomhle odporném vlhku neopustil jeho anglický (velšský?) smysl pro humor.

Den 165, neděle 31. 1.

Dnešek je velký den pro všechny hinduisty v celé Malajsii. Je hlavní den jejich svátku Thaipusam, který se, jak název napovídá, slaví v hinduistickém měsíci Thai a je oslavou boha Subramhaniana (někdy zvaný Muragana). Večer před Thaipusamem (v tomto případě včera) je na zdobeném kočáře převezen jeho obraz z chrámu Šrí Mariamman do chrámu Nattukotai na západním předměstí Georgetown, asi 6 km od centra. Obraz je následován procesím oddaných, pokračujícím i dnes, kteří přinášejí oběť za přání, jež se jim, samozřejmě za přispění Subramaniana, v uplynulém roce vyplnila.

Pohled na oddané při Thaipusamu je někdy drastický, ale oni jsou většinou v transu a necítí bolest

Tisíce hinduistů se má během tohoto svátku přijít poklonit a přinést obětiny ve formě kokosu, mléka, květin. Některým z nich však obyčejná obětina nestačí, a tak přinášejí oběťiny masochistické: nechají si propíchnout tváře trojzubci, mléko nesou v nádobkách zavěšených na háčcích zapíchnutých do těla nebo provádějí ještě jiné kousky. Takovým oběťinám se říká kavadi a oddaným, kteří je nesou „nosiči kavadi“. To jsem teda zvědav, jak to vypadá ve skutečnosti. Brzo uvidím. Možná stojí za povšimnutí, že tenhle svátek je v samotné Indii zakázán a legálně se proto slaví jen v Malajsii a Singpauru, právě třeba v jeskyních Batu u KL, nebo tady v Georgetown.

Oddaní mají procházet po stanovené trase od chrámu Šrí Mariamman k chrámu Nattukotai. Poslední 2 km trasy mají být uzavřené pro dopravu, takže tam se asi bude odehrávat to hlavní. Nejlepší bude, když celou trasu projdu pěšky, abych viděl všechno po cestě.

Vyrážím ke Komtaru, odkud zabočuju na ulici Dato Keramat vedoucí k chrámu Nattukotai. Ještě předtím jsem se byl podívat před chrámem Šrí Mariamman, ale tam už se po zemi válelo jen pár rozbitých kokosových ořechů. Teď, když je obraz boha Subramaniana v chrámu Nattukotai (vrátí se, opět v čele procesí, pozítří ráno) se všechno důležité asi děje tam.

Už kousek za Komtarem je vidět, že se něco děje. Před hinduistickým chrámem jsou rozbité ořechy a na ulici stojí každých 200 nebo 300 metrů něco jako provizorní svatyně, postavená z bambusu a palmového listí. Uvnitř je vysvěcená soška a před nimi, přímo na silnici, nakreslené barevné obrazce. U některých svatyní je dokonce i „občerstvovací“ stanice, kde si oddaní podnikající tuhle pouť můžou zdarma dát limonádu.

Jak jdu dál, svatyň a stánků začíná přibývat a už míjím i Indy směřující stejným směrem jako já. Nesou nádobky s mlékem a květiny.

Z ran, do kterých jsou vpíchnuty háky, neteče krev

Asi tak v polovině trasy se přede mnou objevují první nosiči kavadi. Jedni jsou přímo obsypáni maličkými nádobkami s mlékem nazývanými paal kudam, které visí na háčcích zapíchnutých do jejich těla. Jiní mají do zad zapíchnuté háky, od nichž vedou provazy, které táhnou dalšího člověka. Jelikož oddaný většinou táhne jako kůň, jsou provazy napnuté a háčky napínají kůži na jeho těle. Vypadá to hrozivě, nikde ale není vidět žádná krev. Ani na tvářích, které mají oddaní propíchnuté tenkými tyčkami zakončenými trojzubci (Šivův symbol, to on stvořil Subramaniana). Oddaní prý necítí žádnou bolest, čehož částečně dosáhli i přísnou vegetariánskou dietou drženou celý měsíc před Thaipusamem.

