INDONÉSIE – Východní Bali – po balijských chrámech

  • Vytisknout

I Bangli bylo dříve hlavním městem malého království. Dneska je to jen malé, ale čisté městečko, jehož největším lákadlem je Pura Kehen, nejdůležitější chrám bývalého království Bangli. Je postaven na plošině asi 20 metrů nad úrovní okolních ulic. Vstupuje se do něj nádhernou rozpůlenou branou. Jedna z jeho svatyň, ta nejdůležitější, má střechu s maximálním počtem meru (stupňů) – 11...


Den 199, sobota 6. 3.

Po delší době se jeden den budu zase jenom vozit. Poslední organizovanou túru jsem podniknul na Sumatře a byla skvělá. Snad bude i tahle.

Z Ubudu odjíždíme čtyři v malé dodávce. Řidič hned pouští klimatizaci, která je na jedné straně příliš studená, ale na druhé straně oceňuju, že na nás nešetří benzínem.

Obětiny, Tampaksiring

První zastávka je shodou okolností Goa Gajah (Sloní jeskyně), kterou jsem včera kvůli dešti vynechal. Tak o ni nakonec nepřijdu. Teď v devět ráno je zatím ještě hezky, sluníčko už praží a my se venku pečeme. Hned za nezbytným houštím stánků se suvenýry na parkovišti je pokladna, od které vedou strmé schody dolů do malého údolíčka. Už seshora jsou vidět dvě velké kamenné nádrže zapuštěné do země, na jejichž jedné stěně jsou vytesané sochy.

Goa Gajah je jeskynní chrám, takže na malém dvorečku za nádržemi je několik přístřešků, kolem nichž jsou roztroušeny banánové mističky s obětinami. Vlastní chrám je, jak už název napovídá, v jeskyni (goa). Vstupuje se do ní otvorem ve skále, kolem něhož je vytesán obličej démona. Vypadá to jako bych vstupoval přímo do jeho chřtánu. Kolem obličeje démona jsou po celé skalní stěně vytesány abstraktní motivy.

Uvnitř jeskyně nacházím pěknou sošku Ganéše, s dalšími obětními mističkami všude kolem něj. V jeskyni je chladno a Ganešovi musí určitě být zima.

Za nádržemi se dá sejít ještě níž, k říčce, která protéká úzkým údolím. Je tu několik jezírek s bílými a růžovými lekníny. Místo je to příjemné, tak chvilku sedím pod dřevěným přístřeškem a koukám do okolí. Tahle túra naštěstí nemá moc našlapaný program, takže nás řidič vůbec nehoní.

Naopak. Když už jsme všichni v autu, říká nám, ať máme chvíli strpení, že se k nám prý připojí ještě nějaká holka. Ta trocha čekání nás nezabije. Chvíle se ale nějak prodlužuje, až je z ní skoro tři čtvrtě hodiny. Zvedám se, nekompromisně nasedám do auta a skoro poroučím „Jedem!“. Řidičovi se moc nechce, prý ještě chvíli počkáme. Nebo ať alespoň zajedeme do kanceláře v Ubudu, aby se vše vyjasnilo. „Ne! Tři čtvrtě hodiny čekání stačí a pokud hned nevyjedeme nebo pokud pojedeme do Ubudu, nikam už nejedu a chci zpátky peníze“. Ostatní se ke mně přidávají, takže řidič už nemá co řešit. Vyjíždíme z parkoviště a odjíždíme do Gianyaru, další zastávky na trase.

Trasy některých túr jsou dělány tak, aby během nich byli turisti protaženi co nejvíce místy se suvenýry nebo něčím jiným co se dá koupit. Tahle túra by snad měla být jiná, s výjimkou zastávky právě v Gianyaru. Vystupujeme z auta před rozlehlým domem. On to vlastně není dům, ale malá tkalcovna. Na zadním dvorku totiž stojí pod přístřeškem asi 20 tkalcovských stavů, na nějakých pěti se pracuje. Tkadleny tkají tzv. ikat, což je pevná látka s různě vytkanými pruhy, či tradičními vzory. Stavy tu mají o trochu modernější než na Sumatře. Člunek nemusí mezi nitěmi prohazovat ručně, ale ten lítá sám sem a tam jak tkadlena střídavě šlape na dva pedály. Stejně jako na Sumatře to musí být docela ubíjející práce.

Ze zadního dvorku vcházím do krámku, kde už jsou vystavené hotové látky na prodej. Pěkný, jako většina místních věcí, ale kam bych to dal? Radši v indonéštině konverzuju s prodavačkama a docela nám to jde. Samozřejmě jen takové ty základní bláboly odkud kdo je, jak se jmenuje, kde byl, kolik v krámě co stojí apod. Žádné vybroušené diskuse na téma „používáte k dosažení tohohle modrého odstínu indigo, nebo nějakou syntetickou barvu?“.

