INDONÉSIE – Mlhou zahalené chrámy na mystické planině Dieng

  • Vytisknout

Jednou z atrakcí Diengu jsou hinduistické chrámy. Kdysi jich na planině prý stávalo 400, ale do dneška se jich dochovalo jen 8. První z nich – Candi (chrám) Bima – je asi jen čtvrt hodiny chůze od jezera...


V šest hodin konečně (po 12 hodinách a šesti přestupech) vystupuju v Diengu. Náhorní planina ale není vůbec vidět, protože hustá mlha snížila viditelnost tak na deset metrů. Tím víc to ale působí mysticky.

Ubytovávám se v jednoduchém hotýlku, kde není ani sprcha, ale jen mandi se studenou vodou. Brrr, v takové zimě (ona je fakt zima!) a mýt se ledovou vodou!

Scházím z pokoje dolů do jídelny a dávám si večeři. Venku už je tma. Začíná pěkně pršet a drobné kapky rozptylují oranžové světlo pouličních lamp na všechny strany. Vypadá to jako když u nás v zimě večer sněží. Zima tady je, tak už jen zbývá představit si ten sníh!

Den 186, neděle 21. 2.

Jídelna hotýlku ještě není otevřená (a to už je osm ráno), tak se musím jít najíst někam ven. Nakonec je to lepší, protože nacházím skvělé levné místo, kde mají dokonce i levnou vodu.

Je zataženo, ale mlhu vidím jen na okolních kopcích, takže můžu přehlédnout celou planinu. Je plochá (jak by taky ne, že!) a celá obklopená kopci s políčky zeleniny. Ve vesnici už je živo, farmáři míří na políčka a děti lítají všude kolem. Asi se chystá nějaké politická demonstrace, protože na hlavní silnici (ulicí se to snad ani nedá nazvat) stojí auta ověšená vlajkami a transparenty. Hned vedle je nastoupena místní vojenská posádka zabírající celou silnici. Asi nemají svůj vlastní plac. Všechno tu působí klidně a trochu zpomaleně. Lidi nikam nespěchají a zelí jim z polí neuteče.

Po snídani se po hlavní silnici vydávám na jih planiny ke dvěma kráterovým jezírkům. Ty záhony se zeleninou mě ale tak lákají (k focení, ne k jezení), že nakonec zabočuju na polní cestu a začínám se škrábat po stráni do svahu. Míjím několik farmářů s naloženými koši, jdoucích asi dolů do údolí a po čtvrt hodině jsme na stráni, ze které se dívám na jednu stranu dolů na planinu a na druhou stranu taky dolů, ale daleko hlouběji do údolí odkud jsem přijel.

Políčka

Všechny okolní svahy jsou pečlivě rozparcelované, s řádky plnými zelí a brambor. Farmáři se boří do hlíny a okopávají svůj jediný zdroj obživy. Většina jich má „vietnamské“ slaměné klobouky a jsou teple oblečeni, protože je zima, a k tomu vlhko. Mezi řádky jdu dál a dál, až se ocitám, úplně náhodou, přímo nad jezery kam jsem chtěl dojít. Teď jen najít stezku dolů!

Podél políček klopýtám ze svahu. Cesta jakž takž, ale zarostlá. Když se konečně ocitám dole, mám pěkně vlhké kalhoty. Jsem u jezera Warna (Barvené), které mělo při pohledu se svahu opravdu zelenou barvu. Pěšinka kolem jezera mi odhaluje zdroj té barvy: síra. Na některých místech totiž voda bublá, silně páchne sírou a je žlutozelená.

Domorodci používají svahy kolem jezera hlavně pro získávání dříví na topení. Celá stráň je holá, posetá pahýly podřezaných stromků a i teď potkávám několik lidí nesoucích plné rance dříví. V tomhle klimatu, a obzvlášť na zdejší sopečné půdě, roste ale všechno zázračně rychle, takže ze chvíli bude stráň zase zarostlá a připravená pro „dřevorubce“.

Za jezerem jsou další terasovitá políčka, na kterých se teď pilně pracuje. Jeden farmář chodí po svém políčku a postřikuje ho chemickým roztokem proti hmyzu.

Nad jezero se začíná snášet mlha. Vlastně je to drobný déšť, ve kterém jezero po chvíli úplně mizí jako za oponou. Obcházím ho kolem dokola, ale asi jsem se dal starou stezkou, protože se v několika místech musím brodit vodou a bahnem.

Jedinečné reliéfy na chrámu Bima

Ze shora na mě prší a zespodu mi zase teče do bot. Výsledek je, že když jsem konečně u silnice, ždímám ponožky. Voda v botech mi pak čvachtá ještě asi dvě hodiny. Je to blbý, protože jsem vlastně teprve na začátku okruhu kolem planiny. Většina má ale vést po silnici, takže snad nebudu mít moc příležitostí ještě si pohoršit.

Jednou z atrakcí Diengu jsou hinduistické chrámy. Kdysi jich na planině prý stávalo 400, ale do dneška se jich dochovalo jen 8. První z nich – Candi (chrám) Bima – je asi jen čtvrt hodiny chůze od jezera.