Pohled je to fakt zvláštní. Tím spíš, že na tvářích nosičů kavadi není vidět žádná bolest, naopak ještě u svatyň po cestě tancují a snad si to i užívají. Spolu s nimi tancují i další hinduisté kteří je doprovázejí. Řady lidi pomalu začínají houstnout.

Po další čtvrt hodince procházím kolem hřiště, kde je pár stánků s občerstvením a houfy piknikujících Indů. Hned za hřištěm začíná uzavřená ulice, kde už jsou opravdu davy lidí.

Musím se začít prodírat. Svatyně přibývají na pompéznosti, začínají na nich být nakresleni hinduističtí bohové a vedle oltářů se občas objeví i vodotrysk nebo květinová skalka. Skoro na každém z nich je jméno sponzorující firmy. Zrovna teď jdu kolem Siemens, AMD a Hewlett-Packard.

Dav je většinou soustředěn kolem nosičů kavadi, kteří pomalu jdou k chrámu Nattukotai. Teď už ale vidím další zvláštnost. Některým oddaným nejsou dost ani s nádobky mlékem zavěšené na těle, ani háky zapíchané v zádech, protože na sobě mají celou konstrukci, až tři metry vysokou, zdobenou třásněmi, motivy vyřezanými z polystyrénu nebo květinami. Konstrukce drží na tyčích zasunutých přímo do těla nosiče. Těmhle konstrukcím se říká vel kavadi a jsou pravděpodobně nejbizarnějším průvodním znakem Thaipuasmu.

Celé procesí mi teď trochu připomíná naše prvomájové průvody. Taky tu jsou transparenty (ve formě už zdálky viditelných vel kavadi), taky se tu prodává občerstvení (místo párků s hořčicí ale vegetariánská rýže, nudle se zeleninou a místo piva sojové a kokosové mléko, nebo jahodový a pomerančový džus), jen je to celé asi 100× spontánnější a zajímavější.

Nádobky s mlékem slouží jako obětiny za vyplněná přání

Přicházím ke chrámu Nattukotai. Před ním je na zemi velké hromada rozbitých kokosových ořechů a dovnitř proudí davy hinduistů. Přinášejí svoje obětiny a zanechávají je v chrámu. Nosiči kavadi jsou zbaveni háků zapíchaných do těla a tyček trčících z jejich tváří a i vel kavadi se stávají obětinou bohu Subramanianovi. Pro oddané tu cesta končí, ale příští rok sem přijdou znovu, obzvlášť pokud se jim během následujícího roku vyplní další přání.

Stejnou cestou se začínám vracet a teprve teď jsem si všimnul jedné svatyně, na které je logo B. Braun Aesculap. No to mě teda podrž! To bych nečekal. I když vím, že B. Braun má v Penangu továrnu, ani ve snu by mě nenapadlo, že se s ním setkám zrovna tady. Je to ale pochopitelné, protože v Malajsii je náboženství hodně důležité, a tak se firmy snaží ukázat lidem že ho respektují a berou na vědomí. Je to už podruhé, co jsem se s B. Braun na Penangu setkal. Poprvé v autobuse MHD, kde jsem viděl inzerát na volná pracovní místa.

Zastavuju se na hřišti s občerstvením a dávám si oběd – malý piknik na hřišti. Pak se pomalu vracím do hostelu.

Dnes jsem ušel alespoň 15 km, takže se mi už nechce nic dělat. Navíc musím strávit to co jsem právě zažil. Dost zvláštní a dost jiné než na co jsem zvyklý. Moje vyprávění naladilo Malcolma a další dva spolubydlící, že se hned vydávají taky se podívat a zjistit co je to Thaipusam (autobusem, samozřejmě). Já vytahuju deník a až do večera píšu a píšu.

Den 166, pondělí 1. 2.

Banky otevírají až v půl desáté, takže se trochu válím v posteli. V Georgetown je pohoda, působí na mě tak trochu „sedativně“. Asi i díky tomu vlhku, kdy se mi vůbec nechce hýbat, protože jsem promočenej od potu už jen tím, že existuju, natož abych někam chodil.