Nikdo nic nekupuje (asi máme všichni stejně malé batohy), takže nasedáme do auta a jedeme dál.

A sakra, teď jsem si vzpomněl, že jsme si zapomněl připravit do brašny s foťákem nový prázdný film a ve foťáku už mám jen šest fotek. Doprčic, zrovna v den, kdy jsem vypláznul tolik peněz na túru. To je ironie. Jediný v co teď můžu doufat je, že na některém z příštích míst budou mít dia-film. Pokud ne, tak nemám na co fotit, nebo bych mohl fotit malým Olympusem, ve kterém je ale jen obyčejný negativní film. Teda já si ale vyrábím problémy!

Bali je plné chrámů. Jeden z nich – a moc pěkný – je i na naší cestě. Zastavujeme v Bangli. Jako další místa na Bali (např. Bedulu) i Bangli bylo dříve hlavním městem malého království. Dneska je to jen malé, ale čisté městečko, jehož největším lákadlem je Pura Kehen, nejdůležitější chrám bývalého království Bangli.

Chrám je postaven na plošině asi 20 metrů nad úrovní okolních ulic. Vstupuje se do něj nádhernou rozpůlenou branou. Na prvním nádvoří je opravdu obrovský strom bo a za ním, ještě o něco výš na druhé straně nádvoří, několik svatyň. Jedna z nich, ta nejdůležitější, má střechu s maximálním počtem meru (stupňů) – 11.

Hlavní nádvoří chrámu Kehen, Bangli

Ve většině chrámů jsou dvě řady svatyň, z nichž ty nejdůležitější jsou postaveny směrem ke Gunung Agung, nejsvatější hoře Bali, a ty méně významné směrem k východu slunce. Počet meru je skoro vždycky lichý a největší je právě 11. Do většiny chrámů se nosí sarong (k zakrytí nohou) a saš (tenký pásek, chrámový šátek).

Pod chrámem je několik krámků a v jednom z nich mají diapozitivní film. Strašně drahý a navíc s téměř prošlou lhůtou. No, další místo je chrám Pura Besakih, nejdůležitější, a tudíž turisty nejnavštěvovanější, chrám na Bali. Tam by snad měli mít větší výběr. Risknu to.

Zatím svítilo pěkně sluníčko. Teď, jak se přibližujeme ke Gunung Agung, nejvyšší, a proto i nesvatější hoře Bali (3142 m), na jejímž svahu stojí Pura Besakih, se začíná zatahovat, protože celý vrchol hory je zahalen do mraků.

Cestou míjíme nádherná terasovitá rýžová políčka. Když je jich takhle z dálky vidět velký počet, vypadají skoro jako nějaké tyrkysově zelené umělecké dílo. Bali je jimi vyhlášeno, protože stejně jako na Jávě, i tady se ryži v sopečné půdě dobře daří. Návštěva místa s výhledem na rýžové terasy byla tím hlavním důvodem proč jsem si vybral tuhle túru, a vlastně i proč jsme VŮBEC jel na túru, protože nejsou tak snadno dostupné veřejnou dopravou.

Pod Pura Besakih je už úplně zataženo. Řidič nám dává hodinu, což bude stěží stačit, protože k chrámu je to od parkoviště ještě alespoň kilák pěšky do kopce a já navíc musím nejdřív sehnat diafilm. Někteří Zápaďáci si na ten výšlap najímají taxi-motorku.

Jak mi připadalo přirozené, že na tomhle turistickém místě budou mít větší výběr filmů, tak stejně přirozeně opět selhala všechna logika. Zapomněl jsem, že jsem v Indonésii, kde je všechno trochu jinak. Na parkovišti je sice asi pět míst kde prodávají filmy, ale nikde nemají ten co potřebuju. Vycházím z parkoviště a cestou nahoru k chrámu šmejdím všemi obchůdky, jestli náhodou nenajdu to co hledám.

Nejsvatější balijský chrám a jeho věže se stříškami meru

Jo! Úplně nahoře, v malém krámku se suvenýry vidím jeden diafilm. No jo, ale ta cena. V Kutě nebo Denpasaru bych za ní měl skoro filmy 4! Smlouvám, ale paní si je jistá v kramflecích. Asi tuší, že ten film hodně chci. Její poslední nabídka je sice o třetinu nižší než první, ale i tak je to ještě 2,5 filmů v Denpasaru. Vydírat se nedám! Přepočítala ses a strč si ho za klobouk.

Nikde žádný jiný krám, takže diafilm není. No jo, tak jdu alespoň konečně do chrámu.

