INDONÉSIE – Cesta do Jakarty

  • Vytisknout

Bum!!! Prásk!!! Ozývá se řinčení skla a závěsy v autobuse začínají zběsile vát. Skoro jako dekomprese, akorát že nejsme v letadle. Autobus ale jede dál. Doufá, že ne jen vlastní setrvačností a ne z nějakého srázu!!! Ne, všechno se zdá v pořádku, až na ta rozbitá okna. Zastavujeme až po další čtvrthodině u nějakého motorestu. Je jedna v noci...


Den 177, pátek 12. 2.

Bus do Jakarty odjíždí až v deset, ale na nádraží mám být už v půl devátý. Vstávám proto v půl sedmý, abych se tam za každých okolností dostal včas.

Hned jak vylízám z hotýlku začínají se okolnosti zhoršovat. Ještě není ani půl osmý a už přichází tropický liják. Nasedám do minibusu směrem na nádraží. Většina cestujících jsou školáci. Asi mají nějaké „slevenky“, protože při vystupování platí míň než polovinu toho co ostatní. Docela mě to překvapuje, podobný sociální tah bych v zemi „třetího“ světa nečekal. Při placení na konečné se mě řidič zase snaží obrat, ale má tu smůlu, že znám správnou výši jízdného.

Času mám dost, tak si u stolečku jedné babičky dávám snídani a pak teprve mířím do „kanceláře“ (dřevěné boudy) autobusové společnosti.

Už je tu docela živo, ale nikdo není cestující, všichni jsou „zaměstnanci“, což znamená naháněči, kteří sledují kolemjdoucí a překřikují se navzájem, aby je přilákali právě ke své společnosti. Obzvlášť přetrhnout se můžou když vidí turistu, protože ti většinou nemají ani ponětí o skutečných cenách, a tak většinou zaplatí o dost víc, z čehož „zaměstnance“ dostane tučnou provizi. Teď tady ale žádní turisti nejsou, protože a) Indonésie je úplně prázdná a b) těch pár turistů používá turistické autobusy (o dost dražší, ale dostanou je bez zastávky rovnou na místo, často i přímo před hotel).

V podobné jídelně se najíte skoro zadarmo

Jeden z naháněčů se mě ptá na vzdělání, a když se pak ptám já jeho, odpovídá mi „Moje univerzita je tenhle autobusák, tady jsem strávil celý život.“ Je neuvěřitelný, kolik se jich tady poflakuje. Většinou jenom kouří, klábosí a nic nedělají.

Je 10 hodin a autobus nikde. Cestující přicházejí a odcházejí stejně jako ubíhají hodiny. A jen jeden cestující je pořád tady – já. Na Sumatře je cestování pomalé, ale v jednu hodinu se už přeci jen ptám co že je s tím busem do Jakarty. „Jede z Medanu, v tom ranním dešti asi vznikla zácpa a on se asi zdržel“. Hm, co na to říct? Klidně to může být pravda. A asi to je pravda.

Před druhou hodinou přichází nějaký dědula, prohodí pár slov s úředníkem společnosti a prý ať jdu s ním. Stejně mě čeká 30 hodin v autobuse, tak už mi to začíná být jedno. Spíš z toho začínám mít srandu a jsem zvědavej jak to nakonec dopadne.

Dědula mě odvádí před autobusák, kde nasedáme do minibusu. Je nacpaný až k prasknutí – lidma i pytlema, takže mám oba batohy pod bradou na klíně. Prý popojedeme do městečka Padangpangdžang, kde zastavující busy jedoucí z Padangu do Jakarty. Teda teď to opravdu začíná být zajímavý.

Čekám v Padangpangdžangu a před třetí hodinou odpolední přijíždí autobus, který mě podle děduly vezme do Jakarty. Musím říct, že tímhle završením čekání mě překvapili. Asi uznali, že už čekám nějak dlouho a rozhodli se to vyřešit jinak než čekáním na nádraží v Bukittinggi. Odvezli mě na nejbližší autobusák, kde staví busy do Jakarty z jiného směru než z Medanu (který od rána nepřijel), zaplatili za minibus a nějak mě vecpali do autobusu jiné společnosti. Dost dobrý! Čekal jsem sice šest a půl hodiny, ale nic nenamítám, protože se držím našeho pákistánského hesla „je jedno jak, hlavně když jedu“. Do Jakarty sice přijedu nejspíš v noci (zítra), to ale budu řešit až na místě.

Autobus je typu 2×2 (dvě a dvě sedačky oddělené uličkou), ale já mám samozřejmě tu smůlu, že sedím úplně vzadu, kde je vedle sebe sedaček šest. Skvělý, vzhledem k tomu, že jsem o polovinu větší než průměrný Indonésan, pro kterého je tenhle bus stavěný. Navíc je hned pod námi motor, který pěkně topí, jakoby nestačilo, že už venku je jako v kamnech. A aby ani toho nebylo dost, ze všech chlapů se kterýma vzadu sedím se vyklubaly tovární komíny hulící jednu cigaretu za druhou. Příjemná vyhlídka na 30hodinovou jízdu! Hlavní ale je, že je!

Teď vidím, že sama prozřetelnost mě dokopala k tomu, abych si koupil knihu na čtení. Tak mi bude cesta ubíhat rychleji.

Hodiny opravdu ubíhají celkem rychle, krajina je pořád stejná. Buď kopce, nebo rýžová políčka, nebo kombinace obojího. Ještě že Crichton podle očekávání píše stylem při kterém se nenudím, i když občas kroutím hlavou nad tím, jak se to jeho hrdinové „Koule“ chovají. No, Američani.