V devět jsem na ulici a jdu k nejbližší bance. Skoro všude je zavřeno a ulice jsou prázdné. Je 9.30, ale banka zůstává zavřená. Další taky a další taky. Co se to děje? Teprve u čtvrté banky nacházím vysvětlení: „V pondělí 1. 2. zavřeno kvůli oslavám svátku Thaipusam“. No jo, to jsou celí oni. Co teď? Když nedostanu šeky dneska, budu se muset pokusit až zítra, ale to mi ujede loď na Sumatru. Musel bych tady být až do středy, o další den dýl! Sakra, ti Indonésani mi teda zavařili!

Nejatraktivnější jsou vel-kavadi, nosiči barevných konstrukcí, které mají doslova připíchnuté k tělu

Jedině že bych... Vždyť Thaipusam se přeci neslaví v celé Malajsii, ale jen v některých státech. To znamená, že když se dostanu do některého sousedního státu, který Thaipusam neslaví, bude tam normální pracovní den! Teď už jen zjistit, jestli stát Penang sousedí s nějakým státem kde se Thaipusam neslaví.

Vracím se do hostelu a ptám se na recepci. „Jo, musíš jet do Sungai Petani ve státě Kedah. Tam budou banky otevřené“. Skvělý! Stát Penang je naštěstí hodně malý, takže dostat se za hrance není takový problém. Nasedám na přívoz, který mě odváží na pevninu do Butterworth, kde nasedám na bus do Sungai Petani. Cesta je levná, takže to vyjde jen na zlomek toho co bych zaplatil, kdybych tu zůstal o den dýl.

V buse si čtu dnešní noviny. Samozřejmě v nich jsou články o oslavách Thaipusamu. V Georgetown se jich prý zúčastnilo 150 000 lidí (včetně turistů), z toho 2000 nosičů kavadi. Jako státní svátek se Thaipusam slaví v 5 státech ze 13, ale jak tady čtu, cílem hinduistů je dosáhnout aby se stal svátkem v celé Malajsii. No jo, kam bych ale pak jel koupit cestovní šeky?

Sungai Petani je celkem malé město, bank však mají dost. Získat šeky ale není tak úplně jednoduché. V první totiž neberou kreditní karty (přes něž chci peníze načerpat), v další zase neprodávají cestovní šeky a nakonec mám velké štěstí, protože po obejití všech jen v jedné můžu načerpat peníze z kreditní karty a koupit cestovní šeky.

Načerpání peněz přes kreditky mi trvá asi půl hodiny, koupě šeků další hodinu a půl. Suma sumárum jsem tu strávil tři hodiny a jelikož jsem přijel v 11 dopoledne znamená to, že je celý den pryč, protože cesta zpět do Georgetown zabere další hodinu a půl. Zas tak moc to nevadí, protože už jsem stejně skoro všechno viděl. Hlavní je, že se můžu zítra vydat do Indonésie. Teď jen doufám, že tahle anabáze měla smysl a že mě na hranici nevrátí zpátky kvůli té zatracené letence.

Čím víc při Thaipusamu rozbijete ořechů, tím větší štěstí na vás čeká

Odpoledne v Georgetown kupuju lodní lístek na Sumatru (cestovní kanceláře jsou díky bohu otevřené) a vracím se do hostelu načerpat vodu. Teď už i zbývá jen poslat e-mailem další zprávu pro „Cesty“ a budu moct klidně odjet.

Chystám se do internetové kavárny a Malcolm je tak zvědavý (ještě nikdy v internetové kavárně nebyl), že chce jít se mnou.

Na Internetu trávím asi hodinu a půl. Článek o Malajsii je zatím nejtěžší z celé cesty. Není totiž zas tak moc o čem psát, tak si musím hodně přemýšlet a vařit z vody. Nakonec jsem sice něco zplodil, ale je to nudný. No co, každý den taky není posvícení.

Večer si kupuju jídlo na ráno a utrácím poslední ringgity. Vyšlo mi to skoro na korunu.

Den 167, úterý 2. 2.