Vlastně chrámů, protože Pura Besakih je komplex 23 chrámů, přičemž do žádného z nich nepustí nehinduisty. Musím tak společně se všemi turisty nakukovat přes naštěstí nízké zdi.

Přistupuje ke mně nějaký tradičně oblečený člověk a nejdřív spouští ty kecy jakoby ho ohromně zajímalo odkud jsem a jak dlouho jsme v Indonésii, než z něj vypadne, že pracuje v chrámu a že za pár tisíc rupek se v jeho doprovodu budu moct bez problému podívat dovnitř. No jo, prodejní hinduisti, stejně jako v nesvatějším ze všech svatých hinduistických měst – Váranásí. Nemusím se podílet na prosperitě tohohle pseudohinduisty, tak mu říkám, že nemám zájem a mizím v davu. Za prachy se dá koupit všechno. Jsem opravdu na nejsvatějším místě, jenže tady uctívají prachy.

Do chrámů míří nejen davy turistů, ale i davy místních, protože je prý právě velká ceremonie. Po schodech stoupají celé šňůry hlavně žen nesoucích na hlavě krabice s obětinami. Je to velký mumraj a přímo žeň pro foťák, takže trpím, že nemůžu dělat fotky.

Procházím kolem chrámů po schůdcích pořád výš a výš. Za jedním chrámem je chrám druhý, za druhým třetí a tak to jde pěkně dlouho. Všechny mají svatyně s několika meru a ve všech buď je nebo přichází hodně lidí.

Nad první skupinou chrámů jsou další obchůdky, kde, ejhle, taky mají diafilmy, ale bohužel taky drahý. Až teprve asi v pátém krámku narážím na film, který je jen tak drahý jako ten v Bangli, ale alespoň má před sebou ještě rok do vypršení životnosti. Samozřejmě ho hned kupuju, strkám do foťáku a zase se na svět začínám dívat přes objektiv. Čekání na film se vyplatilo! Už mám ale jen 20 minut času a tady je toho tolik!

Šedivá hrozba z mraků se mění ve slabý déšť. Lidem v chrámech to ale nevadí a klidně nerušené dál sedí na zemi a vzdávají úctu svým bohům, nebo po schodech nesou do svého chrámu další obětiny. Je to jako karneval – stovky lidí, každý jinak oblečený.

Už je čas, tak spěchám dolů na parkoviště. Naštěstí nejsem sám, kdo přišel pozdě, takže se ani nemusím omlouvat.

Besakih je komplexem 23 chrámů

Cesta dolů z Gunug Agung vede po stejně hrbolaté a úzké silnici jako nahoru. Pomalu ujíždíme mrakům a za chvíli jsme zase na slunci. Zastavujeme na vyhlídce Bukit Jambul, odkud má být skvělý výhled na rýžová políčka. Má být, ale není. Svah pod námi je sice terasovitý, ale ani památky pro krásně zelených stéblech trčících z klidné vody. Místo toho jen brambory, brambory a brambory. Asi jsme přijeli ve špatném období.

Poslední zastávkou na túře je městečko Klungkung, další z bývalých hlavních královských měst. Jako památka na toto období dnes v Klungkungu stojí Taman Gili (Královský palác), jehož nejzajímavější součástí je Kertha Gosa (Hala spravedlnosti).

Hala stojí uprostřed čtverhranného jezírka (nebo je kolem ní široký příkop, nedá se to rozlišit) a po schůdcích se dá dostat nahoru do zcela otevřeného hlavního sálu. Na něm spočívá sloupy podepřená střecha, zevnitř celá pokrytá kresbami. Vojevůdci, obyčejní lidé, popravy, draci, sloni, to všechno se na těchto klungkungských kresbách objevuje.

Z Klungkungu se vracíme do Ubudu. Túra docela ušla, i když rýžové terasy jsme neviděl. No, snad až se sem podívám příště. POKUD se sem ještě někdy podívám, protože na Zemi je naštěstí hromada stejně zajímavých, kde ale na rozdíl od Bali nemají takovou drzost a odvahu tak sprostě předražovat (nebo to alespoň dělají mazaněji a obratněji). No jo, holt si myslí, že když na ně dolehla „krisis monetar“, tak z nich udělala chudáčky nebožáčky nejchudší na světě a snaží se zahojit na těch, podle své úvahy nejbohatších na světě.

Ubud

Hned po příjezdu mě čeká další chrám – Pura Dalem (Chrám mrtvých). Stojí v tzv. Opičím lese na konci Opičí ulice kde bydlím. Procházka tam je příjemná, akorát mě překvapuje ta tma, která nastává jakmile se nořím do lesa. Všude se prohání opice a sledují co kdo má. Jídlo prý poznají na 100 honů a klidně si ho přijdou ukradnout.

