AUSTRÁLIE – Po Stuart Highway do Alice Springs

  • Vytisknout

Zhruba každých 10 minut městečkem projíždí tzv. road train (silniční vlak), což je až 50 metrů dlouhý a 60 tun těžký had poskládaný z nákladního tahače, návěsu a dvou přívěsů. Silniční vlaky se v NT staly nezbytností, protože vzdálenosti jsou obrovské, a tak doprava většího množství najednou je výhodnější než doprava běžným kamiónem. Silniční vlaky jsou symbolem NT a na místních silnicích je jich vidět víc než dost...


Den 214, neděle 21. 3.

Ráno nakupuju jídlo na dnešek, protože jídlo v motorestech po cestě do Alice Springs bude určitě drahý. V půl deváty si sedám na Internet a vychází mi to tak tak. Se zprávou pro Cesty jsem hotový za 2,5 hodiny, což mi nechává jen pár minut na to, abych si z úschovny v hostelu vyzvedl batoh a vrátil se na nádraží. Tady se na lavičce posilňuju, protože těch 1500 km do Alice nebude trvat pár minut, nýbrž 20 hodin.

Northern Teritorry je pravý venkov Austrálie

Autobus je poloprázdný, tak se můžu v klídku roztáhnout. Busy Greyhound jsou klimatizované, se záchodem a dokonce i nádrží s vodou, takže se každý může během cesty občerstvit.

V prvních minutách jízdy nás řidič poučuje co je a co není na palubě dovoleno. Nesmí se například jíst nic horkého, mléčného a pití musí být v uzavíratelných lahvích. Dozvídáme se jak funguje záchod (ano, i na to mají návod :)) a že do něho nemáme házet třeba ohryzky, a taky že máme nechat alespoň trochu puštěnou klimatizaci nad svým sedadlem, jinak nebude vůbec fungovat. Je toho ještě daleko, daleko víc a všechno se to točí kolem toho, abychom nezašpinili bus.

Když končí „seznamovací“ přednáška, řidič pokračuje výčtem míst, kterými budeme projíždět v následujících hodinách a upozorňuje na přestávky. Mají to fakt vymakaný!

Po dvou hodinách zastavujeme v motorestu v Adelaide River. Na obrovské tabuli je napsáno „Vítejte v domově Charlieho Buvola [Charlie the Buffalo], Krokodýla Dundee“.

Pomalu ubývá vegetace, až zůstávají jen stromy a nízké keře. Písek je červený a vytváří nádherné duny. Je úžasný, že v tak nehostinných podmínkách vůbec něco roste. Krajina podél cesty je celkem jednotvárná, občas zpestřená rudou skálou nebo stolovou horou. U silnice jsou rozmístěny cedule upozorňující na klokany, kteří jsou aktivní i v noci a někdy skočí rovnou pod kola rychle jedoucího auta.

Všude je sucho, silnice je skoro rovná, takže jízda je pohoda. Stuart Highway není ve skutečnosti dálnice, protože pro každý směr má jen jeden pruh, ale povrch je tak kvalitní, že se v buse dá psát deník! Asi to pak po sobě nepřečtu, ale to je detail, ne?

Silniční vlak

Čas od času zastavíme u benzínky nebo motorestu. Všude je malá samoobsluha, hlavně s pamlsky, suvenýry, ale i oleji pro auta. V motorestech jsou restaurace, takže pokud má člověk peníze, nemusí si do autobusu brát žádné jídlo. Já peníze moc nemám, tak jím to, co jsme si včera koupil. Bohatě to stačí.

Večer kolem šesté přijíždíme do městečka Katherine. Katherine často slouží jako základna pro výlety do Katherine Gorge (Kateřinská soutěska). Jinak je to malinký městečko, který má svůj podíl Austrálců (flákajících se), nějakou tu benzínku, supermarket Woolworths a dokonce i tranzitní centrum Greyhound (klimatizované) pro lidi čekající na bus.

Zhruba každých 10 minut městečkem projíždí tzv. road train (silniční vlak), což je až 50 metrů dlouhý a 60 tun těžký had poskládaný z nákladního tahače, návěsu a dvou přívěsů. Silniční vlaky se v NT staly nezbytností, protože vzdálenosti jsou obrovské, a tak doprava většího množství najednou je výhodnější než doprava běžným kamiónem. Silniční vlaky jsou symbolem NT a na místních silnicích je jich vidět víc než dost.

Slunce zapadá a už tak červená poušť se stává ještě červenější. Pár minut po západu slunce vycházejí hvězdy a za chvíli už je tma. Pořád je ale ještě vedro k zalknutí a když asi v 10 večer zastavujeme v Ti Tree Pubu, žasnu nad tím, kolik motýlů, můr a velkých kobylek se dobývá přes sklo dovnitř hospody. Jsou jich snad stovky.

Nekonečné silnice australského outbacku křižují velké a pohodlné autobusy

Stejně tak na nás útočí mouchy, které jdou hlavně po vlhkosti. Jsou jich desítky a nedají nám pokoj. Je to docela nepříjemný (abych se bál otevřít pusu, že nějakou spolknu), ale nedá se proti nim nic dělat. V Austrálii jsou prostě nejen přátelští lidé, ale i přátelské mouchy.

Den 215, pondělí 22. 3.

Probouzím se asi v šest ráno. Jsme ještě pěkný kus od Alice, ale už teď vidím velkou změnu. Kolem je daleko míň vegetace a daleko víc jčervený písek a skály. Vzduch je pořád ještě horký, ale už není vlhko. Blížíme se do horkého středu kontinentu.

Po osmé hodině překračujeme obratník Kozoroha, čímž se dostáváme ze zóny, ve která se slunce v určité části roku může ocitnout v nadhlavníku. V noci bylo jasno, tak jsem si všimnul, že Orion se opravdu postavil na hlavu a čím víc se dostáváme na jih, tím víc se bude ještě naklánět.

Další změna je vidět u slunce. U nás v Evropě se celý rok pohybuje na jižním obzoru, tzn. že během dne ukazuje jakž takž na jih. Tady je to ale naopak. Slunce je na obzoru severním a ukazuje směr na sever. Teda chudáci mořeplavci před několika stoletími. Než na to přišli, museli být pěkně zmatení. Na jižní polokouli navíc není žádná orientační hvězda jako Polárka na severu, takže si za pomůcku našli souhvězdí Jižní kříž ukazující zhruba na jižní obzor. Ten ale není vidět celou noc a ve dne samozřejmě už vůbec. Pěkný zmatek!

Joomla SEF URLs by Artio