Občas zastavíme na jídlo a toaletu. V motorestech mají většinou padangské jídlo a potkávají se u nich autobusy jedoucí do různých měst. V sedm večer už je tma, takže končím se čtením. Musím nějak přežít noc (to je vždycky v tak těsném prostoru nejtěžší), zítra už to bude pohoda.

Při jedné zastávce potkávám Holanďana, který jede opačným směrem. Z tohohle motorestu je to podle něj do Jakarty ještě alespoň 24 hodin cesty. Je zvláštní, že on taky sedí na zadní šestce a musí se taky mačkat s pěti indonéskými komíny.

Je osm večer a my znovu vyrážíme do tmy sumaterské džungle.

Den 178, sobota 13. 2.

Bum!!! Prásk!!! Ozývá se řinčení skla a závěsy v autobuse začínají zběsile vát. Skoro jako dekomprese, akorát že nejsme v letadle. Autobus ale jede dál. Doufá, že ne jen vlastní setrvačností a ne z nějakého srázu!!! Ne, všechno se zdá v pořádku, až na ta rozbitá okna. Zastavujeme až po další čtvrthodině u nějakého motorestu. Je jedna v noci.

Pomocníci řidiče se hned dávají do opravy. Jde jim to nějak dobře – přesně vědí co mají dělat a jak otvor po vymláceném skle na zbylou část cesty do Jakarty dočasně zakrýt. Ptám se co se stalo, nebo spíš co se děje, protože v následujících minutách přijíždí další bus s rozbitým oknem. A za ním za chvíli další. A další! A další!!! A během 20 minut stojí před motorestem pět (!) autobusů s rozbitými okny! Že by někdo dopomáhal tomuhle motorestu k obratu?

Skutečnost je daleko prozaičtější: zloději. V téhle oblasti se prý pohybují zloději, kteří se rozbíjením oken autobusů kameny snaží autobusy zastavit, aby je mohli přepadnout a lidi okrást. Aha, tak teď už chápu proč jsme nezastavili. Už mi došlo jakto že všichni motající se kolem oprav oken přesně vědí co a jak dělat. Oprava a čekání na zaschnutí oken trvá dvě hodiny. Další dvě hodiny zpoždění.

Po šesté ráno se začíná rozednívat. Na polohu skrčence z hrobu Velké Moravy jsem si už zvyknul, takže noc nebyla zas tak strašná. Teď už si navíc můžu zase začít čísta čas bude ubíhat daleko rychleji.

Indonésani se v buse chovají podobně jako Indové. Nejen že kouří, ale všechny odpadky odhazují na zem nebo ještě líp z okna. Na zastávce průvodčí všechen sajrajt vymete z autobusu ven, aby všichni měli prostor pro další prasečinky. To je ta (ne)vzdělanost.

Ženy prodávající duriany ve vesničce při transsumaterské „dálnici”

Krajina za okny se od včerejška moc nezměnila, ale domy vypadají jinak. Už jsme v provincii Jižní Sumatra a domy s „býčími“ střechami se ztratily. Místo nich nastoupily střechy normální, místo vlnitého plechu však pokryté taškami.

V autobuse sedí víc lidí než je sedadel. Tohle kouzlo je umožněno plastikovými sedačkami, které vypadají jak od barového pultu, jen nižší. Na začátku cesty byly schované v zavazadlovém prostoru a jak přibývali lidé, sedačky ze zavazadlového prostoru ubývaly. Úplně vzadu, před naší šestkou, je navíc několik pytlů s obilím, které teď mému sousedovi dočasně slouží jako podložka na nohy.

Během dne opět několikrát zastavujeme na občerstvení a míjíme se s několika dalšími busy do Jakarty. Setkávám se pořád se stejnými lidmi, kteří mají ohromnou radost, že mi na každé další zastávce můžou klást další a další otázky. Většinou jsou to kluci od dvaceti do třiceti, všichni však mají jedno společné. Šíleně kouří.

V osm večer, už za tmy, přijíždíme do přístavu Bakauheni na nejjižnějším cípu Sumatry. Celou Sumatru máme konečně za sebou, teď už jen přejet trajektem na Jávu a pak by to měly být tak dvě hodiny do Jakarty. Vystupujeme z autobusu a každý dostáváme lodní lístek (včetně pojištění!). Po můstku přecházíme na trajekt, prázdný autobus na něj najíždí jinudy. Za dalších 20 minut odrážíme od břehu a otáčíme se směrem k tenoučké lince světel v dálce, přístavu Merak na Jávě, vzdáleném asi 40 km. Sumatra se pomalu vzdaluje...

Na lodi je velká hala s dřevěnými sedačkami, ale na palubě fouká svěží větřík a je příjemně. V lodním bufetu si kupuju rýži s tofu a zeleninou (na polystyrénovém tácku, zabalenou ve fólii a přidaní je k ní i lžička!) a nějakou jedovatě zelenou rolku, která ale chutná skvěle – je plněná kokosem. Dává se se mnou do řeči Indonésan, který pracuje na americkém velvyslanectví (hrdě mi ukazuje pracovní visačku a i na čepici má americký znak). Američani prý mají v Jakartě 300 budov, kde on pracuje jako jeden z údržbářů. No, ten počet je trochu neuvěřitelný, ale proč ne.

Před jedenáctou přistáváme a po výjezdu z přístavu zastavujeme na pozdní večeři. Z Meraku odjíždíme až o půlnoci.

Joomla SEF URLs by Artio