Bima stojí osamoceně v lesíku asi 30 m od silnice. Je dobře zachovaný, a oproti ostatním chrámům má jednu zvláštnost, jedinečnou na celé Jávě: reliéfy kudu, které vypadají jako lidské masky vytesané do stěn chrámu. Chrám samotný je malý, ale dobře zrestaurovaný, takže lze získat představu jak zdejší hinduistické chrámy vypadaly.

Od chrámu vede postraní cesta k asi 1,5 km vzdálenému a smrdícímu kráteru Kawah Sikidang. Planina je ještě sopečně aktivní a Sikidang je toho „živoucím“ důkazem.

Kráter je velký ale mělký, takže se po jeho dně dá chodit, aniž bych mi hrozilo udušení. Opět tu páchne síra, bublají sírová jezírka a na jednom místě uniká za silného syčení horká pára ze země. Některá místa jsou přeci jen trochu nebezpečná, protože stačí chybný krok a člověk se uvaří v jezírku kam spadne.

Hned po mě přijela velká skupina jako vždy hlučných Indonésanů, kteří celkem bezstarostně chodí kolem a zdá se, že moc nechápou kde jsou. Před kráterem sedí Indonésani prodávající obarvené lávové kameny nebo prostě jen občerstvení.

Vracím se k Bimě a na křižovatce před ní zahýbám na hlavní silnici vedoucí na sever. Po dalším kilometru chůze po západním okraji planiny skrz malé vesničky scházím ze silnice a vydávám se pěšinkou vedoucí napříč planinou k Ardžunově komplexu hinduistických chrámů stojícímu přímo uprostřed planiny.

Celá planina je podmočená (obzvlášť teď v období dešťů), ale pěšinka k chrámům i plácek kde chrámy stojí se zdají být pevné.

Dva z Ardžunova komplexu chrámů

Trochu se trhají mraky a na chrámy začíná dopadat rozptýlené sluneční světlo. Působí to hodně zvláštně, až tajemně. Na plácku stojí pět chrámů, všechny zasvěcené Šivovi, ale pojmenovaní po hrdinech Mahabharaty. Skoro na všech chrámech je nad slepými okny a nade dveřmi vytesána zvláštní podlouhlá tvář s velkýma očima a dlouhým vlnitým knírem (nebo rty). Jinak jsou chrámy jednoduché, a až na pár reliéfů Šivy a několik chrličů vody ploché. Kolem zase pobíhají skupinky Indonésanů a fotí se před chrámy jako diví.

Poprchává, tak se vydávám dál po pěšince dokončit přechod planiny na jejímž severovýchodním okraji je vesnička Dieng kde bydlím. Na chvilku odbočuju k Candi Dwarawati, kde zase můžu vidět tu zvláštní tvář s vlnitým knírem.

Zajímavější než chrám je ale cesta k němu, vedoucí kolem políček se zeleninou a malých domečků, kde právě zemědělci suší brambory nebo převracejí kompost.

Hned po návratu do hotýlku začíná opravdu pršet. A prší až do večer. Věci, které jsem včera vypral jsou ještě pořád vlhké a ta neustálá mlha s deštěm mi je usušit moc nepomůže. Teď navíc musím sušit ještě i boty.

Píšu deník, z čehož mě na chvíli vytrhává jen volání muezzína k modlitbě. Navečer si sedám v jídelně na večeři. Dnes přijel další běloch, takže už tu nejsme sám. Je to Australan, studující už sedm měsíců v Yogyakartě indonéskou historii. Za tu dobu se naučil indonésky a dokonce i čte jejich noviny. Musel, protože kursy historie jsou jen v indonéštině.

Večer je venku zase mlha, i když ne tak hustá jako včera. I tak to ale stačí k tomu, aby s příchodem tmy zase přišla ta mystická atmosféra. Vlastně ji cítím celý den, teď večer jen zesílila.

Den 187, pondělí 22. 2.

Ráno v šest, kdy vycházím z hotýlku, je zase typicky mlhavo a sychravo. Stojím a čekám na autobus spolu s nějakýma slečnama. Je to neuvěřitelný, ale teď ráno z takovéhle díry jeden minibus/bus za druhým, v intervalech tak 5-10 minut!

Minibus který chytám je samozřejmě narvaný až k prasknutí. Sjíždíme dolů k Wonosobu, opět kolem všech těch políček a zahrádek. Těsně před Wonosobem sice musíme měnit píchlé kolo, ale řidič s pomocníkem jsou profíci, takže zdržení trvá tak čtvrt hodiny.

Nahoře na planině byla pěkná zima, tady, o 1100 metrů níž, je už zase teplo. Vystupuju na křižovatce před autobusákem a docházím ten půl kilák pěšky. Busy do Diengu jezdí totiž z jiného autobusáku než busy do Yogyakarty.

Hned nasedám do busu směr Magelang, ale ten je nějak nefunkční. Asi má zaseklou zpátečku, protože vždycky když nastartuje, poskočí do zadu. Řešení je jednoduchý – všichni jak jsme tam přestupujeme do jiného busu a můžeme jet.

Po dvou hodinách jsme v Magelangu a hned zase přesedám na další bus. Tentokrát už rovnou do Yogyakarty. Původně jsem chtěl jet nejdřív do Boroboduru (je na cestě z Magelangu do Yogyi), ale jelikož ho chci vidět ráno (teď už je dopoledne), nechám si ho na jednodenní výlet z Yogyi.

Joomla SEF URLs by Artio