INDONÉSIE – Labuhan Bajo II.

  • Vytisknout

Labuhan Bajo nemá žádné autobusové nádraží nebo zastávku, tak mi ráno po snídani zbývá jediné: stoupnout si na ulici a čekat, až kolem pojede bus. Naštěstí je tu jen jedna ulice, takže mi nemůže nic uniknout. Chci chytit bus do Bajawy, který má jet v 7 hodin...


Zpátky v přístavu jsme ve tři odpoledne. Pěkně jsem se připálil a koupel v moři na mě zanechala slaný film. Nejdřív ale potřebuju najít kancelář Pelni, hlavní indonéské lodní společnosti. Je zastrčená v postranní uličce na kopci a musím se na ni několikrát ptát místních.

Podle Pelni má loď z Floresu na Timor odjíždět v pondělí z Endé, což znamená, že bych možná ještě mohl chytit středeční let do Darwinu. Bude to ale napnutý, protože se musím nejenom dostat přes polovinu Floresu, ale chci se zastavit i v Bajawe a na Keli Mutu.

Ráno v přístavu

V hotýlku ze sebe smývám sůl. Mám ještě trochu času do večeře, tak se jdu projít do přístavu. Život tam běží jako normálně. Teď navečer sedí domorodci venku, klábosí a hlídají hrající si děti. Prostě další líný večer na pobřeží jednoho zapomenutého, i když ne úplně malého ostrova.

Vracím se do losmenu a při pohledu na západ slunce nad Komodem si dávám večeři. Nebe je nádherně rudé a odráží se ve vodě, kde vytváří tisíce rudých zrcadélek. Po večeři se jdu rozloučit s Kanaďankama, protože se s nima skvěle kecalo.

Den 205, pátek 12. 3.

Labuhan Bajo nemá žádné autobusové nádraží nebo zastávku, tak mi ráno po snídani zbývá jediné: stoupnout si na ulici a čekat, až kolem pojede bus. Naštěstí je tu jen jedna ulice, takže mi nemůže nic uniknout. Chci chytit bus do Bajawy, který má jet v 7 hodin.

Čekám na ulici, občas kolem projede autobus shánějící lidi. Nenasedám, protože jede jen do Rutengu, asi v polovině cesty do Bajawy. Zase kolem projíždějí busy, tentokrát na druhou stranu. Jsou to ale ty do Rutengu, ježděním po městě pořád dokola honí cestující.

To je podezřelý. Už je sedm a zatím kolem mě několikrát projely jen busy do Rutengu. Ptám se kolemjdoucí paní a ta říká něco v tom smyslu, že z Rutengu pojede víc busů, kdežto odsud jezdí jen jeden ráno. No teda fakt nevím. Včera ráno jsem bud do Bajawy viděl, ale je pravda, že zrovna dneska nemusí jet.

Večer v přístavu

Nechci dopadnout jak v Poto Tano na Sumbawě, kde jsem čekal tři hodiny, tak nasedám do busu do Rutengu, který zase jede kolem (po kolikáté už?). Je plná asi ze tří čtvrtin, ale k mému překvapení se na konci města už neobracíme zpátky ukořistit další cestující, ale vyjíždíme z Labuhan Bajo a zahýbáme na Ruteng.

Po pár dalších zastávkách je bus plný, takže moje překvapení bylo z neznalosti fungování „systému“. Spolu s lidmi namačkanými v buse mezi pytli s rýží je na palubě i několik slepic a na střeše si skvělého rozhledu užívá jeden vepřík. Každý z nových cestujících si sebou totiž přitáhnul alespoň dva pytle a nějaké přelepené krabice, takže snadno trumfli můj obrovský batoh.

Silnice na Floresu jsou ještě klikatější a ještě děrovatější než na Sumbawě. Není divu, že autobus vypadá a sténá jakoby ke se každou chvíli měl odebrat do věčných autobusových lovišť (parkovišť). Snad to ale ještě těch pár hodin vydrží.

Vesničky podél cesty jsou většinou postavené celé na kůlech, už je ale opravdu poznat, že Flores je chudý. Všude bordel a většinou dřevěné domečky jsou napůl rozpadlé. Flores je z velké části křesťanský, takže převládají kostely. Muslimové se soustřeďují hlavně na pobřeží. Třeba právě v Labuhan Bajo, kde na hlavní ulici stála mešita. Kostely jsou všechny nové, ale žádná architektonická superdíla. Svému účelu slouží, což je nejdůležitější.

Některé vesničky jsou plné domků postavených z bambusu a kupodivu se na políčka zase vrátila rýže a na některých místech znovu projíždíme tropickou džunglí a kokosovými palmami.

Joomla SEF URLs by Artio