Cestou do přístavu, brzy ráno, míjím zdobený kočár, na kterém byl z chrámu Šrí Mariamman v sobotu večer odvezen a dnes ráno zase přivezen obraz boha Subramaniana – pro hinduisty Thaipusam skončil teprve dnes v půl sedmé ráno.

V přístavu už je kupa lidí, ale jen pár turistů. Indonésie v téhle době vzhledem k ekonomickým problémům a násilným nepokojům není nejoblíbenějším cílem. S těmi problémy je to asi jako všude jinde: jsou, ale většinou jen na některých izolovaných místech. Turista se tak s nimi většinou nesetká.

Podle lidí, kteří se z Indonésie právě vrátili a s kterými jsem mluvil, je sice možné občas v nějakém velkém městě vidět demonstraci, ale jinak se nepokoje turistů vůbec netýkají. Naopak. Indonésani mají bělochy rádi, takže si každý pochvaloval jejich srdečnost a přátelskost. Noviny a televize jako vždy zveličují a nafukují problémy, protože to jediné jim zvedá sledovanost. No, za pár hodin snad uvidím sám.

Všechny batohy končí pod plachtou na horní palubě a teprve na lodi dostávám malajsijské výstupní razítko. Loď je docela moderní, ale ne větší než ty kocábky co plují po Vltavě. Uvnitř je zima (známý malajsijský „cit“ pro nastavení klimatizace) a vypadá to spíš jako v letadle – přesně stejné sedačky, pod sedadly záchranné vesty, chybí už jen prospekty letecké společnosti a pytlíky na zvracení.

Ten kdo tohle rozbil musí být king

Odplouváme o hodinu později, ale jako omluvu nám z videokazety hned pouštějí Mr. Beana na televizi co nám visí nad hlavama. Otáčíme se na jih, do úžiny mezi pevninou a ostrovem Penang, podplouváme Penangský most a kolem ostrova se dostáváme na volné moře Melacké úžiny. Do přístavu Belawan na Sumatře je to necelých 300 km.

Moře je klidné, rozhodně klidnější než televize, která se po Mr. Beanovi začala otřásat nějakou hloupou střílečkou. Občas vyjdu z kajuty na palubu podívat se na široké moře. Je to nádhera. Voda je tmavě modrá, nebe bleděmodré s býlími mraky. Venku je horko a vlhko, uvnitř chladno a sucho.

Čtu si včerejší noviny a píšu deník. Na videu se pořád ještě střílí, ale nejspíš už to bude jiný film, protože plujeme už skoro tři hodiny. Právě vplouváme do bouřky. Stejně rychle jako jsme do ní vpluli za chvíli zase vyplouváme. Začínají se kolem nás objevovat rybářské lodě. To už určitě budeme v indonéských vodách a nedaleko Belawanu.

Po šesti hodinách přistáváme. Posunuju si hodinky o hodinu dozadu, protože v západní Indonésii je stejný čas jako v Thajsku, tj. o hodinu míň než v Malajsii. Teď se ukáže, jestli to nebylo předčasné a jestli nebudu vrácen znovu do Malajsie.

Už jsem na řadě. Dávám imigračnímu úředníkovi pas a vyplněnou imigrační kartu. Chvíli si je prohlíží, a pak to začíná.

„Máte peníze a zpáteční letenku?“
„Ano.“ (to lhaní mi teda moc nejde)
„Tak ukažte.“
„Chcete vidět oboje.“ (zoufalý pokus)
„Ano.“
„Peníze hned vyndám, ale letenku mám zahrabanou někde v batohu“ blekotám alibisticky.

Dávám mu svých tisíc a něco dolarů a čekám co bude dál. Teď jsou ty rozhodující okamžiky. Pečlivě počítá šeky a pak mi je vrací. S nimi mi vrací i orazítkovaný pas a imigrační kartu. Ještě se mě ptá, jestli mi bude 60denní vízum stačit a když ne, tak že ho můžu prodloužit v Jakartě. Drmolím, že mi to snad stačit bude, beru pas a radši rychle mizím. Ono to fakt funguje! Asi stačí mít peníze a letenka už je nezajímá. Díky bohu za to!

Joomla SEF URLs by Artio