Bali je ostrov umění, ať už jde o masky...

Na západní straně lesíka je malá, temná roklina, na jejímž dně teče potok. Kolem jsou vytesáni obrovští draci a srandovní dvojice muže a ženy nahoře bez hlídá vchod do malé svatyně. Uprostřed je malé jezírko, v jehož rozích jsou vytesány velké kamenné žáby, jedna z nich s obrovským trčícím penisem. Ti hinduisti si teda vyhrajou.

Na jižní straně lesíka stojí vlastní chrám Dalem. Jdu si ho prohlídnout a zase si musím kolem pasu uvázat sarong. Ještě že jsme si ho koupil, jinak bych za něj musel vždycky platit.

Jelikož zítra odjíždím z Bali na východní ostrovy Nusa Tenggara, posílám e-mailem další zprávu z cesty. Vůbec totiž nemám představu jaký bude přístup k Internetu tam na východě. Nechtěl bych je podceňovat, ale přeci jen je tam daleko míň rozvinutý turistický ruch a to je v téhle části hlavní hybná síla Internetu na ulici. Taky se toho od poslední zprávy docela hodně stalo a už to možná vydá na víc než jednu zprávu. No, tentokrát bude trochu delší.

Mám tak trochu pocit, jako bych s Bali opouštěl civilizaci a dělal krok za oponu do neznáma. Pravděpodobně je to způsobeno mými předsudky, ale teď s tím nic nenadělám, a tak se s „civilizací“ loučím trochu lepší večeří. Dávám si cap cay (míchanou zeleninu) a k tomu rýžovou kořalku arak, pak jinou lihovinu brem s citrónovou limonádou a medem a nakonec guacamole, tj. rozmačkané avokádo s kuprukem (čipsy).

Den 200, neděle 7. 3.

Brzo ráno nasedám s celou svou výbavou do bema a odjíždím z Ubudu. Dneska už opouštím i Bali a chci se dostat jak nejdál na východ to půjde.

Prvním bemem jedu do Gianyaru, pak dalším do Klungkungu a teprve třetím se dostávám do Padangbai, přístavu pro trajekt na Lombok. Je 9 hodin a trajekt má jet v půl jedenácté.

Padangbai je příjemné městečko se zálivem, který slouží zároveň jako přístav. Podél zálivu se táhne písečná pláž, na níž teď ráno (nejspíš ale jen proto, že je neděle) odpočívají rybářské loďky. Jsou úzké a aby měly stabilitu, vyčnívají z ní na každé straně dvě zahnuté tyče spojené asi ve výši čáry ponoru tyčí třetí. Ta slouží jako plovák. Loďky hrají všemi barvami a rybáři se je snaží udržovat co nejbarevnější. Za loděmi začíná pás palem a malých domečků, což jen dotváří idylickou atmosféru.

V přístavní čekárně je pár kiosků a samozřejmě televize. Teď tam právě jde nějaký moderní Tarzan, v angličtině s indonéskými titulky. Jako snad všechny filmy. Přestože Indonésanů je přes 210 miliónů, filmy moc nedabují, ale používají hlavně titulkování.

... nebo sošky

Trajekt připlouvá. Lodě pendluje mezi Bali a Lombokem celý den v asi dvouhodinových intervalech. Plavba má trvat 4 hodiny. Loď se pomalu naplňuje a v 11 opravdu vyplouváme.

Je tu docela dost turistů. Trajekt je celkem velký, ale ne zase přehnaně velký na to, že poplujeme na otevřeném moři. Na spodní palubě stojí několik aut a náklaďáků, na horní palubě jsou lavice pro cestující. Horní paluba je otevřená, ale zastřešená, takže když bude pršet nezmoknem a taky se v tom dusnu neudusíme. V některých řadách už úplně chybí sedačky, ale to je jen detail.

Jako na trajektu Jáva-Bali i tady se dá v předražené kantýně koupit nějaká rýže a sušenky. O jídlo je celkem postaráno, protože i než jsme vypluli se po palubě pohybovaly hordy prodejců s ovocem, vodou a chlebem. Teď už je ale klid a my se postupně vzdalujeme od Bali.

Střídavě proplouváme hezkým počasím a střídavě deštěm. Voda je nádherně modrá a občas se dokonce objeví delfíni! Plavba je příjemná, i když indonéský zvyk kouřit vždy a všude je otravný. Loď se občas hodně kymácí, ale na mořskou nemoc to asi nestačí, protože nevidím nikoho bezvládně viset přes zábradlí a vyprazdňovat se do moře.

Joomla SEF URLs by Artio